Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 2 > Václav Jamek: Miliony Voltairových zahrad aneb Žebrání o revoluci

Václav Jamek

Miliony Voltairových zahrad aneb Žebrání o revoluci

Vyplavil mi nedávno internet takovou fotografii: čistě, úpravně oděný, zjevně slušný starší pán sedí venku na jakémsi schodu a na klíně drží širokou kartonovou ceduli s anglickým nápisem: Revoluce je nevyhnutelná: tak proč ne hned? Říkám si: tenhle mírně vyhlížející americký penzista, zjevně člen tísněného středního stavu, žádnou revoluci sám jistě dělat nebude, těžko by to zvládl, ani by v ní asi nebyl moc platný. Ani pořádná výzva k revoluci to není, je to prosba! Ten člověk tam prostě sedí a prosí kolemjdoucí o revoluci, jako prosívá žebrák o pár drobných mincí. Kterýpak kolemjdoucí nebude mít zrovna nic důležitějšího na práci a do revoluce se pustí?

Takový je stav dnešního lidství.

Ten stav sahá daleko zpátky, a jeví zvláštní plynulost: když přestal po člověku dupat jeden systém, druhý to po něm ochotně převzal a znovu vítězoslavně rozvinul svou pradávnou formu útisku. Proto když mi někdo začne vykládat, jak je to či ono postmoderní, dovozuji z toho jen tolik, že „postmodernismus“ je pouhé synonymum pro ztrátu paměti, novou jen v tom, že ji načechráváme, žehlíme jí fazónu a vychloubáme se jí, stejně jako svým „flexibilním“ nevolnictvím, které se honí od příštipku k příštipku pod cedulí „Svoboda“. V pařížském metru vysedávají žebráci s popsanými kusy krabic, kam tato nepaměť sahá. Někdy s nimi také chodí po vagónech, strkají je lidem pod nos, a ti je nečtou.

Někdy v lednu 1998, skoro na konci svého diplomatického působení ve Francii, jsem na takového nešťastníka narazil v soupravě linky č. 4 Porte d'Orléans – Porte de Clignancourt. Na Východním nádraží jsem přesedal, vystoupili jsme spolu, v obvyklé tlačenici, která na této stanici vládne, a když už jsme tak do sebe vrazili, jeho ceduli jsem si přečetl. K mému podivu nežádal ten muž o peníze na obživu ani na léky pro své nemocné dítě: veřejnosti touto formou předkládal dosti dlouhý a zásadní text, v němž vznášel rozhodný protest proti bolestivým, ničivým, převážně radioaktivním zákrokům, které musel po léta snášet od Komunistické strany Francie a KGB. Kolemjdoucí naléhavě prosil, aby se zasadili o konec toho mučení, které z něho udělalo přítomnou trosku, a jako kompenzaci požadoval navrácení duševního zdraví v jeho nenarušené úplnosti.

Bylo to logicky bezchybné. (Z Diogena s tou jeho lampou to dělá obyčejného břídila, laciného metaforika.) Úplný návrat duševního zdraví: jaká jiná restituce má vůbec nějaký smysl? A kdo z nás měl odvahu o to žádat? Kdo z nás měl tak přesné vědomí? (Co bylo ukradeno, má být vráceno: vážně? Ubožáci.) Říkal jsem si také, že ten muž určitě nenašel správné východisko hned, určitě se tak jako všichni obrátil nejdřív na Elysejský palác, na papeže, na OSN, na evropský parlament, než pochopil svou chybu a spolehl plně na ono poslední hnízdo syrové demokratické obecnosti, limbus agory, místo vynuceného, podzemního setkávání, a na naši bezednou lhostejnost. Neboť nic jiného ke své obraně nemáme.

