Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 2 > Dušan Havlíček: Snad ještě ne s křížkem po funuse

Dušan Havlíček

Snad ještě ne s křížkem po funuse

Vládní návrh zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi přináší víc otázek než odpovědí. Od chvíle, kdy byl zpřístupněn, nemine dne, aby se o něm v médiích neobjevily zprávy a komentáře. Nejednou jsem měl dojem, že sleduji jakési víceméně agenturní zpravodajství, které do omrzení opakuje informace již několikrát sdělené. Z titulku se třeba dovíme, že článek pojednává o restituci církvím, abychom se vzápětí dočetli, že se vlastně jedná o restituci církvi, a to církvi římskokatolické.

Zpočátku jsem měl týž dojem jako pan prezident Václav Klaus, když pravil: „V posledních dnech a hodinách na toto téma bylo naneseno tolik mediálního a politického balastu, že z toho jakákoliv racionální podstata této věci vymizela, a proto nemám žádnou jednoduchou větu, kterou bych na něco takového mohl zareagovat.“

Čtenář, posluchač či televizní divák, který hledá, však brzy objeví zasvěceně kritické úvahy a příspěvky ozřejmující racionální podstatu problému, skrytého v návrhu zákona o církevních restitucích. Na první otázku, co má být vráceno komu, odpovídá návrh zákona s komplikovanou nepřesností. Pouze z vyčíslení finanční náhrady, jak je uvedeno v oddílu Hlava III, Finanční vypořádání mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi, je patrné, komu připadne podstatná část z celkové výchozí částky 59 miliard Kč. Z odstavce 2) navrhovaného § 15 (Finanční náhrada) jsem si dovolil převzít tabulku a jen ji na rozdíl od alfabetického seřazení podle církví uspořádat od nejvyšší částky k nejnižší.

Z tohoto propočtu vyplývá, že jediná církev římskokatolická získá osmdesát procent a na zbývajících 16 církví a společností zbude pouze dvacet procent. Tento rozdíl je nepochybně dán historicky. Od doby, kdy císař Ferdinand II. po porážce českého stavovského povstání v roce 1620 zrušil platnost Rudolfova Majestátu a kdy v roce 1627 uzákonil v Čechách katolické náboženství jako jediné povolené, měla katolická šlechta a představitelé katolické církve otevřenou cestu k hromadění bohatství. Vzpomeňme finanční bankrot v českých zemích po Bílé hoře, zbídačující kaládu, na které se podíleli i vysocí hodnostáři katolické církve. V jejím finančnímu konsorciu v čele s H. de Wittem působil vedle Albrechta z Valdštejna a Karla Lichtensteina například také olomoucký biskup a pozdější kardinál František Dietrichstein, který byl na Moravě duší protireformačního úsilí a rekatolizace.

***

V rozhovoru pro Právo říká kardinál Duka v odpovědi na otázku o přátelství s prezidentem Václavem Klausem: „My jsme s Václavem Klausem sousedé na Hradčanech. Spojuje nás zodpovědnost za život této země a myslím, že oba vidíme, že křesťanství nejen stálo v počátcích našich národních dějin, ale že pomáhá kultivovat naši společnost i dnes...“

Kardinál Duka decentně opomíjí, že křesťanství mělo v našich národních dějinách několik církevních podob. Dovolává se sousedství na Hradčanech, ale otázka, proč na Hradčanském náměstí stojí vedle královského hradu velkolepý arcibiskupský palác a nikoliv i sídlo evangelické církve, ho asi netrápí. Nedomnívám se, že je možné vytěsnit z našich národních dějin protestantství a následující předlouhé období násilné rekatolizace. Římskokatolická církev měla k dispozici zhruba půldruhé století, aby si v Čechách a na Moravě zajistila materiální podmínky pro svou činnost. Teprve Toleranční patent císaře Josefa II. z roku 1781 umožnil existenci dalších tří křesťanských vyznání, která zdaleka nemohla (a možná ani nechtěla) nahromadit obdobný majetek. Vládní návrh zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi v podstatě historicky podmíněné dominantní postavení katolické církve obnovuje.

