Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 2 > Olga Hostovská: Život s knihou III.

Olga Hostovská

Život s knihou III.

Vzpomínky a úvahy

Předchozí část: Život s knihou II.

Dnes (...) vydavatelskou politiku neovlivňují v USA osobnosti, nýbrž komerční oddělení.

A lektoři, většinou příliš mladí, aby mohli rozpoznat novou hodnotu. Kdysi stačilo,

aby nějaká literární osobnost (...) upozornila na nového autora, a ten byl v okamžiku

vydán. Dnes už osobnosti tenhle vliv nemají, volba autorů je svěřena kalkulantům

a kalkulátorům.

Egon Hostovský, Poslední rozhovor (březen 1973)

V nových podmínkách

Listopad 1989 znamenal prakticky pro všechna nakladatelství pohromu. Pořád to u nás ještě byla doba, kdy od dodání rukopisu k vydání knihy bylo strašně daleko, a najednou musela být z edičního plánu vyřazena spousta knih. Nebyly to jen tituly, které nevyhovovaly nové politické situaci, ale rázem jsme se také odpoutali od Sovětského svazu a celého socialistického tábora, a knihy pocházející z těchto zemí, byť i klasické, byly najednou považovány za neprodejné. Mně takhle v Albatrosu vyhodili z edičního plánu (prakticky těsně před vydáním) překlady dvou polských knížek pro děti, které byly naprosto bezúhonné a byly by se nejspíš bez problémů prodaly.

Musím říci, že nakladatelství Academia bylo natolik solidní, že změna politického kursu je postihla jen minimálně. Z publikací, které jsem redigovala, vypadly jen dvě knížky. Obě byly tematicky dost zajímavé a odborně fundované a bylo by stačilo, kdyby autor býval opravil některé závěry, k nimž došel.

První knížka se zabývala českou kulturou v době okupace. Problém byl v tom, že autorka se narodila až někdy kolem roku 1950, a tak působnost Havlových filmových ateliérů za války hodnotila jako kolaboraci a verbální útok malíře Františka Koblihy na Josefa Čapka v 30. letech si vykládala jako Koblihovu inklinaci k nacismu. Znala jsem Františka Koblihu osobně a mám doma i pár jeho obrázků, z nichž především rytiny svědčí o jeho profesionálním mistrovství. Dovedu si ale představit, jak tohoto akademika, dlouholetého člena klubu bibliofilů, musel popuzovat o deset let mladší kolega Čapek, který dokázal nakreslit obrázek několika tahy. Pokusila jsem se autorce vysvětlit ještě dávno před Listopadem, že její závěry nejsou správné, ale ani se se mnou nesnažila polemizovat a myslím, že se cítila dotčená.

Druhý autor, mladý politolog, se na základě studia pramenů zabýval historií rozděleného Německa od roku 1945 až do postavení berlínské zdi, které hodnotil jako jediné možné řešení. Když jsme v nakladatelství revidovali ediční plán, zavolala jsem mu a zeptala jsem se ho, jestli se na svou práci nechce ještě podívat. Odpověděl mi: „Proč?“ Za nějaký čas přišel, když jsem byla na obědě, a odnesl si svou studii i se všemi kopiemi a posudky a víckrát už se neukázal. Stejně to dopadlo i s dějinami české kultury za války.

I když v těch listopadových dnech člověk mohl být v mnoha ohledech hrdý na svůj národ, existují i některé národní vlastnosti, na které bych pyšná nebyla. Jen jak se ukázalo, kterým směrem se vývoj bude ubírat, objevili se (zřejmě dobrovolní) organizátoři podpisových akcí a lidé stáli frontu na to, aby mohli podepsat text Charty 77. (Jedna sběrna podpisů byla ve Špálově galerii na Národní.) Vzhledem k tomu, že normalizační Svaz spisovatelů byla organizace výběrová a ti „chytří“ byli členy PEN-klubu, po listopadu 1989 se z PENu stala masová organizace, a česká sdružení spisovatelů vznikla minimálně dvě.

Mezi nakladatelstvími brzy začal pohyb, který by bylo možno nazvat „škatule, hejbejte se“. Byl naprostý nedostatek odborníků a ti dosavadní si mohli vybírat. A tak v jednom nakladatelství se radovali, že se zbavili „staré struktury“, a v jiném nakladatelství jásali, jakého získali odborníka. Z hlediska pozdějších zkušeností bych řekla, že blíže by ten pohyb mohla charakterizovat situace, jakou popsal Vladislav Vančura ve své dětské knížce Kubula a Kuba Kubikula: Pan rychtář se procházíval vždycky po desáté na mostě, a sotva došel ke středu té proklaté lávky, spustili lidé ve Vařečkách nářek a v Hrncích se dali do jásotu a házeli čepicemi do povětří. To si kluci z Vařeček a z Hrnců tropili žerty z pyšného rychtáře a smáli se na jeho účet. Jenže většina nakladatelských zaměstnanců byla mnohem důvěřivější než kluci z Vařeček a Hrnců, a tak pokud se někdo smál, byli to ti putující odborníci, kteří zaváděli v nakladatelstvích kapitalismus především do vlastní kapsy.

Ke kapitalismu jsme se u nás prodírali i cestou znárodňování: to když celá redakce deníku Mladá fronta (po vzoru svých předchůdců z pětačtyřicátého) prohlásila, že noviny patří těm, kdo na nich pracují; později, v době, kdy se ze sdělovacích prostředků linuly nářky nad „rodinným stříbrem“, (tentokrát) v podobě různých okresních novin z pohraničí, na které si dělá zálusk nějaký cizácký podnikatel, všechny pražské listy (snad s výjimkou Práva) polehoučku, potichoučku – jako ta prodaná nevěsta - padly do náruče přitažlivému chasníkovi, který se tu objevil zdaleka, a to z mnohem větší dálky než až z moravských hranic.

Docházelo také k množení nakladatelství takzvaným dělením. Některá oddělení, která si byla jista, že se samostatně uživí, se od nakladatelství odtrhla a zahájila soukromé podnikání. K podobným krokům se ostatně přistupovalo i v jiných oborech. Můj manžel měl příležitost sledovat v textilním průmyslu, jak hynou podniky s tradicemi ještě z dob Rakouska-Uherska. Staronoví ředitelé rozprodávali nemovitý majetek továren, a zprivatizovavše lukrativní část výroby, nechali si za své služby platit od nezkušeného vedení, jemuž ponechali v rukou zbytek podniku. To pak často naletělo kdejakému zahraničnímu grázlovi, co přijel s náklaďákem a nabídl lepší cenu, než kolik platil dlouholetý zákazník, který vyvážel celé vagony.

Někteří budoucí nakladatelé a majitelé tiskáren si za startovací plochu zvolili nakladatelství, v němž pracovali, a používajíce know how, telefonů i jiných výhod, které jim skýtal zaměstnanecký poměr, a neštítíce se ani podvodů, na půdě mateřského podniku rozjížděli svou vlastní podnikatelskou činnost.

Na uvolněná místa po odcházejících vedoucích pracovnících byli lákáni lidé, kteří byli z podniku kdysi vyhozeni při prověrkách, a teď jim bylo slibováno modré z nebe. Takhle naletěl kolega Petr Hořejš, který celá léta publikoval pod pseudonymem Petr Hora a značnou část normalizace strávil v maringotce. Najednou měl tento vystudovaný novinář likvidovat všechny průšvihy, které po sobě zanechalo dosavadní vedení nakladatelství Albatros, a prát se s podvodníky, kteří obrátili kabát. Nejenom že si jako plně zaměstnaný ředitel vydělával mnohem méně, než když si přivydělával psaním při měření vodních zdrojů, ale mnohem horší byla psychická zátěž, kterou tenhle poctivec s dobrými úmysly nesl na svých bedrech a která ho stála málem infarkt.

Svoboda podnikání v tomto oboru znamenala, že vydávání knih se často chopili tiskaři, kteří měli pocit, že jsou ti nejdůležitější, protože jsou spojeni přímo s výrobou, a bez ohledu na jakákoli pravidla vydávali, na čem se podle nich dalo vydělat; jejich knihy vycházely bez všech údajů, které by měly být uvedeny v tiráži, a někdy i bez tiráže. Nikomu to zřejmě nevadilo.

