Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 2 > Dagmar Vaněčková: Paříž, Londýn, Bonn, Berlín

Dagmar Vaněčková

Paříž, Londýn, Bonn, Berlín

Vzpomínka z prvních let v exilu

Byla to skutečnost, nebo jen mámení smyslů v uspěchaném cestování s letmým nahlédnutím do čtyř západoevropských metropolí raných osmdesátých let? Pouze krátké vdechnutí jejich atmosféry? Podle organizátorů pouti nazvané Fact Finding Tour jsem měla vysedávat v sálech a poslouchat projevy vybraných účastníků. Pokaždé a všude se mi podařilo zmizet, zhodnotit drahocenný čas. Většinou pěšky, leccos jsem z pamětihodností uviděla nebo aspoň zahlédla.

V Paříži byl na mé turistické trase, vida, nejdříve Pantheon s Napoleonovým sarkofágem. Alespoň zvenčí jsem obkroužila Eiffelovku. Stačila jsem zavolat Jana Vladislava a domluvit schůzku na další den. Nemálo překvapen navrhl Place de la Concorde. Pročež jsem cestou prošla část bulváru Champs Elysée, minula Seinu, prošla kolem bukinistů, vstoupila do katedrály Notre Dame, na kopci mi zamávalo Sacré-Coeur.

Sužovala mne zrovna pořádná rýma, proto jsem uvítala kavárnu, kde jsme si s českým básníkem, překladatelem, vydavatelem ojedinělých samizdatů vyměnili sdělení o našich nových osudech. Z Prahy jsme se znali ze setkání u Seifertů. Docházel i na naše bytové přednášky. Nejednou jsem zvonila u jejich bytu na Bělohorské, poznala paní Marii z rodu Mrštíků. Předávala jsem i vyzvedávala tajné písemnosti. Bylo na co vzpomínat a dumat, jak bude dál. Asi jsme se shodli, že svou vlast stěží někdy uvidíme. Přitom návrat byl až nečekaně blízký, na horizontu pouhých několika let...

Večer jsem se do neznámého velkoměsta neodvážila. Zůstala jsem v hotelu a zúčastnila se opulentní recepce. Necítila jsem se ve své kůži, zato jakoby pod dozorem. Početní byli exiloví Kubánci z Floridy. Starší Kubánka se mnou bydlela v pokoji. Ukázala mi obsah svého příručního kufříku. Tehdy jsem poprvé viděla, jaké množství léků a vitamínů bylo asi obvyklé konzumovat už tou dobou v USA. Zjistila jsem, že mezi účastníky jsou novináři, například z Le Mondu. O pravém účelu cesty jsem se dozvídala postupně. Nejela jsem z vlastní iniciativy, delegoval mne šéfredaktor skromného časopisu vídeňských exulantů ze států ostblocku. Litevec, měl za ženu bývalou občanku východního Německa. Věděl, že ovládám vcelku slušně angličtinu a mám dvě dcery ve věku na vdávání, takže dvojí výhodná volba. Pořadatele nákladné cesty jsem zklamala, když po značném a delším úsilí jsem se vymanila. Dcery o kandidáty ženitby a účast na grandiózních oddavkách v newyorské Madison Square neměly nejmenší zájem...

Z Paříže nás letecká společnost z Korsiky, s obsluhou stevardů s červenými šátky na hlavách po pirátském způsobu, dopravila do Bonnu. Na prohlížení památek hlavního města Spolkové republiky nebyl správný čas ani místo. Zaplnily je desetitisíce mírových demonstrantů. Byla to doba pochodů za mír ve světě. Proč měli právě účastníci výpravy za hledáním faktů zkoumat příčiny masových protestů proti válkám? Nebo utajené úmysly organizátorů?

Odehrávaly se horké války v Asii a studená válka v Evropě, vyzbrojování běželo na plné obrátky. Nebezpečí jaderného konfliktu nebylo na pořadu dne, ale hrozba trvala. Naštěstí tenkrát v Bonnu ani nikde nablízku nevybuchovaly nálože, nebyli zaznamenáni ranění a mrtví. Klidně jsme se pohybovali mezi demonstranty, četli hesla na transparentech.