Proč s tím ostatní církve a náboženské společnosti souhlasí a proč Ekumenická rada církví návrh zákona podporuje? Proč mimořádný synod Českobratrské církve evangelické již koncem listopadu 2011 přijal usnesení, v kterém souhlasí s majetkovým vyrovnáním podle návrhu zákona? Tuto otázku položil v měsíčníku Protestant (2/2012) člen sboru ČCE v Trutnově. Stejně kriticky se k návrhu zákona a k usnesení synodu vyslovuje v tomtéž časopise (3/2012) farář Českobratrské církve evangelické Miloš Rejchrt v prohlášení Co nebylo ukradeno, nemá být vráceno:

„... Jako člen ČCE se ptám: Co je ona ,finanční náhrada' dle § 11, která se má týkat i mé církve, a to ve výši 2 266 593 186 Kč? Zákon sám nespecifikuje, co má tato náhrada nahrazovat, toliko vyhlašuje, že církev, ,která neodmítne uzavřít se státem smlouvu o vypořádání podle § 11, obdrží paušální finanční náhradu'. P. Stolař hovoří v této souvislosti o ,restitučních náhradách', synodní senior J. Ruml (Český bratr tamtéž) o ,finanční kompenzaci za zabavený majetek'.

Jenže hodnota majetku, jenž byl evangelíkům zabaven, činí řádově promile oné štědré (že vůči některým jiným církvím je zákon ještě štědřejší než vůči ČCE, je jistě pikantní až třaskavé, ale vedlejší) paušální náhrady, navíc si o těch pár desítek hektarů lesů a polí mohou evangelíci zažádat a získat je zpět. Za co je tedy ta náhrada? Je to vůbec náhrada, nebo je to něco jiného? Co?“

V Českobratrské církvi evangelické zřejmě probíhá debata, která stanovisko synodu uvádí v pochybnost. Na naléhavou otázku Miloše Rejchrta odpovídá vlastně již v předcházejícím čísle měsíčníku Protestant člen sboru ČCE v Trutnově:

„Do další diskuse je však třeba vědět, že většinu nemovitého majetku získá římskokatolická církev, že paušální finanční náhrada navržená pro ČCE nemá s realitou nic společného a je úplatkem za to, že bude držet basu.“

Bezděčně to připustil olomoucký arcibiskup Jan Graubner v rozhovoru pro Právo (23. června 2012), když řekl:

„Katolický podíl je dohodnut na 80 procent. Zbytek dáváme nekatolíkům, kteří by jinak měli nárok jen asi na dvě procenta.“

Nemohu se zbavit dojmu, že ona část návrhu zákona, která definuje finanční vyrovnání státu s církvemi a náboženskými společnostmi, je vlastně neskrývaným pokusem o korupci nekatolických církví. U vlády, která vyhlašuje jako jeden ze svých hlavních cílů boj proti uplácení, je to udivující.

***

Vracím se k podstatně důležitější úvodní části návrhu zákona, k takzvanému Ustanovení návrhu zákona o vydání některých věcí oprávněným osobám. Proti poměrně přímočarému a nekomplikovanému textu v pasáži o Finančním vypořádání mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi jsou ustanovení uvedená v oddílu Hlava II nepřesná a mlhovitá. Nápadně jasná je pouze jedna věc: navrhované řešení plně vyhovuje hierarchii katolické církve, neboť by jí umožnilo, aby kromě neúměrně vysokého osmdesátiprocentního podílu na finančním odškodnění dosáhla i uspokojení svých obrovských majetkových nároků, proti nimž jsou nároky ostatních církví a církevních společenství prakticky mizivé.