S vydavatelskou svobodou souvisí i další jev, který se po Listopadu objevil: nečekané plýtvání. Pro mou generaci, která nejenom dětství prožila v přídělovém systému a jaksi odmalička byla zvyklá šetřit, to je dosud něco nepředstavitelného. Jen pro ilustraci: nakladatelství SNDK vydávalo od roku 1958 asi po deset let maličkou uměleckonaučnou edici Kukátko (formát 7x10,5 cm), kterou vymyslel a řídil kolega Václav Netušil. Tiskla se na papírovém odřezu z knih podlouhlého formátu. Pamatuji se, jak jsem potom byla zděšená, když jsem začátkem 90. let dostala korekturu Hostovského knihy Literární dobrodružství, kterou připravoval (ale už nevydal) Odeon, a zjistila jsem, že kromě toho, že kniha měla nepraktický formát, vstupní strany byly roztaženy na celých 12 stránek.

To plýtvání pokračuje dodneška. Kdejaký pitomý plátek, kdejaká reklama se tisknou na křídě, hlazeném papíru či kartonu, a naprostou záhadou pro mne zůstává, proč se k tisku knih používá papír tak těžké gramáže. Dokonce jsem nebyla líná a zeptala jsem se na to v Odbytovém sdružení papírenského průmyslu (OSPAP), k němuž mám osobní vztah. V roce 1951 tam totiž nastoupila a pracovala až do penze moje maminka. Tento velkoobchod papírem – na rozdíl od Knižního velkoobchodu – existuje dodneška a na můj dotaz mi odpověděli, že takový papír požadují tiskárny. Asi si to můžeme dovolit. Jen pro porovnání uvedu dva příklady italských knížek, které vyšly v českém překladu:

Primo Levi, La tregua (240 str.)........20 dkg

Příměří (220 str.) z r. 2000................24 dkg

Angelo Maria Ripellino, Praga magica (368 str.+ 32 str. křídových příloh)...65 dkg

Magická Praha, 3. vyd. z r. 2009 (397 str.) .........................................105 dkg

Myslím, že většina zavedených nakladatelství doplatila na to, že byla předimenzovaná, postrádala moderní vybavení a neměla nikoho, kdo by spočítal, s kolika lidmi může středně velké nakladatelství podnikat, aby na tom neprodělalo. Není divu, že většina z nich během 90. let přišla na buben. Dokonce i takový podnik jako výhradní vydavatel dětských knih Albatros, který sídlil na Národní třídě ve vlastní budově, jejíž část pronajímal, a na Uhelném trhu vlastnil nově rekonstruovaný dům, přišel o svůj nemovitý majetek, a to nejenom kvůli zděděným dluhům, ale patrně i pro naprostou nezkušenost a lehkomyslnost vedoucích pracovníků. A nikdo se zřejmě necítil vinen.

Mnohem jednodušší bylo začínat s čistým stolem. Mezi nově vznikajícími nakladatelstvími bylo jedno, které vsadilo, jak se říká, na tutovku: myslím, že to byl geniální nápad založit Společnost Franze Kafky spojenou s nakladatelstvím právě v době, kdy bylo v cizině dost lidí, kteří nejenom slyšeli na jméno slavného pražského rodáka, ale byli rovněž ochotni podpořit bohulibé aktivity ve staré vlasti. A první sídlo tohoto nakladatelství – v někdejší budově městského výboru KSČ, rovnou naproti orloji – to už bylo přímo symbolické! Škoda že Vladimír Železný podlehl svodům politiky a medií a přenechal živnost své první ženě. Mohl se z něho stát uznávaný a zasloužilý nakladatel, nepochybně mnohem úspěšnější než jeho jmenovec Ivo, a mohl si ušetřit vzestupy a pády v jiných oborech, kde se postupně pokusil prosadit.

To, co se u nás v 90. letech dělo v oblasti nakladatelské činnosti, by bylo možno přirovnat k situaci, která nastala po vynálezu knihtisku. Výroba knih se najednou velice zjednodušila a relativně zlevnila, a nakladatelé se začali množit jako houby po dešti. Brzy poté, co přišel Guttenberg se svým převratným vynálezem, už v 2. desetiletí 16. století, začalo být vydávání knih regulováno cenzurou, která omezovala tisk fabulí nepoctivých, kdežto na konci 20. století u nás jedinou autoritu představovala neviditelná ruka trhu. V této oblasti podnikání byl použit stejný model, jaký existoval za první republiky: vytvořilo se profesionální sdružení knihkupců a nakladatelů, což je samo o sobě nesmysl, protože dnešní knihkupec je zcela jiný typ podnikatele, než byl knihkupec z éry předsocialistické.

Tak jako za feudalismu existovaly cechy, které mimo jiné dohlížely na technickou úroveň řemesla a staraly se o to, aby ten, kdo se chtěl stát členem, prokázal, že svou práci ovládá, novověká profesionální sdružení (v tomto případě nakladatelů a knihkupců) podobně hájila zájmy svých členů a chránila je před konkurencí. Knihkupci byli často vyučení tiskaři a zvláště na malých městech mívali za svým krámkem malou tiskárnu, která poskytovala běžné služby spoluobčanům. Vyučený knihkupec mohl získat nakladatelskou licenci a podle svých ambicí vydat tu a tam nějakou knížku, případně začínajícímu spisovateli umožnit, aby si vydal svou prvotinu vlastním nákladem. Dnešní knihkupci se zřejmě poučili z masakru, který postihl jejich předchůdce v době znárodňování. Tehdy (v rámci bezpečnosti státu) byly doslova ničeny všechny malé tiskárny, tiskařské stroje rozbíjeny, sazba v lepším případě zakopávána, v horším znehodnocena a odevzdána do sběru, a rodiny takových knihkupců byly často klasifikovány jako třídní nepřátelé. Dnešní knihkupci pro jistotu už žádné riziko nenesou a i ty knížky, co prodávají, si berou do komise, takže veškerou tíhu rizika nese nakladatel.

Není proto divu, že většina nakladatelů (a máme jich požehnaně!) vydává jen to, na čem neprodělá. Vycházet může prakticky všechno, náklady se určují nejspíš odhadem, na údaje, které mají být uvedeny v tiráži, nikdo nedohlíží, dotisky a dodatečná vydání úspěšných titulů jsou víceméně nakladatelovým tajemstvím a úroveň vydaných publikací se posuzuje až dodatečně. Každoročně se slavnostně uděluje cena za nejkrásnější knihy roku, zatímco na pražském knižním veletrhu se zase vyhlašuje symbolická anticena Skřipec: „dekorovaný“ nakladatel ovšem nemůže být za nekvalitní knižní produkci nijak postižen. Nadbytek vyrobeného zboží, tak jako neprodané produkty oděvního průmyslu, putuje do všelijakých knižních „sekáčů“, kde se prodává za zlomek původní ceny a kde se můžete ve vystavených knihách prohrabovat stejně jako v těch hadrech.

Z let normalizace, samizdatů a exilových nakladatelství dlouho v devadesátých letech přežíval nadřazený vztah nakladatelů k autorům. Zvláště básníci, kteří kdysi byli honorováni podle počtu veršů, najednou museli být vděčni vůbec za to, že se jich někdo ujal a byl ochoten vydat něco tak komerčně nezajímavého, jako je poezie; chtít za to ještě honorář se považovalo málem za neomalenost.

V roce 1999 se mi dostala do rukou ročenka Almanach Labyrint, kde jsou mj. uvedena všechna naše nakladatelství se svou produkcí plánovanou na příslušný rok. Je zde zaregistrováno přes 400 nakladatelů. Tehdy jsem naivně doufala, že se stav během času pročistí a že sdružení si profesionální úroveň svých členů samo pohlídá. Když se chce někdo stát členem Obce překladatelů, musí mít vydané minimálně dva překlady a ty předložit k posouzení. Co se požaduje od člověka, který se rozhodne, že se bude živit vydáváním knih?

