Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 2 > Václav Klusoň: Vzdělání na úvěr?

Václav Klusoň

Vzdělání na úvěr?

Zájem o vysokoškolské studium u nás i ve světě enormně roste. Kupříkladu v desetiletí 2001–2010 se počet vysokoškoláků zvýšil téměř na dvojnásobek: z 203 tisíc studentů na 390 tisíc. Podobné trendy lze zaznamenat i v Evropské unii. Podle Eurostatu se počet absolventů vysokých škol v letech 1998–2003 zvýšil téměř o třetinu z necelých 2,4 milionů na 3,1 miliony. Někteří autoři tvrdí. že enormní nárůst zájmu našich studentů o studium na vysoké škole má na svědomí snižování kvality poskytovaného studia. To je otevřeno prakticky každému, kdo má maturitu, popřípadě dostatek prostředků na studium na některé z 50 soukromých vysokých škol. V mnoha případech pak výrazně klesá náročnost studia. Až se někdy zdá, jako by vysokoškolské studium bylo u nás veřejným statkem. To je ovšem jen nadsázka.

Na úvod naší úvahy si však položme otázku jak chápat princip spravedlnosti ve vzdělání; je to rovnost příležitostí a má mít možnost studovat na vysoké škole každý, kdo chce, stačí jen přání nebo jen majetek, má studovat jen ten, kdo na to má? Zajisté nikoliv. Rozhodující jsou schopnosti, kvalifikace, talent, pracovitost a vytrvalost a zájem o daný obor. Mají-li kupříkladu dva lidé takové schopnosti, mají mít oba stejnou možnost studovat, a to bez ohledu na majetek či příjem. Jen tehdy bude rozdělení zdrojů určených na vzdělání spravedlivé! Obdobná je odpověď na otázku, zda vysokoškolské vzdělání je či není základním právem pro všechny. Kladná odpověď je opět vázána na průkaz kvalifikace, jak o tom byla právě řeč. Bez osvědčení kvalifikace nelze o právu ani o spravedlivém přístupu ke vzdělání hovořit.

Financování studia

Vysokoškolské studium si vyžaduje značné náklady, a proto nemůže být bezplatné, jak to alespoň tvrdí mnozí protagonisté reformy vysokých škol. Ono fakticky stejně bezplatné není, protože za toto vzdělání platí všichni daňoví poplatníci. Ti financují vzdělání studentů jak ze zámožných, tak ze sociálně slabších vrstev. Rostoucí výdaje na vysokoškolské vzdělání je stále obtížnější pokrýt jen z daní, a proto na programu dne je zavedení školného jako dalšího zdroje financování. Tím dospíváme k jedné ze základních otázek naší úvahy: jakou část nákladů na vyšší vzdělání má hradit stát (daňoví poplatníci) a jakou část studenti, resp. kolik jde z veřejných zdrojů a kolik ze zdrojů soukromých. V teoretické rovině je odpověď na tuto otázku jednoduchá: za soukromý prospěch, který vyšší vzdělání poskytuje jednotlivci (private benefit), by měl platit každý student sám. Za veřejný prospěch (external benefit) by měli platit daňoví poplatníci, resp. stát. Pro praxi je však takové pravidlo jen hraběcí radou, bez valného použití.

Mnozí jsou přesvědčeni, že soukromý prospěch lze snadno změřit výší budoucích pracovních příjmů, tedy že platí úměra: čím vyšší vzdělání, tím vyšší budoucí příjmy. V praxi to ovšem zdaleka neplatí. Nehledě na to, že různé obory lidské činnosti jsou vzdělanostně různě náročné a že absolventi některých náročných studijních oborů vydělávají nepoměrně méně nežli jejich kolegové v  módních oborech a v dalších oborech není vysokoškolské vzdělání buď k dispozici, nebo pro výkon povolání není vůbec zapotřebí. Kupříkladu některé modelky, které patří do jedné z nejvyšších příjmových skupin, si se vzděláním nemusejí dělat starosti, a přesto budou jejich výdělky nadprůměrně vysoké. Vůbec platí, že mnohé tzv. celebrity s nevalným vzděláním vydělávají nesrovnatelně více nežli špičkoví vědci, lékaři a profesoři. Vysoký soukromý prospěch mnohých celebrit nemá nic společného s vyšším vzděláním či s vědeckou činností. Tyto osoby vyšší vzdělání nepotřebují, ve výkonu jejich povolání by jim spíše škodilo, nežli prospívalo. V těchto oborech je proto soukromý prospěch vzdělání namnoze nulový a jejich příjmy jsou důsledkem vysokých kladných externalit, jež jejich aktivity vyvolávají. Je to jedna z forem plýtvavé společenské spotřeby. Pokud jde o měření či kvantitativní vyjádření veřejného prospěchu vzdělání, je situace ještě daleko složitější; veřejný prospěch vzdělání má totiž vesměs hodnotový obsah.

