Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 2 > Tomáš Tichák: Velikáni nad Bodrogem aneb Zemplínské postřehy

Tomáš Tichák

Velikáni nad Bodrogem

aneb Zemplínské postřehy

... v té chvíli zahřmělo s ohlušujícím rachotem. Na několik vteřin je oslepila ohnivá záplava. Ani tentokrát nebyl zasažen hrot hromosvodu, ale elektrické napětí bylo tak velké, že drát po celé délce zazářil bílým světlem, jako by byl rozžhaven. Štěpán Bathory vykřikl bolestí a pustil se drátu.
Hrabě Matyáš Sandorf ho uviděl, jak se kolem něho řítí s rozpjatými pažemi.
Ale i on se musel pustit drátu, který mu spaloval ruce, a řítil se z výše dobrých dvanácti metrů do jícnu dosud neprozkoumané propasti, kamsi do víru Foiby.

Pohlédneme-li ze střechy mohutné čtyřhranné věže sárospatackého hradu k severu, uvidíme zvedající se hradbu Zemplínských vrchů. Od blízkých, díky řádkům vinohradů jakoby hřebínkem učesaných kopců, které se plavně vznášejí nad malebným okolím, stoupají ty vzdálenější výš a výš, hvozdy na nich houstnou a černají a pak šednou, dokud se neztratí v oparu na slovenské hranici. Jako by i tento pohled z nejvyššího bodu muzea Rákoczi, podle reklamního letáčku nejvýznamnějšího kultovního místa Maďarska, byl pohledem do šera věků – ani ne tak dávných, jako nám utajených.

Boj za národní svobodu probíhal v Maďarsku v minulých stoletích komplikovaněji, dramatičtěji a heroičtěji než třeba v Čechách, kde stateční rytíři se svatým Václavem v čele spí pod horou Blaníkem a přejí si být rušeni, teprve až bude nejhůř. Rytíři maďarští oka nezamhouřili a táhli proti Turkům a pak Habsburkům, kdykoli to jen bylo možné. Jejich sláva je však stižena obecně platným paradoxem: čím hlouběji se vryli do dějin svého národa, tím mělčeji ulpívali v mysli národů jiných.

Národní hrdost, cit to bezpochyby ušlechtilý, znamená, ať chceme či nechceme, i zahleděnost do sebe, a tedy jistou dobrovolnou izolaci. Národní hrdina taky často může překročit hranice jen jako postava dobrodružného příběhu. A tak se děti, jistě nejen české, setkávají s národněosvobozeneckým uherským hnutím poprvé, ne-li naposled, v románu Julese Verna. Česky vyšel s podtitulem Nový hrabě Monte Christo hned po vydání francouzském, nikoli ovšem kvůli chvále maďarské emancipace, ale aby povzbudil národní uvědomění domácí.

Žaláře

Otočíme-li z věže hlavu k východu, zahlédneme mezi stromy probleskovat hladinu řeky Bodrog, jedné z těch, jež stékají do Velké uherské nížiny z oněch mlžných slovenských hor – vzniká tam soutokem Ondavy s Latoricí. Bodrog je po dešti kalný, rozhodně jej však nelze nazvat potokem, jak by název města – v překladu Blatný Potok – napovídal, nýbrž splavnou řekou s docela velkými přístavišti.

Ale musím se ještě vrátit k dětské četbě, je třeba zdůraznit, že Verneovi maďarští hrdinové Sandorf, Báthory i Zathmar jsou smyšlení a jejich peripetie zcela historicky chybné. Přiznávám, že jsem se to dověděl až ve věku pokročilejším. Například to, že Štěpán Báthory nebyl maďarský revolucionář Jara národů v polovině 19. století, ale polský král a strýček čachtické paní Alžběty Báthoryové ve století šestnáctém. Možná se Verne inspiroval Štěpánem (Istvánem) Széchényim, kterýžto vůdce revoluce byl spíš umírněným politikem než sebeobětavým spiklencem. A že titulní postava knihy Matyáš Sandorf (Sándór?) mohl mít předobraz snad jen v Lájosi Kossútovi, radikálním národním vůdci. Ten ovšem byl vězněn o čtvrt století dříve než Verneův Sandorf a nikoli nad propastí pazinského hradu na jadranské Istrii, nýbrž na budínském hradě nad Dunajem. Navíc v roce 1867, kdy se verneovka odehrává, došlo k rakousko-uherskému vyrovnání, a to by jistě neskýtalo důvod k věznění ani k zoufalému skoku do propasti.

