Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 2 > Věněk Šilhán: Zkušenost srpna 1968

Věněk Šilhán

Zkušenost srpna 1968

V srpnu 1968 jsem žil v centru pražských a československých událostí. Už v dubnu jsem byl jako člen pražského Městského výboru KSČ zvolen delegátem připravovaného 14. sjezdu Komunistické strany Československa, který se měl konat v září toho roku.

Bylo to období Pražského jara, jež přineslo dramatické dění v naší společnosti i v samotné tehdy vládnoucí KSČ. (Nelze zapomínat, že vedoucí role KSČ byla politickou a společenskou realitou, že ovšem v této mocenské struktuře probíhaly progresivní konflikty a změny. Ty však neměly nic společného s bojem frakcí, na který bývá onen politický a společenský pohyb některými vykladači obrodného procesu zcela mylně redukován.) Mnohé nadějné změny v kultuře, ekonomice i politice se ovšem připravovaly a dály v průběhu celých 60. let.

(...) Progresivně myslící a jednající komunisté, prosazující socialismus s lidskou tváří, získali (jak ostatně prokázaly i tehdejší průzkumy) až neuvěřitelně silnou podporu a důvěru veliké části Čechů a Slováků. Prokazovali totiž svými záměry i skutky demokratické smýšlení, hluboce zakořeněné v hodnotovém světě občanů Československa a jeho moderní historii, počínaje Husovou náboženskou reformací, zejména však v době a vývoji I. republiky, v jejímž čele stál vynikající myslitel a prezident Tomáš Garrigue Masaryk.

Byl jsem v 60. letech mj. členem ekonomické komise připravující reformu společnosti. Podílel jsem se i na známém Akčním programu. Působil jsem tehdy na VŠ ekonomické v Praze, kde velká část vědeckých a pedagogických pracovníků na reformě společnosti spolupracovala. Přišla však osudná invaze a okupace armád Varšavské smlouvy v noci z 20. na 21. srpna a představitelé reformní politiky KSČ včetně Alexandra Dubčeka byli po jednání předsednictva ÚV KSČ zatčeni a posléze internováni mimo území republiky. Jejich zatčením měl být vytvořen prostor pro tzv. dělnicko-rolnickou vládu, která se měla zmocnit řízení země. Tehdy se – již 21. srpna – sešla skupina pražských delegátů připravovaného sjezdu KSČ, aby jednala o nastalé závažné a krajně dramatické situaci. Na svém shromáždění, které se konalo na VŠE, dospěli tito komunisté k závěru, že je nezbytné svolat mimořádný sjezd.

V těchto zcela nových, neočekávaných a velmi obtížných podmínkách, kdy celá země byla zaplavena vojsky Varšavské smlouvy, takřka přes noc z  21. na 22. srpna, byl – dík krajnímu nasazení pracovníků a funkcionářů městského výboru – zorganizován mimořádný sjezd KSČ, který se konal 22. 8. zcela netradičně v jednom z průmyslových závodů ve čtvrti zvané Vysočany. (Proto je nazýván „vysočanský“.) Shromáždilo se na něm přibližně 1300 členů strany z celé republiky. Měl jsem tu čest řídit tento mimořádný sjezd a byl jsem na něm zvolen zástupcem nepřítomného generálního tajemníka Alexandra Dubčeka.

Byli jsme si vědomi toho, že sjezd musí v krátké době projednat základní problémy strany a společnosti. (Hrozila možnost násilného přerušení jednání aj.) V usneseních sjezdu bylo rázné odsouzení invaze a okupace, požadavek návratu zatčených představitelů, záměr pokračovat v započatém reformním procesu, výzva k jednotě českého a slovenského národa, požadavek okamžitých změn ve vedení KSČ, odstranění konzervativních činitelů z politického života, výzva k celostátní generální stávce, oslovení demokratických sil světa. Byly zvoleny nové politické orgány strany včetně ústředního výboru. Tyto orgány se staly významnou sjednocující, organizující a koordinující silou pro celé území republiky.

V tehdejší politické situaci, v té historické chvíli, to byl – podle mého mínění – nejvýznamnější čin v celém kontextu mohutného, obdivuhodného občanského odporu. Velkým okamžikem sjezdu bylo vyhlášení generální stávky. Nebyla to stávka za chleba, ale za svobodu. Vysočanský sjezd sehrál v dané situaci mimořádnou morální a organizující roli. Jeho usnesení, zveřejňovaná nouzově, ovšem skvěle (s neuvěřitelnou vynalézavostí) fungujícími sdělovacími prostředky, byla jasná a zřetelná veliké většině občanů a také okolnímu světu.

