Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 2 > D. Voda, J. Potůček: Kacířské teze o Nových Vítkovicích

David Voda, Jakub Potůček

Kacířské teze o Nových Vítkovicích

Autoři se v roce 2004 šťastným zásahem osudu dostali do areálu Vítkovických železáren, opuštěného průmyslového konglomerátu, který zřejmě každý zná. Ačkoliv to bylo zakázáno, při průjezdu opuštěnými „ulicemi“ tohoto ocelového města zaparkovali vůz a vnikli do několika z mnoha hal. Zde u monumentálních ústí odpichu u jedné z vysokých pecí zažili téměř náboženský pocit při pohledu na rozkládající se kovová monstra, která kdysi živila tolik ostravských rodin. Byl to prostor plný ztraceného étosu práce, opuštěných šaten oblepených zažloutlými fotografiemi hambatých slečen, prostor, uvnitř jehož organismu zažili podivuhodný industriální koncert vrzotu a skřípotu, který tam rozehrával vítr, prostor, o němž by nikdo neřekl, že se stane za několik málo let objektem megalomanských ambicí novodobého Rotschilda Jana Světlíka, generálního ředitele holdingu Vítkovice Machinery Group.

Červenec 2012: architekt Josef Pleskot, autor dnes tolik diskutované první etapy konverze Dolní oblasti Vítkovic, památkově chráněného železárenského koncernu, provádí zájemce o novou architekturu prostory obrovského plynojemu z roku 1921, transformovaného v multifunkční arénu. Tato impozantní kruhová stavba o průměru více než 70 metrů, jejíž funkční přeměna byla financována z fondů Evropské unie, dává tušit, jak si architekt rehabilitaci celku představuje. Nynější železné město hodlá transformovat v železný skelet umožňující vestavbu, jak sám říká, „města normálního, s minimem nedělních výletových aktivit“, prodchnuté funkcemi stejně vážnými, jaké představovala těžká manuální práce, ovšem s přidanou hodnotou. Tu spatřuje jak v popularizaci vědy a techniky, představené formou interaktivní expozice v bývalé energocentrále z roku 1911, tak ve výstavbě univerzitního kampusu. Mají mu posloužit veškeré stavební substance v areálu, které takový zásah dovolují, především vysoké pece číslo 4 a 6. Odstranit komponenty, které takový zásah vzhledem k pokročilému stavu rozkladu neunesou, mu dovoluje jeho přesvědčení. Josef Pleskot, čelný představitel českého architektonického minimalismu, je totiž toho názoru, že hodnota památky nespočívá v její autentické materii, nýbrž v jejím kontinuálním, byť odlišném fungování. Proti zakonzervovanému stavu v momentu, kdy podnik opustili poslední zaměstnanci, tedy skanzenu, staví nové, člověku příjemné městské prostředí, propojující Vítkovice s Ostravou.

Zpráva ČTK, 18. 1. 2011

Podle Pleskotova návrhu zůstane původní ocelová konstrukce plynojemu zachována. „Světlo do něho dostaneme shora proskleným vrchlíkem. Při zvedání se také objevilo velikánské okno a hlavně – jedna čtvrtina obvodového pláště, který v současné době stojí na zemi, bude nahrazena sklem,“ řekl ČTK architekt. Zahájení proměny plynojemu má pro něho symboliku oživení celé Dolní oblasti. „Vyháníme z ní smutek a trauma, které souvisí s tím, že tu spousta lidí přišla o práci, když Ostrava přestala být pulsujícím ocelářským městem,“ řekl ČTK architekt. Podle něho dává proměna plynojemu naději, že podobné stavby mohou začít sloužit lidem místo toho, aby zůstaly smutným památkářským mementem. Uvnitř plynojemu, který bude vysoký přes 30 metrů, vznikne multifunkční centrum s kongresovým sálem pro 1500 lidí i galerií o rozloze 1000 metrů čtverečních. „Po zdvižení zvonu a jeho vnitřní sanaci budou následovat stavební práce. Stavět začneme na přelomu března a dubna,“ řekl ČTK ředitel sdružení Dolní oblast Vítkovice (DOV) Petr Koudela. Náklady na proměnu plynojemu se budou pohybovat kolem 270 až 300 milionů korun. Je to nejdražší stavba v rámci půlmiliardové dotace, kterou sdružení dostalo na obnovu tří památek v industriální oblasti nedaleko centra Ostravy – plynojemu, šesté energetické ústředny a jedné ze tří vysokých pecí. Sdružení DOV, jehož členy jsou firmy ze skupiny VÍTKOVICE MACHINERY GROUP a Ostravská technická univerzita, letos investuje do proměny Dolní oblasti Vítkovic celkem přes miliardu Kč. Postupně chce obnovit celý průmyslový areál – developerský projekt Nové Vítkovice si vyžádá až 60 miliard korun. Vznikne tam kulturně-společenský areál s vědeckými pracovišti, unikátním Světem techniky, vysokoškolským centrem, případně krajskou vědeckou knihovnou a veřejným sportovištěm.

