Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 2 > Aleksander Kaczorowski: Návrat ke Střední Evropě?

Aleksander Kaczorowski

Návrat ke Střední Evropě?

Památce prof. Oskara Haleckého (1891–1973)

I.

Již delší dobu mě zneklidňuje, když po letech čtu esej Zbigniewa Brzezińského nazvaný Návrat ke střední Evropě. Bývalý americký státní tajemník v něm vytyčil tezi, která na mnoho jeho posluchačů, shromážděných 28. ledna 1988 v londýnském Center for Policy Studies, působila snad příliš odvážně; prohlásil totiž, že Polsko, Československo, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko, „pět zemí východní Evropy potenciálně dozrálo k revoluční explozi“.

Podle Brzezińského to souviselo s „rostoucí touhou regionu stát se opět součástí skutečné Evropy a neklesnout ke dnu jako Východní Evropa s politickým a kulturním centrem v Moskvě“. „Jsem přesvědčen,“ dovozoval, „že kdyby v předvídatelné budoucnosti k výbuchu došlo, SSSR by neměl jiné východisko než intervenci. Je téměř stejně jisté, že Západ by jí přihlížel bezmocně (...) A tak exploze není tím, co bychom si měli přát, očekávat nebo podporovat (...) Strategickým a historickým cílem Západu by nemělo být pohlcení toho, co se kdysi označovalo jako Východní Evropa, tím, co se stále označuje za Evropu Západní, ale postupný zrod skutečně nezávislé, kulturně autentické a v zásadě neutrální Evropy střední.“

Těžko se ubránit dojmu, že tato čtvrt století stará a přímo machiavellistická vize, která dnes působí trochu naivně, třebaže je ve skutečnosti až drsně střízlivá, se dnes před našima očima naplňuje jako varovná věštba pro státy vtlačené mezi Německo, největšího podílníka holdingu Evropa, a. s., a Rusko, prožívající renesanci své geopolitické moci, poháněné uhlovodíky. Opět se nad námi vznáší přízrak Střední Evropy, trvale marginalizované na periférii Západu a utěšující se plácáním o regionální solidaritě.

Nikdy není dost připomínání, že Střední Evropa je kalk mitteleuropy, propagandistického paklíče Friedricha Naumanna, který jeho pomocí roku 1915 zdůvodňoval německá práva na expanzi na východ a jih světadílu. Teprve ve dvacátých letech minulého století, po válce, již Německo prohrálo, začala „Střední Evropa“ označovat „území ležící východně od Německa a západně od Ruska“ (Brzeziński), na nichž na podzim 1918 vzniklo několik docela nových států jako Československo, Jugoslávie nebo Estonsko. Pojem „Střední Evropa“ měl sugerovat jejich „solidně podložené historické zázemí“ (Brzeziński).

Po druhé světové válce navrhl významný historik Oskar Halecki jinou, méně arbitrální definici tohoto pojmu. V klasické práci Dějiny Evropy – její hranice a dělení (Historia Europy – jej granice i podziały), zveřejněné roku 1950 v Londýně a New Yorku, obdařil názvem Střední Evropa prostor mezi evropským Západem, formovaným latinskou tradicí a představovaným národy románskými, anglosaskými a keltskými, a evropským Východem, utvářeným tradicí byzantskou, ale ovládaným Třetím Římem – Moskvou, a v důsledku toho ztotožňovaným s Ruskem. Střední Evropa se dělí na dvě části: západní a východní. Tou první není nic jiného než Německo; druhá je Evropa Středovýchodní. Nyní tento prostor zahrnuje deset nových členských zemí Evropské unie a také Ukrajinu, Bělorusko, Moldávii a západní Balkán.

Samozřejmě že takto široká definice regionu je naprosto nepraktická. Proto v období sklonku komunismu, kdy se domácí i exilové elity zemí ležících na západních okrajích „Impéria Zla“ rozhodly udělat vše pro to, aby neklesly „ke dnu jako východní Evropa s politickým a kulturním centrem v Moskvě“ (Brzeziński), získala na popularitě exkluzivní koncepce Střední Evropy zdůrazňující kulturní spřízněnost, související s odkazem habsburské monarchie.

