Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 2 > Olga Hostovská: Post scriptum

Olga Hostovská

Post scriptum

(Ke vzpomínkám Život s knihou I, II a III, Listy 1–3/2012)

Nedávno vydalo nakladatelství Torst Povídky Jana Zábrany a já si je konečně mohla přečíst (redukované vydání z roku 1993 mi nějak uniklo). Byť se jedná o torzo, je to dílo, které nejenom po obsahové stránce, ale i z hlediska stylistického a jazykového podává pozoruhodný obraz (převážně) pražského života počátku 50. let. Při četbě, kdy jsem se s autorem ponořila do hluboké minulosti, jsem pocítila lítost nad tím, že se záležitost spoluautorství Zábrana-Škvorecký nedořešila hned na začátku 90. let a že někteří pamětníci v této věci pociťují určitou trpkost. I já jsem v dubnu 1991 poslala do diskuse probíhající v Literárních novinách svůj příspěvek, ale už nebyl otištěn. Závěrečné slovo dostal Josef Škvorecký (LtN 21. 3. 1991), který měl jako poslední příležitost vysvětlit, jak to tenkrát bylo. (Pozdější roztroušené hlasy vyjadřující se ve prospěch Jana Zábrany nesl dost nelibě.).

Já jsem ve svém příspěvku nezpochybňovala jeho autorství, jen mě překvapil tón jeho výpovědi, a jak jsem tehdy napsala, položila jsem si otázku zda je to proto, že Škvorecký žije tak dlouho daleko od domova, ve světě, kde chce-li se autor prosadit, musí se sám starat o svoji publicitu, a nebo zda je to tím, že v jeho tvorbě se literatura faktu po formální stránce nijak výrazně neliší od beletrie.

Literární noviny tehdy všechny nepublikované příspěvky na toto téma poslaly Josefu Škvoreckému, ale pokud vím, nijak na ně nereagoval. Nepřekvapilo mě to; v 80. letech jsem s ním vedla písemnou diskusi, v níž jsme zastávali opačné názory. Když se později ukázalo, že se blamoval, také necítil potřebu se k tématu vracet, a tak je nejspíš zcela logické, že i naše poslední internetová korespondence na začátku roku 2011 se vedla na téma „jak opět fabulátor zvítězil nad pamětníkem“.

Snad by mi Josef Škvorecký odpustil, že se k tomu tématu vracím; nejspíš by pochopil, že zděděná vášeň pro pravdu mi jinak nedá. To, že jsem pro titul svého nynějšího článku nevědomky zvolila stejná slova, jakými spisovatele charakterizoval Bohuš Balajka (Ve znamení Josefa Š. Bořitel a tvořitel mýtů, Plamen č. 2. 1969) už v roce 1969, svědčí nejspíš o tom, že na té mýtizaci Škvoreckého minulosti patrně něco bude.

O. H.

Tvořitelé mýtů, Jára da Cimrman a Danny Smiřický

Tak jako italská mládež už od 19. století vyrůstala na De Amicisově vlastenecké knize Srdce, vštěpující mladému čtenáři výchovné ideály lásky k bližnímu a k vlasti, a na Manzoniho historickém románu Snoubenci, líčícím úklady, které klade do cesty dvěma milujícím srdcím válečná vřava a demoralizovaná společnost, řada generací našich školáků byla odkojena Babičkou Boženy Němcové a Jiráskovými Starými pověstmi. Proto není divu, že si svou minulost poněkud idealizujeme a naše dějiny jsou plny hrdinských činů. Na tuto tradici nepochybně navázal i Jára da Cimrman, který má prý dokonce pamětní desku na našem zastupitelství v Londýně. Je jen v řádu věcí, že na premiéře Cimrmanova Aktu v roce 1967 mezi čestnými hosty nemohl chybět ani stvořitel a současně alter ego Dannyho Smiřického.

Pamatuju se dobře na chvíli, kdy jsem někdy na přelomu 50. a 60. let Josefa Škvoreckého spatřila poprvé. Měla jsem s kýmsi schůzku v Klášterní vinárně na Národní třídě, a když jsme vyšli ven, ukázal mi ho můj společník na protějším chodníku. Josef Škvorecký stál před budovou Svazu čs. spisovatelů a ani na tu dálku nikterak nenaplňoval mé představy o tom, jak by měl vypadat Danny Smiřický. Od četby jeho knížek mě to ale neodradilo.

