Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 2 > Juraj Lukáč: Dvacáté století židovskýma očima

Juraj Lukáč

Dvacáté století židovskýma očima

Podle vyprávění autora sepsali Petr Hofman a Leona Vysloužilová

Zítra je Silvestr 1944. Před čtyřiačtyřiceti lety lidé oslavovali příchod prvního roku nového – dvacátého – století. Zřejmě tehdy čekali, že to bude století plné naděje. Na rozdíl od nich my letos oslavovat nebudeme. Jsme schovaní na půdě a zamaskovaní stěnou se senem.

Na seníku, odkud se nesmíte přes den ani hnout, aby vás neuviděl nikdo známý, který by se mohl pak stát příčinou vaší smrti, se příliš oslavovat nedá. Jediné, co se dělat dá, je vyprávět si a hlídat, jestli nejdou oni. Oni – v podstatě to může být kdokoli, ale hlavně to jsou vojáci wehrmachtu nebo banderovci. Jsme tady čtyři – já, Juraj Lukáč, rozený Spitzer, můj bratr Michal, moje maminka Cecílie, rozená Paukerová, a tatínek Gejza. Jsme v lesovně Rovienky. Náš strýc Pali se svou ženou a s jejich dcerami Majou a Žužou jsou v jiné lesovně jménem Brunov, asi čtvrt hodiny pěšky odtud. A naše babička od nás odešla do lesovny v jiném údolí, poněvadž jsme jí tady na seníku zakázali kouřit a ona bez cigarety nevydrží.

Pořád musím myslet na Jolanku a její dopis z Birkenau. Píše, že její dvě sestry Boszi a Truda jsou u Albert bačiho. Albert bači je mrtvý, znamená to, že Truda a Boszi také? Odjely s Jolankou do Birkenau a teď jsou u mrtvého Albert bačiho? Pokud Birkenau posílá živé k mrtvým, musí to být děsivé místo. Zvěsti o tom, co se tam děje, se dostaly až k nám. Prý se tam dějí hrozné věci...

Nechci na to myslet. A rozhodně tam nechci. Ani odsud se mi nechce. Není to tady sice moc pohodlné, ale lesník Zúbek a jeho paní i jeho děti jsou na nás strašně hodní. Představte si to, můžou je všechny klidně zastřelit jen za to, že jsme tady „na návštěvě“.

Ohroženi

Nejsem už dítě. Vím, že tady nejsme na návštěvě. Jsme na útěku. Jsme Židé. Píše se rok 1944.

Právě před čtrnácti dny mi bylo sedmnáct. Je to divné, jak nedůležité se to tady zdá být. Schováváme se už třetí měsíc. Jsme schovaní v lesovně pod Kráľovou hoľou, druhou nejvyšší horou Nízkých Tater. Nejbližší vesnice je pět hodin cesty pěšky – Liptovská Teplička. Proto se máme do určité míry dobře. Každý večer se můžeme jít dolů do lesovny umýt, navečeřet a protáhnout. Tatínek si protahuje svaly při sekání dříví. Já jsem se to tady naučil taky.

Ovšem dnes to nepřichází v úvahu. Právě přišel do kůlny pod námi lesník Zúbek a povídá: „Už jdou ďáblové, dívejte se a buďte zticha.“

Na seníku je okénko, kterým je vidět na protější stráň. Vidíme, jak po ní sjíždějí vojáci v bílém oblečení na lyžích. Vtrhli do lesovny. Chce se mi strašně na záchod a celou dobu, kdy lesovnu prohledávají, jsem v dvojí agonii: „Najdou nás? Vydržím to?“ Prohledali celou lesovnu, ale nás nenašli. Jsme dobře ukrytí za senem. Ovšem problémy nastaly stejně. Tito banderovci bojují s partyzány a snaží se jim všemožně zlikvidovat veškeré opěrné body v lesích. Spoustu lesoven v tomto pásmu už vypálili. A teď oznámili i Zúbkovým, že se mají sbalit a odstěhovat do Liptovské Tepličky. Zítra lesovnu spálí.

Nový úkryt

Nebylo zrovna nejpříjemnější schovávat se na seníku, ale teď jde opravdu do tuhého. Pan Bacherník, se kterým byl tatínek dopředu domluvený, nám v lese vykopal díru do země, 2 x 5 metrů. Dva metry na výšku člověka, a pět metrů je zhruba taková délka, aby se tam vešlo osm lidí vleže vedle sebe. Naši rodiče, já s bratrem, strýc a teta a naše sestřenice. Hluboká je asi metr. Asi to nebyla legrace kopat ve zmrzlé půdě... Na zem jsme dali slámu, na ni potraviny, na to zase slámu a na ni deky. Na nich tady přes den budeme všichni vedle sebe ležet. Nad jámu jsme umístili stan, na něj postupně napadal sníh asi na dva metry vysoko.

V této díře teď budeme „bydlet“. Jak dlouho, to nikdo neví... Ale naštěstí v ní není zima, je nás tu osm, takže se zahřejeme. Taky už se tolik nebojíme, že nás najdou. Je leden a je takový nečas, že ani horliví Němci nejsou schopní propátrávat tyto obrovské lesy...

Ranní toaleta se odehrává ve sněhu, to už takové teplo není. A večer vaříme. Máme tady dva pytle brambor. Samozřejmě, že zmrzly. Máme i chleba, zmrzl. Fazole, které si šetříme na nejhorší. Taky zmrzlé. Sádlo – to je taky na kámen. Ještě je tady krabice marmelády a sardinky. Hlavní jídlo dne jsou vždycky brambory. Napřed ale musíme ze sněhu vyrobit vodu. Nikdy by mě nenapadlo, jak je těžké získat vodu ze sněhu. Je na to potřeba spousta dřeva. A ty zmrzlé brambory v ní uvařené... Chuť je to příšerná, i když do nich přidáváme pokaždé konzervu sardinek. Původně jsme doufali, že to chuť brambor trošku vylepší. Teď už víme, že chuť pomrzlých brambor se vylepšit nedá. Budu si ji asi pamatovat až do smrti. Dalo by se říct, že to není k jídlu. Ale mých sedmnáct let má velký apetit. Sestřenice Žuža a Maja jsou i tady v jídle vybíravé, a tak vždycky dojídám to, co nechají. Porce, které odměřujeme tak, abychom tady vydrželi co možná nejdéle, mi nestačí. Po večeři vždycky míváme „dezert“ – kuličku sádla pro každého... Sádlo totiž zmrzlo zvláštním způsobem – udělaly se z něj takové kuličky. A kromě toho taky zkouším, jestli by se nedala jíst smůla ze stromů. No, moc jedlé to není... Ani můj o šest let mladší bráška Miši není takový jedlík. Jednou jsme místo brambor uvařili fazole. Každý z nás dostal kvazifazolovou polévku a k tomu fazole. Sestřenice prohlásily: „Ta voda se dá pít, ale ty fazole nejsou k jídlu!“ Tak jsem zkusil navrhnout: „Já vám dám tu vodu z fazolí, a vy mi dáte fazole, co vy na to?“ „Jejej, Ďurinko, to je dobrý nápad!“ A já byl tak rád!

Abychom tady vydrželi co nejdéle, vaříme jenom jednou denně, večer. Kromě toho je tady taková nepříjemná věc. Ve Vykartovském mlýně jsme totiž potkali slovenské vojáky, kteří utíkali z východní fronty. Dali nám deky. Možná nám tím chtěli pomoct. Jenže byly plné vší. Takže nás každý večer maminka odvšivuje. Je to opravdu veliká zábava. Musíme se v tom mrazu svléknout donaha a ona z nás vši ručně sundává. Trvá to už týdny. Snad to nakonec pomůže.