Jen jedna malá ukázka z důvodové zprávy k návrhu zákona:

Z tabulky je patrné, že z 324 budov bylo pouze 5 budov v majetku nekatolických církví. To tedy znamená, že se katolická církev na majetku těchto budov podílela 98,5 %. O jejím podílu na zhruba 789 tisících hektarů lesní a zemědělské půdy, vodních ploch, zastavěných ploch a ostatních ploch se poslancům nic nesděluje. Jen náhodou se dozvíme z prohlášení náměstka synodního seniora Pavla Stolaře, že sbory Českobratrské církve evangelické, kterým byly zabaveny pole či lesy, budou moci uplatnit restituční nárok na naturální vydání pozemků v celkové výměře přibližně 160 ha polí a 80 ha lesních pozemků, což představuje 0,22 % z uváděné celkové výměry zemědělské půdy a 0,04 % – tedy ani ne půl setiny procenty – z výměry lesní půdy. Název tabulky Velikost původního majetku církví a náboženských společností klame. Neuvádí velikost původního majetku církví a náboženských společností, nýbrž téměř výlučně souhrn majetku, který si nárokuje církev římskokatolická.

Takzvaná Bílá kniha, uveřejněná na webové stránce vyšebrodského kláštera (www.klastervyssibrod.cz), předkládá pohled katolické církve na potřebu majetkového narovnání a hned v úvodní větě tvrdí:

„Česká veřejnost je soustavně přesvědčována levicově a liberálně smýšlejícími intelektuály, že vydání dalších částí zabaveného majetku církvi není žádoucí a že církev o ně usiluje z touhy po majetku. Opak je pravdou. Církvi jde jak o morální a právní spravedlnost, tak o řešení problému, z jakých zdrojů bude financovat napříště svou činnost...“

Kdo vysloví pochybnost o oprávněnosti nároků, vznášených církví katolickou, je prostě levicově a liberálně smýšlející intelektuál. (Autorům Bílé knihy uniklo, že liberální znamená shovívavý, snášenlivý a tolerantní, ale budiž.)

Zmiňovaná Bílá kniha vyslovuje starost o chátrající církevní stavby, stěžuje si na nedostatek prostředků, které stát vydává na jejich údržbu, a své majetkové požadavky zdůvodňuje postupující sekularizací. Zároveň mlží o historickém původu vlastnictví, které si katolická církev nárokuje.

„... Církev je dnes menšinou, i když početně stále ještě významnou, avšak kostely, kláštery a další hodnoty, které ve svém vlastnictví spravuje, vznikly v době, kdy naprostá většina obyvatel se k ní hlásila a kdy byla podle okolností historického vývoje buď státem podporována (do doby nástupu habsburské monarchie), nebo stála pod státní kuratelou (v době habsburské monarchie)...“

Tvrzení, že „hodnoty, které ve svém vlastnictví spravuje, vznikly v době, kdy naprostá většina se k ní hlásila“, cudně a zároveň nestydatě zakrývá historickou skutečnost, že od časů násilné rekatolizace se k ní většina až do Tolerančního patentu hlásit musela. Připomínám, že teprve za vlády Josefa II. roku 1774 se pražská univerzita zbavila přímého arcibiskupského dohledu a mohli na ní konečně studovat i nekatolíci. Prohlašovat v této souvislosti, že katolická církev stála pod státní kuratelou, je zkreslující. Jak praví historik Michal Pehr (Katolický týdeník 43/2008), byla katolická církev v rámci habsburské říše úzce propojená s habsburským vládnoucím rodem a za monarchie byla brána jako státní organizace.

Zasvěcené stati Václava Pavlíčka, všeobecně uznávaného znalce ústavního práva i problematiky vztahů katolické církve a státu, kriticky analyzující předkládaný návrhu zákona (například v článku Církevní restituce, nebo další destrukce suverenity státu?, Právo, 18. dubna 2012) zůstávají prakticky bez oficiální odezvy. Není vyloučeno, že paní ministryni Aleně Hanákové, zástupkyni předkladatele návrhu zákona, s jejím vzděláním Mgr. v oboru učitelství 1. stupně, jsou složité ústavněprávní rozbory vzdálené. Skutečným autorům návrhu, silně inspirovaným požadavky římskokatolické církve, by však opodstatněné výhrady oponentů zákona měly být srozumitelné.

