Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 2 > Olga Hostovská: Život s knihou II.

Olga Hostovská

Život s knihou II.

Vzpomínky a úvahy

Pokračování z minulého čísla - předchozí část

Místo na okrajině prostoru západoevropského, k němuž se kulturně družíme, vzdálenost od jeho původních duchovních center, někdy i vlastní liknavost a vnitřní spory, a nejčastěji nevůle okolností dějinných a strašné pohromy ohrožující samé naše bytí, odtrhly, ba odervaly nás nejednou od živého (...) kulturního dění západního a zdržely nás, ne-li vrhly nazpět: pak, v době klidu, konsolidace, růstu znovu bezpečnějšího, přicházely chvíle, kdy „doháníme“ zameškanou cestu a nezřídka předháníme ostatní, horečně, horempádem a ne vždy výběrově konsumujíce duchovní živiny epoch, jimiž jsme plynule, klidně a plodně neprošli bok po boku šťastnějších národů, jako jejich spolutvůrci.

Václav Černý: Staročeská milostná lyrika

Za hlasem domova

V době svého zahraničního pobytu jsem trvale udržovala styky nejen s domovem, ale i se svým kmenovým nakladatelstvím, které už se nejmenovalo SNDK, ale Albatros a v roce 1969 přesídlilo do nové budovy na Národní třídě. Kolegyni Tamaře Sýkorové se sice nepodařilo zadat mi překlad (dvě po sobě následující šéfredaktorky prohlásily, že to nepřipadá v úvahu), ale pravidelně jsem se vídala s kolegy ze zahraničního oddělení, kteří jezdili do Boloně na jarní knižní veletrh a poslední den po skončení výstavy k nám chodívali na večeři. Dokonce jsem se trochu zasloužila o to, že Radek Pilař vyhrál soutěž o nejlepší plakát na veletrh v Boloni, když jsem jeho příspěvek odvezla, tuším po Vánocích 1975, do Itálie a odevzdala přímo soutěžní komisi (protože poštou by to už nebylo dorazilo včas). Že ty styky nebyly čistě soukromou záležitostí, jsem pochopila až dodatečně.

V létě 1978, když jsem přijela na prázdniny do Československa, čekalo mě překvapení: dozvěděla jsem se, že by v nakladatelství Odeon rádi vydali Kochanowského Šachy k 450. výročí básníkova narození. Josef Hiršal byl tehdy už jako autor překladu naprosto nemyslitelný, takže jako překladatelka jsem oficielně existovala pouze já, ale přesto měl normalizační šéfredaktor nakladatelství Karel Boušek nějaké námitky. Když mi to nešťastná redaktorka Vlasta Dvořáčková sdělovala, dostala jsem nápad: toho roku se zúčastnil knižního veltrhu v Boloni také pracovník ministerstva kultury Jan Kristek a my jsme ho vzali autem z výstaviště do hotelu v centru města. Takže mě znal. Přeběhla jsem tedy Národní třídu a v budově Albatrosu, kde také sídlil knižní odbor MK, jsem navštívila soudruha Kristka a přednesla mu svůj případ. Řekl, že nevidí důvod, proč bych dotyčného klasika nemohla překládat, a prohlásil, že až se uvidí s Bouškem, tak mu to řekne. Já jsem ale pro jistotu hned utíkala zpátky do Odeonu a sekretářku paní Pátkovou, kterou jsem znala z jejího někdejšího působení ve Světové literatuře, jsem přemluvila, aby mě ohlásila u šéfredaktora s tím, že jdu rovnou od Kristka. Byla jsem přijata a po delším vzájemném vysvětlování vyšlo najevo, že problém spočívá v tom, že „nemám kartu“. Na mé námitky, že jsem pro Odeon nějakou kartu vyplňovala, vysvětlil mi soudruh šéfredaktor, že to byla malá karta, kdežto dnes mají velké, a dělal si starosti, jestli by mi třeba na našem vyslanectví v Římě tu velkou kartu potvrdili. Nakonec jsem poprosila, aby mi tu kartu ukázal, a konečně jsem pochopila, že se jednalo o dvě zásadní rubriky: výsledek prověrky v roce 1970 a následný výsledek celkového hodnocení. Když se soudruh šéfredaktor dozvěděl, že v té době jsem byla ještě zaměstnankyní Albatrosu, dal mi kartu a já zase utíkala na Perštýn, abych si ji tam vyplnila a nechala potvrdit. V osobním oddělení ještě tehdy pracovala paní, která mě znala, a ta bez problému našla můj svazek, kde bylo uvedeno doslova: výsledek prověrky – soudružka může setrvat ve funkci; výsledek komplexního hodnocení – soudružka je na mateřské dovolené. Do velké karty jsem dostala potřebný štempl a překlad Kochanowského Šachů byl zachráněn. Z radosti nad tím úspěchem jsem považovala za správné informovat o tom profesora Krejčího, a ten mi nabídl, že ke knize napíše doslov. Byla to patrně jeho poslední práce. Zemřel krátce před vydáním knížky v červnu 1979.

Představovala jsem si, že jubilejní Kochanowského Šachy vyjdou v slušivé úpravě, nejspíš v edici Kolibřík, kam by se byly hodily a kde například v roce 1979 vyšly – v překladu Jaroslava Pokorného – básně Lorenza de'Medici Karneval. Když se konečně Kochanowského epická báseň o šesti stech verších objevila, uvědomila jsem si, že nejspíš i u nás platí orwellovské heslo Všichni jsou si rovni, ale někteří jsou si rovnější. Verše florentského vladaře nebyly tak zcela novinkou. Některé z nich u nás už předtím vyšly v letech 50. opakovaně ve Světové četbě (Italská renesanční lyrika) a v jiném výboru Navštívení krásy v letech 60., kdy se též objevily na gramofonové desce (Italská renesanční poezie a hudba). Na konci let sedmdesátých dostaly na cestu ke čtenáři krásnou ambaláž a elegantní grafickou úpravu s grafikami (suchá jehla) výtvarníka a skláře Františka Buranta.

Výsledek mého dlouholetého snažení, opus největšího polského renesančního básníka, připomínal ze všeho nejvíc úsloví „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“: ani v kůži, ani v plátně, ani vázané. Sedm půlarchů, volně poskládaných do konvolutu a k tomu od téhož Františka Buranta několik pérovek, které si zřejmě autor střihl jako vedlejšák: s renesanční tematikou neměly nic společného a byly by se mohly použít k jakékoli jiné knize věnované šachům. Nicméně tento pochybný počin se stal podnětem k další mé spolupráci s Odeonem.

O prázdninách v roce 1980, jak jsme se předtím dohodli s manželem, jsem trávila čas tím, že jsem sháněla nějaké alespoň provizorní ubytování pro sebe a pro svou rodinu. Moji pražští vrstevníci, kteří si své prvé družstevní byty kupovali v 60. letech, v následujícím desítiletí si pořizovali luxusnější bydlení a své původní byty (přepsané na děti nebo na babičky) pronajímali – nejraději cizincům. Šťastnější majitelé vilek a rodinných domků už také mohli bez problémů volné pokoje pronajímat, ale nikdo z mého okolí se nijak nehrnul, aby mi v nouzi vypomohl. Spíše na mne pohlíželi jako na podezřelé individuum, které opustilo kapitalistický ráj a dobrovolně se vrátilo do toho normalizačního svrabu. Teprve když se mi s pomocí dobrých přátel podařilo pronajmout si jednopokojový suterénní byt od manželského páru režimních výtvarníků, kteří obývali luxusní ateliér na Můstku, začali se za mnou trousit různí majitelé nemovitostí, aby se vyptali, kolik platím a v jaké měně.

První školní zkušenosti mé devítileté dcery byly přehlídkou neschopnosti zasloužilých českých učitelek vžít se do problémů dítětě, které přišlo do nového jazykového prostředí, a neochoty měnit zaběhnuté stereotypy a tolerovat jakékoli odlišnosti včetně písma.

Když se nám podařilo překonat ty největší počáteční potíže, rozhodla jsem se, že se vrátím do práce. Dodnes vlastně nevím, zda problémy, které mě potom v 80. letech provázely, by mě byly postihly v každém zaměstnání, anebo zda to bylo způsobeno tím, že jsem se rozhodla vrátit do svého bývalého nakladatelství.

Albatros let 80. už byl totiž úplně jiný podnik. Myslím, že jeho kvalitativní sestup započal už v létě 1969, kdy jsme se nahonem stěhovali ze Smíchova na Národní třídu do nedokončené budovy, „aby nám to Rusáci nesebrali“. Dosud funkční nakladatelství s asi šedesáti zaměstnanci se v nové budově nebezpečně rozrostlo, ačkoli pořád produkovalo zhruba stejný počet knih ročně. Po prověrkách se několikrát změnilo vedení, až v roce 1978 nastoupil ředitel, který rozhodně dosud s vydáváním knih neměl nic společného. Dozvěděli jsme se to ještě v Itálii hned na jaře, když jsme přišli do stánku Albatrosu na boloňské výstaviště. Kolegové nám hlásili, že nový ředitel přijel do Boloně s nimi, ale že by byli velice neradi, kdybychom ho taky pozvali k nám na večeři. Tehdy jsme teprve pochopili, že naše rodina zřejmě figurovala v hlášeních, která moji kolegové sepisovali po návratu ze služební cesty. Nový ředitel Václav Mikeš byl srdečný Kladeňák, jemuž Velká říjnová revoluce v podobě své mladší únorové sestřičky zásadně změnila osud, a on jí zůstal věrný po celý život. Nejprve pracoval v diplomatických službách, později působil v roli náměstka ředitele v různých podnicích zahraničního obchodu. V jednom z PZO ho poznal začátkem 60. let můj muž. Věděl o něm, že má dobré vztahy s ministerstvem vnitra a že dokáže neuvěřitelné věci – například obstarat řidičský průkaz, zabavený majiteli nikoli pro přestupek, ale pro řidičovo neuctivé chování k hlídce VB – a že přesně ví, co za takovou službu požadovat: karton amerických cigaret a flašku whisky.