Kdo si vzpomene, kolik let se už u nás s neúspěchem řeší otázka státních maturit, které v mládí mých rodičů, mé generace i dlouho potom byly naprostou samozřejmostí? Do znovuzavedení této procedury se už vrazila spousta peněz, ale nějak to pořád nefunguje, protože zřejmě na školách neexistují jednotné osnovy a patrně ani nejsou učebnice, které by takovým osnovám vyhovovaly. Nevím, jak je to v ostatních oborech, já jsem měla příležitost seznámit se v roce 2009 s učebnicemi literatury pro střední školy. Byla jsem překvapená, kolik jsem v knihovně pedagogického ústavu našla různých přehledných dějin literatury, středoškolských učebnic a čítanek. I učebnice se u nás staly pouhým zbožím a neexistuje na ně výběrové řízení. Kdo sežene nakladatele, může směle publikovat. Proto je také úroveň těchto příruček velice různá, a politováníhodné je, že právě produkce akciové společnosti SPN (bývalého Pedagogického nakladatelství) není rozhodně zárukou kvality a vypovídá spíše o starých známostech. Mnohdy ty učebnice připomínají jen lepší taháky, z nichž se žáci mohou nabiflovat jména a tituly, v lepším případě i obecné charakteristiky.

Velké nakladatelské domy (až na vzácné výjimky mezinárodních společností) dnes už neexistují. Rozmohl se opačný extrém: nakladatelství jednoho muže. Nepovažuji to za ideální řešení. Takový nakladatel může být buď snílek, který se do tohoto druhu podnikání pustil z lásky ke knize, všechno si chce nejraději udělat sám – a pak se tím těžko uživí. Jinak je to manažer. Měla jsem svého času co dělat s jedním takovým mimopražským nakladatelstvím a na jeho příkladu se pokusím ukázat negativní stránky věci. Bylo mi nabídnuto, abych zredigovala knížku v překladu mladé začínající překladatelky. Domnívala jsem se, že to je její prvotina, a tak jsem z počátku byla velice laskavá a nešetřila jsem dobrými radami. Z předložené práce bylo zřejmé, že překladatelka ovládá jazyk, že je pečlivá a snaží se pracovat zodpovědně, ale připravovaná kniha byla poněkud nad její síly. Problém toho děvčete spočíval také v tom, že se nemělo s kým poradit a že dosud nepochopilo, že každý jazyk má jiný slovosled. Nakonec jsem ale zjistila, že je to její třetí překlad a já jsem její třetí redaktorka. Nakladatel jí dal totiž volnost, aby si redaktora našla sama. Obracela se postupně na bývalé nakladatelské redaktory-důchodce, mimochodem také překladatele, z nichž žádný si tu zkušenost už potom nechtěl zopakovat. Udělali, co mohli, a začátečnický překlad přetvořili v dílo, které bylo možno vydat. Kdyby byl nakladatel takovou cizojazyčnou knihu (která bohužel neprošla lektorským řízením) zadal renomovanému překladateli, byl by mu musel nepochybně zaplatit vyšší honorář, než kolik nabídl mladé holce. Kdyby měl normální nakladatelství a zaměstnal toto šikovné děvče na plný úvazek, mohla z ní vyrůst vedle staršího zkušeného kolegy dobrá redaktorka a časem se mohla pustit i do vlastního překládání. Nedovedu si představit, jak ji poznamenala „spolupráce“, v níž se bezděky stala nárazníkem mezi redaktorem a nakladatelem.

U malých nakladatelství je jedním z velkých problémů právě vydávání překladů. Někdejší nakladatelské domy měly tým zkušených redaktorů, dnes se redakce přeložené knihy zadává externě někomu, kdo ovládá příslušný jazyk. Jde o to, zda dotyčný člověk je také redaktor a zda v daném případě je schopen redaktor zvítězit nad překladatelem. Stalo se mi už, že můj překlad byl zlomyslně zadán k redakci člověku, který překládal téhož autora. Když jsem dostala do rukou „zredigovaný“ rukopis, málem jsem se rozplakala. Dotyčný překladatel se totiž snažil předvést, jak by tohoto autora přeložil on.

Nevím, jak a nakolik dnes funguje lektorské řízení. Kdysi nakladatelství přijalo k vydání text teprve na základě tří posudků, z nichž alespoň jeden musel být externí. U významných titulů se mnohdy konal konkurs na obsazení překladatele. Nedávno jsem slyšela o případu, že jisté nakladatelství zadalo cizojazyčný titul k překladu, a teprve když byl hotov, vyjadřovala se k titulu ediční rada, která dodala posudek anonymního recenzenta. V každém překladu se najde něco, co lze vylepšit, ale tón recenzenta byl tak jednoznačný, že kdyby ho nakladatelství bralo vážně, muselo by dát knihu přeložit znovu. Na nezaujatého čtenáře to spíš dělalo dojem, že se recenzent cítil ukřivděn, že překlad nezadali jemu.

V překladatelské praxi jsme se v mnohém vrátili k způsobům známým za první republiky. Jsou rovněž běžně používány v zahraničí, zvláště když se jedná o méně běžný jazyk příslušníka malého národa. Prvně jsem o takovém způsobu překládání slyšela začátkem 60. let, kdy jsem v SNDK redigovala výbor z cestopisů Richarda Halliburtona. Výbor byl pořízen z předválečných vydání, na nichž se podíleli tři překladatelé. Jedním z nich byl překladatel symbolického jména Jiří Pober. Poté, co mě tento muž navštívil v nakladatelství, vyprávěl mi o něm starší kolega, jakou měl před válkou překladatelskou manufakturu. Zaměstnával studenty, kteří mu za pakatel překládali knížky, jimž on potom vtiskl pouze definitivní podobu. Poberovou doménou byla, myslím, angličtina, ale nerozpakoval se ani přijmout překlad z jiného jazyka. Když nenašel nikoho, kdo by ovládal holandštinu, přinesl studentovi dotyčnou knihu v anglickém překladu, a když potom knížka vyšla česky, v tiráži bylo uvedeno: Z holandštiny přeložil Jiří Pober.

Podobnou historku znám z Itálie. Má pro mě zvláštní kouzlo hlavně proto, že jsem více či méně dobře znala všechny zúčastněné. Když v roce 1967 vyšel Kunderův Žert, poměrně brzy se dočkal francouzského vydání. V Itálii se tehdy příležitosti chopil jistý podnikavý muž příjmením Bongiorno, který předtím nějakou dobu, tuším jako novinář, pobýval v Československu, ale česky uměl tak nanejvýš „Dobrý den“. Přeložil knížku z francouzštiny a poté požádal své známé, manželskou dvojici Itala a Češku, z nichž ani jeden nebyl profesionální překladatel, aby jeho překlad upravili podle českého originálu. Od nich jsem tu historku slyšela. Nad překladem byli naprosto zoufalí, protože se s tím prakticky nedalo nic dělat. Ke všemu ještě autor přijel do Milána a můj známý byl pozván, aby dělal tlumočníka. Neumím si ani představit, jaký šok to pro spisovatele musel být, když zjistil, že jeho překladatel neumí česky. Perfekcionista Kundera, který cizeluje každé slovíčko a překlady svých děl by si nejraději dělal všechny sám, se musel v Itálii dočkat takového ponížení!

Nevím, nakolik se podobné praktiky dnes používají u nás v knižní produkci, ale při překládání filmových dialogů je to dost rozšířený způsob. Z přepisování nejen klasických děl do podoby reader's digest nebo do takzvaných vydání pro děti se už stala pomalu samostatná profese, a jméno překladatele reprodukovaného nebo upraveného textu je tak nedůležité, že mnohdy ani nestojí za to, aby bylo uvedeno. (V rozhlase se to děje dost často.) Vláda neviditelné ruky trhu je nemilosrdná a sentimentalita se nevyplácí.