Podstatné výhrady profesora Pavlíčka se týkají především definice majetku katolické církve:

„Ideologické zdůvodňování tzv. církevních restitucí sloganem ,co komunisté ukradli, musí být vráceno' při pozorném čtení návrh zákona vyvrací. Majetek se nemá vydávat původnímu veřejnoprávnímu subjektu a nemá sloužit veřejnoprávním účelům.

Katolické církvi má být tímto zákonem odevzdán také další majetek, např. majetek Náboženské matice (§ 2 zákona), jež byla založena Josefem II. jako veřejný fond a spravována jako subjekt veřejného práva orgány státu. I majetek Náboženské matice byl tehdy zastupován finanční prokuraturou, např. podle zákona č. 97/1933 Sb. Církvi se má uhradit nebo údajně ,vrátit' majetek vyvlastněný podle zákona č. 142/1947 Sb. o revizi první pozemkové reformy. O tomto zákonu rozhodly i nekomunistické strany.“

Pavlíček mimo jiné plně potvrzuje historicky podmíněné nahromadění údajného majetku římskokatolické církve:

„Katolická církev jako celek neměla ve vnitrostátním právu právní subjektivitu, měly ji jen její složky v hranicích státu. Majetek držela jako pozůstatek feudalismu a získávala jej jako subjekt moci z veřejných zdrojů a také v důsledku konfiskací, nátlaku na jednotlivce, působením inkvizice apod. Veřejným potřebám měl tento majetek sloužit po josefínských reformách. Nekatolická náboženská sdružení a církve měly naopak jen malý nemovitý majetek a byly subjekty soukromého práva. Jejich majetek vesměs pocházel z darů a finančních příspěvků příslušníků těchto sdružení, nikoli z prostředků veřejných.“

Představa, že katolická církev bude v České republice disponovat nesmírným majetkem, před nímž zblednou i novodobí miliardáři, že s ním bude kšeftovat na úkor svého vlastního biblického duchovního poslání a že třeba za několik desítek let budou evangelické církve – nemluvě o malých církevních společnostech – na mizině, je znepokojující.

***

Nejsou narážky na kšeftující katolickou církev neslušné? Z občasných tiskových zpráv se čtenář dovídá, že se (římskokatolická) církev „už těší na pivo i pronájmy“ (Právo, 28. ledna 2012). Oldřich Danda cituje ekonoma pražského arcibiskupství Karla Štícha: „... budeme pokračovat v tom, v čem máme tradici, jako je nakladatelství či pivovarnictví...“ Jak z článku vyplývá, olomoucké arcibiskupství v restituci očekává návrat až 25 tisíc hektarů polí a předpokládá vznik vlastního lesního podniku, který bude obhospodařovat lesy arcibiskupství a farností. Je tedy naděje, že vedle státního podniku Lesy České republiky se blízko Hrubé Vody objeví církevní podnik Dómský les olomouckého arcibiskupství? Ale pozor! Karel Štícha praví: „Pravomoc diecézního biskupa je omezena 40 miliony pro jednotlivý případ, nad tuto mez potřebuje schválení Svatého stolce.“ O tom, že to nebudou příslušné státní orgány České republiky, nýbrž papežská kurie a v poslední době mimo jiné i finančními skandály proslulý Vatikán, kdo bude mít svrchovaný dohled nad hospodařením České římskokatolické církve, není v návrhu zákona ani zmínky.

