Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 2 > Tugendhat v Champions League a rozpačitý Konec avantgardy?

Tugendhat v Champions League a rozpačitý Konec avantgardy?

Letos v únoru se po dvouletém náročném úsilí otevřela nově restaurovaná Vila Tugendhat v Brně. Už už jsem se těšil, jak si zakoupím lístky a na staronovou Tugendhatku, Tugendhatku jako z časů Tugendhatů, se pojedu s manželkou podívat, když tu jsem narazil... Muzeum města Brna, vlastník a investor restaurace domu, vybavil památku velmi solidně informovanými, přehlednými a luxusně vypravenými webovými stránkami. Jenže ouha, učinil z nich také jedinou bránu, jak se do vily dostat. Skylla a Charybda? Rezervační e-systém vylučuje jakýkoli jiný způsob objednání než přes webové prostředí. Pomineme-li, že tím z luxusní památky vyrobil neinternetizované veřejnosti nedostupnou pevnost, nebyl by to vzhledem k rozšířené počítačové gramotnosti až takový problém. Sice tím vila získala poněkud snobský tón, ale asi to tak má být. Pasantům, flaneurům a počítačovým analfabetům navzdory. Tím ovšem má anabáze teprve měla začít.

K tomu, abyste se do vily dostali, potřebujete totiž mnohem víc než jen prostý přístup na všesvětovou všesíť. Třeba mít také konto u jednoho z nevelkých, respektive menších a malých bankovních ústavů (mBank, GE Money Bank, Fio banka, Raiffeisen a další). Vzhledem k tomu, že patřím k těm několika málo milionům českých občanů s kontem u naší největší spořitelní kasičky, jsem měl smůlu. Nevadí. Další možná cesta k objednání a zaplacení a vstupu do moderního ráje vede přes embosovanou kreditní kartu, na níž stačí obnos 300,- Kč za jednu osobu pro malý, hodinový okruh. Sehnal jsem si tedy tuto kartu, neboť se v mé portmonce jaksi nevyskytovala. Její majitel mě ujistil, že karta disponuje statisícovým obsahem u jednoho komerčního ústavu z oné povolené nabídky. Platím, platím, platím, ale systém odmítá platbu provést. Co teď? Poslední šance jak uspět je zřídit si takzvanou GoPay elektronickou peněženku. Vzhledem k neprovedeným platbám přes kreditku padají mé rezervované vstupenky zpátky do elektronické síťovky, kde si je ihned v následujících minutách a hodinách loví další zájemci, a má představa, že navštívíme vilu v dopoledních hodinách jistého dne brzy bere za své, neboť prostě po třech hodinách pokusů už lístky na dopolední okruhy nejsou k mání. Rezervuji tedy stejný den v 16 hodin – malý okruh. Mám zhruba jednu hodinu na to, abych si zřídil onu e-tobolku. Třeba vyplnit množství osobních údajů, vymyslet nejméně osmimístné heslo s číslem, do chlívečku pod ním správně zadat ta rozpustilá, skoro nečitelná, vesele poskakující písmenka a číslíčka rozházená v onom barevném poli, pak vyčkat na práci robota, který pošle přihlašovací dopis do mé elektronické schránky. Naloudovat se do ní, otevřít robotův dopis, kliknout na potvrzovací odkaz, znovu se vrátit na stránky www.gopay.cz a přihlásit se. Poté je třeba vybrat způsob, kterak do e-kešeni dostat nějaké peníze. Převodem z účtu s třídenním intervalem? Zbývá mi 50 minut. SMSkami? To mi přijde poněkud zavilé. Mám jen služební telefon. Poslední šance se jmenuje velmi lákavě superCASH a manuál k použití e-peněženky k tomu dodává: „Diskrétně, bezpečně a s garancí připsané částky do 10 minut. Po zvolení výše dobíjené částky obdržíte jedinečný čárový kód, který stačí předložit a zaplatit u kteréhokoliv terminálu SAZKA nebo na jakékoliv přepážce České pošty.“ Výborně! Generuji tedy čárový kód, tisknu jej na A4 a pílím automobilem na nejbližší poštu. (Poznámka pod jazykem na vestě: Nejmenší možná částka pro dobití e-tobolky je přes 1000,- Kč, tak mi aspoň zbyde na NEVÍMCO). Na poště pán hlesne: „Tento kód nelze přijmout, to je kód Sazky, Česká pošta má vlastní typ.“ Nehádám se, není čas, jen v duchu vzpomínám na ty časy, kdy Sazka a pošta se měly rády. Utíkám na benzinku, zde terminál také není, až další trafika o několik stovek metrů dál superCASH kód přes terminál Sazky zhltne a s ním i moji tisícovku. Za deset minut už v zácpě v autě na cestě k počítači slyším pípnutí mobilu. Moje nová e-tobolka je nabita! Hurá! V poslední minutce přihlašuji se znovu na stránky www.tugendhat.eu a znovu absolvuji několik přihlášení a potvrzení a svou hodinovou rezervaci proměňuji v lístek do vily Tugendhat! Nyní je potřeba ELEKTRONICKÝ LÍSTEK VYTISKNOUT (raději nad tímto utopickým úkolem příliš nepřemýšlím) a nejpozději patnáct minut před samotným začátkem prohlídky ve vile proměnit za lístek skutečný. Pokud tak neučiníme, vystavujeme se sysifovskému nebezpečí, že se skutečné (vlastně dosud elektronické) lístky vrátí jako kulička kutálející se z vršku dolů do systému volné rezervace (kde budou po patnáct minut vystaveny neúprosnému ataku lačných zájemců z přilehlé brněnské čtvrti Černá Pole, kteří si je okamžitě zarezervují a přes své nadité GoPay peněženky bleskově zaplatí, v cukuletu vytisknou a v mžiku se obléknou a budou pospíchat do nedaleké vily), a naše elektronické lístky (ve skutečnosti ty vytištěné) budou rázem k ničemu (neboť se z nich vlastně budou již radovat oni bryskní, oni šťastní Černopoláci a budou nám přes plot vily ukazovat dlouhý nos). Nikdy jsem nebyl na zápase Ligy mistrů, ale slyšel jsem, že získat lístky na finále této soutěže je prý o něco jednodušší. k čertu s tím. Výjimečný dům vyžaduje výjimečná řešení.