Přesto všechno jsem si právě tady, na hradě v Sárospataku, na svou oblíbenou dětskou četbu vzpomněl. K tomu je právě dobré cestování, napadá mě cynicky, k napravování chyb z beletrie. Ale skutečně mám teprve zde záminku zjišťovat podrobnosti o šlechtickém rodu Rákocziů a jejich nejslavnějším příslušníkovi Františku (Ferencovi) II., vůdci posledního stavovského povstání proti Habsburkům. Ten právě sem, do Červené věže, svolal v roce 1608 poslední kurucký sněm. Po porážce povstání o tři roky později a uzavření (podle Rákocziho názoru potupného) míru v Satu Mare odešel do exilu a putoval pak od dvora k dvoru – cara Petra Velikého, pak ve Versailles a nakonec v Cařihradu, kde se jeho dobrodružný život uzavřel.

Kníže Rákoczi se ovšem útěkem z žaláře skutečně proslavil: v roce 1701 uprchl z vězení ve Vídeňském Novém Městě v přestrojení za opilého dragouna. Maďarští revolucionáři nebyli ovšem vrháni do kobek rakouských a uherských, také kasemata v mém městě moravském sloužila k žalářování národních revolucionářů. Karel Sabina, autor libreta nejnárodnější české opery Prodaná nevěsta a později neblaze proslulý konfident rakouské tajné policie, popsal svůj nucený pobyt v olomoucké pevnosti v novele Oživené hroby. Zde je mu spoluvězněm také Maďar jménem Hon.

Jiné úhly pohledu

Malebný Sárospatak, známý též nejen jako Potok Blatný, ale také Šarišský, skýtá ovšem i řadu dalších témat. Tak se zde například nachází mořské oko, což by návštěvník v nížině vskutku nečekal. Nás ale zajímá přece jen doba pozdější než pleistocén, a tak cestou z areálu renesančního zámku luštíme nápisy na pomnících a pamětních deskách o návštěvách velikánů větších i méně velikých. Slouží nám k tomu Nový kapesní slovník, vydaný Lorenzem Henrikem, tedy Jindřichem Lorenzem (přeloženo je vše) roku 1932 a zakoupený v knihkupectví a obchodě papírem Šoma Baláž v Užhorodu, tel. 335. Tato knížečka je pro bloudění dějinami jako dělaná, v části Rozmluvy v ní třeba najdeme frázi: Mydláře a svíčkaře máme zde jen jednoho. (Szappanos és gyertyagyáros czak egy-egy van nálunk.)

Ač nacházíme třeba i pamětní desku již zmíněného Štěpána Széchynyiho (toho, jenž není Verneovým Báthorym), osobností pro město nejvýznamnější, kterou opomenout nelze, je Erzsébet, tedy svatá Alžběta Uherská, která se zde ve 13. století narodila králi Ondřeji (Endremu) II. z rodu Arpádovců, jak čteme, a jíž je zasvěcena zdejší gotická bazilika.

Dějiny jsou ovšem zastřeny vinou nedostatku hodnověrných pramenů a také dobovou účelovostí – většinou ušlechtilou potřebou posilovat národní sebevědomí. Český historik a publicista Slavomír Ravik v knize O světcích a patronech uvádí jednoznačně jako místo narození Alžběty Duryňské (většinu svého krátkého života totiž strávila na hradě Wartburgu) Bratislavu. Jsou ovšem zdroje, které připouštějí možnosti obě.

Poněkud kuriózní příklad, že relativita výkladu dějin z hlediska národnostního se netýká jen raného středověku, jsem našel v jakémsi slovenském encyklopedickém hesle o Ľudovítu Košutovi v Maďarsku známém jako Kossuth Lájos (tedy o našem předobrazu Matyáše Sandorfa). Autor slovenského textu nejprve pádně dokazuje, že slavný revolucionář byl čistokrevným Slovákem, aby se pak překvapivě ukázalo, že tím chtěl jen zdůraznit hloubku Košutovy zrady, když po dvaadevadesát let svého života tvrdošíjně odmítal uznat existenci „vlastního“ národa.