Tenkrát v Boloni vyřešil můj manžel dilema mých kolegů tím, že zavolal do hotelu a pozval ředitele jménem podniku Multicoop na oběd. Mikeš pozvání rád přijal a přivedl si s sebou kolegu z Dilie. Když se můj manžel podivoval nad tím, že se na stará kolena pustil do nakladatelování, prohlásil se vší upřímností: „Ale já to jenom řídím!“ Jak jsem se později dozvěděla v Praze, Mikeš po návratu nadšeně líčil své zážitky z knižního veletrhu včetně setkání se „soudruhem Castiellem“ (mým mužem), až ho jeden ze služebně nejstarších zaměstnanců podniku upozornil, že by to s tou chválou neměl přehánět. Měl by si uvědomit, že Castiello je zeť Egona Hostovského. Domnívám se, že to bylo poprvé, co soudruh Mikeš slyšel jméno tohoto nepopulárního spisovatele. O rok později přijela na boloňský veletrh stávající šéfredaktorka. Tu mi vedoucí zahraničního oddělení ukázal jenom z dálky. Nebyla to jeho nadřízená, a nebyla tedy pro něho důležitá. Myslím, že to byla zásadní chyba, jejíž důsledky jsem poznala až později.

Na radu kolegů z redakce jsem se v létě roku 1980 pokusila celkem třikrát navštívit šéfredaktorku Albatrosu, abych se jí zeptala, zda by pro mě neměla místo, ale nikdy jsem ji nezastihla. Potom přijel na dovolenou můj muž, zašel za Mikešem, a ten prohlásil, že než se něco najde v redakci, mohu kdykoli nastoupit v zahraničním oddělení. Nastoupila jsem začátkem ledna 1981 jako samostatná obchodní referentka. Vedoucí zahraničního oddělení dr. Jiří Oktábec byl právník vládnoucí několika jazyky, který ale po válce spáchal neodpustitelnou chybu: oženil se s Angličankou. Po Vítězném únoru odjela jeho žena i s dcerou do Anglie, manželství bylo zrušeno, ale on se svým kádrovým škraloupem se po tři roky živil jako pomocný dělník. Ani jeho následující zaměstnání za moc nestálo, až si na něj začátkem 60. let vzpomněl jeho spolužák šéfredaktor SNDK Václav Stejskal a povolal ho, aby se ujal styků se zahraničím. Doktor Oktábec nebyl ve straně a rozhodně to nebyl žádný udatný bojovník, a snad právě proto přečkal všechny změny jak v podniku, tak v celostátním měřítku. Když se nakladatelství stěhovalo na Národní třídu do nové budovy s klimatizací, prohlásil, že je na tento druh větrání alergický, zůstal ve staré budově na Smíchově a jen se přestěhoval z prvního patra do přízemní místnosti s okny do dvora, kde předtím sídlila jazyková redakce. Bylo to celkem logické: na Smíchově totiž kromě vozového parku zůstal také sklad nakladatelství, odkud se vypravovaly bedny s knihami, které nás reprezentovaly na různých zahraničních knižních veletrzích.

Já jsem se stala jedním z tykadel, která zahraniční oddělení vystrčilo do hlavní budovy, a po jistých peripetiích jsem usedla za stůl v propagačním oddělení. Jednou z mých povinností bylo totiž starat se o zahraniční propagaci. Od samého začátku jsem byla vnímána jako protežé soudruha ředitele, patrně také proto, že jsem se chovala „divně“. Teprve v zaměstnání jsem plně pochopila, co s lidmi udělala normalizace, i to, že já v jejich očích nejsem normální. Odešla jsem na mateřskou dovolenou ještě v době dozvuků takzvaného Pražského jara, kdy jsme se naučili slyšet a říkat pravdu a neuměli si představit, že by to mohlo někdy být jinak. Nezažila jsem už normalizační tlak a každodenní drobné ponižování, kterému byli vystaveni všichni naši občané a kterému se ti, co chtěli přežít, nevědomky postupně přizpůsobili. Já jsem vyčnívala. Neodnaučila jsem se říkat, co si myslím, a tak jsem na sebe v zaměstnání vlastně pořád upozorňovala. Když jsem se na schůzi ROH ozvala proti evidentní nespravedlnosti, říkali mi lidé po schůzi: „Měla jsi pravdu, ale neměla jsi to říkat.“ Když jsem obvinila dva podnikové šoféry, že si v pracovní době vyřizují melouchy, řekla mi kolegyně: „Copak nevíš, že jsou to ředitelovi kamarádi?“ a měla pravdu. Šoféři si na mě stěžovali a já se jim musela písemně omluvit.

Má dcera na tom byla podobně. Když se soudružka učitelka zeptala, zda si někdo dopisuje s nějakým kamarádem ze zahraničí, přihlásila se a řekla, že si píše s jednou holčičkou z Německa, s níž se seznámila u moře. Při bližším zkoumání ovšem vyšlo najevo, že to moře bylo v Itálii, a že tudíž ta holčička nemohla být z toho správného Německa. Nakonec se to jevilo spíše jako přitěžující okolnost.

Na druhé straně mi moje zaměstnání skýtalo značnou volnost pohybu, protože jsem občas pendlovala mezi novou budovou na Pernštýně a starou na Smíchově, a často jsem také obcházela úřady, když jsem vyřizovala proclení a odeslání knih na knižní veletrhy. Jak jsem dodatečně zjistila od kamarádů, takové zaměstnání bylo u nás tehdy zvláště ceněné, protože člověk si mohl v pracovní době leccos zařídit, nebyl kontrolován a často se mu podařilo získat i různé nedostatkové zboží. V každém případě podle názoru jiných jsem si neměla nač stěžovat.

Když jsem odjížděla z Itálie, přivezla jsem si knížku žertovných biblických pohádek, jejichž psaním se tehdy bavil spisovatel Alberto Moravia. Jednu jsem přeložila, ale neuspěla jsem s ní ani ve Světové literatuře, ani v časopise o dětské literatuře Zlatý máj, ani v dětském časopise Ohníček. Svěřila jsem se s tím kolegovi a kamarádovi Jirkovi Fiedlerovi, podivínovi, který coby soukromý badatel veškerý svůj volný čas trávil dokumentací někdejšího nemovitého majetku židovských obcí v naší republice – především hřbitovů a synagog – a vybudoval rozsáhlý archiv, který jeho čtyřčlennou rodinu pozvolna vytlačoval z maličké družstevní dvougarsoniéry. Ten mi poradil, abych pohádku nabídla k otištění v Židovské ročence, sborníku s dlouholetou tradicí, který na počátku 30. let po několik let redigoval můj otec. Redaktorka Hana Housková můj překlad Moraviovy pohádky přijala a otiskla v Židovské ročence 5743/1982–1983, přestože si musela být vědoma toho, že ortodoxní části čtenářů se můj překlad Moraviova zpracování biblického tématu nemusí líbit. Nejenom jim. Když mě někdy v půli 80. let pozvali estébáci na pohovor na pasové oddělení (pod záminkou, že něco s mým pasem není v pořádku) jednou z prvých otázek bylo, jaký je můj vztak k židovské obci.

Mnohem horší než mé krušné začátky v Praze byla skutečnost, že místo mého muže jakožto zástupce italských výrobních družstev pro Československo bylo v nedohlednu. Začalo se dokonce mluvit o jiném kandidátovi. V této souvislosti padlo jméno někdejšího politického emigranta, pro něhož se hledalo nějaké slušné zaměstnání pod penzí. Povoláním to byl snad novinář a by natolik soudný, že to místo nepřijal. Zato o mém manželovi začaly kolovat klepy, že mě poslal do Prahy proto, aby mohl ústředí družstev vydírat. Jak to nejspíš tenkrát bylo doopravdy, pochopili jsme až po pádu režimu.

Většina Italů, kteří u nás kdysi našli azyl a vesměs se tu oženili, se vrátila do Itálie nejpozději po roce 1969, kdy z Československého rozhlasu vyházeli celou italskou redakci a kdy také bylo zrušeno samostatné italské vysílání. Ti, co zůstali, se valnou většinou dali na obchod a jakožto zástupci různých italských firem a družstev dováželi do Československa nedostatkové zboží. Ač brali plat ve valutách, nejspíš neudělali to, co měli, to znamená nezrušili v Československu svůj trvalý pobyt a nevyměňovali v bance každodenní kvótu platnou pro cizince, a tak se stali snadnou kořistí jistých orgánů. Tito lidé samozřejmě neměli zájem na tom, aby jim někdo viděl do karet, a tak dělali, co mohli, aby můj muž to místo v Praze nezískal. (Když se začátkem 90. let objevily tzv. Cibulkovy seznamy, našli jsme tam leckteré jméno manželových krajanů.)