V den návštěvy Miesova svatostánku svítilo březnové slunce. Lapal jsem (tak jako vždy) po dechu zcela uchvácen nádherou a svátostným pokojem vily a snažil se nevnímat koktání a eeování mladičké brunety zahalené v oblaka silného parfému, jehož odér vanul jako duch: svobodně všemi směry v otevřeném plynoucím prostoru, kterak ze sebe za mých 2 x 300 korun a nezměrné rezervační úsilí unyle souká heslo z Wikipedie. Vzpomínal jsem v tu chvíli maně na staršího šedivého gentlemana s visačkou se jménem Lev, jenž kdysi dávno, když jsem vilu poprvé navštívil, nenuceně rozebíral filozofické spekulace architektury Ludwiga Miese van der Rohe i jeho brněnského domu a snažil se nám zprostředkovat teologický rozměr plynoucího prostoru hlavního obytného podlaží vily. Tedy zhruba to, co jsem pak slyšel na hodinách dějin moderní architektury od Rostislava Šváchy, který nám citoval teze Romana Guardiniho, že dobře vybudovaný niterný prostor „má stupně, které vedou do hloubky“. Pan Lev již po oněch stupních pravděpodobně nenávratně sestoupil. Ani smuteční vrba za okny vily již nestojí. Rozťal ji blesk. Až vyroste ta nově zasazená, snad do té doby povstanou noví gentlemani a všesvětová všesíť i GoPay tobolka a superCASH systém se zhroutí do horoucích pekel. A náš syn, který se zatím trošku podobá batoleti Herbertu Tugendhatovi, pokud sem kdy na prohlídku zavítá, bude po těch stupních dolů do výjimečné obytné haly kráčet o poznání lehčeji a svobodněji.