Jinak tu není co dělat. Celý den po ranní toaletě ve sněhu trávíme dny v poloze vodorovné, v díře, ležíme vedle sebe a vyprávíme si o tom, co jsme zažili. Probíráme všechny události, které se staly rodičům a nám v časech Slovenského štátu. Mluvíme i o věcech starších. A hlavně o jídle. Jiný program není, jen mluvené slovo.

Mně se během těch dnů vybavují různé střípky událostí, tak jak mi je zachovala paměť a vyprávění:

Rodiče

Můj tatínek Gejza Spitzer se narodil ještě za Rakouska-Uherska roku 1897 v Dolné Dubové, malé obci nedaleko Piešťan. Když byly tatínkovi dva roky, proběhla zemí zpráva o vraždě Anežky Hrůzové. Vražda se odehrála na konci židovského svátku Pesach. Podle pitvy Anežka ztratila víc krve, než se našlo na místě, kde bylo tělo nalezeno. To stačilo. Vražda byla zcela jistě rituální, a vrahem musel tedy být Žid. Na obranu Leopolda Hilsnera, který byl z vraždy obviněn, se tehdy postavil také profesor Tomáš Garrigue Masaryk. Veřejnost měla ale jasno – Židé jsou rituální vrazi. Na Masarykovu adresu se složila posměšná básnička – „Zasloužil bys, Masaryčku, jít s Hilsnerem na houpačku“. Dvacáté století začalo v Rakousku-Uhersku ve znamení antisemitských nálad.

V roce 1914 tatínek narukoval. Rakousko-Uhersko bylo – spolu s Trojspolkem – ve válce s Dohodou. Tatínek byl odvelen na haličskou frontu. Rakouští vojáci, i jejich velení, byli plní odhodlání bojovat za císaře pána a zuřivě se bránili zajetí. Myslím to samozřejmě ironicky. Tatínek strávil v ruském zajetí celkem tři roky. Pracoval u sedláka a taky v cukrovaru. Když už toho měl dost, prostě se pěšky vydal na cestu domů. Z oblasti Smolenska až do Drahoviec. Nějakých 1500 kilometrů. Mladý člověk nemá problém.

Domů se tatínek vrátil v roce 1917. Vznikla Československá republika v čele s T. G. Masarykem. Ale to, že prezident je vůči židovské komunitě spravedlivý, ještě nezaručuje, že se tak bude chovat i celý národ. A někteří v národě se rozhodli, že za válku můžou Židé. V roce 1918 došlo k pogromům po celé Evropě a Slovensko nebylo výjimkou. Sedláci v Drahovciach měli také pocit, že Židé jsou kořenem všeho zla, a protože neměli co jíst, rozhodli se, že si zajdou do židovské hospody. Peníze si s sebou nebrali, nehodlali přece Židům platit. Jednoduše šli rabovat.

Tatínek se strýci měli ale tvrdou náturu. Postavili se do dveří jako hradba a prohlásili: „Chcete rabovat? Dobře, ale jedině přes naše mrtvoly.“ Sedláky odpor překvapil, nečekali to. Nakonec pokrčili rameny, otočili se, a šli domů. Gejza, Pali a Július Spitzer protentokrát vyhráli.

Maminka se narodila v Popradě roku 1902. Do obecné židovské školy chodila také v Popradě, dokonce si pamatuji, jak se jmenoval její učitel – byl to pan Gottlieb. Poté, co vystudovala učitelský ústav v Budapešti, učila ještě s učitelem Gottliebem na jedné škole. Gottlieb měl syna, který zahynul při výstupu ve Vysokých Tatrách.

U Popradského plesa je cintorín na památku lidí, kteří na různých výstupech zahynuli, mezi nimi je i jméno Gottlieba mladšího. Když se jde ze Štrbského plesa na Popradské, musí se jít okolo tohoto symbolického hřbitova – tedy vlastně pouze tabule, která tyto lidi připomíná.

Když studovala maminka v Budapešti, její sestra Szerena už tam byla provdaná.

Jakmile vystudovala, přijela zpátky za svými rodiči do Popradu, kde se shodou okolností vyskytoval Gejza. On tam založil v roce 1920 se svým bratrem Pavlem a otcem Albertem obchod. Když se totiž vrátil tatínek z války, začaly pogromy, odešli všichni Spitzerovi z Drahoviec, aby našli místo pro založení obchodu. A náhodou se zastavili v Žilině, kde žil jejich bratranec Olčojánoš, který měl čtyři děti, samé holky. Ten řekl: „Helejte se, kluci, v Žilině žádné štěstí neuděláte, ale já vám poradím, kam byste měli jet. Jeďte do Popradu, to je pod Vysokýma Tatrama a právě to místo skýtá budoucnost.“ A byl to geniální nápad. Geniální nápady nejsou často ty, které se těžce rodí. Bratranec měl pravdu. V té době ještě turistický ruch pod Tatrami nebyl v takovém rozkvětu, ale Poprad se stával stále víc centrem turistického ruchu. To vše přálo našemu snu o podnikání. Město Poprad mělo však i své stinné stránky, které jsme mohli nyní v úkrytu okoušet na vlastní kůži – nenávist místního obyvatelstva k Židům. Byla ještě znásobená přítomností spišských Němců v této oblasti.

Dětství

Tatínek s maminkou se vzali v roce 1926. Já jsem se narodil devět let po vzniku Československé republiky, v roce 1927 v bytě dědečka z matčiny strany – Paukera.

Po mém narození maminka přestala učit jako pomocná učitelka namísto pana Gottlieba – jednou nebo dvakrát jsem ho viděl, ale možná si to jenom namlouvám. Vychovávala mě. Byla velice šťastná, že má syna. Až do roku 1939 zachovávala všechny židovské svátky a rituály, byla velice pobožná. Na svátky jsme chodívali k jejímu otci, dědečkovi Paukerovi. Šábes jsme slavili doma. Maminka při začátku šábesu zapálila vždycky dvě svíčky a modlila se u toho. Vidím ji při tom modlení, měla takový šátek. Ty svícny byly vyšší, stříbrné a úplně jednoduché. Proč se před šábesem zapalují zrovna dvě svíčky, to nemám tušení. Ale v roce 1939 to skončilo. Prohlásila: „Jde nám o život, nebudu se zabývat podružnostmi!“ Dokonce pak byla v kontaktu i se sionistickými aktivisty, kteří organizovali vystěhování do Palestiny. Předsedou téhle organizace byl doktor Pártoš. Jednou bylo v Gánovcích nedaleko Popradu – jsou tam lázně – setkání židovských dětí. Tam jsem poprvé slyšel a naučil se Hatikvu...

Maminka nepracovala, byla doma, výjimečně si sedla dolů do obchodu do kasy a inkasovala. Tedy ne že by nepracovala, samozřejmě se starala o domácnost, vařila a tak dál, ale nebyla mimo domov. Nikdy od otce nedostávala mnoho peněz, takže když je jednou na něco potřebovala, obrátila se na mě: „Ďurinko, požičaj mi peniaze.“ A já na to: „No samozrejme.“ I půjčila si ode mě, bylo mi asi sedm let. Já jsem totiž dostával vždycky od babičky Fany celou korunu, když jsem k ní přišel, nastřádal jsem si jich takhle asi osm set. Jednou jsme šli na nějakou túru a já byl drzý, takže jsem dostal facku. V tu ránu jsem se rozčílil a utrhl jsem se na maminku: „Tak, a teď mi všechny ty peníze v tu ránu vrátíš, nebo bude zle!“ Tatínek se tomu ještě dnes směje, jak malý kluk vymáhal dluhy. Už si nepamatuji, jestli jsem ty peníze dostal zpět, nebo ne, ale tu facku si pamatuji přesně, ta byla solidní...