Tato scéna se mi vybavila v paměti téměř po padesáti letech, když jsem se v Náchodě zúčastnila jakési kulturní akce, na niž bylo pozváno i pár vrstevnic Josefa Škvoreckého. Ředitel Regionálního muzea, rodák z jižních Čech, je uvítal jakožto „ony dívky, které s Josefem Škvoreckým prožívaly jeho první milostná dobrodružství“, a jedna z nich špitla: „Ale von takovej nebyl.“ Myslím, že jsem pochopila, co tím mínila. Stačí si prohlédnout fotografie mladistvého Škvoreckého, aby nám bylo jasné, že ten obrýlený hoch s kulatou tváří a anachronickými kotletami nepatřil nejspíš ve svém okresním městě k lamačům dívčích srdcí. Své milostné neúspěchy si kompenzoval psaním – jeho literární alter ego byl prostě neodolatelný!

Když vyšli Zbabělci, studovala jsem ještě na filozofické fakultě a naši pedagogové okamžitě zařadili autora mezi soudobé spisovatele, které rozhodně musíme znát. Všichni jsme četli Škvoreckého prvotinu prostě jako beletrii, ale naše náchodská kolegyně Eva dokonale věděla, kdo je kdo, včetně „zvedací holčičky“ v závěru knihy. Takovým literárním dílům se kdysi říkalo „klíčový román“ a jejich vydání obvykle mělo dohru u soudu. Jak nám tehdy Eva sdělila, i manžel románové Ireny chtěl podat na Josef Škvoreckého žalobu pro urážku na cti. Patrně mu to rozmluvili, že by to za dané situace nebylo sportovní.

Josef Škvorecký měl nejspíš štěstí, že jeho knihy zabývající se žhavou současností vyšly se značným zpožděním. Lvíče (současně s filmem podle románu natočeným) se objevilo v Praze až v roce 1969, kdy už lidé měli úplně jiné starosti, a Mirákl byl napsán a vydán, když už byl spisovatel takříkajíc za vodou, nemluvě o Tankovém praporu který se sice odehrává na počátku 50. let, ale vyšel také až v Kanadě o dvacet let později. Vyjít doma a dřív, možná že by se byl na autorovi někdo dopustil fyzického násilí, když uvážíme, že v pražských uměleckých kruzích například kdekdo věděl, kdo je to ta „svině radlická“, od níž zřejmě Josef Škvorecký taky dostal košem.

Odloučení ovšem dělá divy a čas je milosrdný, a jak plynul a postupně stárli a vymírali pamětníci – a Škvoreckého knihy se dostávaly do rukou nových generací čtenářů –, ze škodolibých, byť mnohdy výstižných karikatur Škvoreckého současníků se stávaly už jen anonymní literární postavy. A hrdina jeho próz Danny pomalu splýval v jedno s obrazem svého autora. Až konečně, po dvaceti letech a velké sametové revoluci, nastává ta chvíle a „osvoboditel se vrací“ (řečeno s Hostovským), aby byl ve své rodné zemi patřičně přivítán a oslavován svými příznivci a nadšenými čtenáři. Všechno, co řekne, je dychtivými posluchači přijímáno jako slovo boží. Ještě v polistopadové euforii, poněkud v duchu někdejších paravanových textappealů, sepisuje potom autor pro své fanoušky „vzpomínky“ pt. Jak jsme s Honzou Zábranou psali dějiny Československa.