David Voda

Rozpačitý Konec avantgardy?

V letních měsících roku 2011 proběhla v Galerii hlavního města Praha monumentální přehlídka českého umění Konec avantgardy? Od mnichovské dohody ke komunistickému převratu. Modernistické prostory Městské knihovny hostily projekt mapující dobu vymezenou lety 1938 a 1948, tedy podepsáním mnichovské dohody a převzetím moci komunistickou stranou. V těsné návaznosti na výstavu vydalo nakladatelství Arbor Vitae také katalog, který si klade ambici být více než jen obrazovým připomenutím přehlídky. V knize se dočteme, že výstava je součástí projektu, jehož hlavním výstupem je právě tento katalog / kolektivní monografie.

V následujících řádcích se budeme věnovat především této knize, která je a bude aktuálním připomentím celého projektu necelý rok po skončení výstavy i do budoucna. Dříve musíme připomenout úspěch letní přehlídky, respektive uznání, kterého se jí dostalo ze strany (odborné) veřejnosti. Na podzim roku 2011 totiž výstava získala nejvíce hlasů v anketě Umělec má cenu v kategorii nejlepší kolektivní výstava roku. Takové ocenění vyjadřuje nejen hlad po „klasickém“ umění, tradiční závažnosti a síle vystavovaných prací, ale i samotné pohnutí návštěvníků, či méně emotivně: navázání produktivního dialogu. V tomto kontextu je třeba zmínit na výstavě přítomné aktualizace avantgardních experimentů Zbyňka Baladrána, mimo jiné také architekta výstavy.

Hodnotit výstavu nemá skoro rok poté velký smysl. Soustředíme se na samotnou knihu, která na 340 stranách sleduje řadu vzájemně propletených té­mat. Grafická úprava Adély Svobodové a Pauline Kerlerouxové jim dává společnou vizuální podobu. Komplikovaná struktura knihy nerespektuje jen dělení na kapitoly, ale je v nepravidelných intervalech narušována často citově velmi závažnými citá­ty od různých (pravděpodobně náhodně vybraných) významných osobností zkoumaného období. Kniha jako celek tak svým způsobem připomíná lexikon různě dlouhých hesel. Jako by formát knihy nedovoloval soustředěné čtení a nekonečně rozrušoval. Právě nesoustředěnost je patrná také v samotném výběru kapitol. Historicky vymezené období je tak ukazováno na základě různě hlubokých sond. Jednotícím momentem má být úvod kurátorky výstavy a autorky řady textů Hany Rousové. V něm se však nedočteme, proč oslovila ty, kteří do souboru přispěli. Dozvíme se jen, že kniha nechce být interpretací historické etapy či umění s ní spojeného, nýbrž výčtem možných témat.

Není však již samotný výběr témat, jejich řazení a prostor jim věnovaný formou interpretace? Není v publikaci vložená reprodukce barvotiskového plakátu s nápisem „Willkommen in Böhmen und Mähren“ či samotné historické vymezení lety 1938 a 1948 snahou o srovnání nástupu dvou totalitních režimů? Takové a jim blízké otázky nás napadají mimo jiné i proto, že Konec avantgardy? je pokračováním postupného noření do historie, které v GHMP sledujeme v posledních letech. V létě 2010 tak Marie Klimešová představila svůj strhující pohled Roky ve dnech: české umění 1945–1957.