Můj bratr, Miši, o sedm let mladší než já, často křičel, vždycky kvůli mně – „Ďuri ma kopol, Ďuri ma to a iné...“ Když už toho měla maminka dost, vzala jedno z polínek, kterých bylo vždy doma dost, a lup ho po mně! Maja a Žuža si ještě dodnes pamatují, jak jednou to polínko na mě letělo.

Maminka mě ale strašně moc milovala, stejně jako já ji – svého času jsem čekával před dveřmi, když šla na záchod, aby se mi náhodou neztratila...

Můj dědeček Pauker byl řezník, malý řezník; malý znamená, že vydělal stěží na chleba. Míval vždycky v obchodě košer klobásy a čtvrtku hovězího. Pamatuji si, jak jsem vždycky loudil po dědečkovi právě ty klobásy, které mi maminka zakazovala. Měli koně Kedveše, což znamená maďarsky milý. Když jsem byl malý, vozíval mě Kedveš po Popradě.

Spitzerovi založili obchod na náměstí, pak v ulici 1. máje, kde byla naproti volná parcela a my jsme zde později v roce 1936 postavili dům s obchodem. Patří dodnes k jedněm z nejmodernějších domů v Popradě – navrhoval ho architekt Oskar Singer. Obchod měl tři filiálky v Tatrách – ve Starém Smokovci, to byl prodejní obchod, v Tatranské Lomnici, tato filiálka byla první, a v Novém Smokovci. To byly maloobchody, v Popradě byl maloobchod i velkoobchod. Zboží jsme dodávali do měst – Kežmarku, Levoče, Košic, Prešova atd. Tatínek vždycky jezdil každý týden sjednat objednávky a pak jsme zboží rozváželi našimi nákladními auty. Před válkou jsme měli jeden velký nákladní chevrolet, byl jsem z něj nadšený, nevím sice, kolik spotřeboval benzínu, ale pamatuji se, jak jsme s ním jeli plně naložení do Tater a předjížděli každý osobák – a já byl na vrcholu blaha! Mívávali jsme dva, tři šoféry, podle situace. Jeden z nich, Kijovský, měl asi deset dětí, podle všeho nic jiného než řídit a plodit neuměl. Tedy vlastně uměl, dokázal odnést metrákový pytel krystalového cukru. Prostě si ho přehodil přes rameno a donesl ho do obchodu z auta. Dost od nás dostával – jídlo, peníze. Paní Kijovská měla takovou knížku, do které se jí psalo, co všechno si z obchodu vzala, ale nikdy to nezaplatila. Ta knížka byla víceméně jen tak jako... Ale když přišli Němci, respektive gardisti, tak pan Kijovský s gustem řekl: „Konečně jsem se zbavil těch židovských...“ Kdo jim potom dával na dluh, to opravdu nevím, ale měl prostě obrovskou radost z toho, co nás potkalo.

Často jsem chodíval k Maje a Žuže na návštěvu, a taky na jídlo, maminka to nenesla úplně dobře, teta Janka nevařila košer, a mně to dost chutnalo. Teta Janka, manželka strýce Paliho, obsluhovala v našem obchodě.

Ale maminka vařila taky dobře, po roce 1939 už taky ne jen košer. Na šábes například jsme měli vždycky dobrou hovězí polévku – s noky, bývaly buď játrové, nebo krupicové. (Velký hrnec, půl kila předního hovězího, hrudí, nebo žebro a zelenina. Půlka kapusty – slovensky kélu –, mrkev, kedlubna, celer a petržel. Žádné koření. A květák, neboli karfiol.) To bylo každou sobotu. Polévka a nudle, doma dělané. (Vajíčko, mouka, udělat těsto s troškou soli, vyválet, usušit, nařezat.) A pak jsme měli většinou pečené kuře nebo slepici z polévky vařenou, někdy byla kachna, někdy husa. Nebo kuřecí perkelt. Nebo hovězí maso z polévky s hořčicí. A farvele. (To je stejné těsto jako na nudle, ale nastrouhá se to na hrubém struhadle a pak se to v troubě mírně suší a trošku peče, aby to bylo dozlatova – tak dvacet, třicet minut. Vaří se to jako rýže – to znamená rozpálí se olej, na to se to nahází, trošku ohřeje a zamíchá a podlije polévkou, když je, když není, tak jenom vodou. Voda se nechá vyvařit a ono to nabude.) Ty se podávají k vařenému masu, třeba se zelím – sladkým nebo kysaným. (Zelí dělala maminka na husím sádle, míchá se to, dokud to není měkké, a pak se to zahustí jíškou a povaří.) Já rád jíšku – jako Werich. Taky mám rád kyselé zelí. „Rád jídával farvele,“ říkává se u nás, když někdo zemře.

Taky si vzpomínám na některé další maminčiny recepty. Tady v lese je takový hlad, že když sem přišel pan Bacherník – byl to tak trochu šok, schováváme se pod stanem v díře a najednou strčí pan Bacherník hlavu dovnitř – a donesl nám syrovou husí kůži, tak jsem ji celou snědl. Sám, ostatní se jaksi nemohli odhodlat, ale já jsem to dokázal.

Nemohu si pomoci, ale vybavují se mi tady spousty maminčiných receptů:

Noky na perkelt

1–2 vejce, trochu vody, mouku hladká. Vypracovat těsto tak, aby nebylo příliš husté. Těsto na vál, „vytrhat“ nožem noky 3 cm v průměru, ty se dají do vroucí slané vody. Povaří se, musí projít var.

Halušky s brynzou

Strouhané syrové brambory, mouka, sůl. Těsto protlačit sítem na halušky do vroucí slané vody, povařit, a jak vyplavou (2–3 min) vyndat. Roztavená vepřová slanina, brynza, zelí.

Třešňový koláč

Žloutky z vajíček, lžička cukru, 8 dkg másla. Dva balíčky prášku do pečiva. Třešně, vypeckované. Dvě lžíce mouky hladké. Připravit si vymaštěný plech, vysypaný moukou. Nejdřív žloutky vymíchat s cukrem, pak přidat mouku a sníh. Až to bude zamíchané všechno, dát na plech a posypat.

Ořechový dort.

6 vajec, žloutky, šest lžic práškového cukru, zamíchat, 15 dkg mletých ořechů. Dvě lžičky kakaa, trochu mouky, sníh.

Plech vymazat, dát papír na pečení, do formy, dát do vyhřáté trouby. 3 hodiny péct.

Ananasový krém.

Šťávu z jedné plechovky ananasu, 3 žloutky s cukrem, mícháme na kamnech, dokud nezhoustnou. Smetanu na šlehání vyšlehat do husta. Do toho dáme vychladnutý krém. Nakrájíme ananas, dáme do skleniček a zalijeme krémem.

Macesové knedle

Macesová mouka (na židovské obci), sůl, pepř, voda, jedno vejce, zamíchat do polotuhé konzistence, koule, do vroucí vody.

Doboš dortu nám dělávala maminka, když jsme měli narozeniny. Upeče se na plechu normální tenký piškot – půl centimetru až centimetr. Zvlášť se udělá dobrý máslový čokoládový krém. Nakrájí se piškot na pruhy nebo podle libosti a vrství se střídavě piškot a krém do výšky deset patnáct centimetrů. Pak se na to nalije karamel – kostky cukru se roztaví a tím vrch poleje. Velice rychle, protože karamel rychle tuhne, nesmí se u toho filozofovat. Nechá se vychladit a z boků se natře krémem. Krájí se nožem namočeným do vroucí vody, jinak se karamel poláme.

