Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 2 > Ivan Vlček: Potřebujeme prezidenta?

Ivan Vlček

Potřebujeme prezidenta?

Rovnou řečeno, myslím si, že ne. Je to relikt z dob monarchie, který se daří čím dál hůř naplňovat konkrétními lidmi.

Když se to ale snažím svým známým zdůvodnit, vypadají překvapeně a nedaří se mi je přesvědčit. Což zase překvapuje mne. A tak jsem si před časem koupil sobotní LN, které inzerovaly na titulní straně anketu veřejně známých osob o tom, kdo by měl být prezidentem. Byl jsem zvědav, má-li někdo ze 60 dotázaných podobný názor. Našel se přesně jeden souvěrec, ale zato dobrá společnost: Jan Keller.

Své stanovisko popsal lakonicky: Domnívám se, že prezident se stává pro tak zuboženou zemi přílišným luxusem. Nejen z úsporných důvodů bych doporučoval na příštích pět let prezidenta nevolit.

To vystihovalo podstatu mých úvah, i když Keller navrhl jenom přestávku; toto řešení mě nenapadlo, myslel jsem jenom na úplné zrušení. Jeho stručnou formulaci oceňuji a pokusím se ji trochu rozvést a doplnit.

Tak předně ta úspornost: byla by dvojí, přímá a nepřímá. Ta přímá nestojí vcelku za řeč, šlo by tak o stovky milionů, nevím přesně.

Zato nepřímá úspora by byla nejméně v desítkách miliard. Totiž – jenom pokud by dala znamení, že je konec s okázalostí a rozmařilostí ze státních peněz! Nemusím to jistě zvlášť rozvádět: máme dvě komory parlamentu, jedna jistí druhou, a jsou navíc dost početné. Nepochybně vzhledem ke svému velkému významu v parlamentní demokracii zabraly polovinu Malé Strany; komunistům stačila jedna budova na okraji Václaváku. Pak tu máme skoro dvě desítky ministerstev, dále řadu různých rad spravujících veřejné podniky... a to jsme prošli jen centrální úroveň. Inu, demokracie není laciná, že? Ne že bych patřil k těm, co si přejí co nejvíc ořezat stát, ale všichni víme, že kvalitnější a jednodušší státní správa by se hodila. A nejspíš by mohla i uspořit nějaké pracovníky, kdyby podle kvality vybrala a pořádně zaplatila ty, co zbudou. Ovšem, to by se muselo předtím udělat mnoho věcí, služební zákon by byl jen jednou z prvních.

Poprvé mě zbytečnost prezidentské funkce napadla někdy před deseti lety. To když jsem zjistil, že takové Švýcarsko má asi sedmičlennou vládu a hlavu státu rotuje právě z nich, vždy na dobu jednoho roku. Nikdo v Evropě tak švýcarského prezidenta nezná, no a? Zdá se, že to zemi na blahobytu spíš přidává.

Já vím, Švýcarsko je konfederace, mnoho věcí se spravuje na úrovni kantonů (školství) nebo místní. Ale jak úspěšně! Země je úspěšná ekonomicky, ekologicky, obyvatelstvo je blahobytné, ale přitom to nemá zhoubný vliv na vzdělání mladých Švýcarů. Na rozdíl od mnoha jiných bohatých zemí.

Bylo snad Švýcarsko vždycky bohaté? Na konci 13. století, když vzniklo jako Spříseženectví, emancipující se od Habsburků, se nejspíš nevyrovnalo bohatému Českému království. Zato šlo vlastně o první demokracii v novověké Evropě. Tento charakter jenom dále posílilo používání metod přímé demokracie. Země je zkrátka chytře a přitom nenápadně spravována. Takže když už budeme muset přepsat Ústavu – což budeme, viz jenom obvyklé tahanice o jmenování premiéra, pokud se prezidentovi nelíbí –, proč se aspoň v něčem nepoučit od Švýcarů?

K čemu přesně potřebujeme prezidenta?

Slyšel jsem názor, že hraje roli jakési pojistky. Pokud se tím myslí vracení některých zákonů k novému projednání, pak se tohle dá zařídit i jinak. Podobně například vážná námitka prof. Pavlíčka, že je nebezpečné v současné době (má zde zřejmě na mysli mj. církevní restituce) oslabovat českou státnost: zda bude oslabena, závisí, zvlášť v době přímé volby, na tom, kdo bude zvolen. Lze si představit takové prezidenty, kteří budou sami oslabení znamenat.

Jako moderátor mezi rozvaděnými politiky prezident také moc nefunguje, ani není zrovna nadstranický, to jsou jen pověry, ze kterých nás dva poslední prezidenti úspěšně vyvedli. Jde tedy snad o to, že se v kritických situacích pro stát, v dobách jeho existenčního ohrožení ujímá vedení? Stačí si vzpomenout, jak to v takových okamžicích dopadlo. Takový úkol prezidenti nezvládli, a zvládnout ani nemohli.

Problém je totiž v tom, že občané si zvykli čekat, s čím přijde pán z Hradu. Není lepší příklad než osud prezidenta Beneše. Historik Jan Tesař ve své přelomové knize Mnichovský komplex (datované březnem 1989) odsoudil nespravedlivou kritiku, ve které Jan Patočka vinil Beneše za údajné osobní selhání za Mnichova.