Tato koncepce je mylná přinejmenším ze tří důvodů. Za prvé vnucuje existenci fiktivního historicko-kulturního společenství. Za druhé ztotožňuje Střední Evropu se Západem. Za třetí svévolně vylučuje z evropských procesů Rusko (a v zásadě rovněž Ukrajinu a Bělorusko, ba i balkánské země). Krátce řečeno, takto chápaná Střední Evropa se stala nástrojem rozdělení a vyloučení.

Samozřejmě že polské, české a maďarské elity už po deset staletí cítí příslušnost ke společenství se západní Evropou a čerpají z ní vzory. Ovšem Polsko, Česko a Maďarsko (o Litvě, Rumunsku nebo Chorvatsku nemluvě) součástí Západu pouze bývaly – podobně jako Německo, ovšem ve značně menší míře. Czesław Miłosz a Bohumil Hrabal kdysi v Americe zažertovali, že postmodernismus je ve skutečnosti ost-modernismus – tolik umělců a myslitelů z Východu spoluvytvářelo tento intelektuální proud na Západě, po válce ne důležitější. Mějme však na paměti, že zdrojem intelektuální mobility Středoevropanů bylo – paradoxně – civilizační zpoždění. Všechny objevy a vynálezy, trojpolním hospodařením a profesionální armádou počínaje a národním státem či mobilními telefony konče, k nám přicházejí od 10. století až dodnes s menším či větším skluzem ze Západu. Po staletí ho napodobujeme, když se snažíme stát jeho součástí, nadále jsme však jiní.

Týká se to rovněž Německa, které se tak jako Rusko vidí v roli dědice Říma a dávalo to najevo stejně tak ve středověku (Svatá říše římská národa německého), jako v dobách docela současných (Třetí říše). Drama Středovýchodní Evropy, která je z hlediska jazykového, etnického, náboženského a kulturního nejrůznorodější částí evropského světadílu – a zároveň vlastí většiny evropských Židů – tedy spočívá v tom, že (na rozdíl od Západní Evropy) po staletí překážela nejen německým, ale i ruským (a také, což bychom měli mít na paměti, osmanským) imperiálním ambicím.

Toto je samotná dřeň údajného společenství osudu Střední Evropy, to je její domnělá „kulturní autenticita“, po generace poznamenaná „transcendentní bolestí“, o níž Brzeziński píše (v parafrázi Mircea Eliadeho), že dovoluje milionům obyvatel našeho regionu nalézt „vykupitelskou, duchovní kvalitu ve vražedné, ale také očistné zkušenosti otroctví, muk a utrpení“.

II.

Stalin se tázal, kolik divizí má papež – a význam Střední Evropy určují především myslitelé a umělci, kteří odtud pocházejí: Kafka, Freud, Wittgenstein, Popper, Cioran, Hayek, Mahler, Chagall, Ionesco, Forman. Ve 20. století nebylo oblasti tvůrčí aktivity, od umění po ekonomii, od religionistiky po psychologii, o jejíž podobě by nerozhodli obyvatelé (nebo vyhnanci ze) Střední Evropy. Snad v žádné jiné části světa se trvale nevyskytuje na tak nevelkém prostoru podobná mnohost ná­rodních kultur, literárních tradic a jazyků. Bývala, také docela nedávno, příčinou tragédií: válek, genocidy a etnických čistek (Volyň, Bosna). Je však rovněž největším bohatstvím Evropy zvané Střední. Někdy pak Středovýchodní. Nebo prostě Východní.

Nechme být název – jde o oblast obývanou více než 100 miliony lidí mezi Berlínem, Moskvou a Istanbulem, na níž se po staletí potýkají vlivy západního křesťanství, pravoslaví a islámu. Je to jedno veliké Pohraničí, či jinak – Pomezí, obývané dvěma tucty národů, z nichž některé teprve před dvěma desetiletími dosáhly nezávislosti.