Karty, motorka, Hilda

Musím říct, že jídlo je to hlavní, na co tady v lese teď myslím – nejen já, ale i všichni ostatní. Ale musím se ovládat a přemýšlet i o jiných věcech. Jako třeba o dědečkovi – opapa Spitzerovi...

Můj dědeček, Albert Spitzer, měl v Drahovciach hospodu a tři syny – Gejzu, Pavla a Júlia, který poměrně brzy, roku 1924, zemřel na srdeční chorobu. Albertova žena, moje babička, se jmenovala Fany a své syny bezmezně milovala. Babička Fany byla prostě fantastická ženská. Měla ráda zvláště prvorozené, takže jak mého otce, který byl také prvorozený, tak i mě velice milovala.

Dědeček Albert se svými třemi syny se přestěhoval v roce 1919 do Popradu, kde založil po roce 1920 obchod. Děda byl již v té době starý a jeho hlavní touhou byly karty (preferáns). Donedávna říkávali kartári, kteří se scházeli v kavárnách, jakmile se začali škorpit: „Takhle ty somár vynášet nemůžeš, to by se starý Spitzer musel obrátit v hrobě. Takhle by opapa Spitzer nevynášel, takhle by opapa Spitzer nehrál!“ V letech 1925–1930 jezdíval vlakem do Bohumína a zpět jen proto, aby si zahrál s někým, kdo ho ještě neznal. Starý Spitzer byl mezi kartármi prostě obrovským pojmem, a to nejen u Židů. A tuto jeho zálibu a schopnost zdědil po něm i jeho prvorozený syn, můj otec Gejza. Já jsem tátovi při jeho hře často kibicoval. Za války, když jsme se schovávali v lesovně, jsem se s otcem i bratrem často pouštěl do hry, ti dva to hráli vždy strašně vážně, ale já jsem po chvíli hraní obvykle začal dělat blbosti a on pak říkal: „No jo, Ďurinko už zase začíná blödlovat“ (blbnout). A jak můj bratr bral hru šíleně vážně, byli s otcem z mého hraní otrávení a přestávali kvůli mně často hrát. Takže já jsem opravdový kartár nikdy nebyl.

Opapa Spitzer zemřel v roce 1937, takže tohle běsnění ho minulo.

Do Wunscherdorferovy ulice jsme se od dědečka Paukera odstěhovali, když mi byly dva roky. Měli jsme tam velký byt a jeden pokoj nebyl vůbec zařízený a v zimě tam parkovala tatínkova motorka – Harley Davidson – bez sajdkáry.

Bývaly mi tři, čtyři roky a já dodnes ten pokoj vidím, byla tam zima, netopilo se v něm, venku pod nulou, já vydržel na té motorce hodiny sedět a dělat: „vrr, vrr, vrr“. Všichni se mi smějí až dodnes. Otec jezdíval domů na obědy autem – určité údobí měl jenom motorku, na tu mě nebral. Ale auto, to bylo jiné! V místě, kde jsme bydleli, byly dva okruhy – kleine Runde a také grosse Runde. Vždycky jsem tatínka prosil: „Dneska velký okruh, prosím...“ Ale většinou to byl okruh malý. Tatínek mě vezl autem, seděl jsem mu na klíně a řídil jsem. V Popradě bylo v té době pět policajtů, které jsme dobře znali, takže se pokuty nebál.

Auto jsme neměli v sousedství jen my, Lichtmannovi ho měli taky. To byli rodiče mé první lásky Hildy, zamiloval jsem se do ní, když nám bylo šest – měli hadimršku, tatrovku 1936. Maminka s paní Lichtmanovou chodívaly spolu do města nakupovat.

Tady v lese vzpomínám, jak jsme si spolu hrávali, měla krásné vlasy a postavu, bylo mně s ní vždy tak dobře, teď o Hildě nevím nic, jen to, že je taky v Birkenau.

Vzpomínám taky na Kováčovy, u těch jsme ještě letos byli na prázdninách, Karči se mnou chodil do školy, mají ještě jednoho syna. Kováčovi mají bohaté příbuzenstvo, jejich tatínek je mlynářem a strýc vrchním polesným u rodiny bulharského krále, který emigroval na Slovensko. Naše lesy jsou částečně biskupské a částečně patří této královské rodině.

Zoly Hoelflich – ještě dnes mám před očima tu scénu, kdy jsme se Zolym a ostatními kluky dělali hlouposti, dnes je to jako dávná minulost. U nás v ulici bydlel jeden truhlář, veliký nacista, Němec, a nás kluky nenapadlo nic lepšího než mu zazvonit na zvonek a utéct. Já s Petrem jsme byli rychlejší, ale Zoly neběžel tak rychle, takže ho truhlář zahlédl a volal za ním německy: „Jestli tě chytím, dám ti takovou facku, že ti z nosu vylítne červená polívka!!!“

Zoly je nejmladší bratr Jožky, ten je teď někde s falešnými dokumenty jako dřevorubec. Zoly i jeho sestra Magda jsou oba v koncentráku. Mají krásnou matku, vyslovenou krasavici, Maďarku, z Krompach, jestli se nemýlím. Jejich maminka se vždycky koupala v těch plavkách se sukýnkou, my jsme skákali před ní, za ní, okolo ní a ona maďarsky křičela. „Děti, neskákejte, já mám novou frizúru!“ O to víc jsme skákali. Já jsem se maďarsky naučil, protože tak spolu mluví rodiče, když nechtějí, abychom jim my děti rozuměly.

Taky máme v Popradě i v Gánovcích cikány, jedna krásná cikánka mi popletla hlavu, ale jen platonicky. Jinak je s cikány problém žít, aspoň ti naši nebyli schopní žít civilizovaným životem a své okolí ničili psychicky i jinak. Ale to mě teď tolik tady v lese netrápí.

„Máme Leningrad“

Rád vzpomínám na své první seznámení s písničkami Voskovce a Wericha, to mi bylo nějakých pět let. Sestřenice se hrozně divily, že je neznám. Byli to skvělí herci a jejich písničky mají úžasný náboj.

Už zase mám myšlenky u jídla – šoulet, celá židovská komunita si ho nosila péct k našemu pekaři, ony se ty fazole a kroupy musí péct s uzeným masem strašně pomalu, nějakých 5–6 hodin, a tak jsme všichni nosili hrnce k němu, aby se upekl v jeho pekařské peci. Jednou ale paní Lónská dala dovnitř místo košer masa vepřové koleno. To byl poprask! Znesvětila mu pec a od té doby už nikomu šoulet nepekl. Mně to bylo spíš k smíchu, naše maminka po roce 1939 už stejně nevařila košer. Ale ostatní Židé moc rádi nebyli...

Když mi byly asi čtyři roky, měl jsem spálu. Spousta lidí na ni umřela, ale já jsem to zvládl. Když jsem se trochu zotavil, odjela se mnou maminka do hor a chodili jsme na túry. Vždycky jsme došli do naší filiálky v Tatranské Lomnici a tam jsme si koupili housku se šunkou. Ptal jsem se maminky, proč si tu housku musíme kupovat, když je to náš obchod. Řekla mi: „Pořádek musí být.“

V našem obchodě byla zaměstnaná Jolanka Schwartzová. Hofíroval ji Rosenberg, my kluci jsme je šmírovali, nic moc jsme neviděli, ale teď jsou oba v koncentráku. Nastoupila u nás v 30. letech, strýc Pali ji přijal jako fakturantku, to právě skončila obchodní školu, naučila se tam kromě jiného německý těsnopis a počítat uměla rychleji než strýc na stroji. Když přišla poprvé do obchodu do práce, seděla právě v kase babička Fany. Když viděla, jakou má Jolanka v kabátě v té zimě díru, vzala peníze a povídá: „Takhle přece nemůžeš chodit k nám do obchodu. Tady máš peníze, jdi k Löwům a kup si pořádný kabát.“ Do chvíle, než ji odvezli do koncentráku, vzpomínala Jolanka na to, jak jí babička Spitzerová dala peníze na kabát, ještě než v obchodě udělala jakoukoli práci. Naši byli na chudý lidi hodní – i když to je jen asi taková pohádka bohatých lidí, že jsou na chudáky hodní.