V rámci reformy vysokých škol se vedou diskuse, zda má být zavedeno školné či nikoliv. Zaznamenal jsem názor, že vysokoškolské vzdělání bez školného je velice nákladné. Je to paradox, nebo jen hloupost? Z pohledu kandidáta studia na vysoké škole právě školné podstatně zvyšuje jeho náklady na studium, a proto je nákladné studium se školným, nikoliv bez něj. Avšak pro stát, který veřejné vysoké školy financuje, tomu bude naopak; ten musí pokrýt mezeru, která v rozpočtu v důsledku výpadku školného vznikne. Cesty jsou dvě: zvýšení daní, nebo zvýšení státního dluhu. Dopad prvního opatření rozhodně nepřispěje k ekonomickému růstu, spíše naopak, druhé opatření vyvolá náklady na obsluhu státního dluhu, což rovněž systém bez školného prodraží. Pro stát bude tedy systém bez školného opravdu drahý. Která hlediska by však měla převážit, zda studentů, nebo daňových poplatníků, to si musejí rozhodnout voliči.

Studentské půjčky

Znalostní společnost vyžaduje zpřístupnit vysokoškolské studium všem, kteří mají předpoklady úspěšně studovat, i když některým z nich se na studium nedostává prostředků, tedy nejen zámožným, nýbrž i chudým. Proto se tolik diskutuje o studentských půjčkách, o vzdělání na úvěr. Znalostní společnost, která získává stále více na významu, zvyšuje poptávku po kvalitním vysokoškolském vzdělání. Protože daňová zátěž obyvatelstva, respektive podíl veřejných výdajů na HDP má svoji mez, k níž se mnohé země již nebezpečně přibližují, je zřejmé, že financování vysokoškolského studia nebude jen z veřejných zdrojů možné a že bude nezbytné, aby k tomu cíli byly v určitém rozsahu mobilizovány i zdroje soukromé. Sociální struktura vysokoškolských studentů zahrnuje všechny vrstvy, převažuje však střední třída. Dejme tomu, že studenti ze středních a vyšších příjmových vrstev převažují. Při nízkém počtu dětí v těchto rodinách možno předpokládat, že rodiny budou schopné samy financovat vysokoškolské studium dětí. Pokud by však náklady studia i těchto vrstev nesl v plném rozsahu stát, tedy všichni daňoví poplatníci, bylo by to vůči nižším příjmovým skupinám, které jsou již beztak relativně neúnosně daňově zatíženy (vysoká DPH, rovná daň nebo nízká progresivita daně z příjmů fyzických osob), nespravedlivé. Tyto vrstvy by totiž platily i část nákladů na studium dětí z rodin bohatých. To je jeden z dalších argumentů, proč nelze vysokoškolské studium hradit jen z daní a proč se na něm musejí podílet i soukromé osoby.

Pravicoví politici a neoliberální ekonomové si přejí malý stát a už vůbec žádný stát sociální, a proto prosazují snižování objemů veřejných výdajů na HDP. Za pravicové politické konstelace je nepředstavitelné, že by vysokoškolské studium mohlo být financováno jen z daní. Kromě financování studia studentů z chudších vrstev bude nutné zvýšit zdroje i na zvyšování kvality studia. Jak známo, vysokoškolští učitelé, alespoň ti, o jejichž vysoké kvalifikaci nemůže být pochyb, jsou velmi špatně placeni, a i proto se budou náklady na vysokoškolské studium zvyšovat.