Z článku Oldřicha Dandy se také dovídáme, že již dnes prý získávají církve velkou část svých zisků z pronájmu nemovitostí. (Autor píše církve v množném čísle, i když je zřejmé, že jde o jednu jedinou církev římskokatolickou.) Ekonom pražského arcibiskupství Karel Štícha prý již dnes kolegům z jiných diecézí radí, aby investovali do pražských bytů. „Když se scházíme s našimi ekonomy, tak jim říkám, pokud máte prostředky k investování, kupte byt v Praze, protože ho můžete pronajímat a je to určitá jistota.“ Podnikatelé ve stavebnictví padají asi na kolena.

Teď už jen abychom očekávali, že se obchodnická činnost církve římskokatolické rozšíří na supermarkety, sámošky, klášterní restaurace nebo i na cestovní kanceláře (ovšem jen pro výlety na poutní místa a do Vatikánu)...

Pravdu má spisovatelka Lenka Procházková, odhodlaně i uvážlivě bojující proti nestoudnému návrhu restitučního zákona, když ve svém interview Jen hněv nestačí (Právo / Salon, 7. června 2012), bohatém i na četné jiné podněty a úsudky, římskokatolické církvi připomíná, že „zlaté kreditní karty nejsou zárukou mravního kreditu“ a že se „až na jednotlivé výjimky nechová jako pastýř, ale jako nadnárodní firma...“.

Nutně se vnucuje otázka, zda správa rozsáhlého majetku nebude odvádět duchovní všech stupňů od kardinálů a arcibiskupů až po vesnické faráře od jejich vlastního poslání, od šíření a upevňování víry a od péče o věřící, a zda by nebylo moudřejší svěřit správu majetku zvláštnímu fondu jako kdysi Náboženské matici. Kardinál Dominik Duka je proti, neboť takový fond – jak uvedl letos v dubnu na Žofínském fóru – „by byl sebepožíračem výnosu, protože by musel zaměstnávat velké množství lidí“. Představa, že církevní hodnostáři na správu majetku lidi potřebovat nebudou, je iluzorní. Jiřího Hanáka mám za novináře nanejvýš čestného a jeho svědectví o někdejším rozhovoru s Dominikem Dukou je nezpochybnitelné. Kladu si tutéž otázku, jako on:

„Před dvaceti lety jsme s kolegou z Lidových novin dělali rozhovor s tehdy ještě málo známým Dominikem Dukou. Na otázku o navrácení církevního majetku nám řekl: Jenom to ne! To by nás zabilo! Myslí si dnes už primas český, že církev katolická od té doby tak zesílila, že ji už případné navrácení majetku, nota bene vypočítaného podle oka z Kašparovy krávy, těžce nepoškodí?“

***

Naprosto nejasno je v otázce odluky církve od státu. Předkládaný návrh zákona 580/0 rovněž nijak neřeší, jak by mělo být do budoucna zajištěno financování církví.

Václav Pavlíček ve své hluboce dokumentované souhrnné úvaze Byl církevní majetek ukraden a má být vrácen? (Právo, 6. června 2012) oba problémy vystihuje s naprostou přesností. Tvrzení představitelů vládní koalice, že předání obrovského majetku církvi je základním předpokladem k odluce církve od státu, vyvrací zjištěním, že „zákon nic o odluce neuvádí“. Zároveň připomíná, že tvrzení politiků otevírá další otázku:

„V odlukovém typu si příslušníci církve své duchovní a další výdaje na církev platí ze svých prostředků – ať už jde o církevní daně nebo jiný způsob v zákoně stanovené podpory – a církve nezasahují do veřejných škol ani jiného veřejného prostoru. To však tento zákon nepředpokládá a odklad na 17 či 30 let tuto ústavní problematiku nemůže nahradit.“

Z kruhů římskokatolických představitelů zaznívají hlasy, z kterých lze usoudit, že nejasnost navrhovaného zákona v otázkách odluky církve od státu a budoucího financování církví jim vyhovuje a že by chtěli jejich řešení oddálit na dlouhá léta. Například takzvaná Bílá kniha k tomu říká:

„Církev pak musí podle postoje státu uvážit, jaké nové zdroje pro údržbu majetku získá a podle toho může zaujmout vyjednávací postoj k jakémukoliv státem předloženému návrhu na nový model financování církve v budoucnosti, eventuelně může sama navrhnout nějaký nový model.“

Rovněž Česká biskupská konference v jednom ze svých prohlášení zastává názor, že „teprve po eventuálním přijetí zákona nastane chvíle, kdy se začínají projednávat nejrůznější prováděcí nařízení...“. Doslova totéž mínění zopakoval kardinál a arcibiskup pražský Dominik Duka v tiskové zprávě, v které odmítl názor kardinála a bývalého pražského arcibiskupa Miloslava Vlka, že by církve možná mohly udělat gesto a nabídnout vládě dočasný odklad splátek.

Nosil bych dříví do lesa, kdybych zde chtěl rozvádět nezpochybnitelné argumenty profesora Pavlíčka a dalších kritiků spletitě a zároveň povrchně zašifrovaného návrhu zákona, který má především za cíl zabezpečit římskokatolické církvi výlučné a nadřazené postavení v české společnosti. Neskromně se domnívám, že bych aspoň v jednom bodě mohl tuto argumentaci obohatit.

Ze 60 stran důvodové zprávy věnují autoři návrhu zákona necelé dvě stránky Srovnání s řešením narovnání na Slovensku a v Maďarsku, v kterém se okrajově zmiňují o způsobu financování církví. Jednou větou připomenou, že zdrojem financí pro církve a náboženské společnosti mohou být na Slovensku rovněž daňové asignace a že v Maďarsku bylo umožněno podílet se na financování církví a náboženských společností rovněž prostřednictvím daňové asignace. A to je také vše.

O tom, jak jsou řešeny vztahy státu a církve a financování církví v jiných evropských zemích, se poslanci, kteří mají o zákonu rozhodovat, z důvodové zprávy nedozvědí zhola nic.

Návrh slovenského ministerstva kultury přejímá mandatorní model, podle kterého může daňový poplatník sám svobodně a nezávisle rozhodnout o využití části své daně z příjmu. Tento model existuje od roku 1979 ve Španělsku, od roku 1984 v Itálii a od roku 1998 i v Maďarsku. Zákonem stanovená částka obnáší ve Španělsku 0,52 %, v Itálii 0,8 % a v Maďarsku 1,0 % daně z příjmu. Zavedení tohoto finančního modelu bylo oficiálně schváleno Vatikánem v konkordátech, asi též proto, že v těchto zemích zajišťuje římskokatolické církvi velký počet jejích věřících dosti vysoké příjmy. Představitelé římskokatolické církve v Čechách by snad měli mít představu o tom, jaké konkordáty Vatikán kdy uzavíral – například v roce 1801 s Napoleonem či říšský konkordát mezi Německem a Svatým stolcem podepsaný 20. července 1933 kardinálem Pacellim (později papež Pius XII.) a Franzem von Papenem (v té době vicekancléř v Hitlerově vládě), ratifikovaný Německem 10. září téhož roku. Mimochodem, posledně jmenovaný konkordát, jehož uzavření je hodnoceno jako kontroverzní, neboť usnadnilo Adolfu Hitlerovi cestu k moci, je stále platný pro Spolkovou republiku Německo. Konkordáty se Španělskem a Itálií by jim neměly být cizí a mohli by z nich čerpat poučení. Nebo jim v tom brání silně klesající počet věřících v České republice?