Otec mi vždycky říkával: „Ďurinko, Ďurinko, co z tebe bude?“ – Jezdil každý den do okolních měst okolo Popradu, napřed na motorce, pak autem, pak trochu vlakem. A každý den si vzal jiný oblek, a ten předchozí pověsil na židli u postele. A než ho maminka stačila uklidit, vždycky jsem mu prohledal kapsy. Nikdy jsem nic nenašel, maximálně drobné. Až jednou jsem šáhnul a našel jsem takový balík stokorun. To jsem si řekl, Ježíši, to já si nemůžu nechat. A neuběhla ani hodina a otec se ptá: „Kontroloval jsi mi kapsy?“ A já: „Jo, tady jsou“. Tatínek to věděl – chybělo mu to, jak inkasoval za zboží, které jsme posílali – citrony, pomeranče, mouku.

V našem obchodě pracoval i Béla Kolenka, slušný člověk, Slovák původně z Prešova, křesťan, který věděl o židovství víc než my Židé. V době, kdy přišli fašisti, převzal náš obchod jako „arizátor“ a v podstatě nás zachránil. Béla byl také mým průvodcem po Vysokých Tatrách, spolu jsme byli na mnoha výletech. Pamatuji se, jak jsme přespávali na Zbojnické chatě a ráno před výstupem jsem byl Bélou donucen si dát na posilněnou velký pohár slivovice. Přežil jsem to, ale jen s obtížemi.

Měl jsem velmi rád také svého strejdu Paliho, který tu se svojí rodinou s námi přežíval. On mě bral vždy vážně a poučoval mě o všech možných věcech. Taky se mnou jel do Kežmarku na přijímací zkoušky do primy. Pamatuju se dodnes, jak se procházel se mnou chodbami gymnázia při čekání na zkoušku a dodával mi elánu a síly, které jsem opravdu potřeboval, protože moje příprava z obecní školy u učitele Maxmiliána Laufera nebyla nijak valná. Šel jsem na zkoušky ze 4. řídy obecné školy, rok mi tak chyběl. Ani nechápu jak jsem ty zkoušky udělal, nedokážu říct, jestli v tom mohla být nějaká protekce nebo co vlastně. Zkoušky jsem tedy nějak udělal a prima mi dala hodně zabrat. Matka se jako učitelka se mnou dost učila, ale moc platné to nebylo. Tento můj chabý přístup se táhl se mnou až do septimy, pak jsem navíc musel dva roky chodit na měšťanskou školu v Popradě, protože my Židé jsme měli v té válečné době zákaz chození do gymnázia. Měšťanka v Popradě měla mizernou úroveň.

Můj strejda Pali byl obchodním duchem celého podnikání v obchodě. Protože na tom nebyl zdravotně nejlépe, nebyl za 1. světové války odveden jako voják na frontu, a mohl tak absolvovat obchodní akademii v Budapešti, a měl tak velmi dobré středoškolské vzdělání. Protože s otcem společně obchodovali, měli často bratrské konflikty, ale jejich vztah neutrpěl a byl vždy perfektní a i při sebevětším konfliktu na něj do pěti minut zapomněli. Otec spíš jenom prodával, inkasoval, kdežto strejda řídil celý obchod. Obchod se dobře vzmáhal v době první republiky, a to až do války. Postupně vznikl velkoobchod v Popradě a dále pak byly založeny i tři filiálky v Tatrách. Obrat byl slušný, otec se strejdou postavili pěkný dům v Popradě a obě rodiny žily v dobrém blahobytu.

Otec jako prvorozený syn byl tvrdší povahy než jeho bratr Pali, a když přišel po roce 1939 fašismus, vedený Hlinkovou Slovenskou ľudovou stranou, na Slovensko, snášel fyzické násilí podstatně lépe než strýc, který byl z bití vždycky úplně vyřízený. Pamatuji se, jak ho gardisti v koupelně potápěli do vany plné vody, cpali mu mýdlo do pusy – podobné „humánní“ metody se gardisti od fašistů učili velmi rychle.

Nikdo si asi dnes z mladé generace nedokáže plně představit a pochopit, co znamenal antisemitismus pro mladého kluka, jakým jsem v té době byl. V Popradě jakož i na celé Spiši žila, do té doby v klidu, významná menšina „spišských Němců“. Mnozí z nich v době nástupu fašismu v Německu ožili a za hlavního viníka, nepřítele začali označovat nás Židy. Poslední dobou se z nich stali následovníci Karmasina, svého vedoucího – hitlerovce, horlivého slovenského nacisty. Nemám pro něj jediné hezké slovo, řeknu-li to velmi eufemisticky. Od 12 let jsem se musel spolu se svými židovskými kamarády častokrát účastnit bitek, ve kterých jsme schytali mnoho ran od německých kluků. Nebyli jsme rození bitkári.

V roce 1940 jsme se museli na základě vydaného verdiktu vystěhovat ze svého domu, všichni Židé se museli přestěhovat na jeden břeh řeky Poprad. Tak jsme opustili domov a ocitli se v domě, ve kterém už žila německá rodina se třemi kluky. Někdy jsme s nimi hráli i fotbal, sledovali jsme spolu situaci na frontě a oni se pyšnili, že jejich otec, pan Klinga, má na stěně velkou mapu s našpendlenými praporky, naznačujícími rychlý postup německé armády v Rusku. „Už máme Leningrad,“ jednou se ti kluci chlubili. Nevěřili jsme jim, a tak nás pozvali se podívat na tu velkou mapu.

A skutečně, na místě Leningradu už byla připíchnuta německá vlajka. Jejich otec, vedoucí SA v Popradě, nám to vysvětlil: „Kluci, ještě tam nejsme, ale já to už mám zabraný dopředu, vždyť je to každému jasné, jak to dopadne.“ Naštěstí to jejich toužebně očekávané velké vítězství zůstalo jen na jeho mapě. Dva Klingovi kluci šli do armády SS, padli u Stalingradu, třetího ke konci války zavřeli v Košicích.

Nejhorší vzpomínky však mám na dobu, kdy byly zahájeny transporty. V tom měl Poprad jako silně Němci ovlivněné město prvenství. První transport ze Slovenska byl transport popradských židovských děvčat, přibližně osmnáctiletých. Po nich následovaly transporty celých rodin, rodičů s dětmi. To jsou události, na které nikdy nemohu zapomenout. Mému kamarádovi Palo Schwartzovi, s kterým jsem hrával ping-pong, tekly slzy proudem. Jako by věděl, že se loučí se svým domovem a kamarády navždy. Také vidím před očima, jak odvádějí našeho popradského rabína Prágera a šachtera Kalabáčiho. Můj dětský svět se hroutil, mí přátelé, příbuzní, moje dětská láska zmizeli z mého života. Celá židovská obec postupně odešla do koncentračních táborů, vrátilo se jen pár. Můj strach kulminoval, nakonec jsme ztratili i my jako pokřtění Židé jakoukoli ochranu. Hlinkův Slovenský štát odsouhlasil transporty a likvidaci všech Židů bez výjimky. Dokonce Slovenský štát schválil příspěvek 500 marek Německu za každého transportovaného Žida jako nákladu za přemístění těchto nepohodlných obyvatel do Němci obsazených oblastí Polska. V té době jsme se snažili zfanatizovanému světu uniknout a skrýt se v hlubokých lesích Nízkých Tater. Začalo Slovenské národní povstání a Němci pročesávali lesy, vypalovali hájovny, snažili se potlačit partyzánský odboj. Nám tak hrozilo velké nebezpečí, přesto jsme stále doufali, že se jim nepodaří nás v divočině Nízkých Tater objevit, pokud se nějak sami neprozradíme.

