Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 2 > Matěj Lipavský: Dostupnost stříbra

Matěj Lipavský

Dostupnost stříbra

Básníci a jejich místa (20)

Záliv v islandském Húsavíku

„Ten záliv má tvar velryby. Prostě to tak je, nedá se nic dělat,“ řekla jsi. Některé prvotní pocity z místa (z čehokoliv) má smysl rozebrat, najít – pokusit se o to – co je v nich ještě jiného, skrytějšího. Někdy je dobré vzdát se tomu prvnímu, úlevně se k tomu přiznat. Že elipsa zálivu, z výšky rozevřená, z dálky se pomalu zavírající až do tenkého pruhu, má tvar velryby a je stříbrná. Už dlouho s  přestávkami spolu mluvíme o krajině, každý z nás dvou má rád něco jiného, něco jiného potřebuje. Potřebuje. I v tom se poznáváme a učíme se vzájemnému respektu, i v tom je láskyplný kompromis. Já potřebuju misku, ty horizont. Tak jsme tomu začali říkat. Miska. Mělký prostor zavalený listím rozptylujícím světlo během roku. Zavinutý ze všech stran. Zahrada. Ty potřebuješ lány vody. Rozmlženou čáru. Útesy a všechen ten vzduch. Pro mě je tahle krajina skutečnou cizinou. Neopracovaná, nerozčleněná. Možná hůř snesitelná pro muže, jeho ješitnost, potřebu se vším něco udělat, aby se v tom mohl vidět. Tady většina země „není k ničemu“. Ale všemu je tu dobře, rostlinám, ovcím drbajícím se o lávu. Vidím tu možnost – vesnici, všechny domky jen přízemní a věž kostela, nízká zvonička, tak nízká s vědomím, že i katedrální věž by zanikala pod horami teď v létě svítícími sněhem. To všechno, silnice, domy, obchody, kino, městečko jsou jen slupkou, popraškem na povrchu, který se dá snadno setřít. Proto ta strohost, ne provizorium, ale vědomí, že jakýkoliv zásah je jen drobný vryp. Lidskou silou to ani nemůže být víc. Stejně tak tam, kam se vrátíme: ve vnitrozemí se barokní průčelí v letní lípě zdá zcela přirozené. I oltář, ke kterému vejdeš šerem. Kypící těsto. To čemu se smíchem říkáš „hrnečku vař“. A všechen ten jemný přebytek listí venku.

Ta jasná elipsa je úhrnným obrazem celé okolní krajiny, tak jako sklon, úhel střechy stavení vyjadřuje podnebí, charakter celého kraje. Ten vnitřní odpor k tomuto místu, k téhle krajině, odpor studící těsně pod úžasem – to je strach z toho, že bych se tu musel změnit. Zvyknout si, jak názorně je tu vidět vlastní zanedbatelnost, slabost. Krajina ukazující limity naší kultury opřené o význam činu a cílevědomé práce. Proto je tak těžké jakkoliv ji ztvárnit. Vodopád padající do moře. Je slovo kýč jen vyděšenou ochranou před touhle čistou krásou? Tohle mít na paměti. Je to dostupné, dostupné stříbro po pár hodinách letu. Ale stálá pochybnost – je možné změnit úhel pohledu po pár hodinách uprostřed oceánu? Ta rychlá snadnost je děsivá. Tohle je místo, kam by dopis měl jít měsíc.

***

Měkce tvář kapucí odstíněná
průsvitnou clonou svítí plast
sedíš schoulená
prší ti na kolena
v tom malém lese mořských řas

Boulovatou kapsu s oblázky
si držíš na břiše, vzrůstající plod
prosakuje do slaných map
moře ze všeho dělá kouli
gumu i střepy pod studený plát
v černém písku vodou přemílat
rychle se vrátit, k topení se choulit
a všechno sušit, mokré převlíkat

***

Ráno je z peří celý břeh
kůstky tu leží prosolené
do morku sůl když příboj žene
vysráženou v krystalech

Je těžké jít tu přes kameny
sotva tě vidím před sebou
pláštěnku žlutou v dálce skleník
Je útes z racků vystavěný
celý bílý nebo jen
tolik ptáků na římsách?
Svit křídly v mlhu rozptýlený
křídla kloužou vodní prach
usedají v kolmé stěny
je tolik racků na římsách.

Co tady děláme
nejenom v tomhle dešti
koníky sevřel do jednoho tvaru
za námi břeh a mlha jíž jsme prošli
racci kroužící pro potravu
v mrznoucím dešti, v dnešním dešti.

***

Zvláštní co si pamatuju
za celý měsíc u moře
jediná loď když ráno pluje
muže jak porcuje ryby
kýl tíhou v slané ponořený
a hlavně vše co mi tu chybí

remízky v polích
koule křoví
sladký bok hlíny nad dvory
hlavně ti ptáci, v šípcích ptáci
hlavně ty mraky a sníh v poli
se vzorkem bahna pod koly

***

Škrábance v černém plastu obrouček
ostré rýhy po straně skel
od písku kterým se třpytil břeh
mezi chaluhami co příliv odnášel
Rychlostí bambusu když
vzrůstá po deštích
dech plyne kouř
ve vichru pláže
trhání praskot plátna když se páře
v medovém vosku na stěžních

Cihla křišťálu

Loď na okamžik pomáhá
uvidět jak to je
moře v objetí
maják prosvětluje
tu stálou mlhu stálý pohyb kouře
pak už jen velkou šedí pluje
bez krajů kolem
bez měřítka
křída útesů svítí tříští
Kámen o kterém se zpívalo
vědci to zjistili, našel se, objevily
křišťál polohu slunce určoval
i když nebe bylo beze směru bílý
jak se rozsvítil v ruce

***

Tys viděla sekvoj já velrybu
a nestalo se nic
obvyklý pocit cílových prázdných míst
kulky zarostlé v kůře borovic
na straně od moře

***

Je to velký rozdíl, ve všem, že nemáme moře, naše zem že nemá moře. Pořád se to někde objevuje, jako něco, co chybí. „V Monarchii jsme ho měli,“ řekl jsem. Hmm... „A s Unií ho vlastně máme znovu“. Mluvili jsme o něčem jiném. Ale během dní jsem si na to často vzpomněl. Na tu větu a na její sílu. Moře nepřemístí, a nejde o politiku, ale o pocit, o náznak který je v ní přítomný. Je jako poezie – celek vyjádřený náznakem. Myšlenka, že moře znamená volnost a pokoru před něčím obrovským. Nulový obraz. Viditelné nic. Spáleniště po všech lidských touhách je popel břehu. Dá se to relativizovat jakkoliv, až do prázdnoty, kde nefungují žádná slova. Ale lze se s tím obrazem ztotožnit. Na něčem, co mi chybí a co sám nemůžu mít, se můžu podílet v nějakém společenství, ve vztahu. V toleranci a zvídavosti. Tak ke mně může patřit i to, co napořád zůstane daleko.

Matěj Lipavský (1985) je absolvent AVU v Praze, ateliérů prof. J. Sopka a J. Zeithammla. Zabývá se malbou krajiny a tvorbou objektů. Je spoluautorem výtvarného řešení grafického románu-komiksu Chyba (podle stejnojmenné prózy Marka Šindelky).

Obsah Listů 3/2012
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.