Občanská kultura a úcta ke svobodě se nevytváří ani neměří jednou projeveným stanoviskem, účastí na týdenním celonárodním happeningu ani typicky českým podpisem rezoluce... Patočkova diabolizace Beneše jako univerzálního viníka (jež je zcela ve stylu české kultury!) stimuluje právě to, co je od obrození charakteristickou slabostí češství: nahrazování systematické práce statisíců lidí neobyčejně obětavým úsilím (a případně husarskými činy) nepočetných jednotlivců... Svádění všeho na Beneše jako špatného vůdce, koresponduje s tak častými všude vzdechy, že dnes není vůdce. – Toto má být demokratická kultura? Jakého vůdce kdy potřebovali Švýcaři, nebo dnes potřebují Rakušané? Jaká hanba!“ A o kus dál pokračuje, když brání Beneše proti výčitce, že to on posílil centralizační (a tedy čechizující) tendence koncem 20. let (což mělo osudné následky pro pozdější radikalizaci českých Němců).

Je-li za toto obviňován Beneš, jde o křivdu, přecházející do paradoxu (Beneš roku 1927 jako ministr odmítl podepsat zákon, který prosazoval centralismus a zatlačoval volená zastupitelstva, tedy také německá): Patočka, jako jiní laciní kritikové, si netroufá na Masaryka! ... O čem to svědčí, je-li i sama filosofická projekce národa očekávána zase jen od jednoho člověka a zase jen od státního funkcionáře? Znovu: Jaká hanba!

Tady Tesař vystihl druhý důvod, vážnější než nějaké úspory: základní vadu prezidentství, tak jak je u nás pojímáno. Totiž demoralizaci občanů, spoléhání, že za ně někdo vyřeší obtížné situace; (poloironického odrazu došla tahle vlastnost v Nohavicově písničce Pane prezidente).

Funkce prezidenta u nás je nepříliš republikánská; to jsme se jen opičili po Francii, ale podařilo se nám ji naplnit spíše prvky monarchickými. Je to jen prodloužení představy onoho moudrého mocnáře, jak jsme ji zdědili. První československý prezident byl osobnost výjimečná, myšlenkově, charakterově i vzhledem, položil však právě proto pro své následovníky laťku nemožně vysoko. I když potřeba kontinuity po Rakousku byla jasná, vytvoření představy republikánského Otce Vlasti bylo jednou z velkých Masarykových chyb. Ta dopadla konečně už na něj, když byl nakonec držen v úřadu proti své vůli. Tam začalo ono nekonečné personalizování téhle funkce: jakou měl prezident kravatu, neměl-li moc krátké nohavice, jak umí mluvit, co říkal v novoroční řeči. Jako by v té se dalo říct něco nového!

Představme si situaci z hlediska osoby, která je zvolena. Jenom člověk jedinečně vyrovnaný a střízlivý může bez újmy na duševním zdraví přežít příchod na velký hrad nad městem, velkolepé a pompézní fanfáry z Libuše, když zavítá do divadla, nutnost moudře promlouvat ke kdečemu, profesionální devótnost okolí atd. Podíváte-li se na současné uchazeče, o kolika můžete říct něco víc, než že jde o pouhé oportunisty? Že vědí, že je čeká nesnadná práce, a jsou na ni připraveni a nedali se svést jen pomyšlením na pocty a privilegia? Proč naše křehké politiky vystavovat podobnému pokušení?

A nyní, k dovršení všeho, přímá volba. Ta pochopitelně posune legitimitu a politickou sílu prezidenta do jiné roviny a zřejmě si vyžádá dodatečnou modifikaci Ústavy. Možná časem i víc, změní asi rozložení sil v politickém systému. Jan Keller vystihl některá její úskalí takhle: Volba pouze ještě více rozdělí národ do znepřátelených skupinek a odvrátí na dlouhý rok pozornost od skutečně naléhavých problémů rozkládajícího se státu a společnosti.

Zejména druhá námitka je závažná. V době klesající úrovně českých školáků, rozvratu učňovského školství, hospodářského poklesu atd. budou média odvádět pozornost a krmit nás nesmysly o tom, jaká je která případná první dáma, jak je to s minulostí toho kterého kandidáta apod. V zápalu diskusí se zapomene úplně na všechno. Třeba na republikánskou a laickou tradici, s níž byl tento stát založen. Pak je možné s vážnou tváří kandidovat příslušníka vysoké pozemkové aristokracie s vazbami na katolickou církev a na její kruhy například v Rakousku. Což je porušení vlastně všech principů, jimiž se má, podle známého Masarykova výroku, tento stát udržovat. Můžeme jen doufat, že se veřejnost k těmto orgiím nevkusu zachová chladně.

Je ale jasné, že tentokrát se zrušit prezidentský úřad nepovede. Ovšem po skončení tohoto období bude sté výročí založení ČSR a po dalších pěti letech nových zkušeností budou třeba občané spíš nakloněni modernizačním úpravám. Možná má Keller pravdu, že postupné odbourání prezidentství by bylo praktičtější. Po jednom vynechaném období třeba zjistíme, že novoroční rozjímání při obědě zvládneme sami, případně s koncertem Vídeňských filharmoniků.

Ivan Vlček (1948) je politický analytik.

Obsah Listů 4/2012
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.