Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 2 > Václav Klusoň: Zisk, renta a korupce

Václav Klusoň

Zisk, renta a korupce

Všude se rozšířilo náruživé klima sebeobohacování. Tato vášeň nezná žádné hranice. Neexistují již ani etické normy, ani morální bariéry – heslem dne je totální svoboda. Zneužitá svoboda vede však k brutalitě a kriminalitě... V této společnosti platí za úspěšného jen ten, kdo vydělává co nejvíce peněz. Kdo to nedělá, platí za hlupáka bez ohledu na to, zda je jinak dobrý či ne.“
M. Dönhoffová, 1996

Po celém světě se šíří protestní hnutí vycházející z kritiky narůstajících nerovností ve společnosti, jež mají stále více na svědomí korupční praktiky, nezodpovědné či dokonce podvodné jednání. Tyto protesty sice narušují politický a sociální smír nebo dokonce ohrožují demokracii v některých zemích či regionech, na druhé straně však povzbuzují k odkrývání pravých příčin hospodářského poklesu a růstu bídy. Především však burcují lidi, aby se s tím něco dělalo.

Podstatné je, že korupční pandemie postihuje v různém rozsahu téměř celý svět. Jak známo, organizace Transparency International odhaduje rozsah korupce pomocí tzv. indexu vnímání korupce (Corruption Perceptions Index-CPI), který v intervalu (0;10) měří rozsah této zhoubné nemoci. Hodnoty kolem nuly indikují velmi závažné ohrožení společnosti, naopak hodnotami blížícími se k deseti se mohou pochlubit jen země korupčně relativně čisté. V roce 2011 sestavila zmíněná organizace žebříček 182 zemí od nejčistších k nejzamořenějším. V první desítce „čistých“ jsou země v rozmezí hodnot CPI od 9,5 do 8,7. Na prvním místě je Nový Zéland (9,5), následují: Dánsko ( 9,4), Finsko (9,4), Švédsko (9,3), Singapur (9,2), Norsko (9), Holandsko (8,9), Australie (8,8), Švýcarsko (8,8) a Kanada (8,7). V poslední desítce jsou země s největší korupcí, s hodnotami indexu od 1,9 do 1,0: Somálsko a Severní Korea (1.0); Myanmar (Barma) a Afghánistán (1,5); Súdán, Turkmenistán a Uzbekistán (1,6); Irák a Haiti (1,8); a Venezuela (1,9).

Za pozornost stojí, že země „korupčně čisté“ bývají velmi často i zeměmi velmi bohatými; tak kupříkladu Švédsko s hodnotou CPI 9,3 se může pochlubit velmi vysokou hodnotou podílu HDP na obyvatele: 40 376 USD. Stejně tak velké bohatství koreluje s nízkou korupcí ve všech zemích první desítky. Naopak země prolezlé korupcí jsou velmi chudé; Somálsko, s hodnotou CPI 1,0 vykazuje podíl HDP na obyvatele ve výši pouhých 600 USD. Našim neoliberálům, kteří si tak oškliví sociální stát, bychom měli připomenout, že evropské země v první desítce mají více nebo méně rozvinuté sociální státy. Bylo by však zapotřebí provést podrobnější rozbor těchto dat, abychom prokázali vysokou míru korelace mezi stupněm korupčního postižení jednotlivých zemí, jejich bohatstvím či chudobou a ekonomickou výkonností. Avšak již z toho, co jsme si právě uvedli, jsou tyto souvislosti zřejmé.

V České republice i podle tabulek Transparency International pokračuje propad indexu CPI; zatímco v roce 2005 činila jeho hodnota 4,3 a ČR zaujímala 43. příčku v celosvětovém pořadí, o šest let později tj. v roce 2011, se tato hodnota sice zvýšila jen nepatrně na 4,4, avšak v celosvětovém pořadí se propadla na 57. místo. Transformace ekonomiky, jež byla zahájena v roce 1990, otevřela korupci nepřestavitelně velký prostor, který se dále rozevírá až do dnešních dnů. Hlavním kritériem úspěšnosti transformace byla totiž její rychlost, a proto nutně vznikaly velmi nedokonalé právní normy a instituce, jejichž – možná zcela záměrně vytvářenými mezerami – snadno procházely davy nepoctivců, spekulantů a dobrodruhů, sledující urvat z privatizovaného národního majetku co největší a nejtučnější sousta. To by ovšem nebylo možné bez velkého morálního úpadku, který postihl značnou část společnosti, bez systematického vytěsňování základních etických norem nejen z ekonomiky, nýbrž i z celé společnosti. Pamatuji se, jak v raných dobách privatizace, když byly objeveny první případy korupčních podvodů, které se začaly vyšetřovat, zazněla z nejvyšších míst státu kritika, jejímž leitmotivem byla kriminalizace podnikání; vyšetřování údajně dusilo zdravé podnikání v samotném zárodku. Nutno zdůraznit, že etické normy vždy jednotlivce omezují, že jejich svoboda – třeba svoboda podvádět, podplácet a krást – musí být proto systematicky a razantně potlačována. U nás však mnozí občané na taková omezení stále ještě nahlížejí s podezřením z antiliberalismu. Naši neoliberálové totiž přehlédli – snad také v přílišném chvatu při svém studiu liberalismu – varování prof. F. A. Hayeka, že neomezená demokracie je antiliberální.