Lze se tázat, jakým zázrakem se to podařilo Estoncům nebo Slovincům, jestliže měli na utvoření vlastních států podobné šance jako Čukčové nebo Irokézové. Pravděpodobně proto, že naši část Evropy – na rozdíl od naprosto nesrovnatelně rozlehlejší Sibiře nebo amerického Západu – si nedokázalo trvale podřídit žádné impérium. Polská šlechtická republika dosáhla kdysi Smolenska, Turecko Dunaje, Rusko Kalisie, pamatující římské časy, Berlín Královce a Vídeň Sarajeva – ale to všechno bylo málo. Žádná z těchto mocností neovládla středoevropské Intermarum do té míry, jak se to podařilo americkým kolonistům v Novém Světě. Příklady ostatně nemusíme hledat za oceánem: ještě před dvěma staletími polovina obyvatel Francie nemluvila francouzsky, ale nářečími. Teprve v 19. století je stát naučil – díky všeobecnému školství a vojenské službě – být Francouzi.

V naší části Evropy tento proces probíhal opačným směrem. Češi nebo Bulhaři se nejprve dozvídali, že nejsou Němci nebo Turci, načež se teprve začali dožadovat svých práv. Právě proto můžeme dnes napočítat mezi Baltem a Jadranem na dvacet zemí, ačkoliv všechny (kromě těžko dostupné Černé Hory) byly v minulosti podřízeny Prusku, Rakousku, Rusku nebo Turecku. Každá z těchto čtyř velmocí usilovala ve Střední Evropě o hegemonii. A všechny za to zaplatily porážkou v roce 1918. „Krátká vítězná válka“, k níž poskytl záminku atentát srbského teroristy na rakouského arcivévodu, se změnila ve válku světovou, zakončenou dělením Rakouska-Uherska, pádem Pruska, revolucí v Rusku a vytlačením Turecka z Evropy.

O tom, že se Střední Evropa projevila jako těžko stravitelné sousto pro kohokoliv, rozhodly její dějiny. Většina zdejších národů vstoupila na scénu moderní historie v 19. století, ale to neznamená, že přišly odnikud. Tvůrci jejich národních ideologií mohli odkázat na skvělé tradice ze středověkých dob nebo počátků časů novověkých a úspěšně to dělali. Čeští buditelé hrdě připomínali, že Praha byla ve 14. století hlavním městem císařství, Srbové, že raně středověké impérium cara Dušana sahalo k Egejskému moři, a Bulhaři, že ne později než v 9. století obléhali Byzanci a nechybělo mnoho, aby ji dobyli. Slováci se rozhodli považovat se za dědice prvního slovanského státu, Velkomoravské říše, jejímž vládcům vděčí pravoslavné Slovanstvo, tedy Rusové, Ukrajinci, Srbové či Bulhaři, za překlad Písma svatého do staroslověnštiny (čili staromakedonštiny, což vždy hrdě připomínají Makedonci). Zvláštní důvody ku slávě po šlechtické Republice nalézali Poláci a Litevci.

III.

Dnes se Střední Evropa nejčastěji ztotožňuje se zeměmi Visegrádské skupiny. Je to důsledek promyšlené politiky diplomatických elit Polska, Česka, Slovenska a Maďarska, které po roce 1989 usilovaly o členství svých zemí v NATO a poté o prvenství v přístupu do Evropské unie. Tak zúžené chápání tohoto pojmu představuje nebezpečný anachronismus. Chtěl bych před jeho bezmyšlenkovitým užíváním varovat.