Od Alterswertu k altruismu

Proti způsobu realizace (konverzi) by bylo možno vznést kritický tón podpořený tezemi vídeňské školy dějin umění, fundamentu moderní památkové péče, a sice koncept „Alterswertu“ – hodnoty stáří jako jediného důvodu, proč vlastně památky chránit – slavného Vídeňana Aloise Riegla. Dokonce by se dalo říci, že je to povinnost autorů, olomouckých žáků – odchovanců Václava Richtera, který se nikdy nepřestal cítit pokračovatelem riegliánské myšlenkové tradice. Revoluční přínos Rieglovy školy spočíval v rehabilitaci všech slohových období pod známou egidou – vše pochopit znamená vše odpustit. Jinými slovy: neexistuje v dějinách umění sloh, který by měl vyšší hodnotu nežli jiný, gotika, renesance, baroko, historismus nebo průmyslová architektura jsou rovnocenné. „Riegl dôrazně pripomenul historikom umenia, že umelecké dielo je vždy pamiatkou! Ako také je navrstveninou historických štýlov a komplexom protirečivých, dejinne vzniknutých hodnôt. Tie sa neraz dostávajú do vzájomného konfliktu. Ak akademickí historici umenia při svojich interpretačných rekonštrukciach historickej panorámy musia opatrne rozlišovať medzi jednotlivými dejinnými vrstvami, pričom musia podstupovať proces purifikácie, historici umenia-ochranári sú podľa Riegla, naopak, povinní ctiť dejiny ako celok, a teda považovať všetky historické vrstvy pamiatok za rovnocenné. Pamiatka ako pluralita rovnocenných navrstvenín a ako dialektický svár prítomnostných a minulostných hodnôt preto vylučuje prezentistické vyvyšovanie súčasnosti nad minulosťou, tj. hodnotiaci výber, purifikáciu jednej vrstvy na úkor druhej, rekonštrukčné intervencie do historicky vzniknutého komplexu. Naopak, ako jediný oprávnený a adekvátny spôsob ochrany pamiatky pripúšťa Riegl iba jej konzervovanie.“ (Ján Bakoš, Richter versus Riegl, 2000) S tím souvisí poněkud paradoxní nárok, který Riegel připisuje památce. Tento nárok tkví v právu každé památky na přirozený zánik. Proti těmto tezím stojí praxe nynější konverze areálu Vítkovických železáren. Celé rozsáhlé celky, bez nichž by původní železárenský konglomerát nemohl fungovat, mají být v představách Jana Světlíka a Josefa Pleskota ad hoc odstraněny. Je pochopitelné, že ani enormní finanční možnosti obnovitele areálu, jenž je puzen nostalgií někdejšího řadového zaměstnance národního podniku Vítkovické železárny, nebudou stačit, aby byl zachován stávající stav. Co tedy zbývá? Spekulativní selekce, co zachovat a co zlikvidovat. Kouzlo komplikované struktury původních železáren tak bude nenávratně ztraceno.

Třeba říci, že původní koncepce památkové ochrany ostravských kolegů počítala s konzervací, čili jak emfaticky připomínají Světlík s Pleskotem, s takzvaným konceptem posledního pracovního dne: „Znal jsem oba krajní názory – jak ten, že se to celé má sešrotovat, tak návrh zachovat koncept posledního pracovního dne, na nic nesahat a věřit, že budeme chodit obdivovat shnilou rukavici posledního dělníka. Já říkal, že je nemožné všechno tady zachovat, že se musíme soustředit na to nejcennější.“ (Jan Světlík) Ano – jak by dodal Richter: „Péče znamená zasahování.“ Jinými slovy (Bakošovými): je třeba rozhodnout, kdy památku „udržovat“, kdy „konzervovat“ a kdy „restaurovat“, „a zasahovat tak touto činností do současných dějin“. Ovšem Pleskot se Světlíkem nečiní ani jedno z toho, co Richter polemicky vůči Rieglovi postuloval. Vítkovice nebudou ve svém celku ani udrženy, ani zakonzervovány, a dokonce ani restaurovány.