Hlavní směr neoliberalismu: sebezájem › zisk, či renta?

V takových podmínkách přestává být sebezájem jednotlivců a skupin držen na uzdě, neboť snadno a také velmi rychle proniká do oblastí, kam jako dominantní faktor motivace nepatří, tj. do sféry veřejné a politické, kde přirozeně vytěsňuje morálku, altruismus a především zájem o druhé. Vlastní zájem, materializovaný do podoby zisku a jeho maximalizace, je samozřejmě dominantním faktorem tržní ekonomiky, tedy trhu ekonomického, zatímco na trhu politickém musí kritérium zisku vždy ustupovat zájmům o druhé, o sociální rozvoj, o zdraví, o kulturu, vzdělání, o rozvoj občanské společnosti a o přírodu. Všechny tyto mimoekonomické zájmy jsou vyjádřením oddanosti morálce a odpovědnosti ke společnosti. Velkým nebezpečím naší současnosti je, že vlastní zájem exponovaný do podoby zisku začíná stále více ovládat oblast občanskou a politickou, že politice dominují ekonomické zájmy. Politické aktivity jsou potom nejen symbolicky, nýbrž i zcela reálně považovány za aktivity ekonomické, za něž se platí určitá cena a z nichž pro jejich nositele plyne zisk, většinou velmi vysoký.

Ekonomické aktivity na politickém trhu jsou označovány poněkud nezvyklým a případně i zavádějícím termínem: vyhledávání renty (rent-seeking). Pojem renta patří do jazyka ekonomické teorie a rozumí se jím výnos vlastníka omezeného zdroje, jehož nabídka je nepružná, nezávisí na ceně, takže funkce nabídky je zobrazena kolmicí k ose x. Zdroj je pak k dispozici při jakékoliv ceně, respektive při jakékoliv velikosti renty. Velikost renty je pak věcí politického či administrativního rozhodnutí a aktivity vyhledávání renty spočívají v ovlivňování těchto rozhodnutí. Podle jiné definice je renta ta část platby vlastníkovi, jež převyšuje výnos alternativního použití zdroje, tzv. náklady příležitosti. Rentou bývá obvykle označován výnos půdy, zemědělské či jiné (zemědělská, polohová renta). V přeneseném slova smyslu někteří autoři hovoří i o takzvané podnikatelské rentě, jíž se rozumí mimořádný podnikatelský zisk. Pokud se ovšem jedná o aktivity na ekonomických trzích, hovoříme o zisku, nikoliv o rentě.

Podnikatel-inovátor pohybující se na soutěžním trhu nevyhledává rentu, nýbrž zisk. Proto se v těchto podmínkách hovoří o vyhledávání zisku, nikoliv o vyhledávání renty. V podmínkách soutěžního trhu je podnikatel dříve či později vystaven konkurenci, která nabídne stejný, podobný, zejména však lepší výrobek za nižší cenu. Mimořádný zisk (tzv. podnikatelská renta) dosavad úspěšného podnikatele postupně vymizí a prospěch z inovovaného výrobku či výrobního postupu nakonec připadne spotřebiteli; podnikatelská renta se rozplyne mezi spotřebitele. Aktivity typu vyhledávání zisku jsou v soutěžním prostředí velmi prospěšné, v jiných oblastech, zejména v politice a ve veřejném sektoru bývá totéž chování spojeno s mrháním zdroji˝, a je tedy nežádoucí. Sociální důsledky vyhledávání zisku a vyhledávání renty jsou podstatně odlišné. Zatímco v prvním případě dochází k efektivní alokaci zdrojů, je ve druhém případě zdroji plýtváno. Tak jak se vzdalujeme od trhu, tj. od tržní alokace zdrojů, k alokaci politické, stává se vyhledávání zisku stále méně žádoucím jevem. Motiv zisku totiž nepatří do politiky, nýbrž na ekonomický trh.