Dalším pěkným historickým námětem k přemítání může být třeba bitva, jež se zde u Blatného Potoka odehrála v květnu roku 1458: přesile uherského vojska v ní podlehl a s velkou částí svých bratříků hrdinně padl husitský hejtman Petr Aksamit. Tato postava, vystupující též v románu Aloise Jiráska Bratrstvo, tudy chvátala na pomoc obleženým bratřím. Vyskytují se ovšem historici, kteří tvrdí, že chrabrý válečník ve skutečnosti mířil pouze na loupežnou výpravu k řece Tise.

Nemzetek tanitó

Kdysi při letních putováních s přáteli na kolech jsme si všimli zdánlivě komického jevu – ať jsme přijeli skoro kamkoli, zjistili jsme, že zde pobýval Jan Amos Komenský. V Brandýse nad Orlicí je zachována jeskyně, v níž prý se ukrýval, byl také ve Velkých Losinách, známých čarodějnickými procesy, nebo v okolí tajemné zříceniny hradu Vikštejna v Oderských vrších. Na Slovensku je pomník na jeho návštěvu ve Skalici, zastavil se ovšem i třeba v Levoči nebo Prešově. Mohl bych ve výčtu dlouho pokračovat. Proto mě neměla v historickém areálu kalvínského gymnázia v Šarišském Potoce překvapit pamětní deska s vytesanými slovy: JOHANNES AMOS COMENIUS, EMLÉKKEZÜNK A NAGY MORVA PEDAGÓGUSRA, BÖLCSELŐRE ÉS PÜSPÖKRE A „NEMZETEK TANITÓJÁRA“.

Na nápise mne zvláště potěšilo, že hovoří o velkém moravském pedagogovi. Působil zde v letech 1650 až 1654 na pozvání knížecí rodiny Rákocziů – předků onoho pozdějšího nejslavnějšího Františka II. Komenský tehdy přicestoval z Lešna v Polsku, města, které bylo třikrát jeho exilovým útočištěm a v němž strávil celkem 19 let. V Blatném Potoce měl za úkol reformovat sedmihradské školství, sám si navíc sliboval, že tady najde vhodnou půdu pro politickou práci na budování a posilování protihabsburské, tj. protikatolické koalice. V Sárospataku napsal Jan Amos Komenský řadu důležitých děl, také třeba Orbis pictus a Školu hrou. V roce 1650 zde v knize Schola Pansophica (Škola vševědomá) doporučil studentům pravidelnou hodinovou četbu novin. Zřejmě tehdy vycházela periodika, z nichž bylo možno zmoudřet. Cíl zřídit v praxi školu v duchu velikánových pedagogických zásad však nakonec ztroskotal na jeho maximalistických požadavcích, ale především kvůli smrti knížecích mecenášů. A tak dostala i další evropská města a obce možnost chlubit se v budoucnu návštěvou Komenského.

V Šarišském Potoce zanechal rozhodně stopu výraznou, o čemž nesvědčí jen pomníky a pamětní desky, ale třeba i to, že jej město samo pokládá vedle Alžběty za svou druhou největší osobnost – římskokatolická svatá a evangelický kazatel. Také díky jeho působení má dnes prý městečko literární přezdívku Athény nad Bodrogem. V prodejně vstupenek do gymnázia-muzea jsem si stačil všimnout – dřív, než jsem byl obviněn z nedovoleného fotografování a vykázán – také vitríny plné komenian v maďarštině. (Opravdu jsem fotografoval – tu komeniologickou literaturu.)