Měl pravdu Oskar Halecki, když prohlásil, že nejdůležitější zemí Střední Evropy je Německo. Veškeré odkazy na ideu Střední Evropy musí předpokládat účast Německa (a Ukrajiny) v ní, jinak postrádají jakýkoliv smysl. Problém je v tom, že z hlediska polského státního zájmu znamená jakýkoliv středoevropský blok za účasti Německa hrozbu marginalizace Polska a jeho redukce do role subdodavatele hospodářských nebo politických zakázek z Berlína. Jakýkoliv středoevropský blok za účasti Ukrajiny zůstává ve sféře snů. Perspektiva středoevropského bloku za účasti Polska, Česka, Slovenska nebo Maďarska (případně také Rumunska, Bulharska nebo baltských či balkánských států) je naprostá chiméra.

Bohužel středoevropská kakofonie vůči tzv. fiskálnímu paktu zas jednou ukázala, že i státy Visegrádské skupiny mají příliš mnoho rozporných zájmů, než aby dokázaly vypracovat společné stanovisko ke klíčovým otázkám spjatým s budoucností EU i svou vlastní.

Veliká škoda, protože žijeme opět v přelomových dobách.

Před čtvrtstoletím Polsko, Československo a Maďarsko na poslední chvíli utekly z tonoucího sovětského voru jménem Východní Evropa. Byla v tom veliká zásluha básníků, spisovatelů a intelektuálů, jako jsou Milan Kundera, Czesław Miłosz, Václav Havel nebo György Konrad. Jimi stvořený mýtus Střední Evropy se sice ve společnostech našich zemí neujal, ale samotný termín vstoupil do slovníku reálpolitiky.

A tak od doby, kdy se někdejší americký státní tajemník Henry Kissinger za své první návštěvy ve svobodném Polsku neustále pletl, když říkal: „Jsem velmi rád, že jsem ve Varšavě, tedy ve východní Evropě, ééé, chtěl jsem říci ve Střední Evropě“, už nikdo naši příslušnost k Západu a Evropě nezpochybňuje. Ale tak to nemusí být navždy.

Nyní stojíme opět před vekou šancí – a stejně velkým ohrožením. Šance spočívá v tom, že se Polsko může stát „prvním mezi rovnými“ národy Středovýchodní Evropy, mluvčím společných zájmů a prosazovatelem regionální spolupráce, čímž posílí své postavení stejně tak v regionu, jako v Evropské unii. Nebezpečí spočívá zhruba vzato v tomtéž – pokud uvěříme v nám Polákům údajně předurčenou roli „regionálního lídra“, pokud se začneme nafukovat a zkoušet vodit sousední země za ručičku, skončí to izolací a marginalizací všech států Středovýchodní Evropy na periferii Západu mezi Německem a Ruskem.

Střední Evropa může představovat vizi, sen, mýtus, anebo uskutečněnou noční můru. Abychom se vyhnuli nočním můrám, nenechali se unést mýty, neztráceli čas sněním, ale uskutečňovali vizi, musíme splnit pět podmínek.

Za prvé nesmíme vstupovat do role německého pomahače v nové mitteleuropě. Nikdo to nepotřebuje, ani Němci.

Za druhé musíme pochopit, že naším cílem není jakési mýtické středoevropské společenství, ale účinná regionální zájmová skupina v rámci Evropské unie.

Za třetí bychom měli za tím účelem využít již dvacet let existující Visegrádskou skupinu, otevřenou spolupráci se státy Střední i Východní Evropy, ale také západního Balkánu a se zeměmi Východního partnerství.

Za čtvrté pochopit, že strategickým cílem středoevropské zájmové skupiny není uspokojování národních egoismů skupiny států, a tím méně jedné země, ale zachování charakteru Evropské unie jako společenství a její proměna ve skutečnou politickou federaci.

Za páté pamatovat, že jakkoliv chápaná Střední Evropa nám nenahradí Evropskou unii.

Právě EU je opravdovou Unií středoevropskou – v dějinách první šancí na nevynucenou, nekrvavou integraci celé Střední Evropy.

(Psáno pro Instytut Obywatelski, think tank Občanské platformy, PO; vyjde polsky a anglicky ve sborníku o budoucnosti Střední Evropy.)

Aleksander Kaczorowski (1969) je esejista a překladatel české literatury.

Obsah Listů 3/2012
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.