Za takové situace bude nutné financovat vysokoškolské studium i pomocí půjček. Existuje více typů těchto půjček, z nichž zde budeme rozvažovat jen jeden, tzv. půjčku důchodovou, která je založena na anticipaci budoucích disponibilních příjmů dlužníka (studenta). Doba splácení půjčky nemůže proto být předem stanovena, neboť závisí na velikosti budoucích příjmů absolventa vysoké školy. Bývá však stanovena její nejzazší mez, kterou je odchod dlužníka do důchodu. Podstatnou výhodou těchto půjček je jejich závislost na velikosti budoucího výdělku dlužníka. Velikost splátek je určena procentní sazbou z hrubé mzdy či platu, stejně jako tomu je kupříkladu u daně z příjmu nebo odvodů na sociální a zdravotní pojištění. Schopnost splácet je dána výdělkovou schopností dlužníka. Většinou se stanoví nějaká minimální výše platu, od níž se teprve začíná se splácením. Nehrozí proto nebezpečí, že by půjčky tohoto typu položily dlužníka hned na počátku splácení na lopatky. Pokud bude vydělávat málo, bude i málo splácet, pokud ztratí zaměstnání, nebude po dobu nezaměstnanosti splácet nic. Se splácením začne, až se jeho výdělková schopnost obnoví. Takto konstruované půjčky nejen že otevírají možnosti studia každému, nýbrž umožňují studovat i na těch vysokých školách či na těch oborech, kde školné je vysoké, tj. i na prvotřídních univerzitách. Naopak charakteristickým rysem standardních půjček je, že je uzavírají lidé, kteří vědí, kolik dnes vydělávají a jaké jsou jejich majetkové poměry, a kolik si tedy bez velkého rizika mohou půjčit. To všechno studenti nevědí. Své budoucí příjmy pouze anticipují, a mohou se tedy i velmi mýlit. Pro studium se mimo jiné rozhodují také proto, že si přejí takových příjmů či majetku v budoucnosti dosáhnout. Studentské půjčky nejsou tedy určeny současným sociálním postavením studenta a jeho rodiny, nýbrž postavením, kterého si přeje žadatel o půjčku v budoucnosti dosáhnout. Jak u penzijních fondů, tak i u úvěrového financování studia jde o jakousi časovou redistribuci zdrojů. Zatímco v penzijních systémech jsou současné zdroje pracovně aktivního obyvatelstva redistribuovány do budoucnosti, v níž se současná generace přesune do důchodového věku, je tomu u studentských půjček naopak: anticipované budoucí zdroje financují současné potřeby studentů. Tato časová redistribuce zdrojů není ovšem ani zdaleka jen technickou záležitostí.

Důležité je, jaký mají tyto půjčky charakter, zda jsou soukromým nebo veřejnoprávním institutem, zda je poskytují banky či stát. Splácení je vždy spojeno s riziky a je velmi pravděpodobné, že banky by vyžadovaly odpovídající garance státu. I kdyby je dostaly, nebylo by to výhodné. Plně státem garantovaná půjčka by nepřiměla banku, aby při operacích tohoto druhu postupovala s péčí řádného hospodáře a aby včas a důrazně vyžadovala splácení. Spíše naopak. Jistota, že banky v tomto případě o své peníze nemohou přijít a že naopak na úrocích a penále mohou hodně vydělat, by je nepochybně vedla k velmi laxnímu a blahosklonnému postoji vůči těmto klientům. Za této situace lze pochybovat, zda tento způsob financování má vůbec ještě soukromý charakter. Státem plně garantovaná bankovní půjčka by proto opustila komerční sektor a stala se nejspíše součástí nástrojového aparátu sociálního státu.

Několik otázek

Úročná, či bezúročná půjčka? Pokud by studentský úvěr poskytovaly banky, je položená otázka nesmyslná. Banky nemohou své peníze půjčovat, aniž by požadovaly odpovídající úrok. Tato otázka může tedy být kladena jen vůči státu jako eventuálnímu poskytovateli úvěru. Bezúročné státní půjčky si lze představit jen v rámci rozvinutého sociálního státu, přesto by však byly spojeny s  velkými problémy. Studenti, jejichž rodiče mohou studium z vlastních zdrojů snadno financovat, půjčku nepotřebují. Pravděpodobně by však o bezúročnou půjčku přesto požádali a získané prostředky by obratem investovali, kupříkladu do státních dluhopisů. Takovou investici by zhodnotili o vyplacené úroky, popřípadě o zvýšenou tržní cenu těchto cenných papírů. Ke zhodnocení jejich investice by došlo i tehdy, jestliže by úroková sazba půjčky byla nižší nežli úroková sazba z dluhopisů. Nízkoúročené nebo bezúročné půjčky by tak nabízely výhodnou finanční spekulaci. Naopak studenti z chudších rodin by takovou příležitost neměli.

Na druhé straně nelze ovšem nepřiznat, že úroky půjčku prodraží. Úrokové břemeno bude tíživé zejména v prvních letech splácení, kdy pracovní příjmy absolventa budou nízké, takže splátka sotva uhradí úroky, někdy ani ty ne, a tak v prvních letech splácení může dluh dokonce růst. Je to nesporně negativní stránka tohoto způsobu financování studia. Na druhé straně si nelze nepovšimnout stimulačního účinku pro zvyšování pracovního výkonu a jeho efektivity.