Pak mně napadlo, že všudypřítomnost Komenského nejenže není komická, ale že cosi důležitého naznačuje. Tím, že byl hnán osudem z místa na místo (mimochodem, už jako dítě ho vyhnala ze školy ve Strážnici vojska Štěpána Bočkaje, vůdce prvního maďarského protihabsburského povstání), stával se světoobčanem. Nepřestával být českým vlastencem, ale stále šířeji se zamýšlel nad otázkami svobody národů a víry. V Obecné poradě o nápravě věcí lidských, kterou v úvodu věnoval vůdčím duchům Evropy, píše: „náprava věcí nepokročí, pokud nebude odstraněno vše, co je v lidských záležitostech násilného. A násilí není možné odstranit, pokud nebude obnovena svoboda, kterou lidi obdaroval Tvůrce věcí. A není možné ji obnovit, dokud z očí nebudou odstraněny temnoty.“

Učitel národů – nemzetek tanitó – byl skoro jediným velikánem jiného národa než maďarského, na jehož jméno jsme u Bodrogu narazili.

Slévající se proudy

Jiné tři nemaďarské osobnosti jsou připomenuty v nedalekém Tokaji. Ukrajinský humanistický filozof a spisovatel Hryhorij Skovoroda, který zde pobyl v polovině 18. století, má pamětní desku na pravoslavném kostele. Druhým vzpomenutým velikánem je polský kupec Robert Wojciech Portius, první importér tokajského vína na stoly evropských královských dvorů v 17. století. Právě polští kupci zavedli v dávných časech dodnes platnou kategorii vína „szamorodny“. A třetím je slovenský básník, slavista a evangelický farář Ján Kollár (1793–1852), pod jehož portrétem v Rákocziho ulici stojí dvojjazyčný nápis. Vlastně trojjazyčný: citát z jeho nejslavnějšího díla Slávy dcera – „Veselosti písně prozpěvujte, stojí ještě Tokaj!“ – je totiž česky, protože tento slovenský národní buditel neuznával slovenštinu jako samostatný jazyk. Tak jsme se to aspoň učili ve škole.

I to je ovšem zdá se relativní, na internetové stránce www.osobnosti.sk se to totiž podává následovně: „Bol stúpencom literárnej a jazykovej jednoty česko-slovenskej, ale v jej mene sa usiloval uplatniť slovenské prvky v češtine, čo vzbudilo odpor na českej strane.“

Pětitisícové městečko Tokaj pod stejnojmenným kopcem, nejjižnějším výběžkem Zemplínských vrchů, turistické centrum stejnojmenného vinařského kraje, zeje teď, o horkém červnovém víkendu, kupodivu takřka prázdnotou. Vinou známého začarovaného kruhu bylo tedy trochu obtížné najít i v sobotu večer otevřenou vinárnu, jichž jsou zde samozřejmě desítky, ba možná stovky. Nakonec jsme ale úspěšně do jedné z nich usedli a lámanou angličtinou debatovali s hostiteli z Miskolce o středoevropských dějinách a vztazích. Když už jsme byli s komunikací v koncích, použili jsme slovníku zakoupeného u Šomy Baláže a s radostí zjistili, že třeba věta „příroda sama zaopatřila město naše též hojnými minerálními vodami“ budí také v nich značné veselí.

V noci přišla bouřka, ráno jsme usedli před cukrárnu pod čapím hnízdem, kterých je zde bezpočet – v jedné obci, kterou jsme projížděli, sídlily čapí rodinky opravdu na každém druhém sloupu elektrického vedení či kandelábru. Pár metrů od nás ústil Bodrog do ještě mohutnější Tisy. Ta sem přitéká až zpod Hoverly, nejvyšší hory Ukrajiny a kdysi dávno nejvýchodnějšího výběžku Československa. Čáp (golya) klapal zobákem a já jsem si z ničeho nic všiml, že mléko v kapučínu na stole se prolíná s kávou úplně stejně jako se v sobě rozpouštějí ty dvě slovensky a ukrajinsky kalné vody.

„Vy?“ zašeptal . „Vy, který jste mě opustil?“
„Ano, já, Petře.“
„Kdo vlastně jste?“
„Mrtvý... jako ty.“
„Mrtvý?“
„Ano, jsem Matyáš Sandorf.“

(Psáno pro časopis Przemyski Przegłąd Kulturalny v rámci jeho grantového podniku, podpořeného Mezinárodním visegrádským fondem.)

Tomáš Tichák (1957) je redaktor Listů.

Obsah Listů 4/2012
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.