Na letišti tuším v Kolíně nad Rýnem jsme nastoupili do pirátského, poněkud obstarožního letadla a směřovali přes Kanál do Londýna. Čekala nás dlouhá cesta z Gatwicku do londýnské City, do hotelu Russell s nápadnou terakotovou fasádou, vyšší úrovní a dlouhou tradicí.

Tentokrát jsem v pokoji bydlela sama. Na krku jsem stále nosila stříbrný přívěsek, darovaný mou kmotrou Kamilou Bendovou. Na noc jsem jej dávala na noční stolek, leč následkem neobratného pohybu zapadl za velké lůžko. Nepodařilo se mi jej najít a před odjezdem na důkladné hledání ani nezbyl čas. Nejen předznamenání obtížné další existence? Především bolestná ztráta vzácného dárku.

Předtím jsem ještě na útěcích z kongresových jednání stačila zběžně prohlédnout Londýn. Pěšky jsem z hotelu došla na Picadilly Circus, kde jsem objevila typický dvoupatrový autobus s nabídkou projížďky po pamětihodnostech města. Takže přes Temži, kolem Toweru, po Fleet Street, sídle světoznámých tištěných médií, pro novinářku povinnost, pouhé zahlédnutí Buckinghamského paláce bez střídání stráží, Hyde Parku. Honem koupit pár levných suvenýrů na Trafalgar Square a zase pěšky nahoru pro mne bezejmennou ulicí do hotelu.

Poslední štací byl Berlín, pro mne pochopitelně jen západní část. Cestovala jsem na modrý uprchlický pas, vydaný rakouskou cizineckou policií. Teprve po pěti letech pobytu v Rakousku a propůjčení občanství jsme mohli obdržet pas rakouský. Skupina účastníků našeho putování prošla hladce kontrolami na obou stranách hranice mezi západní a východní částí Berlína. Každý jen trochu zcestovalý současník dodnes zná Check Point Charlie. Už tenkrát tam bylo muzeum dokumentace útěků z Východu na Západ, základ jeho dnešní podoby. Vešla jsem dovnitř k exponátům, většinou fotografiím a listinám. A seznámila jsem se s tehdejším ředitelem muzea. Mimořádně se zajímal o útěky Čechoslováků přes Rakousko. Za minulá desetiletí jich nebylo málo, i s tragickým koncem. Velkou pozornost vzbudil přelet českého vysokoškoláka ze slovenského území na letiště ve Schwechatu. Ivo Žďárský si zkonstruoval věru zvláštní vznášedlo za použití součástek z trabantu. Dlouho a důkladně se na útěk připravoval. Stal se pak mediální hvězdou. Líčil, jak podle množství světel okamžitě poznal, že už se nenachází nad československým územím. Navštívila jsem ho v Traiskirchenu a přispěla k tomu, že jeho vznášedlo se stalo hitem muzea útěků.

Západní Berlín byl na počátku 80. let výstavní skříní Západu, čímž vzbuzoval obdiv východoněmeckých občanů, k zlosti jejich vládců. Z hotelu Penta na bulvár Kurfürstendamm s množstvím luxusních obchodů bylo pár kroků, i k proslulé zoologické zahradě.Oběd byl pro nás servírován v Říšském sněmu, Reichstagu. Německá gastronomická nabídka, byť západního střihu, se ovšem francouzské kuchyni nemohla rovnat. Takže návrat do Vídně, nového domova, k obvykle rakousko-českému jídelnímu lístku, byl vítaný.

Na čtyři metropole zbyla hrst vzpomínek. Bez nových návštěv a dojmů. A proč taky? Lidská mraveniště s přemírou hluku, poněkud horšího vzduchu než na jiných místech planety, s přibývajícími bezdomovci, žebráky...

Dagmar Vaněčková (1933) je novinářka.

Obsah Listů 2/2012
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.