Tahle situace ovšem znamenala, že služební byt nebude. Můj manžel se tedy rozhodl, že odejde předčasně do důchodu, a než měl odpracováno potřebných 35 let, musela jsem v Praze sehnat nějaké bydlení. Družstevní výstavba už tehdy vypadala úplně jinak než na počátku 60. let, normální smrtelníci čekali na byt nekonečně dlouho a ve vedení mnohých bytových družstev se úspěšně proplétala síť černé ekonomiky s nitkami, za něž tahala Bezpečnost. Pro období normalizace je ostatně příznačné, že v Podolí, na krásném jižním svahu nad Jeremenkovou ulicí, kde byly koncem 60. let vyprojektovány byty pro členy Svazu spisovatelů, si nakonec postavili terasovité bytovky zaměstnanci ministerstva vnitra.

Mně se nakonec s pomocí známých a díky různým příznivým okolnostem podařilo koupit starší družstevní garsoniéru v Podolí. Byl to start pro další možnou výměnu, takže dcera se přestěhovala k babičce, aby nemusela měnit školu, a já jsem poprvé v životě bydlela sama.

Když jsem v lednu 1981 nastupovala znovu do nakladatelství Albatros, domnívala jsem se, že se vlastně vracím z mateřské dovolené a že je jen otázka času, kdy se pro mě uvolní místo v redakci. Po dvou letech marného čekání jsem se dozvěděla, že v Artii bude volné místo po redaktoru Vladimíru Reisovi, který odchází do penze, a o to místo jsem zažádala. Přišlo to v poněkud nevhodnou dobu: podařilo se mi totiž vyměnit zušlechtěnou družstevní garsoniéru za zanedbaný jednopokojový byt OPBH s jedněmi WAVkami ve vile na Hřebenkách. Dala jsem tedy v Albatrosu výpověď a vzala si týden na stěhování. Když jsem se – ještě před svým nástupem – objevila v Artii, dozvěděla jsem se, že to místo v redakci bohužel volné není a že budu přijata sice jako odborná redaktorka, ale v oddělení tisku ve mzdě, s týdenním úvazkem 42,5 hod. a s platem o 150 Kčs vyšším, než jsem měla v Albatrosu.

Artia, „podnik zahr. obchodu pro výhradní dovoz a vývoz kulturních statků“, byl zajímavý podnik. Nevím, co dovážela, ale vím naprosto bezpečně, že poté, co se přišlo na to, že prodávat starožitný nábytek v bazarech a cínové nádobí v Kotcích (35 Kčs/1 kg) není moc lukrativní, vyvážela Artia starožitnosti do zahraničí (např. do Itálie) po celých vagonech. Nakladatelství Artia vydávalo cizojazyčné mutace úspěšných českých knih, kde dobré ilustrace našich předních výtvarníků a kvalitní vazba mnohdy musely vyvážit nepříliš povedené překlady. Dvě třetiny příjmů Artie ovšem plynuly z tzv. tisku ve mzdě: cizí nakladatelé si u nás nechávali lacino tisknout a vázat své knihy. Dnes se takhle výhodně tiskne v Číně.

Mezi pravidelné zákazníky Artie patřil i poněkud záhadný britský magnát Ian Robert Maxwell, majitel nakladatelství Pergamon Press. Tento rodák z Podkarpatské Rusi, který se po válce domohl úctyhodného jmění, v listopadu 1991 sešel ze světa poněkud tajemným způsobem, zanechav po sobě stejně úctyhodné dluhy. Jeho konec byl neméně nečekaný než o pár let později konec Artie, jenom se dočkal větší publicity.

A právě péči o zahraniční tituly mělo na starosti oddělení, do něhož jsem se dostala. Vzhledem k tomu, že i náš dnešní trh je zaplaven spoustou tištěného materiálu nejrůznějšího druhu, současný konzument nejspíš těžko pochopí, jaký to byl kdysi krásný dar dostat cizojazyčnou knihu z Artie, věnovanou umění, zahradničení nebo kutilství. Kromě jmenovaných druhů knih se u nás tiskly bible všeho druhu, zvláště obrázkové, kuchařky, encyklopedie, knihy o zdraví, kráse a nejrůznější příručky. Díky Artii jsem zjistila, že u nás opět existuje cenzura. Poté, co v době Pražského jara v roce 1968 došlo k zrušení cenzury, nebyla, pokud vím, oficielně nikdy obnovena. Zodpovědnost za tištěné slovo nesli šéfredaktoři a ti si dávali setsakramentský pozor, aby se nevydalo něco, kvůli čemu by mohli mít problém. Ta posrpnová cenzura, která snad ani neměla jméno, fungovala trochu jako stranická konzistoř, až na to, že žádný index librorum prohibitorum oficiálně neexistoval. V případě Artie, která vlastně vydělávala na kapitalistických knihách, bděla cenzura nad tím, aby u nás nebyly tištěny žádné politicky nevhodné publikace, tedy aby se v této produkci nevyskytovaly nějaké myšlenky socialismu nepřátelské. Mohla je obsahovat některá hesla v encyklopediích nebo se mohly vyskytovat v cestopisech, takže korektury takových knih Artia posílala k schválení, aby si tím nejspíš kryla záda. O té naší cenzuře jsem se dozvěděla náhodou, v souvislosti s titulem, na němž pracovala sama vedoucí našeho oddělení, aby snad kontaktem s ním její podřízené nedoznaly úhony. Jednalo se o jakousi novodobou Kámasútru s něžnými pastelovými obrázky, a prasklo to až v okamžiku, kdy se celé soukolí našeho kapitalistického podnikání zadrhlo: zahraniční publikace se v Artii vyráběly podle přísného harmonogramu, a korektura se nevrátila od cenzora v předepsaném termínu. Patrně šla na ministerstvu vnitra z ruky do ruky nebo si ji dokonce zájemci xeroxovali, netušíce, že Artia musí plnit plán. Naše vedoucí byla téměř na zhroucení, když se konečně dostavil nenápadný mužík s drahocennou publikací a prohlásil, že je všechno v pořádku a že můžeme pokračovat v práci.

Činnost oddělení tisku ve mzdě bych nejspíš přirovnala k práci u běžícího pásu. Člověk měl pocit, že když bude hodně pilný, vyšetří volnou chvilku, ale to byl omyl. Půl hodiny na oběd a dost. Skutečně jsem neměla ani čas uvařit si během dne kafe. V situaci, v jaké jsem se nacházela, to byla dost pohroma, protože po makačce v Artii mi nezbývalo sil na další směnu. A přitom jsem musela svůj zanedbaný byt uvést do obyvatelného stavu, aby se tam na konci školního roku mohla přistěhovat dcera a na konci kalendářního roku také můj manžel. První měsíc jsem pracovala v Artii ve zkušební lhůtě, a tak jsem se ponížila jako snad nikdy v životě: zašla jsem za ředitelem Albatrosu a požádala ho, zda by mě nevzal zpátky. Vyhověl mi a já se po měsíci vrátila k témuž stolu, jen s poněkud jinou pracovní náplní, protože mezitím přijali do zahraničního oddělení další „protekční dítě“.

Musím říci, že leckteří kolegové na mě pohlíželi jako na rozmazlenou fiflenu, která neví, co chce, a ještě ke všemu má ředitele omotaného kolem prstu. Zajímavé je, že nikdo se nepozastavoval nad případem dcery jistého národního umělce, která byla v nakladatelství zaměstnána v 70. letech a potom povýšila na ministerstvo. Po čase projevila přání vrátit se zpátky. Aby jí mohla být zachována výše platu, byl pro ni zřízen samostatný úsek – uměleckonaučné oddělení pro nižší věk –, které za celý rok vyprodukovalo dvě útlé knížečky. Já jsem po tom fofru v Artii měla pocit, že nemám do čeho píchnout, připadala jsem si zbytečná, a poznámky některých kolegů mě zraňovaly. Když mě má spolusedící Jana Klokočníková načapala, jak brečím, řekla mi: „Ty jsi, Olinko, takovej študijní typ, tak si něco študuj.“ A já se rozpomněla na svoji nedokončenou nostrifikaci, a vzhledem k tomu, že jsem právě dokončila práci na překladu Giovanniho Boccaccia, napadlo mě, že by mohlo být zajímavé napsat dizertační práci o překladech Boccacciových děl do češtiny. Přiznávám se, že valnou část přípravy jsem stihla pořídit v pracovní době, a abych si nepřipadala, že okrádám podnik o čas a peníze, zadarmo jsem lektorovala pro redakci cizojazyčné tituly.

Co se týče práce v redakci, už jsem si nedělala iluze, zvlášť když jsme si se soudružkou šéfredaktorkou od samého začátku navzájem nesedly a já svými výroky její averzi vůči mně jen zvyšovala. Vrcholu jsem dosáhla v roce 1984: v lednu jsme v oddělení plánovali, jaké vydáme propagační materiály včetně novoročenky, a můj šéf si vzpomněl na jednu dosud nevydanou publikaci, která mu ležela ve stole už skoro 15 let. Já byla kdysi u toho, když se rodila.