„Politický podnikatel“, jímž rozumíme kupříkladu představitele určité zájmové skupiny, namísto aby realizoval inovace a podnikal na ekonomickém trhu, přesvědčuje vládní úředníky, poslance a politiky o tom, že je společensky žádoucí, aby mu vláda poskytla určité výsadní postavení, jež by jej chránilo od konkurence, omezovalo nebo zcela zamezovalo vstup do odvětví, v němž podniká, zaručovalo výhodné ceny apod. Do svých intervenčních aktivit, často neprůhledných, je ochoten investovat i nemalé prostředky. Získané postavení či úlevy znamenají totiž pro něj zisk, který by na soutěžním trhu buď vůbec nedosáhl, nebo jen s vynaložením většího a kvalifikovanějšího úsilí. Jak již bylo zmíněno, zatímco zisk dosažený na trhu se díky soutěži dříve či později v podobě nižších cen dostane alespoň zčásti ke spotřebiteli, zde naopak zůstává v rukou „politického podnikatele“. Inovace nevznikají, nevýkonné struktury se většinou petrifikují, výroba se nerozšiřuje a získané prostředky nejsou produktivně investovány. Nejspíš směřují do nadměrné, okázalé a plýtvavé spotřeby...

Invaze státu a politiky do ekonomiky

Stát, který se zaměřuje na vytvoření normativního rámce tržní ekonomiky, avšak též na ochranu lidských práv, životního prostředí a zdraví občanů, na jejich vzdělání, na jejich zajištění v nemoci a ve stáří, tedy na ochranu a prosazování práv jednotlivce včetně práv vlastnických, na dodržování uzavřených smluv a převzatých závazků, nemá již tolik prostoru pro aktivity typu „rent-seeking“; alokace omezených zdrojů probíhá na trhu a státu se nedostává kapacity, aby se do alokačních aktivit trhu vměšoval. Jakmile se však stát přesto začne v tržních aktivitách angažovat, jde to vždy na úkor jeho sociálních a společenských funkcí. Intervenční aktivity zájmových skupin funkce trhu oslabují, určitá část tržního zisku se transformuje na rentu, takže rozsah rentních aktivit je pak přímo závislý na rozsahu intervenčních aktivit zájmových skupin i na rozsahu státních zásahů do ekonomiky.

*

„Dokud je trhům dovoleno alokovat zdroje, není politická alokace potřebná. Jakmile však trhům není dovoleno fungovat nebo jakmile jsou ve své alokační funkci rušeny, musí do hry vstoupit politika.“
J. M. Buchanan, 1980

*

Zcela obecně vyhledávacími rentními aktivitami tedy rozumíme každé neproduktivní vynakládání zdrojů, jejichž účelem je zvýšení vlastního důchodu, postavení či monopolní moci. Renta, jak je zde o ní řeč, se na politické scéně objeví vždy tehdy, když se nějak omezí tržní alokace zdrojů. Zájmové skupiny, které u politiků intervenují například ve prospěch zadávání státních zakázek konkrétním subjektům za výhodných podmínek, získání státního majetku za cenu nižší nežli tržní, které usilují o udělení určitých výsadních práv, daňových a finančních výhod, různých podpor a subvencí apod., fakticky provozují více nebo méně skryté rentní vyhledávací aktivity. Úspěch v těchto aktivitách se posléze projeví ve vylepšení tržního postavení, kterého by na soutěžním trhu tyto skupiny nedosáhly. Rentou potom rozumíme tu část podnikatelského zisku, kterého se nedosáhlo na trhu, nýbrž politickým vyjednáváním a uplatněním politických vlivů. Lze to říci také tak, že politickou intervencí získané postavení na trhu rezultuje v kvazimonopolní cenu a renta je pak rozdílem mezi touto cenou a potenciální cenou tržní, které by se dosáhlo jen na soutěžním trhu, tedy bez politické intervence.

Renta jako zdroj úplatků a korupce

„Politický podnikatel“ je ovšem připraven za takto vytvořenou rentu také něco zaplatit. V první řadě možná nabídne politickou podporu či voličské hlasy, a bude tak korumpovat politickou stranu, která je u moci. Jeho vyjednávací síla se však podstatně zvýší, může-li vedle politické podpory nabídnout i odpovídající finanční kompenzaci, tj. úplatek. Jeho velikost pak přirozeně závisí na velikosti vytvořené renty.