Teď by se mohlo zdát, že ten polistopadový vývoj vidím dost černě. Asi to bude tím, že v tak malé zemi, jako je naše, jsou všechny nešvary pěkně zkoncentrované, nelze je přehlédnout, a jen pštros před nimi může strkat hlavu do písku. Já ale také věřím ve šťastné náhody. Zažila jsem jich v životě dost na to, abych se mohla pokládat za dítě Štěstěny.

*

Někdy na sklonku 80. let jsem potkala překladatele Františka Fröhlicha a ten mi povídá: „Víš, že se známe s Kmínkovými příbuznými?“ Tento můj starší kolega z fakulty už od dob studií kamarádil s Alexandrem Stichem a od něho nepochybně věděl o italském egyptologovi českého původu, po jehož minulosti jsem pátrala zhruba před deseti let. Teď se mi naskytla možnost navštívit v Písku Kmínkova prasynovce, potomka jeho nejmladšího bratra Josefa, který pečlivě opatroval několik fotografií a pár dopisů od nejstaršího bratra Jana a jeho syna Roberta. Na zadní straně snímku, na němž je zobrazen asi čtyřicetiletý Jan Kmínek v italské uniformě příslušníka uherské legie, bylo kromě stručných osobních údajů napsáno: Byl v r. 1848 v Rakouském vojště, načež (...) jako nadporučík prchl do Itálie, sloužil ve vojště Garibaldiho a později ve vojsku italského krále Viktora Emanuela. Tak jsem se pustila do nového pátrání, které se protáhlo na dalších deset let.

Když se v nakladatelství Academia rozneslo, na čem pracuji, setkala jsem se s nečekaným zájmem. Jedna starší kolegyně mi přinesla nepublikovanou stať egyptologa Františka Lexy ze začátku 50. let, věnovanou osobnosti Giovanniho Kmínka. Lexa měl sice možnost seznámit se s jedinou Kmínkovou prací chovanou v Národní knihovně a hodnotil ji velice pozitivně, znal i názvy prací ostatních, ale o jeho životních osudech se mu nepodařilo nic zjistit.

Kolega z redakce mi poradil, abych se stran Kmínkova působení v rakouské armádě obrátila na Rakouský státní archiv ve Vídni. Odtud jsem dostala neuvěřitelně podrobné hodnocení Kmínkovy úspěšné dvanáctileté služby v jízdním pluku hraběte Ladislava Vrbny se závěrečnou poznámkou: 10. 8. 1860 dezertoval z velitelství v Šarišském Potoku.

Magistra Pavlasová z Náprstkova muzea mi opatřila sborník z konference věnované osobnosti a dílu egyptologa Giovanniho Kmínka, kterou uspořádali italští egyptologové v Boloni v roce 1987. Tak jsem získala další informace o jeho dvacetiletém působení v Boloni, kde se staral o egyptologické sbírky v městském muzeu, tzv. Archigymnáziu, a kde působil na univerzitě jako svobodný docent.

Nakonec jsem se vydala do Itálie, abych se seznámila – mj. v Státním archivu v Turíně – s historií uherské legie (1859–1866), v jejíchž řadách kromě Kmínka působilo i několik dalších českých důstojníků; i mezi vojáky hlásícími se do sboru byla řada těch, kteří jako zemi původu uváděli Boemia nebo Moravia.

O výsledky svého bádání jsem se podělila s posluchači na přednášce v Italském kulturním institutu v lednu 1998. V témž roce vyšla má práce v německém překladu v časopise Archív orientální.

Třešničku na dortu pro mě představovala pozdější informace jedné pracovnice Masarykova ústavu: TGM v době svých vídeňských studií, kdy si přivydělával jako domácí učitel, jednou o prázdninách doprovázel svého žáka na cestě do Itálie a v Boloni se setkali s českým egyptologem Giovannim Kmínkem. Vida, odkud se zřejmě vzala v Národní knihovně jediná Kmínkova publikace Il grande sarcofago del Museo Civico di Bologna z roku 1876!

Návrat Egona Hostovského

Jak je to dávno,
pane Hostovský
co máma vešla o půlnoci
do mého pokoje
sáhla na žárovku ucukla
a řekla
nedělej, že spíš, žárovka je horká
zničíš si oči
jednou si vzpomeneš na moje slova
A já teď vzpomínám na její slova
a Vaši knížku
schovanou pod polštářem

A jakpak je to dávno
co jsem Vás poprvé a naposledy viděla
to si zrovna dějiny
celé udýchané
dávaly pohov mezi válkou a revolucí

V pokoji plném lidí
seděl mladý člověk
vlasy mu padaly do čela
a vypadal přesně tak jak jsem si vždycky
představovala Egona Hostovského

Ale vlastně to ani není tak dávno
jako by to všechno bylo předevčírem
a jako by to bylo včera
co mi šilhavý vedoucí prodejny Kniha
v ulici 28. října
řekl To je senzace
zase vyjde Hostovskej
ale nebojte se, já budu mít pro vás jednoho
pod pultem

A tak jste, pane Hostovský,
vystupoval v mém životě
několikrát v hlavní úloze;
ale co je to všechno proti tomu,
až budu stát ve frontě kilometr dlouhé
na Národní třídě v Praze
a trpělivě čekat, až na mne přijde řada,
aby mi Hostovský podepsal nové vydání
svých sebraných spisů

To bude Vaše nejkrásnější úloha:
každý v té řadě bude mít v ruce kytku,
protože bude zase jaro
a žádný český spisovatel už nebude vybírat slova
z popele exilu

Tuto báseň napsala do sborníku připravovaného k Hostovského 65. narozeninám Heda Kovályová, absolventka několika koncentračních táborů a posrpnová exulantka, jejíž první manžel Rudolf Margolius byl v procesu s vedením protistátního spikleneckého centra Rudolfa Slánského odsouzen za velezradu k trestu smrti. Jestli vůbec Hostovský měl možnost si tu laskavou vizi přečíst, doufám, že jí aspoň na okamžik uvěřil. Skutečnost vypadala poněkud jinak.

Když se po listopadu 1989 otevřela možnost vydávat u nás znovu Egona Hostovského, bylo samozřejmě předem jasné, že nebude tak atraktivní jako dosud žijící spisovatelé, kteří mohli vystupovat v roli „šoumenů“ a bavit obecenstvo, ale přece jen pár nakladatelství se o některá jeho díla zajímalo. Jediný tenkrát uspěl Melantrich, který si v roce 1990, po dvaceti letech, konečně mohl bez problémů vydat román Dobročinný večírek.

Já jsem tehdy pro vydávání Hostovského knih u nás moc dělat nemohla, protože univerzální dědičkou a vykonavatelkou poslední vůle (sepsané v roce 1960) byla Hostovského manželka Regina, a já teprve začátkem 90. let pochopila, proč se mi za to otec rok před svou smrtí omlouval. Reggie Hostovská, která neuměla česky, byla totiž velice opatrná a nedůvěřivá žena a já se svými dobře míněnými radami jsem pro ni nebyla dostatečnou autoritou. Nakonec po nekonečně zdlouhavých jednáních na čísi radu pověřila zastupováním agenturu Aura-Pont, možná v domnění, že to je stejný typ agentury, jaké existují v Americe. Teprve když v roce 1993 zcela náhle a nečekaně zemřela, její syn a současně můj nevlastní bratr Paul, víceméně aby se zbavil nepříjemných povinností, dal mi plnou moc k jednání: mohu, ale nemusím uzavírat smlouvy prostřednictvím Aura-Pontu. Tato agentura se osvědčuje nepochybně autorům, kteří jsou hojně vydáváni, já s ní mám dobré zkušenosti v tom, že se nemusím starat o rozesílání honorářů dědicům, a také při jednání se zahraničními nakladateli. Aura-Pont, vzhledem k tomu, že z vydání má procenta, dokáže dojednat výhodné smlouvy, ale – patrně na rozdíl od amerických agentur – se nijak nestará o to, aby Hostovský vycházel. A tak jsem se na stará kolena stala literární agentkou a editorkou v jedné osobě.