Bylo to začátkem ledna 1969. Napadla tehdy spousta sněhu a fotograf Oldřich Rakovec si po ránu vyšel do čerstvě zasněžené Prahy a nafotil tu krásu. Když fotky vyvolal, objevil se u nás v nakladatelství a prosil moji vedoucí Milenu Chlumskou, redaktorku Seifertovy sbírky Halleyova kometa, jestli by nebyla tak hodná a nepožádala Seiferta, aby mu k těm snímků napsal nějaké verše. Milena to ráda udělala a Seifert vyhověl. Nakladatelství pořídilo i překlad do angličtiny (a snad i do dalších jazyků), ale knížka už nevyšla. Ty cizojazyčné verze měl můj šéf schované a napadlo ho, že teď, v 80. letech, kdy už Seifert u nás občas vychází, by se to mohlo vydat, a pověřil mě, abych to vyjednala.

Když jsem vylíčila soudružce šéfredaktorce, o co se jedná, odbyla mě s tím, že fotografické knihy vydává Orbis. Jaksi pozapomněla, že krátce předtím vyšla v Albatrosu fotografická Knížka o veverce autorské dvojice, s níž měla právě ona velice dobré vztahy. Pochopitelně jsem si to nenechala pro sebe a soudružka šéfredaktorka mě vyhodila. Toho roku na podzim dostal Seifert Nobelovu cenu. Myslím, že mě soudružka šéfredaktorka musela hodně nenávidět, a obávám se, že také byla přesvědčená o tom, že jsem napojena na nějaké speciální informační kanály.

O překládání a pokrejvačství

Mé pracovní neúspěchy byly poněkud vyvažovány radostmi překladatelskými. Díky Otakaru Bartošovi jsem se dostala mezi překladatele, kteří se podíleli na knize Pět polských novel, zařazené do Klubu čtenářů. Překládala jsem novelu Jaroslava Iwaszkiewicze Vzlet, která je jakousi polemikou s Camusovou prózou Pád a pro překladatele je zajímavá i po stránce jazykové, protože jde o monolog, který má rozhodně daleko k spisovnému jazyku. Vím, jak je nesnadné vystihnout tu pravou míru hovorovosti, aby to byla pořád ještě literatura a aby to neznělo ani škrobeně, ani vulgárně, a vím také, jak takový jazyk může rychle zestárnout. A protože překládání je pro mne napínavá hra, miluji výzvy a jsem ráda, když mě autor něčím překvapí. V tomto případě to byl výraz, který jsem nenašla v žádném slovníku a neznal ho ani nikdo z mně dostupných polonistů, včetně polské lektorky na filozofické fakultě. Já věřím na náhody a u překládání se mi to už vícekrát potvrdilo. Zavolal mi – čistě náhodou – jeden kamarád z Varšavy, a mě napadlo zeptat se ho, jestli to slovo nezná. Znal. Byl to specifický varšavský termín z období války, který snad ani v žádném jiném jazyce nemá ekvivalent, takže v češtině jsem se musela uchýlit k výrazu opisnému. Ale ta radost! Nedávno jsem si svůj překlad Iwaszkiewicze znovu přečetla. Našla jsem tam jednu chybu. S tím se asi už nedá nic dělat. Filmy natočené podle románů a povídek Jaroslava Iwaszkiewicze se u nás občas promínají v kinech náročného diváka. Ale že by se dnes u nás nějaký nakladatel odvážil vydávat knihy mrtvého náročného autora?!

Začátkem 80. let jsem dostala z Odeonu ještě jednu zajímavou nabídku. Překlad rané veršované práce Giovanniho Boccaccia Ninfale fiesolano ve spolupráci s Josefem Hiršalem, pro něhož jsem měla text přeložit z italštiny a současně vystupovat v roli „pokrejvače“.

O tom, co to bylo „pokrejvačství“ a jak fungovalo, napsal kdysi velmi pěkně Antonín Přidal v úvodu ke knize Zamlčovaní překladatelé. Já bych jen ráda připojila něco z vlastní zkušenosti. Nemohu mluvit za Brno, ale co se týče konspirace v Praze, značně ji komplikovala jistá národní vlastnost, kterou velice trefně pojmenoval Václav Černý: česká žvanivost (nebo též české hubáčkovství). Ve své knize Pláč Koruny české o ní – v souvislosti s naším odbojem – říká: „Těch hospodských kroužků (...), těch stolních společností hrajících si na odbojové rezistenty (...) a zásobujících proslulou agenturu JPP! (...) Po celou dobu války existovala v Praze klubovní instituce umělců a ctitelů umění (...) a její pohostinské místnosti byly pravou burzou zpráv z války a rezistence. (...) Důležitými mluvky se klub hemžil. A okolo nich nechyběli konfidenti.“

Když se připravovalo vydání Kochanowského Šachů, mezi mnou a redaktorkou Vlastou Dvořáčkovou nikdy nepadlo jméno Josef Hiršal. Ještě než kniha vyšla, odešla Vlastička do důchodu a redakci po ní převzala mladá redaktorka, která už vůbec nemohla mít ponětí o tom, že svým jménem kryji někoho jiného. Přesto to jednomu výše postavenému kolegovi nedalo, aby neprojevil své detektivní nadaní: obrátil se na redaktorku Marii Zábranovou, s níž jsem se dobře znala ještě z dob jejího působení ve Světové literatuře a která s touto publikací už absolutně neměla nic společného, a vyzvídal na ní, „jak je to s tím Kochanowským“. Když se k tomu nijak nevyjádřila, prohlásil: „Podívejte se, vždyť přece poznám ten psací stroj, co je to na něm napsané! To je od té Hostovské hezké, že mu chce pomoct!“ Poučena touto zkušeností, když jsem s Hiršalem spolupracovala na Fiesolských nymfách, všech 543 oktáv (včetně rýmovaných názvů kapitol), jsem po něm přepisovala, jakmile mi je přinesl zveršované. Asi to bylo naprosto zbytečné.

Z cizích jazyků Hiršal ovládal dobře pouze němčinu, a mám dojem, že by se nebyl pustil ani do Morgensterna, kdyby nebyl měl oporu v dokonalých jazykových znalostech Bohunky Grögerové. Na jeho převodech básnických textů z ostatních jazyků se podílelo asi čtrnáct překladatelů, z nich většina ho za totality kryla svým jménem. Dva z nich byli prokazatelně spolupracovníky StB.

Co se italštiny týče, překládal pro Hiršala Jaroslav Pokorný a z této spolupráce byly převedeny do češtiny klenoty italské literatury: výbor z díla barokního básníka Gianbattisty Marina Polibky (1974), Ariostův Zuřivý Roland ve vyprávění a výběru Itala Calvina, vydaný v témž roce, a konečně Osvobozený Jeruzalém Torquata Tassa (1980). V té době ovšem byl už kdysi nadaný básník a překladatel Jaroslav Pokorný znám jako těžký alkoholik (a stejně na tom byla i jeho druhá žena, někdejší herečka Realistického divadla, Libuše Pešková), takže pokud mohlo být vůbec uvěřitelné, že by člověk takto handicapovaný byl schopen takových intelektuálních výkonů, pro redakci Odeonu vyvstal problém, jak nadále využívat služeb Josefa Hiršala, když se ani nedočkal své zasloužené odměny. Za Zuřivého Rolanda obdržel Pokorný v Itálii Premio Ariosto – zlatou medaili, kterou nejenže Hiršalovi nepředal, ale – řečeno Joskovými slovy – odnesl ji do frcu a ještě si stěžoval, že to nebylo ryzí zlato, ale jen pozlacené stříbro. Jakmile po vydání Torquata Tassa zjistila redaktorka Alena Hartmanová, že si Pokorný přišel vyzvednout honorář, okamžitě volala Hiršalovi. Když následujícího dne zazvonil u Pokorných, uvítala ho ve dveřích paní Pešková slovy: „Kluku buku, máš smůlu!“ Poté se silně podroušení manželé prošacovali, a co našli po kapsách, Hiršalovi velkomyslně přenechali. A tak v nakladatelství Odeon hledali náhradu za Pokorného a volba padla na mne.

Na spolupráci s Josefem Hiršalem vzpomínám velice ráda. Při překládání dokázal v sobě potlačit básníka, neměl tendenci autora předlohy „vylepšovat“ a domýšlet jako někteří jeho kolegové, a když jsem ho upozornila, že se česká verze příliš odchýlila od originálu, okamžitě byl schopen nabídnout mi 2–3 jiné varianty, z nichž někdy bylo těžké vybrat tu nejlepší. Připadalo mi, že si s textem hraje se stejným potěšením, jako když někdo jiný luští křížovku.

Moje maminka mi kdysi vyprávěla, že v domácnosti Hanuše Jelínka a jeho ženy – jedné z dcer Aloise Jiráska – měli služku, která věděla, že pán je překladatel, a byla přesvědčena o tom, že „když se to správně přeloží, tak se to rovnou rýmuje“. Po zkušenosti s Josefem Hiršalem bych řekla, že na tom něco je.