***

Nové obzory

A tak přišel očekávaný konec války. Přežili jsme. Váleční spojenci se shodli na zrůdnosti německého fašismu a nacismu, norimberský proces odsoudil mnohé z hlavních viníků k trestu smrti či na doživotí.

Nastal čas míru. Alespoň na chvíli. Mnozí mí přátelé se však nevrátili, nepřežili, ani má první láska Hilda, ani můj kamarád Palo. Nepřežil rabín Práger a další...

Celou anabázi slovenských Židů nelze jen tak v krátkosti vylíčit. Co je ale fakt, že protižidovské zákony, které vyšly ve fašistickém Slovenském štátu a které nás vylučovaly ponejprv z veřejného života a postupně ze života vůbec, byly to nejhorší, co jsem v životě zažil.

Po válce, po osvobození, nastal pro zbytek Židů, tedy asi 10 procent z původního počtu před válkou, čas ulehčení, čas pokoje. Brzy vznikl i stát Izrael, v který jsme my Židé vkládali velké naděje. Nastalo velké stěhování do této malé země, v té době z větší části pusté, plné pouští i bažin. Téměř všichni jsme se upínali k dávnému snu. Být konečně po dvou tisících let pány ve své zemi, žít v pokoji. Do Izraele začali proudit Židé ze všech končin světa, ze všech národů, kontinentů. Tento náš dávný sen po domovině narážel hned zpočátku na mnohá úskalí. Bylo to nepřátelství okolních arabských zemí, které hned po vzniku Izraele vyhlásily právě narozenému státečku válku, dále problémy s aklimatizací nově příchozích, problémy se zúrodňováním země. Mnozí nadšenci tyto tlaky nevydrželi a vraceli se do svých původních domovů či se stěhovali do obrozujících se demokratických států. Sám jsem se v době vysokoškolských studií zúčastnil náboru na vystěhování do Izraele v touze pomoci nově vzniklému státu, chránit ho před sousedními nepřáteli. S touto myšlenkou jsem se jel tehdy svěřit svému otci na Slovensko do Popradu. Otec mi tenkrát poradil: „Ďurinko, to je skvělá myšlenka, nejdřív však dostuduj a pak jeď.“ Mezitím čas pokročil, já se oženil, a prvně tak navštívil Izrael až po roce 1989.

Po roce 1938 se situace s naším podnikáním výrazně zhoršila, na Slovensku začala všeobecná arizace. Obchod převzal náš přítel Béla Kolenka, přes jeho snahu však podnikání během války moc nešlo. Po válce se drtivá většina Židů k podnikání nevrátila, byli zavražděni v koncentrácích ve východním Polsku „díky“ slovenskému parlamentu, který odhlasoval propuštění Židů na tzv. nucené práce, v reálu na fyzickou likvidaci. Další ranou byl příchod komunismu, který nám zabral, „znárodnil“ i to něco málo, co z původní prosperity pozůstalo. Po roce 1948 obchod stále vedl Béla Kolenka spolu se svým synovcem. Ale obchod už většího úspěchu nedosáhl.

Studia

Ještě před koncem války jsem začal studovat na gymnáziu v Levoči u jezuitů. Byl to čas, kdy jsem se zotavoval ze všeho napětí skrývaného štvance. Ubytován jsem byl na jejich internátě, vládl tu přísný řád a zároveň přátelská atmosféra. Přestože jsme se tu nemohli volně pohybovat a měli jsme spoustu zákazů, rád na tu dobu vzpomínám. Stačil jsem se tu i zamilovat do krásné dívky. Ve třídě bylo dvanáct studentů. Neměl jsem moc dobré základy pro studium, gymnázium jsem nedokončil kvůli příchodu fašistické moci, která nám Židům omezila i studia, náhradní měšťanka byla spíš flákárna a navíc jsem rok ztratil nedobrovolným pobytem v úkrytu pod Kráľovou hoľou. Tady jsem však v učení chytil druhý dech a mnohé dohnal. Měli jsme tvrdou latinu, tu jsme prostě museli umět. Na latinu jsme měli pátera Urbana. Pokaždé, když jsme četli hexametry, dával najevo spolužákům, že nemají sluch, ale jen spišské uši, které vůbec neslyší krásu latiny v hexametrech. Profesor říkával: „Podívejte se, jak ten Lukáč krásně čte ty hexametry,“ v hlavě měl nějak zafixované, že jsem obzvlášť nadaný latinář, a dával mě za vzor. Ale mně se to zdálo jako mýlka a měl jsem obavy, že se to provalí. Zvláštní je, že i má další profesorka Konická, za svobodna Skoknová, mimochodem moc hezká a mladá dáma, pokračovala obdobnou nezaslouženou chválou mých školních úspěchů. Když už ve třídě nenacházela nikoho na správnou odpověď, často se za mě postavila a říkala: „Juraji, dávej pozor a piš, ukaž všem, jak je to správně.“ Prostě se ve mně taky nějak zhlédla, nebylo to pedagogické. Vždy jsem měl u ní jedničku, a přestože jsem nebyl až tak špatný, na výtečnou to prostě nebylo. Taky s profesorem Slavkovským na fyziku jsem měl podobné zkušenosti. Ale tam to mělo alespoň racionální důvody, byť ne až tak spojené s předmětem samotným. Moc rád jsem hrával volejbal, protože jsem však byl spíše menšího vzrůstu, na síti jsem se moc neuplatnil, zato stal jsem se nejlepším nahrávačem právě našeho fyzikáře. Protože jsem byl nejlepší nahrávač fyzikáře, byl jsem i nejlepší fyzikář. To však nebyla pravda, a taky se mi to později málem vymstilo.

Po maturitě jsem chtěl na studia do Prahy, kde již studovala moje sestřenice Zúza medicínu. Zvolil jsem si chemii na VŠCHT, snad hlavně proto, že nepožadovali deskriptivu. Vystál jsem frontu na zápis; pedel, který zapisoval kandidáty, se mě snažil od studia odradit, prý ať studuji v Bratislavě a zůstanu na Slovensku, odkud pocházím. Nevzal mě, ale já si stoupl znovu do fronty. Mezitím pedel odešel na oběd a jeho zástupkyně mě zapsala. Tak začala moje dráha chemika. Jakkoli jsem byl na gymnáziu v Levoči vedený jako vynikající fyzikář, na vysoké škole mi právě tento předmět připravil těžké chvíle. V rámci první státní zkoušky jsem musel dělat fyziku u profesora Horáka. Byl jsem z toho úplně na dně. Ještě dnes si pamatuji, jaké otázky jsem dostal, první byla z optiky (to byla teorie, kterou jsem víceméně uměl), druhá z mechaniky (to už jsem dost tápal) a třetí z elektřiny (to už pro mě byla věc naprosto cizí, mimo rámec mého pochopení). Po tom stále větším utrpení mi profesor řekl: „No tedy nic moc, Lukáč“ a nabídl mi čtyřku, nebo že můžu přijít ještě jednou. Pro mě to bylo jasné, vzal jsem čtyřku a rád, protože jsme jednu čtyřku mít mohli.

Studium nebylo lehké, byl jsem ale docela pilný a šlo mi to jinak dost dobře. Za čtyři roky jsem vystudoval organickou chemii, které jsem se věnoval po celý život.