Existují i jiné modely financování církví, svrchovaně demokratické a plně respektující občanské svobody. Švýcarský systém církevních daní je vzorným příkladem. I Švýcarsko si ve své historii od slavných časů Ulricha Zwingliho v Curychu a Jeana Calvina v Ženevě v XVI. století samozřejmě prožilo dramatická období náboženských konfliktů mezi protestantsky a katolicky orientovanými kantony, nejednou i ozbrojených. K poslednímu jen 27 dnů trvajícímu vojenskému střetnutí na území Švýcarska došlo v listopadu roku 1847, kdy většina liberálně protestantských kantonů vítězně zasáhla proti osmi katolicky konzervativním kantonům, které se sdružily ve zvláštním spolku (tzv. Sonderbund). Tato událost stojí ústavně a politicky u zrodu moderního Švýcarska. Bezprostředně po občanské válce byla v roce 1848 schválena nová ústava, ústava federální, ve které byly zakotveny myšlenky vítězného svobodomyslného tábora.

Snad stojí za zmínku, že v těchto historických zápasech žádná církev nezískala latifundie či statisíce hektarů lesů a dokonce alpská velehora Mnich zůstala zachována všem obyvatelům.

Ústava Švýcarské konfederace vymezuje základní lidská práva v oblasti víry a náboženství. Zaručuje zejména svobodu svědomí a víry, právo každého svobodně zvolit své náboženství, utvářet si svá filozofická přesvědčení a šířit je, právo přistoupit k náboženskému společenství, stát se jeho členem a sledovat jeho vyučování a zároveň stanovuje, že nikdo nemůže být nucen, aby se stal stoupencem náboženského společenství či jeho členem, aby vykonával nějaký náboženský úkon nebo sledoval náboženské vyučování.

Uspořádání vztahů mezi církví a státem ponechává však federální ústava ve svrchovanosti kantonů. V důsledku toho jsou vztahy mezi církví a státem v 26 kantonech a půlkantonech uspořádány nejednou rozličně.

Ve všech kantonálních ústavách jsou vyjmenovány především zemské či národní církve (nezaměňovat s pojmem „státní církve“), kterým je přiznán veřejnoprávní charakter a tím i právo čerpat příjmy z církevních daní. Patří k nim prakticky všude evangelická reformovaná církev a církev římskokatolická, v jedenácti kantonech i církev starokatolická a ve třech kantonech společenství židovská. Ostatní náboženská společenství podléhají soukromému právu a své financování si zajišťují sama.

Švýcarský systém je pozoruhodný i v tom, že při striktním dodržování zásad federální ústavy mohou jednotlivé kantony svrchovaně rozhodnout o modalitách církevního uspořádání v oblasti své působnosti. V převážné většině kantonů, které přiznávají církvím veřejnoprávní status, pocházejí příjmy uznaných církví hlavně z církevních daní, které jsou vybírány od fyzických osob (daně z příjmu a z majetku) i od právnických osob (daně ze zisku a z kapitálu). K těmto základním příjmům přistupují v několika kantonech veřejné subvence od kantonu a obcí.

Konkrétní řešení na kantonální úrovni se ovšem nejednou liší. Tak například v kantonu Bern platí stát duchovní spolu s ostatními úředníky. Kromě toho vyplácí dotaci, která je určena na pokrytí nákladu kantonálních církevních institucí. Kantony Curych a Schaffhausen vyplácejí platy některých kategorií duchovních a hradí správní výdaje církví. V kantonu Basilej-venkov nesou kanton a obce (základní územněsprávní celky) část nákladů na platy duchovních. Obce hradí kromě toho určité stavební náklady. V kantonu Jura může stát za určitých podmínek poskytnout uznaným církvím dotace, které jsou určeny na pokrytí jejich finančních potřeb. Mnoho kantonů dává plat duchovním, kteří plní pastorační úkoly ve veřejnoprávních zařízeních. Kantony často dotují vyučování náboženství, duchovní péči ve věznicích a v nemocnicích. Některé kantony se podílejí na stavebních nákladech kostelů a náboženských budov. Financují také umělecké či historické památky nebo veřejně prospěšná zařízení.