„Naše uvažování o umění čtyřicátých let prezentujeme referenčním způsobem. Referenční pole je založeno na diferencovaných vztazích zvolených témat, která neorganizují chronologická posloupnost, ani kategorie jako styl, vliv, příslušnost k výtvarným skupinám apod.,“ čteme v úvodu od Hany Rousové. V knize se postupně zjevuje především zájem o osobní příběhy umělců, které se střídají s pohledem na mechanismy oficiální nacistické propagandy a uměleckohistorickým zájmem o rekonstrukci výstavy československého umění v Paříži v červnu roku 1946 (Art tchécoslovaque 1938–1946, Galerie la Boëtie v Paříži). A právě poslední zmíněný vstup, jehož autorkou je Anna Pravdová, patří k nejzdařilejším sondám, které nám otevírají pohled do širších dobových souvislostí. Důvodem je mimo jiné i kompaktnost tématu, tedy jeho uzavřenost.

„Projekt Konec avantgardy? se zabývá invenční a vnitřně svobodnou uměleckou tvorbou v dramatických letech 1938–1948, a jak už naznačuje jeho podtitul, táže se po okolnostech, za nichž vznikala, především po kulturním nivó nacistického režimu, který si násilným způsobem uzurpoval autoritativní pozice, a posléze protokomunistického, jehož sklon k totalitnímu myšlení byl v poválečném období stále zřetelnější.“ (Hana Rousová)

Nelinearita představování historicky vymezeného období je jistě kladem textu, ale argument Rousové, který zdůrazňuje jednotu vymezené etapy, je takovému uvažování překážkou. Příkladem nejednotnosti je například subjektivní vzpomínka autorky v textu Odcizení, v níž sledujeme kusé zážitky z návštěvy Jeana-Paula Sartra v 60. letech v Praze.

„V pozadí koncepce projektu je přání vyvolat nový diskurs o jedné etapě dějin českého umění, které jsme dosud rozuměli především v konstruktech redukujících její povahu i znalost lineání souvztažnosti.“ (H. Rousová) Snaha pochopit vymezené období na základě jakýchsi případových studií je nepochybně zajímavá. Jsem však přesvědčena, že v jejich skládání musí existovat další logika. Nesourodost a proměnlivá detailnost představovaných témat jsou matoucí. Proč se např. o kostelecké keramice a jablonecké bižuterii dozvídáme naprosté minimum? A jak vztahovat takto tematicky vymezenou kapitolu k heslovitému představení skupiny Sedm v říjnu a obecnějšímu tématu Lásky?

Strategie uvažování o válečném umění a době válku následující, kterým nutně prošly všechny země účastnící se konfliktu, nejsou představenými autory zastoupeny, a zůstaly tak uzavřeny českému prostředí. Podobně tématu konce avantgardy, respektive neoavantgardy se v západním světě od sedmdesátých let věnuje živá debata. V knize je však připomenuta jen okrajově a jména jako Benjamin Buchloh, Hal Foster či Peter Bürger bychom hledali jen s obtížemi. Rousová v kapitole Konec avantgardy? sice diskusi o neoavantgardě zmiňuje, stejně jako odkaz ke kolokviu Druhá avantgarda (Praha 2007), to však k pochopení širšího kontextu nestačí.

Kniha Konec avantgardy? je podnětná. Jistě se v ní dozvídáme zajímavé informace, které naznačují možné uvažování o vymezeném období, jako celek však zůstává problematická. Míšení seriózního studia, slovníkových hesel, osobních vzpomínek a „vtipných“ poznámek pod čarou (např. pozn. 4, s. 44 „poznámka pro feministky: člověk=muž“) působí jaksi rozpačitě. Kdo je modelový čtenář? Komu je vlastně kniha určena? Text připomíná vědecko-popularizační komentovanou prohlídku výstavy. Anekdoty se mísí s uměleckohistorickým výzkumem a vše je provázáno velmi zdařilou grafickou úpravou. Jaká je však odpověď na otázku v názvu výstavy nastolenou? Jisté je jen, že nejednoznačná. Texty jednotlivých autorů – Lenky Bydžovské, Vojtěcha Lahody, Milana Pecha, Anny Pravdové, Lucie Zadražilové a Hany Rousové – jsou sice možnými průhledy do jednotlivých případových studií, ale historicky striktně vymezenou etapu uchopit neumožňují.

Johana Lomová

Obsah Listů 2/2012
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.