Jak by měla být studentská půjčka vysoká? Měla by krýt jen školné, nebo i ostatní životní náklady studenta? Nepochybně ano. Studentům ze slabých sociálních vrstev, popřípadě z rodin s větším počtem dětí by půjčka na školné asi nepomohla. Půjčka by proto měla krýt nejen školné, nýbrž i ostatní životní náklady studenta. Volba výše půjčky by byla na studentovi.

Kdy začít se splácením? Hned po vstupu do zaměstnání nebo později, až dlužník dosáhne určité výše příjmu? Pro obě varianty lze nalézt důvody. Pro okamžité splácení hovoří to, že tento způsob podporuje pracovní úsilí, spolehlivost v práci, snahu o úspěch a o kariérní postup, což vše ovlivňuje růst platu. Touha snížit co nejdříve břemeno zadlužení tyto snahy dále podporuje. Naopak odklad splácení je zdůvodňován vysokými výdaji absolventa, spojenými s bydlením, založením rodiny, vysokým zdaněním, poplatky na sociální a zdravotní pojištění atd. Snad lze počítat s daňovými úlevami pro tyto rodiny.

Kdo by měl systém půjček spravovat? Správou studentských půjček by měla být pověřena nějaká státní agentura nebo existující orgán státní správy, kupříkladu finanční úřady. Ty by půjčky nejen poskytovaly, nýbrž by jim dlužníci i své závazky spláceli. Tyto instituce by vymáhaly i dlužné částky, respektive nesplacené splátky, což by mohlo být obtížné v případě, když se dlužníci vystěhují do zahraničí a závazky odmítají plnit. Zdůraznit třeba, že vymáhání splátek studentských půjček státem bude podstatně obtížnější, nežli tomu je u jiných pohledávek, a bude v mnohých případech neúspěšné. Student či absolvent se totiž může snadno stát platebně neschopným, například proto, že neprojde zkouškami a studia nedokončí, onemocní nebo nenalezne odpovídající zaměstnání a stane se dlouhodobě nezaměstnaným. Získal sice znalosti, vytvořil „lidský kapitál“, na trhu však po něm není poptávka. Věřitel (banka či stát) nemohou tento „zastavený“ kapitál prodat, což na rozdíl třeba od hypotéčního úvěru přestavuje problém. Věřitel utrpí nutně ztrátu. Protože garantem, poskytovatelem a správcem studentských úvěrů je stát, postihne tato ztráta právě jej.

Podle nedávno zveřejněných údajů činí hodnota nesplacených půjček amerických studentů okolo 1 bilionu $, což je víc, než kolik obnáší celkový dluh za nákup automobilů nebo hodnota úvěrů čerpaných kreditními kartami. Jednou z hlavních příčin tohoto enormně vysokého zadlužení je rostoucí počet nezaměstnaných absolventů vysokých škol (kolem 25 %).

Půjčky a sociální stát

I z makroekonomického hlediska mohou být se studentskými půjčkami, s jejich financováním nemalé problémy. Státní pokladna se totiž bude muset umět každoročně vypořádat s nemalou poptávkou po těchto úvěrech, což znamená, že alespoň v prvních 10–15 letech od spuštění systému bude tok hotovostí ve směru stát›studenti mohutnět. Teprve později splátky a úroky sílu toku postupně zmírní, až se jeho směr obrátí. Stát může půjčky financovat buď z běžných rozpočtových příjmů, tj. z daní, nebo úvěrem. V druhém případě se zvýší státní dluh. Zajištění studia nadaných, leč nemajetných studentů bude tedy na státní pokladnu klást nemalé nároky, které může plnit jen dobře hospodařící sociální stát.

Zajištění studia všem nadaným studentům bez ohledu na majetkové poměry rodičů je tedy zřejmě možné jen v rámci sociálního státu. Již tento segment veřejné politiky přesvědčivě ukazuje, jak krátkozraké a nedomyšlené jsou postoje těch neoliberálních politiků, kteří prosazují stále se zmenšující roli státu a zánik státu sociálního. V rámci naší úvahy stačilo se poněkud zamyslit nad rolí státu při financování vzdělání, abychom dospěli k závěru, že ani zde to bez sociálního státu nepůjde. Se vzrůstajícími majetkovými a důchodovými nerovnostmi se jeho role ve společnosti bude zvyšovat. Ovšem jen za předpokladu, že tento stát nebude zadlužen, že bude pracovat s vyrovnaným rozpočtem. Pro zadlužené státy nepřichází zavedení školného a studentské půjčky vůbec v úvahu. Notoricky zadluženým státům nezbyde nic jiného, než aby rozsah a kvalitu vysokoškolského studia regulovaly v souladu se svými rozpočtovými možnostmi.

Václav Klusoň (1926) je ekonom.

Obsah Listů 3/2012
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.