Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 2 > A. J. Liehm: Knihovna

fejeton

A. J. Liehm

Knihovna

Knihy, knihy, knihy... Samé knihy, kam se podíváš. Tisíce, desetitisíce, určitě víc. Už jste někdy byli na knižním veletrhu? A neodcházeli s depresí? Teď na jaře je jejich doba, ale bývá i na podzim, jak kde. To přece nemůže nikdy nikdo přečíst, a snad ani koupit, i když důvodů jiných než čtení je hromada. Můžete v duchu vyřadit kuchařky, návody k použití, domácí lékaře a co já vím, pořád zbudou ty nikdy nepřečtené a tak často zbytečné tisíce.

Už dávno na tyhle veletrhy nechodím, ne ze strachu z deprese, ten mě za leta přešel, ale protože mě bolí nohy, záda, krk, chodí se mi špatně, stojí ještě hůř a sednout si většinou není kam ani na co. Takže to zkouším vleže...

Kde? Doma přece. Jenže málo platné. Otevřu oči, a zase všude knihy. Byt není velký, ale na všech stěnách police a na policích knihy, od podlahy ke stropu a nazpátek. Po zemi noviny, časopisy, prostě čtení, stoupnout není pomalu kam. Jak se to proboha stalo? Prošel tudy prostě život. Sotva mě naučili slabikovat, už jsem zalézal do kouta a prohlížel obrázky, klikyháky pod nimi – ne v nich, to mě jaksi obešlo, obrázkové seriály, co se jim říká komiksy, neumím číst dodnes (ale zato miluji Jiránka, Renčína, Síse, Sima, kdysi Lawa...) – až jsem dospěl k Malému čtenáři, mayovkám, dívčím románkům své sestry, nestydím se ani za Jiráska či Raise, dál už to neumím, ale je to z velké části na nekonečných policích kolem mě. Polovičku jsem nikdy nepřečetl nebo nedočetl, k té druhé se většinou už nevrátím, a pořád jich přibývá. První velká knihovna zůstala před bezmála půlstoletím v Praze, druhá vznikala a putovala oběma směry přes oceán, třetí je zatím na stěnách kolem. V různých jazycích, což souvisí s Prahou, s oceány (apod.), ale také s tím, že knihy putovaly a dodnes putují samy od sebe za mnou, a já je přece nevyhodím, ne?

Přece jen by se to mělo probrat a vyházet, říká mi hlava i jiní. Občas beru knihu po knize a znovu a znovu zjišťuji, že to jaksi nejde. Kniha má buď osobní historii, původ, anabázi. Jindy zůstala nepřečtená či nedočtená se slibem, že zítra, jindy, a ten slib jako by se na ní podepsal. Což to tedy zkusit ne po kusech, ale na kila, se zavřenýma očima? Jenže kam, komu? Nikdo dnes už knihy nechce, natož aby kupoval (až na pár vzácných výjimek, ale ty se mě drží zuby nehty). A kdo je taky odnese, odveze? I když to zanedlouho bude kdosi stejně muset udělat, se skřípějícími zuby. Knihovny, památníky písemnictví (Vy jste se zbláznil, kam bychom to dali a kdo by to zpracoval, zkatalogizoval...?) Lepší vyhořet než se stěhovat, pravda?

Nepřečtené, nedočtené zůstává i to, co bych si rád přečetl znova, z jiné perspektivy, nebo prostě připomněl. Celý život jsem rád četl večer, pozdě večer, v noci. V mém věku však už bolí oči, i když třeba vidí a nechtějí se zavřít. Budou zvukové slepecké knihovny, připomněl mi kdosi. Ta myšlenka mi nedala, i když jsem se takové představě budoucnosti bránil. (Poloslepý Sartre mi jednou řekl: Už nepíšu. – Co diktovat? bránil jsem se... – Když nevidím psaný text? Snad ještě odpovídat na otázky... Začínám chápat, jak je to pravda.) Ale rozhlas přece v neděli po obědě četl pohádky, a já jich dodnes spoustu znám, většinou ovšem sotva do poloviny... Rádio přitom už taky nečte. Až jsem jednou na knižním veletrhu v Lipsku zjistil, že má čtené literatury celý pavilon. Světové! V němčině. Bez škrtů a dramatizací. Prostě profesionální čtení. Začal jsem pátrat a ukázalo se, že to je i jinde, a stále víc (onehdy jsem dostal darem Vojnu a mír, německy, šedesát hodin).

Dnes už se mi čtená cédéčka různého původu zase málem nikam nevejdou (desítky, stovky hodin, původně tisíce stránek), jen česká police je skrovná (ale Švejka mám). To však jistě nepotrvá, vynikajících předčitatelů (ne recitátorů) je víc, než si myslíme. A o ty přece taky jde, jako o literaturu. Werich, Somr...

Je půlnoc, možná víc, oči bolí a mám co dohánět. Nemůžu se dočkat, až spustím cédéčka a ráno si znovu poslechnu, co možná zaspím.

Tak dobrou.

A. J. Liehm

Obsah Listů 2/2012
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.