Použít mne jako Hiršalova „pokrejvače“ bylo pro nakladatelství Odeon výhodné. Pokornému museli nepochybně platit maximální sazbu 12 Kčs za verš – se mnou, jakožto bezvýznamnou překladatelkou, to sfoukli za 9 Kčs a nechali na mně, jak se s Hiršalem podělím. Já jsem měla hlavně po vydání Boccaccia v roce 1984 nepříjemný pocit, že se chlubím cizím peřím, a velice jsem si přála přeložit něco sama za sebe. Dokonce jsem nabídla paní redaktorce Hartmanové k vydání knížku, která vyhrála v roce 1979 cenu Campiello: jmenovala se L'ordalia (Boží soud), odehrávala se v raném středověku a její autor nesl vznešené jméno Italo Alighiero Chiusano. (Přiznávám, že na rozdíl od Chiusana jeho krajan Umberto Eco se svým historickým románem Jméno růže udělal brzy větší díru do světa.) Paní redaktorka knížku přijala (už mi ji nevrátila), o samostatném překladu neztratila ani slovo, ale zato mi nabídla další spolupráci s Josefem Hiršalem na výboru z „italského Vrchlického“ jménem Giosué Carducci. Já jsem se cítila dotčená, že jsem jí dobrá jen jako nádeník, a překlad jsem odmítla. Našli si vhodnějšího spolupracovníka.

Práce na Boccacciovi mi dala hodně podnětů k přemýšlení: už jen ten prostý fakt, že já, víceméně italštinář-samouk, jsem byla schopna bez větších problémů překládat současníka Karla IV. a Beneše Krabice z Weitmile! Spisovnou podobu dala italštině Dantova Božská komedie na přelomu 13. a 14. století: jazyk se pak už nijak podstatně neměnil, na rozdíl od dialektů, které žijí svým vlastním životem. Moderní spisovná čeština se jakž takž ustálila o 500 let později, ale pořád se upravuje. Italština má oproti češtině samozřejmě výhodu, že má jednoduchý pravopis, ale taková angličtina je na tom oproti češtině mnohem hůř, protože k tomu, aby se malí Angličánci naučili číst, nestačí jen znalost abecedy. Přesto si Angličané svůj složitý pravopis nijak nezjednodušují. U nás milujeme experimenty. Současní jazykovědci se chovají k češtině, jako by to byl nějaký přírodní jev, a místo aby pečovali o jazyk v té podobě, jak nám ho zmapovalo a kodifikovalo několik generací jejich předchůdců, stále sledují nové trendy, a porušujíce zavedená a srozumitelná pravidla, věčně češtinu upravují a „vylepšují“. Mnohé z toho, co ještě za mého mládí byla chyba a co moje generace jako chybu vnímá, se během času stalo povolenou variantou. Pamatuji se, jak z té nové češtiny byl zmaten můj otec, když četl dopisy krajanů a když mu kdosi vysvětlil, že je možno napsat bez něj. Pochopil to tak, že se teď předložka bez pojí se 4. pádem.

Polské zkušenosti

V 80. letech jsem také třikrát navštívila Polsko. Nebyly to veselé zájezdy. Poprvé jsme tam byly s kolegyní Janou Klokočníkovou začátkem roku 1982, krátce po vyhlášení výjimečného stavu, otvírat výstavu v našem kulturním středisku ve Varšavě. Vezly jsme si s sebou jídlo a dary nejenom pro své známé, ale také pro známé známých. Překladatelka Stachová posílala jednomu autorovi, který špatně slyšel, tužkové baterie do jeho elektronického sluchadla. Docent Bartoš mě požádal, abych mu od kolegy přivezla nějaké chybějící svazky kteréhosi odborného časopisu. Když se tehdy v Polsku telefonovalo, po vytočení čísla se volajícímu ozval nejprve automat, který mu sdělil, že rozhovor je nahráván. Podařilo se mi telefonicky zastihnout Bartošova kolegu, který nejdříve slíbil, že mi chybějící čísla časopisu přinese, ale potom dostal zřejmě strach a prohlásil, že to Bartošovi pošle poštou.

Bída byla tehdy v Polsku nepředstavitelná. Myslím, že to bylo horší než za války u nás, protože tehdy jsme měli lístkový systém a při německé důkladnosti aspoň to nezbytné minimum potravin mělo obyvatelstvo zajištěno. Situace ve Varšavě by se snad dala porovnat s obleženým Leningradem, jen s tím rozdílem, že kdo uměl „organizovat“ (řečeno terezínským termínem) a měl co měnit, nebyl na tom tak špatně, ale pro lidi chudé a nepraktické, kteří nebyli schopni stát hodiny ve frontách bez perspektivy, že se na ně dostane, to byla pohroma. Vedoucí našeho kulturního střediska se chlubil, jakou má teď dobrou účast na akcích, protože po kulturním pořadu dostávají návštěvníci párky a pivo.

Druhé mé dvě cesty do Polska (v roce 1984 a 1986) byly studijní – hradil je Svaz překladatelů. Přestože jsem tam jela jako polonistka, v obou případech jsem měla tzv. „průvodkyni“. Nevím, bylo-li to obvyklé a zda se takto průvodkyním zajišťoval jistý výdělek, a nebo zda měly za úkol podat o mých aktivitách hlášení. V každém případě to fungovalo jako socialistický šlendrián. Má první průvodkyně se obvykle nevyskytovala, když jí bylo zapotřebí, a naopak. Když jsem brzy ráno přijela vlakem do Varšavy, nikdo mě nečekal a já neměla tušení, kde mám být ubytována. Počkala jsem do slušné hodiny a potom jsem zavolala známou redaktorku z dětského nakladatelství Nasza Księgarnia. Přijela pro mne taxíkem, odvezla mě do nakladatelství, udělala mi snídani a pak mi zjistila, v kterém hotelu mám být ubytovaná. Má průvodkyně se objevila až v hotelu. Jakožto host spadající pod ministerstvo kultury měla jsem právo navštívit některá divadelní představení. Moje průvodkyně si to vzala na starost, lístky objednala pokaždé na víkend a sdělila mi to až v okamžiku, kdy už jsem měla domluvený jiný program, takže mě musel zastoupit některý člen její rodiny.

Když jsem se tehdy vypravovala do Polska, přinesl mi Zdeněk Urbánek pro našeho společného přítele pana Fedeckého dar – dlouhé teplé spodky. Domluvili jsme se, že až se vrátím, sejdeme se a já mu vylíčím situaci. Zdeněk mě pozval k sobě domů, kam si mě přišel poslechnout také Luboš Dobrovský. Jenže ty mé zprávy o životě v Polsku nebyly tak jednoznačné, jak jsme před mou cestou předpokládali. Ziemowit Fedecki, redaktor literárního časopisu Twórczość a překladatel Okudžavy a Vysockého, který si kdysi tykal s Pasternakem, mi řekl, že generál Jaruzelski se zachoval správně, když vyhlásil stanné právo: zachránil tím Polsko před sovětskou okupací a před strašným krveprolitím. (Poláci by sovětskou okupaci nebyli přijali tak mírumilovně jako my.)

Navštívila jsem tehdy také spisovatelku Ewu Nowackou, autorku knížky, kterou jsem přeložila a která u nás vyšla v roce 1982 pt. Dům zarostlý vínem. Paní Nowacka měla tehdy jakousi funkci v nově ustaveném Svazu polských spisovatelů, ale rozhodně mi nepřipadala jako nějaká konjunkturalistka. Jedním z jejích úkolů bylo obcházet spisovatele a přemlouvat je, aby vstoupili do nově ustaveného Svazu. Argumentovala hlavně tím, že budou mít možnost se aspoň jednou za den pořádně najíst. (Tehdy jsem chodila do Svazu na obědy i já – vypadalo to tam jako v nějakém domově důchodců.) Paní Nowacka mi vyprávěla o příšerné bídě v době stanného práva, o tom, jak básník Miron Białoszewski (1922–1983) umřel hlady, a když ho našli, měl doma jen to pyžamo, co měl na sobě. Vzpomínala na svou sousedku – spisovatelku, která nikoho neměla, a ač ona se jí snažila pomáhat, seč jí to situace vlastní rodiny dovolovala, stejně nakonec spáchala sebevraždu.

Nebyla jediná. V září 2008 jsem se v polské Chudobě (Kudowa Zdrój) zúčastnila konference o příhraniční literatuře a nečekaně jsem tam potkala novináře Ryszarda Pollaka, manžela spisovatelky Natalie Gallové, jejíž knížku A ty płakałaś Adrianno jsem překládala ještě předtím, než jsme se odstěhovali do Itálie. Vyšla v Albatrosu jako Setkání s andělem až v roce 1974, takže když tehdy autorka přijela do Prahy, už jsme se nesetkaly. Teď jsem se po letech dozvěděla, že i ona si v době stanného práva sáhla na život, a manžel potom na její památku založil literární nadaci.