Po listopadu 1989 vypadalo všechno velice růžově, a já hned v únoru 1990, na žádost nakladatelství Odeon, sepisovala návrh na vydání Hostovského spisů. Podrobnosti upřesnilo nakladatelství s majitelkou práv na jaře téhož roku při její návštěvě v Praze, ale ač Dilia proplatila honorář za první svazek (v dolarech) už v prosinci 1990, smlouva byla uzavřena (nevím čí vinou) prakticky až rok po jednání, v březnu 1991; podle přání majitelky práv původní vydání spisů v sedmi svazcích bylo zredukováno jen na tři díla, protože jako dobrá obchodnice paní Hostovská nejspíš soudila, že by jí později někdo mohl nabídnout víc. Jako první měla vyjít Literární dobrodružství českého spisovatele v cizině, a to v Klubu čtenářů. Edičně připravený text jsem podle smlouvy dodala někdy koncem roku 1991, v dubnu jsem pak odevzdávala obrazový materiál. Když jsem dostala stránkovou korekturu, podivovala jsem se – jak už jsem se zmínila – nad grafickou úpravou, která mi připadala značně rozmařilá. Kniha, která byla v propagačním letáku označena za jeden z vrcholů české memoárové litreratury, měla vyjít na podzim 1993. Nevyšla.

4. května 1994 sezvalo vedení nakladatelství Odeon své spolupracovníky k setkání, na němž měli být seznámeni se současným stavem podniku, a s vyloučením veřejnosti a za přítomnosti právníka jim pak kulantním, leč jasným způsobem bylo dáno najevo, že od zbankrotovaného nakladatelství prakticky nemají co očekávat. Ta neblahá zpráva se týkala autorů, editorů, překladatelů a grafických úpravců, kteří reprezentovali celkem 420 (slovy: čtyři sta dvacet) smluvně vázaných a nevydaných titulů. O tři měsíce později se vyjádřil ekonomický poradce Odeonu Milan Vodička (který už tou dobou pracoval pro firmu Ivo Železný), že se v průběhu likvidace Odeonu snad ještě podaří vydat několik titulů z Klubu čtenářů. (Hostovský mezi nimi nebyl.) Někdejší šéfredaktorka Odeonu Anna Kareninová, která v květnu spolupracovníky Odeonu s onou pohromou seznamovala, tou dobou už pracovala jako šéfredaktorka Knižního klubu, jehož majoritním vlastníkem je mediální koncern Bertelsmann.

Já osobně jsem tenkrát přišla o dva odevzdané překlady. První byl výbor z Dantovy poezie, na němž se mělo podílet více překladatelů (já opět v týmu s Josefem Hiršalem). Smlouva byla uzavřena ještě v létě 1989, ale měla jsem dojem, že nové vedení nakladatelství do toho nemá valnou chuť. Druhou knihou, patřící do výtvarné edice, kterou Odeon přejímal od italského nakladatelství Mondadori, byla monografie věnovaná Albrechtu Dürerovi – ve strojopisu 195 stran textu + 10 stran popisků k obrázkům + jmenný a topografický rejstřík. Spousta práce, ale hodně poučení i potěšení. A hodně lítosti nad zmařeným dílem.

Pokud jde o Hostovského, Josef Škvorecký mi kdysi vysvětlil, že není snadné vydávat tohoto autora, když ani jedna z jeho knih nikdy nebyla na seznamu bestsellerů. Já se ale domnívám, že mnohé bestsellery mají jepičí život, a doufám, že nejsem sama, kdo dává přednost dílům, k nimž je možno se vracet. Co se cizojazyčné literatury týče, který překladatel by nezáviděl Jaroslavu Vrchlickému, jehož česká podoba Rostandova Cyrana z Bergeracu se hraje už přes sto let, a možná se bude hrát ještě další stovku, když Františku Hrubínovi nebylo dopřáno, aby svůj překlad dokončil. I díla méně populární mohou být ještě po desítiletích nejen předmětem obdivu, ale i četných dohadů. Mám na mysli český překlad knížky nepříliš známého amerického autora, k jehož autorství se Josef Škvorecký přihlásil málem 30 let po prvém českém vydání, kdy už byl překladatel uvedený v tiráži minimálně 6 let po smrti. Je pozoruhodné, že během dalších dvaceti let se nepodařilo věrohodně zjistit, jak to s tím překladem tenkrát vlastně bylo.

Ale vraťme se k bestselleru: pro mne tento pojem není zaklínadlem a já se rozhodla, že si Hostovský zaslouží, aby bylo vydáno celé jeho dílo. Jenže nakladatelé, s nimiž jsem jednala, už byli opatrní a byli ochotni vydat tak jednu dvě knížky. Zrovna když jsem si lámala hlavu, koho bych ještě mohla oslovit, ozval se mi jeden mladý nakladatel a sám mi nabídl, že by se chtěl ujmout vydávání Hostovského spisů. Začínal prakticky z ničeho, prvé dvě knihy (reprint velice žádané příručky pro sběratele a učebnici němčiny) vydal, aby si vydělal peníze, které by mohl vložit do dalšího podnikání. Výběr autorů, které se chystal vydat, by nebyl dělal hanbu ani někdejšímu Odeonu.

Když jsem připravovala ediční návrh, vycházela jsem z Hostovského poslední vůle, kde si autor výslovně nepřeje, aby byly vydávány jeho juvenilie z let 1926–1930. Dílo jsem rozdělila do dvanácti svazků a nakladatel počítal s tím, že by se mu mohlo podařit vydat je během čtyř let. Spisy byly seřazeny pokud možno chronologicky, ale chtěli jsme je vydávat na přeskáčku – střídavě novinky a reedice. Cenu jednoho svazku plánoval nakladatel na 97 korun a předpokládal, že hlavními odběrateli budou knihovny. Zkrátka počítal, že situace bude normální. Nebyla. Jako první měl vyjít román Nezvěstný. Když už ho měl nakladatel přepsaný v počítači, někdo ho vykradl – přišel o počítač a o všechno, co bylo v něm. Takže se musel znovu vybavit a do oken pořídit mříže. Přesto se první svazek Spisů Egona Hostovského objevil na trhu na jaře 1994 v nákladu 5 tisíc výtisků. To nebyl špatný začátek. Ale jak mohl Hostovský konkurovat kolegům Otčenáškovi nebo Březovskému, jejichž romány na stejné téma, viděné jen z poněkud jiného úhlu – Občan Brych a Železný strop –, dosáhly každý celkového nákladu přes sto tisíc výtisků?

Na prezentaci konané v den spisovatelových narozenin byli sezváni novináři a literární kritici a každý obdržel darem vydanou knížku. Jediný z nich, kdo o knize napsal, byl tehdy – myslím – Milan Jungmann.

Pak už to nešlo tak hladce. Další dva svazky vyšly v roce 1995. Zhroucení Knižního velkoobchodu přineslo další starosti a nakladatel se snažil investovat do distribuce. Bylo toho na jednoho člověka moc. Kdyby byl jen šéfredaktorem a měl k ruce někoho schopného, kdo by se staral o finanční a obchodní stránku podnikání, možná že by byl přežil. Takhle se snažil vydávat a prodávat, ale na honoráře už mu nezbývalo. Rok jsem ho lámala, aby se o zbývajících 9 svazků podělil s dalšími dvěma nakladateli. Ani ty nebylo snadné sehnat. Nakonec se nade mnou smilovali Jiří Tomáš, majitel nakladatelství Akropolis, a ředitelka Nakladatelství Franze Kafky Marta Železná a v roce 1996 jsme o tom uzavřeli dohodu. Můj původní nakladatel už stačil vydat jen jeden svazek a podepsat uznání dluhu a pak se víceméně ponořil do ilegality. V Nakladatelství FK vyšly nakonec jen svazky dva, protože v roce 1998 jsem paní Martě neprozřetelně nabídla k vydání svůj překlad knihy Prima Leviho La tregua a ona okamžitě prohlásila: „Tak ten poslední Hostovský se odsune.“ Když jsem jí koncem roku 2001 připomněla předchozí dohodu, s politováním mi oznámila, že mé žádosti nemůže vyhovět, protože si další spoluúčast na vydávání spisů E. H. nakladatelství nemůže dovolit. Zbytku nevydaných dílů se s mimořádnou ochotou a porozuměním ujalo nakladatelství Akropolis, i když svých vlastních problémů mělo nemálo a mj. vinou nepoctivého distributora přišlo o značné peníze.