Eva

Na studiích jsem se stačil oženit s Evou Roubíčkovou. K seznámení s touto nejchytřejší a nejvzácnější ženou na světě mi nechtě dopomohl můj starostlivý otec. Přijel ze Slovenska, aby mi našel v Praze bydlení. Bydlení v podnájmu u vdovy s dcerou mu přišlo ideální, zvlášť proto, že si myslel, že se mi ta mladá holka nebude líbit. Ač se otci jen výjimečně nějaký odhad nepovedl, tentokrát se přepočítal. Eva měla těžký život. Její otec Roubíček byl jako Žid poslán do Terezína, a ačkoli přežil, brzy po návratu umřel na následky zacházení v koncentráku a na nemoc srdce. Eva se vyučila švadlenou a po válce dostudovala filozofickou fakultu, dějepis a zeměpis.

Když jsem se měl ženit, měla moje nastávající žena z několika věcí hrůzu, a jedna z nich byla, abych nezdědil po otci a dědovi vášnivý vztah ke kartám. Dlouze jsem ji musel ujišťovat, že můj intelekt na takovou hru nesahá.

Evina matka umřela krátce po svém manželovi a já se s Evou oženil, a zachránil tak i byt. Tedy pro pochopení: Evu jsem si nebral jen kvůli bytu. Moji rodiče nebyli svatbou nijak nadšeni, spíš naopak. Vše se napravilo po narození syna Michala. Začali jsme jezdit na Slovensko, největší radost z vnuka měl dědeček. Podařilo se nám vypěstovat v synovi velkou lásku k Nízkým i Vysokým Tatrám. Každý rok jsem ukazoval synovi místa pod Kráľovou hoľou, kde jsme se za války skrývali.

Eva byla velice pilná a inteligentní, nejdřív pracovala v ústředním archivu Prahy na ministerstvu vnitra. Byla tam velice vážená. Po narození syna musela místo opustit, pak pracovala na různých místech, založila archív dopravních podniků a vydala několik knih, například Od koňky k metru. Byla také přísnou matkou, což se pozitivně projevilo ve studiu našeho syna.

S manželkou jsme jezdili na dovolené pouze na Slovensko, do zahraničí málo. Já bych rád jel k moři, ale Eva nebyla ochotná se mnou cestovat. Hlavně ne do Německa, neboť měla ještě v živé paměti hrůzostrašné vzpomínky, které zažila se svým otcem a vlastně s celým příbuzenstvem, jež beze zbytku absolvovalo koncentrační tábory. Eva byla nemocná na srdce, což zdědila po svém otci, a to byl také důvod její velice brzké smrti v roce 1981.

Práce

Já jsem zpočátku pracoval jako výzkumník v laboratořích, postupně jsem se dostal k vedení laboratoří. Hlavně kvůli lepšímu životu našeho syna jsem pak udělal chybu, za kterou se dodnes stydím. Eva se rozhodla: „Juraj, já ke komunistům nikdy nevstoupím, ale ty jsi flexibilnější, tak to spíš zvládneš.“ Když za mnou pak přišli, tak jsem jim teda kývl. Ve straně jsem zůstal až do roku 1989. Bylo až s podivem, že jsem nikdy neměl v Čechách problémy s tím, že můj otec byl velkoobchodníkem. Ne tak bratr, který zůstal na Slovensku. Když jsem naivně svému vzdálenému příbuznému zajišťoval papíry na izraelském velvyslanectví a zaparkoval auto přímo pod okny StB, známí se zhrozili a mysleli, že mě určitě vyfotili a zavolají si mě na kobereček. Ale nic. Taky díky kariérnímu postupu až do funkce 1. náměstka ředitele Léčiv, největšího farmaceutického podniku v Čechách, jsem se mohl služebně podívat i do kapitalistické ciziny. Možná si někteří myslí, že jsem spolupracoval s tajnou službou, ale kromě služebních reportů z cest řediteli jsem jiné informace nepodával. Hlavně ne o utečencích, s kterými jsem se v cizině setkával.

Po odlivu nejzuřivější vlny komunistického systému nastalo v 60. letech určité uvolnění a s tím i určitá možnost, i když ne legální, odchodu do ciziny. Mnozí mí známí tuto příležitost využili a vystěhovali se. Z rodiny to byla nejdřív sestřenice Zuzka, pak druhá sestřenice Maja s rodinami, a nakonec i strejda Pali s manželkou. Zuzka nejprve žila rok s rodinou v Izraeli (pracovala tu jako lékařka), ale dlouho tam nevydrželi a odešli všichni do Německa. Pravda je, že další německá generace, když se dověděla o zločinech svých otců a matek, se chovala a chová k nám Židům přátelsky. To my, starší generace, vždy rádi čteme či slyšíme. Cesta k tomuto stavu však nebyla jednoduchá, protože denacifikace v Německu měla své problémy. V podstatě každý evropský národ se s tím musel po válce vyrovnávat. Dekomunizace v našem státě na rozdíl od denacifikace není dosud vyřízena, komunistická strana není stále postavena mimo zákon.

Se strejdou Palim jsem se setkal, když jsem navštívil Německo při jedné své služební cestě do farmaceutických podniků v západním Německu. Takové návštěvy jsem musel utajovat. Ze setkání jsme oba měli velikou radost, po dlouhé době jsme se mohli vidět. Jeho obraz vidím dodnes před sebou, jak na rohu v parku v Kolíně-Lindenthaalu sedí a čeká na mne opřený o hůl. Strejda Pali zemřel v Kolíně ve věku 88 let, také jeho manželka Janka již umřela.

Poprad

Chtěl bych také něco stručně vypovědět o historii města Popradu, města mého dětství, města, které mám tak rád a rád se do něj vracím. A to i přes vše zlé, co tu potkalo mé židovské přátele z dětství.

Poprad je a bylo krásné místo, ale zároveň bylo dosti blbým místem pro Židy, jako v podstatě celé Slovensko. Poprad a jeho okolí byly bohaté na spišské Němce, které tam uherský král Vladislav II. Jagellonský v 15. století pozval, aby naučili místní sedláky obdělávat půdu. Nicméně kolem Tater se stejně rodily spíš jenom brambory. Němci tam přišli, založili osady, pak vesnice. Za války se právě mnozí z nich přidali na stranu fašismu.

Moje matka se v Popradě narodila na přelomu století. Tehdy byl Poprad ještě málo významným městem se třemi tisíci obyvatel. Mnozí lidé, zvláště ti, co vládli na úřadě, již v té době věděli, že Poprad leží na krásném místě v blízkosti Tater i Slovenského ráje, a to zaručuje perspektivu jeho dalšího rozvoje. Dnes je Poprad s asi 40 tisíci obyvatel jedno z dosti významných měst Slovenska.

Vznik Československé republiky v roce 1918 znamenal pro Slovensko, dosud jen zaostalou část Horních Uher, velkou změnu a počátek cesty k větší demokracii a ekonomickému růstu. Masaryk pomohl k založení středně velkého státu, který měl v sobě vše potřebné k dosažení hospodářské stability. Jednak to byla průmyslová síla v českých zemích, vysoká zemědělská produkce na Moravě a jižním Slovensku a celková dobrá nálada a ochota budovat nový stát na principech moderní demokracie. ČSR byla jediným státem střední Evropy, který byl mezi válkami uznávaný po celém světě. Negativní události v okolním světě však tvrdě zasáhly i do vývoje mladého Československa. Krize 20. a 30. let se nevyhnula ani jemu. A krizových událostí využili různí světoví demagogové k šíření nových –ismů: fašismu v Itálii a Španělsku, fašismu a nacismu v Německu, komunismu v Rusku.