Sjezd ovšem projednával řadu dalších problémů a otázek, mj. se kriticky vyjádřil k cestě prezidenta Ludvíka Svobody, který spolu s ekipou konzervativních, vlastně už sjezdem odvolaných funkcionářů, odcestoval do Moskvy, kde byl okázale (až teatrálně) přivítán... Poté začalo těžké nátlakové jednání, k němuž byli přizváni i zatčení a dosud internovaní českoslovenští politici. Výsledkem toho jednání byly moskevské protokoly, které znamenaly na mnoho let bezvýhradné podřízení čs. politiky záměrům SSSR. Mj. byly anulovány i výsledky vysočanského sjezdu.

Můj názor, moje přesvědčení je: sověti a jejich sateliti vtrhli s obrovskou vojenskou silou do ČSSR nejen proto, že u nás probíhaly demokratizační reformy, že bylo nutno „zachránit socialismus před kontrarevolucí“, jak opakovaně hlásali, ale především proto, že potřebovali vytvořit mocenskopolitické nástupiště proti západní Evropě. Invaze roku 1968 do Československa byla nepochybně součástí velmocenské politiky tehdejšího vedení SSSR, který si potřeboval upevnit svoje mocensko-vojenské a politické postavení v Evropě a vytvořit, připravit si vojensko-strategické nástupiště proti západní Evropě v eventuální 3. světové válce. Dosvědčuje to mnoho skutečností, mj. i výroky tehdejších československých a sovětských představitelů. Důkazy o tom přináší i ruský dokumentární film Pražský zlom – 1968 (publikovaný v ruské televizi v roce 2003), bohužel málo známý v ČR a v Evropě.

A zhodnocení? Myslím si, že pokus o československou reformu socialismu byl závažným historickým krokem, který – kdyby se býval podařil, kdyby nedošlo k invazi – mohl mít dalekosáhlé demokratizační a humanizující následky nejen pro ČSSR, ale i pro Sovětský svaz, další země východního bloku, a pravděpodobně i pro Evropu a svět. Bohužel, ono kdyby je prý historicky nepřípustné.

Dnes se k událostem srpna 1968 stále vracíme a hledáme v nich odpovědi na mnohé, i současné otázky. Tehdy dva malé národy uprostřed Evropy beze zbraní, s holýma rukama prokázaly odvahu postavit se na odpor obrovské ozbrojené moci. Vyzbrojeny byly jen odhodláním a přesvědčením, že mají nezadatelné právo na svou vlastní cestu, na svá občanská a lidská práva, na svou demokracii bez vnucování cizích velmocenských zájmů. Získaly si obdiv a úctu celého demokratického pokrokového světa.

Zkušenosti Pražského jara, jeho úspěchy i prohry, jsou v mnohém poučné. Zanechaly mnoho pozitivního, ale i mnohá varování.

Pokus občanů naší země překonat komunistickou totalitu, přijmout demokracii jako dobrý systém vlády, naplnit ideály předcházejících generací o sociální spravedlnosti, humanitě a svobodě musel a mohl být učiněn u nás, v zemi, která pro to měla veliké duchovní a morální předpoklady. Jedním z odkazů Pražského jara je i to, že je nutné bránit svobodu a postavit se proti těm, kteří ji ohrožují, i když se tváří a vystupují jako přátelé. Obrana těchto hodnot, svobody a suverenity, není jen věcí elit a minulosti. Má velký význam i v době, kdy vytváříme fungující evropské společenství. Měla by to být cesta, po níž půjdou sebevědomé, hrdé a pracovité národy, ne kalkulující kramáři. Měli bychom se všichni pokusit dávat víc, než kolik dostáváme. Nejde přitom jen o materiální hodnoty, kapitál, peníze, ale také o hodnoty duchovní, mravní, kulturní, vzdělanostní, humanitní, o lidská práva...

Vím, že zárodky této filozofie obsahovalo už Pražské jaro.

V Praze dne 1. 6. 2008

(Psáno jako proslov, který měl být přednesen v Bruselu ke 40. výročí Srpna, autor tam však již nemohl ze zdravotních důvodů odcestovat. Podle slov Libuše Šilhánové, jíž děkujeme za poskytnutí textu, psal jej na požádání poslance EP Jiřího Maštálky.)

Věněk Šilhán(1927–2009) byl ekonom; signatář a mluvčí Charty 77.

Obsah Listů 4/2012
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.