Zajisté si mnozí stav svého lidství pěstují jako vzácnost, v soukromí. Jako za komunistů. K odpomoci proti hrůzám „nejlepšího z možných světů“ radí Voltaire na konci svého Candida, abychom „obdělávali svou zahradu“. Podle líčení, které podává, to může i vypadat jako návod ke Klausovu chalupářskému odboji: pěkně zvelebuj koutek pro vlastní tlupu, a venku vyj s vlky, tak je nejlíp přemůžeš. Voltaire sám však bouřil proti vlkům, a když se usadil v příhraničním Ferney, začal tam zakládat nejrůznější výrobní dílny, aby pozvedl život tamních obyvatel: nevyháněl je, aby svobodně kočovali; byli součástí jeho „zahrady“. Poučení zní tedy jinak: člověk nemá doufat, že změní celkový běh světa, měl by se spokojit s tím, že bude jednat dobře v dosahu svého působení. (Znamená to také, že v žádném směru neseřizuje své jednání podle lotrů.) „Moje zahrada“ tedy zahrnuje všechno, nač dosáhnu; nebo abych si vypomohl příměrem pascalovským, když jdu ven, své lidství nenechávám zamčené v pokoji: beru je s sebou.

Vlastně jde o zásadu drobné, všednodenní práce, měla by být Čechům blízká a srozumitelná. Sotva lze však připustit, že by taková práce na chod světa nakonec neměla vliv (to, že civilizace se buduje zdola, je lekce stěžejní); ani že by širší společenské souvislosti do Voltairovy zahrady nepronikaly: to je základní slabina všech teorií všední přičinlivosti; svědčí společenské atomizaci, a ta je snem všech diktátorů a autoritářů. V neovlivnitelném světě jako by příroda a společnost svorně stloukaly jednu velikou hroudu zla: epizoda lisabonského zemětřesení, v příběhu Candidových útrap ta nejslavnější, jako skutečná událost ohromila celé 18. století; spojila se tu obrovská přírodní katastrofa a poslední hrůzostrašný projev vražedného inkvizičního tmářství. (Pokud jde o přítomnost zla ve světě – který při nutném propojení všech faktorů funguje nejlépe, jak je to vůbec možné –, klade se potom zvláštní otázka, zda je principem zla sama kauzalita, nebo jaké může kauzalita vytvářet zplodiny či „vedlejší produkty“.) Jenže kam po dlouhé mučivé anabázi celým světem Candidovu zahradu vůbec umístit? Voltaire jí vyhrazuje místo kdesi u Istanbulu, jistěže v Osmanské říši, ale hlavně Jinde. Nakonec tedy potřebuje Utopii, ale Utopii dost zvláštní: jejím jediným smyslem je přesnít okolní vlivy, neboli vskutku nebýt.

Americký penzista s cedulí prosící o revoluci možná po celý svůj život takovou vzornou zahradu obhospodařoval. Byla to vlastně jedna vzorná zahrada vedle druhé, miliony voltairovských zahrad; však to známe i my, ty řady domů složených ze stejné stavebnice. Klícky šťastného lidství, úhledné jako sen. Zánik toho štěstí je tím nepochopitelnější, že přišel od Leviatana, který údajně neexistoval, od Společnosti jako Systému. Čert ví, co jí kde ruplo, popraskaly jí prý všelijaké bubliny, a to je vážně záhada, jak mohou bubliny rozložit svět? Kde to žijeme? Postmoderní nervárna plná prasklých bublin, řekl by Klaus (trochu to narušuje představu plnosti: kolik prasklých bublin se vejde na špičku jehly?). Nemyslím, že se ten penzista (možná už bez penze) nejdřív obracel na prezidenta, na papeže, leda snad na ředitele příslušné banky. Cesta se zkrátila: po ušlechtilých a zdatných rytířích pravdy a spravedlnosti není vidu ani slechu, všude jsou jen hlasatelé ubohých zájmů: zbývá syrová demokracie kolemjdoucích.

Kolemjdoucí všech zemí, spojte se!

To je čím dál lepší. Jistěže mě napadlo (a důvtipnému čtenáři to už dávno došlo), jestli se tomu penzistovi s cedulí tak trochu nepodobám, každý ví, že to se mnou žádná revoluce nevytrhne, nic z toho, co se děje, mi už nestojí za komentář a nehodlám ani s nikým smlouvat; jen místo cedule mám pořád ještě hlavu, a ta ne a ne přestat.

Václav Jamek

Obsah Listů 4/2012
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.