Svou druhou studijní cestu do Polska bych charakterizovala jako „cenu útěchy“. Někdy před Vánocemi roku 1985 zavítala do Prahy kulturní delegace, k níž patřili i pracovníci polských nakladatelství. V Klubu spisovatelů se pro ně uspořádalo setkání, kde zástupci různých našich nakladatelství referovali o tom, co vydali a co připravují z polské tvorby. Já jsem tam byla za Albatros. Jednotlivé příspěvky byly pronášeny česky a překládány do polštiny, a protože mi bylo jasné, jaký byl hlavní účel zájezdu, abych nezdržovala, přednesla jsem svůj projev rovnou v polštině.

Za nějaký čas mi zavolali ze Svazu překladatelů, že se chystá jakási nakladatelská konference v Polsku a že jsem byla vybrána jako člen naší delegace. Měla jsem si připravit příspěvek, který by byl o něco podrobnější než můj předvánoční projev. Dávala jsem si dohromady materiál, a když už jsem měla referát prakticky hotový, omluvil se mi tajemník Svazu překladatelů s tím, že bylo změněno téma konference a že se tam můj referát nehodí. Od docenta Bartoše jsem se pak dozvěděla, jak to bylo doopravdy. Vedoucím delegace byl jmenován ředitel nakladatelství Čs. spisovatel Jan Pilař. Když se probíral složením delegace, prohlásil: „Oni tam jmenujou ňákou Castiellovou a vůbec si neuvědomujou, že je to Hostovská!“ A musela jsem z kola ven.

Lidi ze Svazu se zřejmě styděli, a aby mě odškodnili, nabídli mi čtrnáctidenní studijní pobyt ve Varšavě. Vyrazila jsem až na podzim. Opět jsem měla průvodkyni (tentokrát Slovenku provdanou v Polsku, s níž jsme se snažily navzájem si co nejmíň překážet), ale vlastně jako polonistka jsem tu cestu nepotřebovala. Dokončovala jsem zrovna dizertační práci na téma Giovanni Boccaccio v českém písemnictví 15. a 16. století, a tak jsem se rozhodla, že svého pobytu využiji k tomu, abych práci v klidu dokončila a abych osudy jednotlivých boccacciovských příběhů, které u nás v 16. století kolovaly v podobě knížek lidového čtení a později i jako kramářské písně, porovnala se situací v Polsku. Moje starší kolegyně ze studií Zdena Maj, zaměstnaná v knihovně Polské akademie věd, mi velice pomohla s abecedním rejstříkem literatury, který jsem si přivezla na kartičkách. Upravila ho a podle předepsaných norem přepsala na stroji. Potom mne s týmž psacím strojem zavřela v pokoji (jako to prý kdysi Josefina Dušková provedla Mozartovi, když chtěla, aby pro ni složil píseň), a prohlásila, že mě dřív nepustí, dokud nenapíši závěrečnou kapitolu své práce. Tak jsem s pomocí boží a pod nátlakem rezolutní kamarádky dokončila na podzim roku 1986 ve Varšavě svoji dizertační práci z české literatury, kterou jsem potom 5. března 1987 obhájila v Itálii na univerzitě ve Florencii a získala tak titul dottore in lettere.

Tady bych ráda přidala pár slov na vysvětlenou o doktorátech obecně. Moje generace končila vysokou školu s titulem promovaný(á) (v mém případě filoložka), na rozdíl od kolegů jen o pár let starších, kteří na základě stejného studia a stejných zkoušek ještě obdrželi doktorát, kterým se s oblibou pyšnili. Ten titul neměl žádnou hmatatelnou hodnotu a ve svém zaměstnání jsem ho k ničemu nepotřebovala, ale někteří moji kolegové, snad aby dokázali, že jsou stejně dobří jako ti, co si nechávali říkat „pane doktore“, si ten doktorát později udělali. Já nejenom že jsem o něj nestála, já se ho přímo děsila, a když jsem k němu byla přemlouvána, zdávaly se mi na to téma horrorové sny. Nešlo mi ani o to, že bych patrně byla musela napsat novou „diplomku“, ale hrůzu mi nahánělo pomyšlení, že bych k tomu doktorátu musela absovovat také zkoušku z marxismu-leninismu. Na vysoké škole jsem se neučila špatně, ale „marxák“ jsem dělala s odřenýma ušima většinou za tři, na rozdíl třeba od kolegyně Mařenky Šlajsové, věřící katoličky a členky Strany lidové, která to svedla na jedničku. Já jsem věru neměla důvod mít ráda komunisty, ale když jsem se dostala ke studiu politické ekonomie, připadalo mi, že na té teorii společnosti bez krizí a bez nezaměstnaných něco je. Moje kolegyně Viola Fischerová mě dokonce jednou (v opilosti) označila za nejlevicovějšího nestraníka z celého ročníku. Kráčela jsem zkrátka ve stopách svých předků: i můj otec byl v mládí levičák a můj dědeček z matčiny strany dokonce zakládal v Moravských Budějovicích v roce 1907 Českoslovanskou sociálně demokratickou stranu dělnickou, měl legitimaci označenou číslem 1 a v knihovně Marxův Kapitál, který jeho starší dcera pietně uchovávala. (V polistopadové euforii ho potomci nejspíš vyhodili, alespoň když jsem se po tomto Marxově díle ptala, nikdo si nemohl vzpomenout, kam se tak najednou podělo.) Co se toho marxismu týče, já se ho opravdu poctivě učila, ale při zkouškách jsem měla pravidelně pocit, že zkoušející nevěří tomu, že já bych mohla věřit tomu, co říkám. Na tom italském doktorátu mi největší potěšení způsobilo, že mi v nakladatelství, kde jsem pracovala coby obchodní referentka, museli dát štempl do žádosti o výjezdní doložku, abych mohla odjet do Itálie obhájit svoji dizertační práci.

Přesto mi ten doktorát pomohl. Zželelo se mě dvěma mým kolegyním ze studií, oběma pracovnicím Československé akademie věd a oběma víceméně z dopuštění božího členkám KSČ, a doporučily mě jako odbornou redaktorku v nakladatelství Academia, kde se u redaktorů požadoval doktorát.

Než se ale přesunu na toto své poslední pracoviště, ráda bych ještě pohovořila o jednom literárním počinu nakladatelství Albatros, který je charakteristický jak pro dobu předlistopadovou, tak svým způsobem i pro tu následující.

Někdy koncem roku 1986 přijel na soukromou dvoudenní návštěvu do Prahy předseda rady ministrů Polské lidové republiky soudruh Zbigniew Messner s chotí. Ve zprávách věnovaných této události se čtenáři dočetli, že manželka polského premiéra se zajímá o dětskou literaturu, a tak si během krátké návštěvy našla čas, aby navštívila pražské nakladatelství Albatros. Ten zájem nebyl tak úplně nezištný. Paní Messnerová totiž psala poezii pro děti a zrovna nedávno, v čerstvě založeném katovickém nakladatelství KAW, jí vyšla nákladem 100 tisíc výtisků – a pod jejím dívčím jménem – sbírka veršíků pro děti. Teď autorka samozřejmě předpokládala, že by knížka mohla vyjít rovněž v českém překladu. Dostala jsem ji k lektorování (mám dojem, že jsem ani netušila, kdo se za pseudonymem Irena Laris skrývá) a sbírku jsem, věru, nepochválila. A tehdy se do toho vložil náš ředitel, který – pokud vím – do redakční práce dosud nezasahoval a „jenom to řídil“. Vyvinul mimořádnou aktivitu: spojil se za tím účelem se svým kolegou Janem Pilařem, a národní umělec, básník a překladatel se nabídl, že knížku začínající autorky přeloží. Redakce se obrátila o pomoc do Polska. V bratrském podniku Nasza Księgarnia se podivili nad tím, že takové renomované nakladatelství jako Albatros se může vůbec zabývat literaturou této úrovně. Dodali také výstřižky z tisku s odbornými recenzemi pranýřujícími nedopečené veršotepce a plagiátory, kteří v nastalé době boomu soukromého podnikání svou podřadnou produkcí pro děti zaplavili polský trh. Irena Laris mezi nimi zaujímala čestné místo. Nebylo to nic platné. A tak redakce přišla s posledním trumfem: na knížku neexistoval externí posudek nezaujatého lektora. O tuto službu byl požádán teoretik dětské literatury dr. Otakar Chaloupka. Vyhověl. Polsky sice neuměl, ale vůbec to nevadilo, protože horlivý překladatel už knížku přeložil, a odborník na dětskou literaturu usoudil, že technicky nedokonalému originálu překlad prospěl, ocenil klasicizující charakter veršíků a dílo Ireny Laris doporučil k vydání. Nikdo ze zainteresovaných už ovšem nemohl ovlivnit výrobní termíny, a tak v polistopadové euforii, kdy nakladatelství přeorávala ediční plány a vyhazovala z připravované produkce především knihy autorů někdejšího východního bloku jako neprodejné, vyšla na konci prvého čtvrtletí roku 1990 (ovšem s vročením 1989) kniha veršíků Ireny Larisové Žlutý kačer v nákladu 4000 výtisků, v rozsahu 64 stran a s finanční ztrátou 150 000 korun. Pro nakladatelství, které mělo ve svém štítě heslo NEJHEZČÍ (tj. knihy) DĚTEM a které svými originálními díly kdysi získávalo ceny na mezinárodních kolbištích, Žlutý kačer odstartoval svým způsobem novou éru, jejíž nejpřiléhavější slogan by nejspíš zněl: ÚČEL SVĚTÍ PROSTŘEDKY.