Po válce z Popradu zmizelo téměř všechno židovské obyvatelstvo, židovská obec tu není. Židovský hřbitov v Popradě je stěží udržován, synagoga byla za Slovenského štátu používána jako tiskárna, židovská obec se sídlem v Košicích ji nakonec prodala.

Rusové za války

Rusové za války dělali zvláštní politiku, na jedné straně neschvalovali obsazení Sudet, mnichovskou dohodu, odsuzovali nátlak Anglie a Francie na odstoupení pohraničních oblastí Němcům, na druhé straně vyjednávali s Němci o sférách vlivu (Pakt Ribbentrop – Molotov, smlouva o neútočení). Také Židé utíkající před Němci do východní části Polska, již pod ruskou vládou, si naivně mysleli, že je to zachrání. To byl ale velký omyl, Spadli z bláta do louže. NKVD, ruská tajná policie, tyto nelegální utečence, kteří utíkali před jistou smrtí v Němci obsazené části Polska, buď posílala zpátky, nebo zavírala a transportovala na nucené práce na Sibiř. Nezajímalo je, že většina židovských utečenců byla připravena pomáhat Rusku v boji proti Němcům. Stávalo se, že je nechávali potopit na lodích, které je převážely, nebo je nechali umírat bez jídla, bez oblečení v nesnesitelných podmínkách sibiřské zimy. Další z pro mě nepochopitelných činů ruské politiky, který mě opravdu dopálil, bylo nabídnutí budovy československého velvyslanectví fašistickému Slovenskému štátu a vedení diplomatických styků Moskvy se Slovenským štátem.

Můj bratranec Július Maybaum, který vystudoval práva v Bratislavě, utekl za války do Moskvy jako velký komunista. Tam už s novým jménem Bránik vystupoval jako speaker ve slovenském vysílání z Moskvy, my jsme ho poznali po hlase. Po roce 1945 se stal poverenikem, ministrem na Slovensku. Měl jsem kontakty s jedním z jeho bratrů, který byl také právník, ale utekl do Švýcarska.

Antisemitismus přetrvává

Také si vzpomínám, že můj otec navštívil v roce 1945 v Košicích pana Husáka (pozdějšího prezidenta ČSSR). Jaký byl vztah mnohých komunistů k nám Židům, může dokumentovat i jeho odpověď na otázku mého otce, zda by něco mohl zjistit o Weclerových, utečencích v Anglii: „Co si myslíte, že jste? Kdybych se měl starat o každého Žida, kam bych došel?“

Je velmi smutné, že právě v době po válce, po tolika zbytečných obětech, Stalin jako válečný hrdina a osvoboditel rozpoutal čistky a také antisemitskou propagandu. Mnozí byli na jeho příkaz zlikvidováni.

Bohužel se i v naší době objevují antisemitské názory. Je velká škoda, že katolický klérus se před válkou jasně nedistancoval od antisemitských postojů. V roce 1939 se hlásila ke katolictví většina slovenských obyvatel, což dávalo velikou šanci mít zásadní vliv na události, na přežití mnohých Židů na Slovensku. Místo aby jasně dali najevo biblické učení, že před Bohem jsou si všechny rasy rovny, že Bůh neselektuje, neodsuzuje a neposílá na smrt na základě rasové příslušnosti, buď mlčeli, nebo v horším případě ještě schvalovali a napomáhali k uskutečnění fašistických záměrů likvidace Židů. Ani po válce, kdy svět jasně odsoudil zvěrstva nacismu, nevydal katolický klérus jednoznačný hlas proti antisemitismu. Tuto jedinečnou příležitost hlásat z kazatelen rovnost lidí před Bohem a jeho lásku předně k židovskému národu, z kterého vzešel Ježíš – zachránce Židů i lidí ze všech národů, a vyvrátit tak historický antisemitismus, církev příliš nevyužila. Nesmyslné ideje antisemitismu doposud dřímají v hlavách mnohých lidí a čas od času se v plné nahotě odhalují v různých formách neonacismu. V září 2010 při fotbalovém utkání došlo v Bratislavě k masovému skandování protižidovských hesel, nenávistné skandování „Jude, Jude, Jude“ bylo zachycené televizí a vysílané po celém Slovensku. Z vládních míst na Slovensku chybí snaha o řešení těchto negativních událostí. V mnohých takových případech byla policejní vyšetřování ukončena bez označení viníka. Nepochopitelné jsou pro mě snahy glorifikovat Ferdinanda Ďurčanského, který se stal se svým politickým životem ztělesněním radikálního křídla slovenského fašismu. Byl spolu s dr. Josefem Tisem přijat u Adolfa Hitlera, kde ubezpečoval, že Slovensko bude následovat německý vzor. Napomohl k rozdělení tehdejší ČSR a ještě z Vídně, kam utekl po válce, štval proti republice, které byl stále občanem.

Přestože antisemitismus byl, je a asi i bude, je nemálo těch, kteří se proti němu stavějí a pomáhají nám Židům. Moc rád vzpomínám na přítele naší rodiny, našeho zachránce Bélu Kolenku, který již není mezi živými. Béla Kolenka dostal izraelské vyznamenání Spravedlivý mezi národy nejen za pomoc nám, ale i dalším židovským rodinám. V Bratislavě mu vyznamenání předával izraelský velvyslanec.

*

Závěrem bych chtěl ještě shrnout, kdo do dnešních dnů, tedy do května 2011, z generace, kterou jsem popisoval, ještě žije a kdo už zemřel.

Zlé rány, které tak ničivě dopadly na nás Židy, se naší rodině z větší části vyhnuly, téměř všichni lidé z mého okruhu zemřeli normálním způsobem. Výjimkou je moje teta z Budapešti, sestra mé matky, která byla poslaná do Osvětimi a žádnou zprávu jsme se o ní nedozvěděli. Dále byli vzati do Osvětimi naši dva příbuzní, kluci deseti a patnáctiletí, kteří se tam dostali smutným způsobem. Rodiče se rozvedli, otec žil ve Vráblích, které patřily Maďarsku, a matka s dětmi žila v Nitře. Když začaly transporty na Slovensku, poslali kluky k otci, protože v Maďarsku ještě transporty nezačaly. Problém však byl, že Vráble ležely na území obsazeném Němci, odkud odsuny Židů do koncentračních táborů začaly v Maďarsku nejdříve. Přestože se mí rodiče snažili kluky zachránit, přijeli pozdě, a tak skončili v Osvětimi. Mám na ně intenzivní vzpomínky, byli stejně staří jako já s bratrem.

Dědeček Albert Spitzer zemřel v roce 1937 a jeho žena Fany zemřela v roce 1942, zrovna v době začátku transportů ze Slovenska. V tom neštěstí to bylo i štěstí, nemuseli jít na potupnou smrt do koncentračního tábora. Moje babička Paukerová se s námi schovávala v lese. V době, kdy jsme se schovávali v seníku, odešla od nás do sousední doliny. Byla velká kuřačka a bez cigaret nemohla žít. Babičku zastihla německá hlídka, pročesávající lesy při hledání partyzánů, a její soused Sútor, Spišský Němec, ji vlastnoručně zastřelil.

Moje sestřenice Zuza a Maja žijí do dnešních dnů v Německu. Obě se vdaly, obě mají dvě děti a také už vnoučata. Můj bratr Michal žije ve Spišské Nové Vsi, má také dvě děti a tři vnoučata. Já bydlím v Praze a mám jednoho syna a dva vnuky.

Ing. Juraj Lukáč (1927) se narodil v židovské rodině na Slovensku. Po válce vystudoval chemii, působil v národním podniku Léčiva Praha.

Obsah Listů 4/2012
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.