Hostovský měl vlastně ještě štěstí například ve srovnání s nositelem Nobelovy ceny Jaroslavem Seifertem, jehož sebrané spisy zašly na úbytě, což je zvlášť pikantní, když si uvědomíme, že každoročně jsou cenou nesoucí jméno Jaroslava Seiferta odměňováni naši žijící spisovatelé.

Hostovského sebrané spisy podávají nicméně výmluvnou výpověď o vývoji situace na knižním trhu. Těch 12 svazků, plánovaných původně na léta 1993–1997, jsme nakonec vydávali devět let (do roku 2002) a náklad se postupně snižoval, takže poslední dva svazky vyšly každý v nákladu pouhých 600 kusů. Obávám se, že přes veškerou naši dobrou snahu spisovatel Egon Hostovský zůstal u nás víceméně neznámým autorem, a to jak pro studenty, tak pro jejich pedagogy. Soudím tak mj. podle učebnic, kde se o Hostovského nejúspěšnějším období prakticky nic nedozvíme, neboť autor je v nich prezentován především svou tvorbou do roku 1948 včetně juvenilií, od nichž se v pozdější věku zcela distancoval.

V Posledním rozhovoru zaznamenal A. J. Liehm, co napsal Hostovskému Jiří Voskovec po přečtení jeho poslední prózy Epidemie: „Téma je nesmyslnost světa a života, vyúsťující v ironický, ale přeci jen krásně donkichotovský, furiantský úsměv, ba řehot!“

A tak nám nezbývá než se řehtat.

Literární činnost jakožto podnikání i jako potěšení

Nevím, jestli to způsobila má někdejší pedagogická činnost či 18 let strávených v nakladatelství vydávajícím knihy pro děti, v každém případě mé polistopadové aktivity měly převážně osvětový charakter. U překládání se to projevovalo tím, že jsem se už nespoléhala, co mi kdo nabídne, ale vybírala jsem si takové texty, o nichž jsem se domnívala, že by si je tady lidé měli přečíst. A protože obchodní zdatností rozhodně nevynikám, dopadlo to mnohdy tak, že leckterý z mých překladů skončil v šupleti.

Když jsem na začátku 90. let přijela do Polska, v jednom knihkupectví jsem narazila na jméno autora – svého vrstevníka –, jehož prvé práce mě zaujaly už před lety. Do té doby jsem netušila, že koncem 60. let emigroval do USA. Osobně jsem se s Henrykem Grynbergem setkala na veletrhu v Lipsku v březnu 1996 a hned nato v dubnu navštívil Prahu a vystoupil na autorském večeru v Polském institutu. Koncem téhož roku vydalo nakladatelství Aurora v edici světových autorů (v mém překladu) jeho dvě prózy, v nichž líčí zážitky vlastní i své rodiny za války a těsně po ní – Židovská válka a Vítězství.

Často se mi stávalo, že mé editorské představy narazily na krutou realitu, jako v případě italského spisovatele Prima Leviho. Tento nežijící autor byl samozřejmě v nevýhodě, protože z hlediska prodejního byl nezajímavý a nedal se s ním ani uspořádat spektakulární křest knihy (nebo obřízka?). Knížka vyšla oděna do strohé, graficky řešené obálky, bez Lieslerova frontispisu, o němž jsem snila, ba i bez autorovy fotografie.

Největším zklamáním byl ale pro mne český název knihy: Příměří. Italské slovo La tregua má mnoho významů. Příměří je jen jedním z nich. Vyprávění začíná osvobozením Osvětimi v lednu 1945 a líčí následné devítiměsíční putování skupinky italských židů poválečnou Evropou, připomíná bloudění Homérových hrdinů po vyhrané trojské válce. Všechny zkoušky a strasti vyvažuje vědomí protagonistů, že právě skončila ta nejhorší a nepochybně poslední válka v dějinách lidstva, a vůbec nemají tušení, že už se mezi Východem a Západem pomalu schyluje k nové válce, které se bude říkat „studená“. Pro české vydání jsem uvažovala o názvu Mezičasí, pod nímž byl u nás na Febiofestu promítán film Franceska Rosiho, natočený podle Leviho knihy. Nakonec jsem se rozhodla pro titul Oddechový čas, aniž jsem tenkrát věděla, že stejný název (Atempause) má dílo i v německém překladu.

Marta Železná, tehdejší šéfredaktorka Nakladatelství Franze Kafky, byla ovšem velice silná osobnost a rozhodně neměla zapotřebí nechat si radit od nějaké překladatelky. A tak se nerozpakovala dát mi srozumitelně najevo, kdo v jejím nakladatelství poroučí, a knihu vydala pod titulem, který se mi nepodařilo jí vymluvit.

Své editorské ambice jsem dostatečně uspokojila, když mi nakladatelství Sefer nabídlo, abych pro ně připravila výbor z jiného italského spisovatele: Giorgia Bassaniho. Spisovatelovy ferrarské příběhy jsem proložila autorovými básněmi, o jejichž překlad jsem požádala Jiřího Pelána, o prózy jsem se podělila s vlastní dcerou, která tou dobou byla nezaměstnaná. Není dobře možné překládat, ba ani číst Bassaniho, nezná-li člověk místa, o nichž psal, a tak jsem se vypravila do Ferrary, krásného historického města, tyčícího se uprostřed Pádské nížiny, kde jsem kdysi, při své prvé návštěvě, zažila zvláštní déja vu. Tentokrát jsem se s plánem města v ruce potulovala celý den ferrarskými ulicemi a fotografovala; navečer jsem ještě zašla na židovský hřbitov v severovýchodním cípu hradeb, který autor tak sugestivně popsal v povídce Vůně sena. V knize, která vyšla v roce 2001 pod titulem Pamětní deska v Mazziniho ulici, má každá próza v záhlaví fotografii, která ji nějak charakterizuje.

*

Někdy začátkem druhé poloviny devadesátých let jsem si rovněž vyzkoušela moderní způsob práce na encyklopedii. Knižní Klub, o němž už byla řeč (součást nakladatelství Euromedia Group, které ochotně zaměstnalo leckterého někdejšího pracovníka Odeonu), chystal českou verzi Velké všeobecné encyklopedie, která už předtím vyšla německy. Čeští překladatelé měli za úkol vypracovat tři druhy hesel:

a) hesla přeložená bez podstatných úprav (200 Kč/1 rukopisná strana),

b) hesla podstatně změněná (250 Kč/1 rukopisná strana),

c) hesla nová, či zcela přepracovaná (300 Kč/1 rukopisná strana).

Byla jsem v týmu, který měl zpracovat obor literatura. Hned na první schůzce jsem si uvědomila, že to, že jsem byla vybrána, abych se ujala hesel z italské literatury, bylo zřejmě řešení z nouze. Se mnou tu seděli vedle někdejších redaktorů z Odeonu a známých překladatelů také pracovníci vědeckých ústavů, ale i vysokoškolští profesoři.