Ženeva a Neuchâtel jsou jediné dva kantony, v jejichž republikánských ústavách je uzákoněna důsledná odluka církve od státu. Přesto však v obou těchto kantonech příslušné státní orgány církevní daň pro veřejnoprávní církve vybírají a výnos jim předávají. V Neuchâtelu dostávají uznané kantonální církve navíc dosti vysokou roční subvenci.

Dodávám pro úplnost, že v sedmnácti švýcarských kantonech mají povinnost odvádět církevní daň i právnické osoby, například akciové společnosti či společnosti s ručením omezeným. O toto ustanovení a jeho zrušení se vede dlouhodobý spor, který dosud nebyl uzavřen. Až na tento sporný bod jsou Švýcaři se svým uspořádáním církevních záležitostí zřejmě spokojeni. Neklamně o tom svědčí referendum o lidové iniciativě, která navrhovala, aby důsledná odluka církve a státu, jak existuje v kantonech Ženeva a Neuchâtel, byla uzákoněna na federální úrovni pro celé Švýcarsko. Proti návrhu se v referendu, které se konalo 2. března 1980, vyslovilo 78,9 % hlasujících a odmítly jej i všechny kantony bez výjimky.

Částky, které z uvedených zdrojů dostávají uznané církve, nejsou zanedbatelné. V roce 2010 jim z veřejných prostředků připadlo více jak 550 milionů CHF (v přepočtu přibližně 11 miliard Kč), přičemž zhruba polovinu této částky tvořily církevní daně právnických osob. Výnos církevních daní, vybraných od příslušníků církví, činil 1,3 miliardy CHF (přibližně 27 miliard Kč). Na Švýcarsko s necelými osmi miliony obyvatel to snad není málo.

Rád bych v této souvislosti zdůraznil, že církevní daň platí v celé Švýcarské konfederaci pouze členové veřejnoprávních církví a že daňoví poplatníci bez vyznání nejsou v souladu s ustanovením federální ústavy povinni církevní daň odvádět. V Ženevě platí církevní daň pouze daňový poplatník, který v daňovém přiznání sám uvede, že ji chce zaplatit, a stanoví zároveň, které církvi. Jen drobnost na dokreslení. Daňové přiznání se podává za celou rodinu. Pokud je v rodině manželka bez vyznání nebo jiného vyznání než manžel, který daňové přiznání podával, daňový úřad na požádání polovinu zaplacené církevní daně vrátí.

Autoři návrhu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi nepovažovali za nutné zmínit se o jiných metodách majetkového vyrovnání a financování církví a informovat o nich poslance i veřejnost. Představitelům římskokatolické církve nemůže být například švýcarský systém neznámý, když o něm v podstatě podrobně a objektivně informoval již v roce 1996 právní poradce švýcarské vlády Prof. Dr. Nicolas Michel v přednášce na konferenci Stát a církev, kterou tehdy v Praze uspořádala Česká křesťanská akademie.

Žiji už přes čtyřicet let v Ženevě, jsem bez vyznání a církevní daň jsem tu nikdy neplatil. V Československu a nyní i v České republice museli a musí daňoví poplatníci bez vyznání platit na církve už víc než šedesát let a ta situace by měla trvat přinejmenším ještě nějakých dvacet roků. Jak se to srovnává s lidskými právy? Nejsou ty miliardy, které stát odčerpal od lidí bez vyznání a předával je církvím, „ukradené peníze“? Jestliže se navrhované údajné restituce uskuteční, neměly by je církve, zejména církev římskokatolická, která z nich nejvíc těžila, vrátit? Nepochybně ano!

Dušan Havlíček(1923) je novinář a mediální teoretik. Spoluzakladatel a stálý spolupracovník Listů.

Čtěte také:

Václav Burian a Tomáš Tichák: Jaroslav Šabata, 2. 11. 1927–14. 6. 2012
Rozhovory s Jaroslavem Šabatou I.

Obsah Listů 4/2012
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.