Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 2 > Michal Ježek: Hodnota oběti a my

Michal Ježek

Hodnota oběti a my

Již uplynulo 43 let od sebeupálení Jana Palacha, studenta Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Každoročně organizujeme na Studentské radě fakulty akce na jeho památku. Letos opět přišli převážně lidé starších generací, vysokoškoláků hrstka. Když se ptávám spolužáků, co si o Palachově činu myslí, poměrně často se objevují dva často nepromyšleně pronesené názory: byl to blázen a jeho čin – marnost.

Palachovi kolegové vzpomí­nají na Janův zájem o politickou situaci. Byl v souladu s jeho společenskou aktivitou. V průběhu studia na Vysoké škole ekonomické v době Pražského jara pomáhal zakládat Akademickou radu studentů. V té době se jeho zájem o politiku vystupňoval, účastnil se řady diskusních setkání a mítinků. V noci z 20. na 21. srpna 1968 obsadily statisíce vojáků pěti států Varšavské smlouvy Československo.

Šok zažil Palach v domovských Všetatech. Bezprostředně po invazi odjel do Prahy, kde fotografoval dění mezi sovětskými vojáky na tancích a bezbrannými občany. Po návratu do Všetat psal na ulicích protestní nápisy.

Následné události přinesly zmar nadějím Pražského jara; 26. srpna 1968 podepsali čelní představitelé reforem tzv. moskevský protokol. Normalizace byla připravena. V říjnu 1968 nastoupil Jan Palach na Filozofickou fakultu, podle vzpomínek kamarádů se na podzim zúčastnil několika demonstrací. V listopadu 1968 se také aktivně zapojil do studentské okupační stávky, která však skončila neúspěchem. Několik kamarádů a spolužáků při výsleších uvedlo, že zlom v jeho chování nastal právě v tomto období.

Z pramenů vyplývá, že Jan Palach po neúspěchu delší dobu přemýšlel o radikálním činu, který by vyburcoval veřejnost. Zvažoval různé formy. Dokládá to zejména jeho návrh na obsazení Československého rozhlasu, odkud chtěl vysílat výzvu ke generální stávce, který na počátku ledna 1969 poslal studentskému vůdci Lubomíru Holečkovi. Odpověď však nedostal. – „Vzhledem k tomu, že naše národy se octly na pokraji beznaděje a odevzdanosti, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit svědomí národa.“ Jan Palach se polil benzínem a zapálil několik hodin po napsání vysvětlujícího dopisu 16. ledna 1969 v půl třetí odpoledne pod kašnou Národního muzea na Václavském náměstí. V dopise formuloval konkrétní politické požadavky: Zákaz cenzury a rozšiřování Zpráv, které vycházely od konce srpna 1968 jako tiskovina okupačních vojsk. Žádal, aby lidé zahájili na podporu těchto požadavků časově neomezenou stávku.

Prostředky zvolil důmyslně. Otupělé svědomí se rozhodl probudit aktem, který ve střední Evropě neměl obdoby. S šokujícím efektem ale musel počítat – znal fotografie upalujícího se buddhistického mnicha, jehož protest v roce 1963 pronikl do médií celého světa.

Před sebeupálením odeslal dopis s politickými požadavky mimo jiné Svazu vysokoškolských studentů a zanechal ho i na místě činu. „Jestli naše požadavky nebudou splněny do pěti dnů, tj. do 21. 1. 1969, a nevystoupí tu lid s dostatečnou podporou (časově neomezenou stávkou) našich požadavků, vzplanou další pochodně.“ Připočteme-li k vymyšlené skupině to, že se zapálil na rušném místě v centru Prahy, je zřejmé, že jednal velmi racionálně.

Že místo stávky a prosazení požadavků došlo jen k celonárodním několikadenním manifestacím a tryznám, není ovšem ještě dokladem marnosti činu. Společnost se normalizovala, ale Palachův příběh v ní žil plaše dál. Jen málo se mluví o několikatisícových, agresivně potlačených demonstracích, které rozpoutali mladí lidé v centru Prahy rok po okupaci. A pak, po dalších devatenácti letech vymazávání ze společenské paměti, vyvstal jeho příběh skrze překvapivé dění Palachova týdne, vedoucího k sametové revoluci.

Možná bychom do přemýšlení o smysluplnosti Palachova činu měli spíše než normalizační dění vtáhnout sami sebe. Jan Palach byl dle všeho mimořádně citlivý, do hloubky vnímal, čím procházela společnost. Uměl odvážně vstoupit do veřejného prostoru a radikálně zdůraznit, že společnost přestává svobodně myslet a jednat. Myslím, že formu protestu není dobré opakovat, snad by se ale Jan mohl stát vnitřním impulsem, abychom v náročných fázích života naší společnosti jednali jako aktivní občané. Schopni obětovat vlastní pohodlí ve prospěch svobodné země. Není nakonec právě tato schopnost jedinou právoplatnou legitimací, která nás, již jsme Palachovu dobu nezažili, opravňuje hodnotit, zda byla jeho oběť smysluplná, nebo zmarněná? Nezáleží nakonec teprve na nás, jak tomu ve výsledku bude?

Michal Ježek, student FF UK, (s využitím nového webu www.janpalach.cz, jehož je spoluautorem)

Obsah Listů 2/2012
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.