Konec normalizace

Do nakladatelství ČSAV Academia ve Wiehlově domě na rohu Václavského náměstí a Vodičkovy ulice jsem dřív než jako redaktorka vstoupila coby autorka. Kamarád a kolega Saša Stich mi poradil, abych tam svou boccacciovskou dizertační práci nabídla k vydání v malotirážní edici Studie. V redakci ji přijali, jen mi doporučili, abych netrvala na citátu od Václava Černého, který jsem umístila do záhlaví své práce. Když jsem o pár měsíců později, v lednu 1988, nastoupila coby samostatná odborná redaktorka, bylo mi decentně naznačeno, že by se nehodilo, aby čerstvě přijatá pracovice nakladatelství v tomtéž podniku rovněž publikovala, takže jsem si svého Boccaccia zase odnesla domů. Můj nástup se neobešel bez komplikací, ale já se o nich na štěstí dozvěděla až mnohem později, když už jsem se zabydlela a moji kolegové mě poznali natolik, že mi to prozradili.

Tady musím vysvětlit, čemu sama dobře nerozumím: udělala jsem zkušenost, že někteří lidé, kteří si své názory nechávají zásadně pro sebe a za všech okolností souhlasí s nadřízenými a demonstrují loajálnost k stávajícímu režimu, jsou velice alergičtí na mé chování a dokonce jsou schopni se mi mstít. Mohu uvést dva příklady: když jsem končila v Novém Kníně svou pedagogickou kariéru, vypracoval na mě posudek (v rámci svých povinností) zástupce ředitele Milda Fafejta, vynikající kantor a rozený psycholog. Ten posudek jsem znala a snad dokonce podepsala. Když jsem potom o prázdninách sháněla místo, stalo se mi dvakrát, že se mě přímo zeptali, co jsem provedla řediteli osmiletky v Novém Kníně. Soudruh ředitel, když byl na mě dotázán, totiž nepoužil hotové hodnocení, ale vypracoval samostatně posudek, který byl tak nenávistný, že i nezaujatým čtenářům byl podezřelý. Se svým smýšlením se netajil ani před svými podřízenými, takže jak jsem se později dozvěděla, jedna bývalá kolegyně docela vážně uvažovala o tom, zda jsem na jejich školu nebyla dosazena coby agent-provokatér.

Když jsem odcházela z nakladatelství Albatros do Academie s tím, že zde budu mít možnost pracovat ve svém oboru, soudružka šéfredaktorka, která nebyla mou nadřízenou, si dala tu práci a zavolala svému kolegovi do Academie, aby mu sdělila, že jsem spolupracovnice StB. Nevím, jestli mě přijali přesto, anebo proto, v každém případě jsem se to dozvěděla od svých kolegů, když mě lépe poznali.

Oddělení historické, sociologické a psychologické literatury, kam jsem nastoupila, mi trochu připomínalo uměleckonaučné oddělení SNDK, kde jsem pracovala před 25 lety. U vědecké literatury totiž zhusta vyvstává problém, že ji píší mnohdy úzce specializovaní odborníci, kteří se sice vyznají ve svém oboru, ale nebývají dobří stylisté, takže je na redaktorovi, aby jim pomohl. V tomto směru jsem byla dokonale vycvičená, takže, až na vzácné výjimky, práce mi skýtala nejen poučení, ale také potěšení. Na rozdíl od Albatrosu pracovní úvazek byl mnohonásobně vyšší, ale já už jsem své bytové problémy měla vyřešené a mohla jsem se cele věnovat práci.

Nakladatelství Academia mělo jednu zvláštnost. Tady nejdřív musím mladším vysvětlit a starším připomenout, že v 80. letech u nás pracovním prostředkem člověka píšícího byl psací stroj. Pro rychlou korespondenci existoval dálnopis – vylepšený telegrafický přístroj s klaviaturou. Vlastnily ho kromě ČTK a větších novin především podniky zahraničního obchodu (včetně Artie), pro veřejnost byl k dispozici na Hlavní poště a v některých větších hotelech jako Jalta nebo Alcron. Pak existovaly jakési děrnoštítkové stroje, které u nás vyráběl n. p. Aritma a které především zpracovávaly dodaná data. Nakladatelství Acadamia (patrně jako jediné nakladatelství u nás) mělo počítače! Celé počítačové oddělení, které zabíralo samostatné poschodí a bylo pro ostatní zaměstnance zavřené na klíč. Muselo se tam zazvonit a počkat, až vám přijdou otevřít. Počítače sloužily především k vydávání tzv. malotirážních publikací (tj. tuším do 200 výtisků). Dodané rukopisy se zde přepisovaly do počítače, konečné zpracování prováděla tiskárna v Holešovičkách. Osazenstvo počítačového oddělení byli experti, kteří si své výjimečnosti byli vědomi a své znalosti si nechávali většinou pro sebe. Myslím, že tam taky bujel černý obchod – pro kamarády vyráběli svatební, promoční a jiná oznámení, ale nikdo na ně nemohl, protože počítačům rozuměli jen oni sami. Redakce dostávaly korektury v klasické podobě. Pamatuji se, jak byl můj mladší kolega nadšen, když do počítačového oddělení donesl opravenou korekturu a oni mu dovolili, aby opravy provedl (pod dozorem) rovnou v počítači. Předpokládám, že toto oddělení bylo nejspíš ostře sledované a že vedoucí pracovíci museli mít ten nejvyšší stupeň prověření.

Bezprostředně po listopadu 89, kdy se nakladatelství snažilo vydat rychle tituly, které šly na počátku normalizace do stoupy, to skoro vypadalo, že nám počítačové oddělení naši práci sabotuje, ale s rozvojem soukromého podnikání se lidé odsud rychle rozešli a myslím, že se všichni velice dobře uplatnili.

V září 1988 na zasedání výboru Svazu čs. spisovatelů nově zvolený předseda Michal Černík předložil program návratu zakázaných autorů do české literatury. Myslím, že se to týkalo především spisovatelů žijících v Československu, ale leckdo si to vykládal v širším měřítku, a tak nakladatelství Melantrich, které v roce 1968 uzavřelo s Hostovským smlouvu na vydání románu Dobročinný večírek (a předem zaplatilo za autorská práva), chtělo konečně uskutečnit vydání knihy, která před dvaceti lety neprošla normalizačním sítem. Jednání Dilie s majitelkou práv Reginou Hostovskou se táhlo rok. Já jsem se přimlouvala za to, aby vydání povolila. Paní Hostovská nakonec napsala Dilii, že Dobročinný večírek už vyšel česky v nakladatelství 68 Publishers v roce 1985, a mně v dopise z 5. listopadu 1989 vysvětlila, že nemůže dát souhlas k vydání především kvůli Ceně Egona Hostovského, kterou po manželově smrti založila a finacovala. Jak by mohl vyjít v Československu Egon Hostovský, když autoři odměnění Cenou Egona Hostovského u nás nevycházejí? Naštěstí mě běh událostí ušetřil pokračovat v diskusi na toto téma.

Tenkrát jsem se rovněž pokusila vrátit do povědomí našich čtenářů jednoho polského exulanta. Taky nebožtíka a taky to nevyšlo. Když se v roce 1956 objevila v Polsku první knížka dvaadvacetiletého autora Marka Hłaska, byla to bomba. Zrodil se nový polský Jack London! U nás, myslím, stačila vyjít od něho jen jediná próza: v roce 1958 otiskla Světová literaturu Hłaskovu povídku Smyčka v překladu Heleny Stachové. Hłasko byl problematický autor, a tak se to vyřešilo způsobem, který se později osvědčil i u nás. V roce 1958 byl vyslán na studijní cestu do Západní Evropy. Odjížděl s pocitem (jak sám později napsal), že to bez Polska dlouho nevydrží. A to ještě tenkrát nevěděl, že svět je rozdělen na dvě poloviny, z nichž v jedné se nedá žít a v druhé vydržet. Za to, že své knížky, které mu nechtěli v Polsku vydat, nabídl exilovému nakladatelství Instytut Literacki v Paříži, mu bylo znemožněno se vrátit. Zemřel ve svých pětatřiceti letech.

Hłaskovu prózu Piękni dwudziestoletni, která vyšla v exilu v roce 1966, přetiskl v Polsku v druhé polovině 80. let (krácenou) měsíčník Twórczość. Aby to mohlo vyjít i u nás, musela jsem tu krácenou verzi ještě zkrátit, tj hlavně vyškrtat všechny zmínky o „komančích“. Když jsem se na jaře 1989 ptala šéfredaktora Světové literatury, někdejšího kolegy ze studií Vaška Falady, jestli nebudou mít potíže s vydáním Hłaska, odpověděl: „My už dnes smíme.“ Já se ovšem nezeptala, kdy to hodlá otisknout, a tak můj překlad Krásní dvacetiletí vyšel už za úplně jiné redakční konstelace a po četných urgencích až ve 4. čísle Světové literatury v roce 1990. Vzápětí tutéž prózu (pochopitelně nekrácenou) vysílal na pokračování Čs. rozhlas v překladu šťastlivce, který se dostal k původnímu originálu. A já si připadala jako blbec.