Nedá se říci, že by se v našem případě vůbec jednalo o překlad. Hesla musela být upravena pro českého čtenáře v souladu s tím, co od dotyčného autora vyšlo u nás, a protože původní německý text byl velice „heslovitý“, snažila jsem se, pokud jsem autora znala, připojit nějakou vlastní charakteristiku. Téměř polovinu hesel jsem zásadně přepracovala a přidala 1 stránku hesel nových. Když naše odevzdané práce byly zlektorovány, konala se další schůzka, na níž nám bylo sděleno, že bohužel odevzdané příspěvky jsou velice nestejnorodé úrovně a že příspěvek, který byl shledán jako nedostatečný, bude muset být přepracován, protože naší ctižádostí je, aby připravovaná encyklopedie Universum byla lepší než všechny ostatní připravované encyklopedie. Když jsme se po schůzi rozcházeli, byla jsem požádána, abych posečkala. Mezi čtyřma očima jsem se pak dozvěděla, že ta nedostatečná práce, srovnávaná s hesly ze španělské literatury, která vypracoval prof. Forbelský, je samozřejmě moje, a dostala jsem za úkol doplnit svůj příspěvek o chybějící jména všech autorů, kteří jsou uvedeni v odeonském Slovníku italských spisovatelů (z r. 1968). Já jsem slavistka a italskou literaturu jsem nevystudovala, takže mi připadalo nepoctivé upravovat pro encyklopedii hesla, která vypracovali jiní autoři. Na zkoušku jsem zpracovala tehdy jména začínající A a B, odevzdala je dlouho před stanoveným termínem v redakci a požádala, aby si na zbytek hesel našli ke spolupráci nějakého italštináře. Dostala jsem vyplacenou část honoráře a o encyklopedii, jejíž vydání bylo kdesi v nedohlednu, jsem se přestala starat. Můj případ nebyl jediný lapsus na cestě za tou nejdokonalejší encyklopedií. Hesla z české literatury byla svěřena původně pracovníkům Ústavu pro českou literaturu, ale po čase kdosi, kdo tento fakt přehlédl, zadal stejný úkol pedagogům z katedry české literatury na Filozofické fakultě UK. Pro definitivní úpravu encyklopedie se pak hesla tahala jako králíci z klobouku (řečeno s jedním z jejich autorů), a to nemluvím o skutečnosti, že příslušný redaktor nejspíš neměl ani páru o autorských právech.

Encyklopedii mi připomněla až koncem roku 2002 sama společnost Euromedia, když se na všechny spolupracovníky obrátila s žádostí o obnovení smlouvy, která byla původně uzavřena na dobu pěti let. Tehdy jsem nakladatelství upozornila na skutečnost, že mi dosud nebyl vyplacen zbytek honoráře za první vydání. Záležitost byla se mnou kulantně vyřízena a já při konečném vyúčtování podepsala, že už v této věci nebudu na nakladatelství vznášet žádné požadavky. Když mi v roce 2006 přišla žádost o podepsání licenční smlouvy, platné nejen pro původní encyklopedii, která existuje také v elektronické podobě na CD ROM a DVD, ale také pro její 4-svazkovou, 2-svazkovou, 1-svazkovou podobu a na překlady do jiných jazyků, smlouvu jsem nepodepsala. Myslím, že se vůbec nic nestalo.

Případ encyklopedie Universum v nejrůznějších variantách je velice charakteristický pro dnešní dobu, kdy nabídka vysoce překračuje poptávku a kdejaké úspěšné téma se zpracovává v nejrůznějších podobách. Valná část produkce představuje jakési reader's digest, kde je čtenář seznamován s tématem v zhuštěné podobě, aby se čtením příliš neunavil.

Snadnost, s jakou se dnes vyrábí kniha, vede k značné ledabylosti. Pamatuji se, jak v nakladatelství Albatros kdysi záviděli možnosti zahraničních vydavatelských podniků, které v době, kdy se například v televizi vysílal japonský animovaný seriál zpracovávající švýcarský příběh Heidi, děvčátko z hor, byly schopny současně vrhnout na trh nejen původní román Johanny Spiriové, ale i sešitovou verzi seriálu, omalovánky a nálepky a vůbec Heidi na všechny způsoby.

Dnes už to taky umíme, ale snaha vydat publikaci k určitému datu – k výročí, k veletrhu, k Vánocům atp. – vede často k tomu, že se redakční stránka odbyde, hlavně že to bude včas. A tak vycházejí vydání plná chyb, lajdácké překlady, odborně zaměřené knihy bez dostatečně solidního poznámkového aparátu, zkrátka profesionální úroveň tištěného slova dostává na frak.

I to možná byl jeden z důvodů, proč jsem se začátkem 90. let zcela nečekaně vrhla na publicistiku. Bylo to značně překvapivé i pro mne osobně, protože do té doby jsem neměla nejmenší potřebu nic psát nebo se k něčemu veřejně vyjadřovat: zkrátka jako bych do té doby byla němá, a teprve nová politická situace mi vrátila řeč. Spolupracovala jsem s první polistopadovou redakcí Literárních novin, kde jsem měla i několik přátel. Připravovala jsem hlavně zprávy z italské kultury, psala o zajímavých novinkách a popisovala jevy, na nichž jsme se podle mého soudu mohli nějak poučit. Hodně pozornosti jsem věnovala situaci na italském knižním trhu.

Dnes už se asi málokdo pamatuje na dopis adresovaný ministru financí Václavu Klausovi, v němž v listopadu 1990 zástupci Obce spisovatelů, PEN-klubu, Obce překladatelů a Syndikátu novinářů upozorňovali na to, že předpokládané zvýšení cen papíru až o 200 procent, polygrafických výkonů o 50–80 procent a navrhovaná daň z obratu ve výši 22 procenta by znamenaly omezení produkce a prodeje krásné literatury, literatury pro děti a mládež, odborné, vědecké a technické literatury (...) a že bezprostřední nevelký výdělek státní pokladny by byl draze vykoupen dlouhodobými těžko vyčíslitelnými ztrátami hodnot pro kulturu, vědu a školství.

Já jsem tehdy v článku nazvaném Tržní hospodářství a kniha líčila děsivou situaci na italském knižním trhu, kde celkový roční obrat z prodeje knih představovala částka 2500 miliard lir (tj. cca 1 miliarda, 800 milionů $), na níž se podílelo celkem 2636 nakladatelů. Přílišná rozdrobenost knižní výroby byla ovšem jen zdánlivá, protože 84 procenta veškerého zisku na knižním trhu představovala produkce pouhých deseti nakladatelství. Během deseti let se počet vydaných titulů téměř zdvojnásobil. Zatímco velký nakladatel si mohl dovolit vydat knihu nákladem 10–20 tisíc výtisků, střední nakladatel takřka nikdy nepřekročil náklad 2–3 tisíce výtisků. V praxi to znamenalo, že bestsellery sebraly místo umělecky hodnotným knihám. Povážlivě se také zvedla cena knih: průměrná kniha, jejíž cena se v roce 1979 pohybovala kolem 8 tisíc lir, o deset let později už stála 30 000 lir. Zatímco knižní produkce za oněch deset let vzrostla o více než 80 procent, průměrný náklad u beletrie klesl o 31,5 procenta, tj. menší náklady, více titulů. 60 procent knih přicházelo do knihkupectví v jediném exempláři a nesměly zůstat na pultě déle než 3 měsíce. Potom putovaly v lepším případě na stánky se zlevněnými knihami nebo do antikvariátů, v horším případě do stoupy. Každý rok takto končilo 15 milionů nových knih.

Že nám to něco připomíná? V článku Češi, národ knihy (Respekt 2/2008) se mluví o stále rostoucím počtu vydávaných knih (9309 v r. 1994, 17 019 v r. 2006). Středně velký nakladatel s 24 pracovníky byl u nás v roce 2008 vzhledem k trendu klesajících nákladů nucen rozšířit nabídku na 100 titulů za rok. Malí nakladatelé museli množství vydaných knih naopak omezit.

Není to tak dávno, co slavné turínské nakladatelství Einaudi, které od roku 1933 vydávalo to nejlepší z domácí i zahraniční produkce, pohltil koncern Berlusconi. U nás, jak jsme se mohli dočíst v Lidovkách (20. 1. 2012), největší český nakladatelský dům Albatros Media (konkurent Euromedia Group) v současné době skupuje malá nakladatelství a v loňském roce vydal 1300 knih. Letos se chystá, že jeho podíl na trhu vzroste o desítky procent. Úspěšní manažeři těchto mamutích podniků jsou příliš mladí na to, aby mohli tušit, co na jejich podnikání děsí příslušníka mé generace, který si z hodin politické ekonomie pamatuje, že právě požírání menších většími je jedním z charakteristických znaků imperialismu, který představuje – tuším podle V. I. Lenina – předvečer socialistické revoluce.

