Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 2 > Milan Znoj: Listina základních práv a případ Zdeňka Koudelky

Milan Znoj

Listina základních práv a případ Zdeňka Koudelky

Poměrně krátká je Listina základních práv, ale dalekosáhlé má důsledky pro život společnosti. Proto je nanejvýš záslužné, že k ní vyšel obsáhlý, důkladný a propracovaný komentář, který napsala skupina mladých ústavních právníků pod vedením Elišky Wagnerové (Eliška Wagnerová, Vojtěch Šimíček, Tomáš Langášek, Ivo Pospíšil a kol.: Listina základních práv a svobod. Komentář, Wolters Kluwer, Praha 2012, 908 s.).

Svým způsobem je to zakladatelský počin. Zatímco ústava se zabývá především dělbou politické moci a zastupitelskými orgány, Listina základních práv a svobod vytyčuje základní pravidla soužití mezi lidmi ve společnosti a spojuje společnost se státem. Tedy odborný komentář k listině práv je v teoreticko-právní rovině něco jako odhalení sochy Svobody v rovině prakticko-politické.

Demokratické ústavy mívají na začátku preambuli, jež začíná slovy jako We the People, aby bylo zřejmé, kdo je autorem politického řádu, ale neméně důležité je pokračování, kde povětšinou čteme, že lid tento politický řád zakládá na souboru základních práv a svobod. Je to takový slavnostní slib, že demokratický lid svou moc hodlá vykonávat v mezích liberálního právního řádu a za tím účelem zřizuje strážce ústavního pořádku, kterým je právě Ústavní soud. Tolik elementa demokratické politické teorie.

Kde se ale v této institucionální idyle berou konflikty kolem Ústavního soudu, kterých jsme si docela užili, zejména když se prezident republiky opakovaně vyjadřoval v tom smyslu, že Ústavní soud se plete do politiky, a všichni prezidentovi muži-politici to pak zhusta opakovali? Na první pohled se to zdá být „přirozené“, neboť představitelé jednotlivých mocí – prezident, vláda, parlament, ústavní soud – se tak vlastně přetahují o to, kdo má mít moci více a kdo méně. Tento pseudorealistický pohled je ale zavádějící, protože zmiňované idylické vztahy mezi jednotlivými mocemi ve státě jsou nahrazeny docela podivným modelem konkurence, v němž se každý snaží nějak ošulit toho druhého. Naštěstí právě zmiňovaný Komentář z pera ústavních právníků může původ konfliktů nejen vysvětlit, ale nabízí i způsoby, jak se jim vyhnout – nevzdává se přitom idealismu a nepodléhá falešnému realismu. Z povahy věci vyplývá, že při interpretaci ústavy mají ústavní právníci větší slovo nežli politici, a dokonce i větší slovo nežli prezident.

*

Podívejme se blíže na konflikt, který se vlastně Ústavního soudu přímo ani netýkal, neboť to byl spíše Senát, nikoli Ústavní soud, kdo se přetahoval s prezidentem, když se pokusil jmenovat ústavním soudcem Zdeňka Koudelku. Tento kandidát na ústavního soudce se pochopitelně musel představit v Senátu, aby získal jeho podporu. Zdůraznil přitom, že se hodlá stavět proti „módní vlně útěku od psaného práva,“ jak to označil. Zřejmě měl na mysli dvě věci. Předně se tak přihlásil k právnímu pozitivismu, kde není místa pro nějaké ty „duchy, jádro či principy“ práva, neboť co je psáno (autoritou), to je dáno, a nikdo by neměl komplikovat jasnost právních formulí nějakými dalšími vazbami. Za druhé tak odmítl představu, že by interpretace ústavy mohla být nějaký tvořivý myšlenkový výkon. Významy právních vět, a tedy též Listiny základních práv, jsou prostě jednou pozitivně dány, každému jsou jasné, a hlavně platí, že významy práv se v čase ani v různém sociálním kontextu nemění, měnit nemohou a vlastně ani nesmějí, jinak by Ústavní soud změnou významu práv mohl zasahovat do působnosti moci zákonodárné, či dokonce moci výkonné.

Dá se pochopit, že obě Koudelkovy představy – jak právního pozitivismu, tak prostoduchého pojetí významu práv – se docela zamlouvaly prezidentu Václavu Klausovi. Pozoruhodné ale je, že důvod jeho přízně sotva lze označit za pozitivistický nebo prostoduchý. Není proč nevěřit mu v tom, že jeho kritika Ústavního soudu je ideová. Kamenem úrazu je vlastně právě Listina základních práv a svobod. Svého času se o ní vyjádřil dosti odmítavě, když řekl, že Ústava je zaplevelena právy. Nejprve se snažil zabránit, aby byla Listina práv převzata z ústavy federálního Československa do ústavy vznikajícího Česka. To nevyšlo. Pak se potýkal s „aktivismem“ Ústavního soudu, ale ve sporech vždy musel ustoupit. Nakonec, zdá se, ani snaha personálně obměnit složení soudu tak, aby převahu měli stoupenci pozitivistického čtení ústavy, nevede ke kýženému cíli, přinejmenším v případě Zdeňka Koudelky se to nepodařilo.

Pročpak ale náš ideový prezident našel zálibu v právním pozitivismu? Předně třeba říci, že nechuť k Listě základních práv u něj není osobním vrtochem, ale vyplývá z přesvědčení, že každá ústava, která kromě práv liberálních a občanských zahrnuje také práva sociální, kulturní či menšinová, je liberální svobodě nebezpečná. Vždyť již Friedrich Hayek v Cestě do otroctví dokazoval, že sociální práva se nemohou spojovat s právy občanskými, že mezi nimi je rozpor a nesoulad, ba že rozvoj sociálních práv je nebezpečný ekonomice a tržní svobodě. Může pak být neoliberální prezident shovívavý k ústavě zaplevelené sociálními právy? Proč ale hledat pomoc u právního pozitivismu? Odpověď není až tak překvapivá. Pro toho, kdo chce z práv eliminovat jakýkoli sociální, kulturní či morální obsah, není lepší teorie práv, nežli poskytuje právní pozitivismus. Právo, z něhož zbyla jenom prázdná formule, se totiž snadno ohne vždy podle pokynů autority, která ve státě vládne.

Právě tato podivuhodná schopnost pozitivismu být nakloněn autoritám a držitelům moci dala vzejít spojenectví adepta na soudce Zdeňka Koudelky a prezidenta Václava Klause. Není lepší odpovědi na takováto zvláštní spojenectví pozitivismu a moci nežli fundovaný výklad Listiny základních práv a svobod, který osvětluje jejich vnitřní hodnotový obsah a činí tak, aniž ubírá moci výkonné a zákonodárné na jejich působnosti. Takový výklad máme nyní v rukou díky kolektivu ústavních právníků, který se vytvořil kolem Elišky Wagnerové, a tak s otevřeným hledím můžeme očekávat další kolo diskusí o roli Ústavního soudu.

Milan Znoj (1952) je politolog a filozof

Obsah Listů 3/2012
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.