Připomeňme si, že v období transformace, privatizace státního majetku, bylo vyhledávání renty samozřejmou, i když utajovanou součástí jednotlivých postupů předávání státního majetku do soukromých rukou. Základem renty byl opět rozdíl mezi cenou, za kterou byl majetek privatizován, a potenciální cenou tržní. Čím větší byl tento rozdíl, tím větší byl zájem o konkrétní privatizační metodu, tím intenzivnější byly vyhledávací rentní aktivity a tím větší prostředky byli zájemci o privatizaci ochotni vynaložit.

Korupce je tedy většinou součástí rentních vyhledávacích aktivit – navazuje na ně. Intervenující subjekt (politický podnikatel) zahrnuje nabídku odpovídajícího úplatku do své vyjednávající strategie a hradí jej z dosažené renty. Obvykle platí velmi jednoduchá úměra: čím větší očekávaná (získaná) renta, tím větší je nabízený úplatek a tím slabší odpor vůči němu se strany potenciálních příjemců. Renta v podmínkách politického rozdělování zdrojů je proto vždy u zrodu korupce. Odolnost vůči ní slábne s rostoucí rentou a s velikostí úplatku, a tedy s rozšiřujícími se možnostmi politické alokace zdrojů.

Náklady na korupci nesou v konečném efektu daňoví poplatníci. O tyto částky jsou buď zkracovány příjmy veřejných rozpočtů, nebo jsou zbytečně a nadměrně zvyšovány jejich výdaje. Bezprostřední podíl jednotlivého občana je však poměrně nízký a přirozeně těžko odhadnutelný. Občan újmu na svém životním standardu bezprostředně nezaznamenává. Časem si však určitě všimne narůstající akumulace bohatství u druhých a pak snadno pojme podezření, že tento majetek z poctivé práce a poctivého podnikání nepochází. To je ovšem již pozdě. Korupce se obtížně dokazuje a vyžaduje efektivní legislativu a výkonnou (a samozřejmě nezkorumpovanou) justici.

Korupce i renta přispívají k nerovnoměrnému rozdělování příjmů a majetku, což je téměř vždy předmětem lidské závisti – ale i obdivu. Korupce je škodlivá a nebezpečná nejen proto, že vede k neefektivní alokaci zdrojů, nýbrž též proto, že přerozděluje bohatství způsobem, který vyvolává sociální napětí. Sociální napětí nebývá však zcela souběžným jevem korupce; vzniká s určitým zpožděním, až v situacích, v nichž se sociální postavení určité části obyvatelstva stane neudržitelným. Až potom se pozornost veřejnosti začne zaměřovat na ty sociální skupiny a ty jednotlivce, kteří nápadně rychle velmi zbohatli a jejichž funkce a postavení ve společnosti jim otevřely cesty neoprávněného či nezákonného obohacení. Pokud politici tento problém ignorují nebo podceňují, musí být připraveni nést rizika velmi pravděpodobného sociálního konfliktu a politických krizí v budoucnosti. To je cena, kterou politik za korupci dříve či později zaplatí, pokud ovšem proti ní včas nezakročí. Problém je však v tom, že politici přicházejí a odcházejí a že za své aktivity žádnou hmotnou odpovědnost nenesou.

Korupce není dosud v naší společnosti předmětem všeobecného odsouzení a není hodnocena jako zavrženíhodné a trestuhodné chování. Většina lidí ji stále toleruje. Tato společenská atmosféra je výsledkem morálního stavu společnosti a jejího právního řádu, který málo energicky a nedůsledně postihuje ty, kteří podvádějí, převzaté závazky neplní, a tak jim umožňuje získávat výhody, které v právním státu jsou nedosažitelné. Vědomí, že protiprávní a amorální chování velmi pravděpodobně nikterak výrazněji nepoškodí občanský a politický status toho, kdo se takového jednání dopustí, je rovněž významným faktorem rozšiřování rentních vyhledávacích aktivit a úplatkářství. Až jednou bude většina společnosti hodnotit korupci jako závažný trestný čin, motivace k ní se zajisté oslabí. V permisivním prostředí společnosti, v níž žijeme, však nízká pravděpodobnost odhalení a potrestání korupce a často i směšně nízké tresty boj proti ní velmi komplikují, popřípadě znemožňují.

Václav Klusoň (1926) je ekonom, stálý spolupracovník Listů.

Obsah Listů 4/2012
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.