V zmíněném článku v Respektu se rovněž dočteme, že v roce 2007 si čeští nakladatelé rozdělili z českých grantů asi čtyři miliony korun, zatímco v Maďarsku v téže době celková částka plynoucí přímo do literatury činila tři miliony eur, tedy přibližně trojnásobek. Autoři článku seznamují čtenáře rovněž se situací v Holandsku, kde tak jako ve většině evropských zemí existuje státem zřízená a financovaná instituce zabývající se podporou literatury. V roce 2007 získal Amsterdam rovněž dominantu zvanou Openbare Bibliotheek, knihovnický komplex o rozloze 28 000 m2, jehož stavbu za 75 milionů eur zaplatilo město. U nás nad knihovnou na Letné zvítězil tunel, aby páni radní mohli pohodlně dojet z domova až do práce a byli ušetřeni kontaktu s tzv. sockami, tj. s občany používajícími prostředků městské hromadné dopravy. Málem by člověk mohl podlehnout podezření, že není tak úplně náhoda, že v pražské soutěži mezi tolika zajímavými návrhy zvítězil projekt, který vlastně porušil zadané podmínky: jako by se předem počítalo s tím, že bude snadnější odsunout stavbu někam na periferii.

*

Má pravidelná publikační činnost skončila, když odešla první polistopadová redakce Literárních novin (někteří z jejích členů do nenávratna). Působí mi jisté rozpaky, když se octnu na pracovišti, kde sedí lidé mnohem mladší než já, a mnohdy se mi připomene historka, která kolovala po Praze v literárních kruzích někdy v druhé polovině 60. let. Tehdy přišel do redakce měsíčníku Sešity starší pán a představil se: „Já jsem Kalista a přinesl jsem vám...“, a mladý básník Petr Kabeš, jemuž to jméno evidentně nic neříkalo, žoviálně zahlaholil: „Tak to tady nechte, pane Kalista, a my se na to podíváme!“

Ne že bych se chtěla porovnávat co do významu se Zdeňkem Kalistou, ale když nabízím něco lidem patřícím k některé mladší generaci, připadám si často jako otlučený památeční hrnek po babičce, který se nedopatřením octl na slavnostně vyzdobené tabuli. Bohužel snaha šířit osvětu mě neopustila, a tak ač do časopisů přispívám jen sporadicky, mé příspěvky, pokud se mi je vůbec podaří otisknout, se nesetkávají s velkým pochopením.

Stalo se mi už také, že jsem – z vlastní vůle a ve snaze oslavit kulaté výročí jednoho významného umělce – přeložila esej o rozsahu cca 40 tiskových stran a doplnila ho rozsáhlým poznámkovým aparátem. Na žádost redakce, jíž jsem překlad nabídla, jsem dokonce vyjednala autorská práva. Esej nejen nevyšel k onomu výročí, ale nakonec nebyl otištěn vůbec, a nikdo ani nepovažoval za nutné se mi omluvit, natož mi příspěvek vrátit. Doufám, že moje práce alespoň posloužila panu šéfredaktorovi při jeho univerzitních přednáškách z oboru, kterého se obětavě ujal po smrti svého fakultního kolegy.

Jsem ze staré školy a domnívám se, že i vyhodit nevítaného autora lze slušným způsobem. Jen k tomu člověk musí mít určité vychování. Často se zamýšlím nad tím, zda ten nedostatek slušnosti u lidí, kteří by to měli mít přímo v popisu práce, je spíš otázka věku nebo zda je to příznak doby. A tady mě zase napadá jeden příklad z minulosti.

Můj italský manžel přišel do Československa začátkem 50. let. Dostal se sem prostřednictvím Mezinárodního svazu studentstva jako pacient plicního sanatoria pro vysokoškolské studenty v Třebotově. Patřil ke generaci, která do svých sedmnácti let neznala nic jiného než fašismus, ale na rozdíl od jiných Italů byl poměrně dobře jazykově vybaven. Ze školy uměl francouzsky a svou začátečnickou angličtinu si zdokonalil, když po osvobození Neapole rok a půl pracoval v přístavním skladu jakožto zaměstnanec britského námořnictva. Když přišel do Československa, obdivoval své vrstevníky, jak jsou vzdělaní a jak dobře ovládají cizí jazyky, přestože nikdy nevystrčili nos z domova. Líbilo se mu, jak laskavě a uctivě se chovají lékaři k pacientům, jak ochotní a slušní jsou číšníci v restauracích, a všiml si, že i naši řemeslníci a dělníci jsou lidé hrdí na svou profesi. Tehdy se domníval, že takhle vypadá socialismus, a teprve později pochopil, že to, co obdivoval, byly zbytky někdejšího dobrého vychování a pozůstatky prvorepublikové demokracie, která se nezrodila z revoluce, ale ze staromódního Rakouska-Uherska.

I v 60. letech, kdy v našich podnicích zahraničního obchodu pracovalo ještě hodně někdejších baťováků, platilo Československo – na rozdíl od některých jiných zemí takzvaného východního bloku – za solidního a neúplatného obchodního partnera. O tuto pověst nás připravila až normalizace.

Pamatuji se, jak jsme někdy začátkem roku 1990 uvažovali s Violou Fischerovou a jejím mužem Josefem Jedličkou o tom, jak to bude dlouho trvat, než se to u nás dá do pořádku. Deset, dvacet let? Nakonec Josef prohlásil:

„Nejdřív se musí znemožnit pravice, pak se musí znemožnit levice, a pak by to pomalu mělo začít fungovat.“

Obávám se, že nejstřízlivější odhady byly ty, které se opíraly o biblickou zkušenost: Mojžíš musel nechat svůj lid bloudit pouští celých 40 let, dokud nevymřeli všichni, kdo se narodili v otroctví. Jen nevím, od koho bychom dokázali přijmout to desatero.

Těch našich prvních dvacet polistopadových let pokusů o obnovení demokracie se opíralo o velice chatrné základy – dravý kapitalismus se tu snoubil s přežívajícími zbytky normalizačního plebejství. Během čtyřiceti předchozích let jsme měli možnost poznat limity plánovaného hospodářství, ale neexistoval návod jak přeměnit socialismus v kapitalismus.

Brzy po listopadu 1989 otiskli v Lidovkách kreslený vtip Vladimíra Jiránka, který jsem si vystřihla a schovala: Na ulici, kde policajt nevšímavě prochází kolem evidentních kriminálních živů, vykládá starý pán své družce: Ještě tady bude jednou právní stát, chce to jen trochu trpělivosti. Trochu nekonečné trpělivosti...

Nezadržitelný pokrok nám přinesl řadu radostí i starostí. Nedávno jsem se dozvěděla, že Encyclopaedia Britannica už nebude vycházet v knižní podobě. Na dnešní spory o autorská práva na internetu se dívám trochu jako na Hvězdné války, v nichž bojuje část civilizovaného světa proti Pirátům. Připadá mi ale, jako by jedny i druhé zajímal jen ten jejich vymezený prostor, a to, co je mimo něj, by nejraději vyznačili nápisem HIC SUNT LEONES.

Už jsem se zmínila o tom, že dnešní čas netušených elektronických možností u nás v mnohém připomíná dobu po vynálezu knihtisku, přesněji řečeno dobu předbělohorskou, tak zvaný „zlatý věk literatury české“. I tehdy byla česká společnost cele zaujata politickým (a náboženským) zápasem a dobýváním ústupků, a múzy, pokud nemlčely, byly mnohdy mobilizovány pro službu aktuálním potřebám. Historie je (...) varováním pro budoucnost, říká španělský vrstevník nakladatele Adama z Veleslavína Miguel de Cervantes. Nevím, čeká-li nás nová Bílá hora, nebo dokonce třicetiletá válka, ale jedním jsem si jistá: kniha nezahyne. Je možno ji vyrobit ručně a dá se číst i ve stanu a při svíčce.

(čtete také Post scriptum v Listech č. 4/2012)

Olga Hostovská (1936) je literární historička, překladatelka a editorka.

Obsah Listů 2/2012
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.