K této práci jen pár poznámek: V téže době, kdy básník a překladatel Jan Zábrana pracoval ještě v Holešovicích jako brusič radotínského družstva Smalt, nastoupil Josef Škvorecký do SNKLHU, kde působil jako redaktor – střídavě v nakladatelství a v časopise Světová literatura – nepřetržitě až do roku 1963, kdy už na tom byl finančně tak dobře, že si mohl dovolit stát se spisovatelem z povolání. Ze své funkce literárního redaktora měl Škvorecký povinnost číst, doporučovat k vydání a redigovat cizojazyčné tituly, které se k nám tehdy dostávaly valnou většinou prostřednictvím divadelního a literárního jednatelství Dilia. Jakožto placený zaměstnanec státního podniku si samozřejmě nemohl přeložit a vydat všechno, co by byl chtěl. Nicméně během zhruba pětiletého období mezi vydáním románu Zbabělci (1958) a otištěním následující knihy Legenda Emöke (1963) stačil Josef Škvorecký – vedle Faulknerovy Báje (SNKLU, 1961), na jejímž překladu se podílel s Lubomírem Dorůžkou – přeložit a vydat román H. Sinclaira Lewise Babbit (SNKLU, 1962) a detektivku S. D. Hammetta Skleněný klíč (Mladá fronta 1963). Kromě toho, zhruba v letech 1962–1963, vystupoval veřejně v divadélku Paravan, kde také v Inkognito kvartetu působila jeho žena. Její kolegyně kontraaltistka Věra Nerušilová na to po letech vzpomíná: V té době četli báječní spisovatelé své povídky na textappealech Paravanu. (Pickanterie, nakladatelství Marsyas, 1995). Herec Stanislav Bruder tamtéž upřesňuje: Na jevišti se tu říkaly věci na svou dobu velice odvážné. Jenom co jsme četli na textappealech! Třeba povídky od Boška nebo Škvoreckého, to byly opravdu pecky. A jeho kolega Karel Urbánek doplňuje: Jirka Pick byl také jedním z organizátorů takzvaných textappealů. Účinkovala v nich spousta hostů – Pavel Bošek, Josef Škvorecký, Leoš Suchařípa, Ivan Vyskočil, Jaroslav Jakoubek (...) A všichni se snažili svou vtipnou, chytrou, trefnou i jízlivou tvorbou pobavit a rozesmát vším, co mělo příchuť zakázaného ovoce.

Co se týče tvorby psané v těch letech inkognito, vysvětlení je dost prosté. Knížky pro děti a zvláště detektivky měly naději na poměrně vysoké náklady, což se samozřejmě pozitivně odráželo i na výši honoráře. Jan Zábrana se nijak netajil s tím, že detektivky píše „kvůli prachům“, ale patrně se jaksi neslušelo, aby si ostře sledovaný autor Josef Škvorecký přivydělával psaním žánru, který byl – podle soudruha Ždanova – ještě nedávno jedním ze symptomů „úpadku a zahnívání buržoasní kultury“. A tak to vzal překladatel na volné noze Zábrana na sebe. Pokud jde o toho nešťastného Millerova Prezydenta Krokadýlů, kterého si Josef Škvorecký podle vlastního vyjádření objevil a k jehož překladu se takřka po třiceti letech také přihlásil, myslím, že mohl projevit aspoň trochu gentlemanství, nedegradovat Zábranu na „pokrejvače“, ale označit ho za spoluautora překladu, tak jako jimi byli veřejně Jarmila Emmerová a Lubomír Dorůžka.

Nevím, jestli pozůstalí členové známých autorských dvojic po smrti partnera uváděli na pravou míru, kdo to vymyslel a kdo to jen napsal, ale jsem toho názoru, že Josef Škvorecký mohl čtenáře těchto podrobností ušetřit. Styl jeho vystoupení z anonymity se poněkud jevil, jako kdyby úspěšný podnikatel po letech vydával svoje ne zcela legální válečné aktivity za odbojovou činnost. Dodatečná umanutost, s jakou tak Škvorecký činil, připomíná románového soudruha Andrese, sepisujícího dějiny partyzánské hnutí ve středních Čechách, nemluvě o tom, že takové počínání z čistě ekonomického hlediska by se mohlo spíš jevit jako daňový únik.

Na závěr si dovolím jisté podobenství.

Ve své životopisné knize věnované Simonu Wiesenthalovi si izraelský novinář a historik Tom Segev povšiml toho, jak lovec nacistů postupně měnil svou minulost, takže například ze čtyř či pěti koncentračních táborů, jimiž prošel, v jeho poslední autorizované biografii vydané v New Yorku jich je celkem 12. Na dotaz, proč to dělal, autor odpovídá (viz Reflex 21 z 24. 5. 2012):

Mýtus, který sám o sobě budoval, byl jeho pracovním nástrojem. Uvědomoval si, že bude dobré, když ho ostatní budou považovat za významného člověka, jenž má kontakty na důležitých místech. (...) Kdyby všichni viděli, že celou tu práci dělá ve svém bytečku, kde si vystřihuje z novin a shromažďuje telefonní čísla, nikdo by mu nevěnoval pozornost.

Nastává čas, kdy Škvoreckého literární dílo konečně bude moci být objektivně zhodnoceno, bez tlaků a bez emocí. Jen bych se přimlouvala za to, aby i jeho práce faktografické byly řazeny mezi beletrii.

Olga Hostovská (1936) je literární historička, překladatelka a editorka.

Obsah Listů 4/2012
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.