Můj poslední překlad z 80. let byl z italštiny. Byla to kniha, kterou dostal můj manžel v roce 1986 k Vánocům. Vzal si ji do postele a tak upřímně se při čtení smál, že jsem zatoužila se taky pobavit. Autor, Luciano De Crescenzo, modrooký rodák z  Neapole, původním povoláním inženýr, pracoval téměř 20 let u firmy IBM jako počítačový expert a na dráhu spisovatele se dal, když už mu táhlo na padesátku. Jeho specialitou byla „neapolská filozofie“, tedy filozofie řeckých stoiků, aplikovaná na problémy každodenního neapolského života. Jeho první knížky měly mimořádný úspěch, dvě byly dokonce zfilmovány, a autor byl v Itálii znám rověž z televize, kde se na počátku 80. let stal hvězdou populárního pořadu věnovaného informatice. Kniha se v originále jmenuje Oi dialogoi a právě Platonovy dialogy se staly předlohou De Crescenzova vyprávění, které je v podstatě oslavou dialogu a životního stylu v duchu antické kultury. Jednotlivé příběhy „profesora“ a jeho „žáků“ jsou prokládány pseudoplatónskými dialogy, v nichž Sokrates rozmlouvá se svými přáteli o aktuálních otázkách naší současnosti, které sice dokáže hravě vyřešit, ale předělat lidskou náturu je nad jeho síly. Při překládání jsem tak aspoň měla možnost dohonit, co jsem zanedbala při studiu dějin filozofie, a těšila jsem se, jak knížka, která v češtině dostala název Krásné šílení, pobaví a poučí i české čtenáře. Vyšla někdy kolem Vánoc 1989 a doslova po ní neštěkl ani pes. Přesto svým způsobem předznamenala běh událostí, protože v jednom z dialogů profesor Bellavista porovnává nedostatky kapitalismu s nedostatky socialismu a nabízí svým žákům třetí cestu: filozofii Karla Poppera, opírající se o dialog, v němž každý z účastníků je ochoten poopravit své názory. Jenže jeden z profesorových žáků moudře namítne, že kdybychom se stali popperiány, budeme v politice úplně poslední, protože ti ostatní nás převálcují.

Nejsem politolog, ale vzhledem k svému několikaletému pobytu v zahraničí jsem měla možnost sledovat zdejší situaci s větším odstupem. Myslím, že na politický převrat u nás byli připraveni především dobře informovaní komunisté. Nestáli o perestrojku, věděli, že by jim popularitu nezvýšila, a tak čekali, jako ten převozník z pohádky Tři zlaté vlasy děda Vševěda, až budou mít komu strčit do ruky veslo a suchou nohou vyklouznout z loďky. Připravovat se začali už v druhé půli 80. let, kdy na své funkce rezignovali v mnoha podnicích předsedové stranických organizací, kteří sem byli dosazeni na začátku normalizace. Na jejich místa přicházeli často mladí ctižádostiví hoši nebo poslušná pracovitá děvčata, jimž ještě na vysoké škole nebo krátce po studiích kdosi vysvětlil, že jsou perspektivní kádry a bez legitimace žádnou kariéru neudělají. (V Itálii se za fašismu stranické legitimaci říkalo „pracovní knížka“.)

V druhé půli 80. let jsem měla možnost se seznámit se dvěma rozbory ekonomické situace, které vypracovali zaměstnanci Prognostického ústavu. Jeden dal mému manželovi jeho bývalý kolega z rozhlasu Alois Svoboda, který v roce 1968 vydával týdeník Politika a jako pozdější signatář Charty pracoval „v podzemí“, a to v přeneseném i v doslovném slova smyslu. Druhý (mám dojem, že z pera Miloše Zemana) s námi v nakladatelství dokonce zcela oficiálně probíral Ivo Budil, můj starší kolega z fakulty, kdysi redaktor rozhlasového Meteoru, který za normalizace pracoval v nakladatelství Academia rovněž kdesi v suterénu, nevím zda v archivu nebo ve skladu. Ty rozbory byly ve stranických kruzích všeobecně známé a situace, kterou popisovaly, byla o to horší, že od nerealizované reformy, kterou navrhoval Ota Šik a která měla být zahájena koncem 60. let, uběhla spousta času. Koncem let 80. se vždycky před Vánocemi šuškalo o tom, že se bude zdražovat, ale žádný z politiků se k tomu nepopulárnímu kroku neodhodlal.

Rok 1989 se nesl v duchu čím dál odvážnějších manifestací a také podpisových akcí, které už se netýkaly jen hrstky disidentů. Někdy začátem roku přišel k nám vedoucí sousední redakce s výzvou, abychom podepsali žádost za propuštění Václava Havla. Prohlásila jsem okamžitě, že to podepíši, ale když mi kolega strčil papír pod nos, zjistila jsem, že na archu ještě nikdo podepsaný není. Chtěla jsem počkat, ale odvážný sběratel podpisů mi řekl: „Někdo musí být první.“ Tak jsem to podepsala. Po několika dnech mi dcera vyprávěla, jak se za ní ve škole trousili spolužáci a ptali se: „Jmenuje se tvoje maminka Olga?“ Jména signatářů byla totiž předčítána v Rádiu Svobodná Evropa. Tenhle můj podpis měl ještě jednu dohru, spíše komickou, která ale svědčí o tom, že na vnitru panoval pořád stejný binec jako v polovině 60. let. Když jsem jednou navštívila své kamarády v nakladatelství Albatros, dozvěděla jsem se, že mě probírali na schůzi vedení. Jména signatářů podpisové akce, čtená v RSE, monitorovali pracovníci StB, a pokud dotyčné identifikovali, informovali o tom jejich zaměstnavatele. Zpráva o mém poklesku byla nedopatřením zaslána do nakladatelství Albatros, a roztrpčený ředitel zoufale opakoval: „Ale proč to podpisovala tady?!“

Na jaře se situace opakovala. Tentýž kolega přišel tentokrát s podpisovým archem na Několik vět. Ze čtyř lidí jsme byly v redakci přítomny jen dvě – já a moje vedoucí, čerstvá předsedkyně stranické organizace. Já jsem hned řekla, že tentokrát už podepsat nemohu, protože dcera bude maturovat a nechci jí zkazit život. Má vedoucí samozřejmě také nepodepsala. Když ale kolega odešel, vyptávala se mě, co to těch Několik vět je. Pokusila jsem se jí to vysvětlit – a ona, zřejmě ráda, že neprovedla hloupost, prohlásila: „To já podepsat nemůžu.“ A pak pronesla památnou větu: „A vždyť já se o politiku ani nezajímám!“ Kdysi nadaná studentka, spolehlivá pracovnice, která měla sestru provdanou v západním Německu a jejíž teta v jednom venkovském kostele hrávala při mších na varhany, předsedala na konci 80. let v nakladatelství Academia stranické organizaci!

Pokud by se mě někdo zeptal, jak jsem prožívala sametovou revoluci, musela bych přiznat: se sevřeným žaludkem. Trpívala jsem kdysi žaludečními vředy, které člověka obvykle trápí na jaře a na podzim. Začátkem listopadu 1989 usoudila moje obvodní lékařka, že by mi na pár dní prospěl domácí klid, a napsala mi neschopenku. Můj muž byl v té době v Itálii, shodou okolností hospitalizován v nemocnici ve Veroně. Má dcera, která krátce předtím začala studovat na vysoké škole, odjela v pátek 17. listopadu do Bratislavy. Vrátila se v neděli večer a neměla nejmenší tušení, co se v Praze odehrálo. V pondělí odešla na fakultu a pak už jsem ji skoro neviděla. (Pro mladší dodávám, že mobilní telefony neexistovaly.)

V úterý 21. listopadu jsem si po ránu zaskočila nakoupit. V řeznictví jsem se setkala s mužíkem, kterého jsem si pamatovala ze své cesty do Bulharska před 25 lety, kdy pracoval jako součást obsluhy jídelních či spacích vozů a spolu s jedním hromotlukem tvořil nepřehlédnutelnou nerozlučnou dvojici, kterou jsem pak čas od času potkávala v místě svého nynějšího bydliště. Řezník, který ho znal zřejmě ještě lépe, se ho žoviálně zeptal: „A co naše Lidové milice?“, na což mužík odvětil: „Ále, vyfasovali jsme každej pět vostrejch...“ a já málem omdlela. Ulevilo se mi až v sobotu 25. listopadu, kdy už televize vysílala přenos z manifestace na Letenské pláni.

Nemohu říci, že bych litovala, že jsem se svými kolegy necinkala klíči. Patrně nejen v našem nakladatelství se zřejmě odehrávalo něco podobného, co jsem si pamatovala ze svých dětských let z května 1945, kdy někteří lidé, kteří do té doby drželi hubu a krok, se rázem proměnili v udatné bojovníky, a vyzbrojeni (tentokrát jen) trikolórou v klopě si odreagovávali svou nenávist k vlastní zbabělosti na těch nejzranitelnějších.

(Dokončení v příštím čísle - čtěte zde)

Olga Hostovská (1936) je literární historička, překladatelka a editorka.

Obsah Listů 2/2012
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.