Richterovský „návrat k věcem samým“, tedy zpátky k dobírání se jejich neodhalené nebo nesprávně interpretované podstaty, který jsme v naší první kacířské tezi uplatnili, však nevylučuje polemický diskurs, jímž se Richter proti „Alterswertu“ vymezil a který vlastně dává částečně za pravdu Janu Světlíkovi a jeho architektovi. Richter byl přesvědčen, že lpění na „Alterswertu“ znamená vlastně průlom nekrofilie do teorie památky. Konzervování jako jediný způsob jak uchránit „hodnotu stáří“ byl dle Richtera nakonec rezignací na záchranu památky, stal se doktrínou. „Preto si Rieglova koncepcia pamiatkovej starostlivosti vyslúžila príkru Richterovu charakteristiku – ,pohřeb s asistencí'. Ale v ,hodnote staroby' videl Riegl aj nádej do budúcnosti: Ak svár hodnôt, ktorý pamiatka predstavuje, bol, podľa Riegla, i sporom egoizmov, tedy miestom konfliktu záujmov o využitie pamiatky pre sobecké ciele, je to právě ,hodnota staroby', ktorá signalizuje, že pamiatku možno ctiť pre ňu samú. V ,Alterswerte' videl Riegl prvý náznak altruismu, o ktorom bol presvedčený, že je podmienkou skutočnej, nezištnej ochrany pamiatok. Veril, že takáto pravá ochrana pamiatok bude možná až v spoločnosti, ktorá nebude založena na konflikte egoizmov.“ (Ján Bakoš)

Epilog

Dosud žijeme ve věku založeném na konfliktu egoismů. Uvnitř tohoto boje již byly utraceny obrovské finanční prostředky do vize Nových Vítkovic. (Hospodářské noviny: Kolik vás už obnova stála? Světlík: Zatím ne moc, většina první etapy – ta je za celkem 700 milionů korun – se hradila z půlmiliardové dotace z evropských strukturálních fondů. Na druhou etapu za asi 800 milionů je dotace ministerstva školství.) Běžnému návštěvníkovi dnešních Vítkovic, který třeba jen projíždí Ruskou ulicí od jejího počátku až k jejímu ústí do Vítkovických železáren, nemůže uniknout zjevný nedostatek peněz a s tím souvisejících reálných projektů pro obyvatele Vítkovic, atakovaných chudobou, ghettoizací a dlících v začarovaném kruhu nezaměstnanosti, gamblerství a novodobé lichvy. Za železnou branou Nových Vítkovic se však o reálných problémech této části Ostravy nemluví. Hovoří se zde o přátelských setkáních českých kapitánů průmyslu na aukcích Sotheby's, o tom, jak jsou Ostravané kulturymilovní, o tom, že „v Ostravě dnes přijde na dobrou výtvarnou výstavu deset procent populace, v Praze sotva procento. Lidé jsou tady po kultuře vyhladovělí a dovedou dobrou nabídku ocenit. Jsem rád, když jdu po firmě, v kanceláři vstane od stolu můj zaměstnanec a řekne: Jo, pane Světlík, to je výborná výstava, byli jsme tam s rodinou, moc se nám to líbilo. (...) Dnes seženete všechno, prodávají i ti, kteří dřív tvrdili, že nikdy prodávat nebudou. Loni byly dvě klíčové události – jednak v červnu londýnská aukce Sotheby's, kde se prodávalo umění klasiků české moderny z americké sbírky Hascoe. Byla veleúspěšná, prodala se tam díla za 11 milionů liber, nejoptimističtější odhady byly sotva poloviční. Potkali jsme se tam a nakupovali všichni, kdo se o tuto oblast zajímají, my jsme si odtud přivezli úžasné původní sádry Otto Gutfreunda, dále Makovského sochy nebo pětimetrový obrovský obraz Bohumíra Matala ze začátku 50. let, taky úžasná věc. A pak se v Praze na aukci firmy Prague Auctions poprvé dražila dobrá sbírka současného umění, tam jsem se zaměřil právě na velké formáty. Byl tam třeba krásný Sopko, tři metry na tři šedesát. Taková hvězda českého výtvarna, a kde to dneska můžete vidět? A to jsou přesně věci, které můžeme ukázat v plynojemu. Teď děláme koncepci galerie, chceme, aby byla špičkově vedena. Plynojem bude totiž skutečný stánek architektury a umění. A já jsem rád, že mám možnost dělat s nejlepšími lidmi a že si Ostrava sáhne na opravdovou špičku.“ (Jan Světlík, Chci dát Ostravě špičkovou architekturu, HN, 30. 1. 2012)

Uvnitř Vítkovických železáren se dochoval zámeček, který dnes slouží k reprezentativním účelům holdingu. Za jeho zdmi nalézá kulurymilovný Ostravan sérii různých prostor; od pseudostranického kabinetu s novodobými portréty někdejších pohlavárů přes rádoby bruselský interiér, styl, který dnes frčí, až po prostory sloužící jako galerie Světlíkových chef d'oeuvrů; v jedné z nich ve společnosti exkluzivního koberce a stolu od Jana Kaplického citlivého pozorovatele šokuje výstavka civilistních, ne-li proletářských plastik těžce manuálně pracujících. (Zakoupená v Sotheby's). Jsme přesvědčeni, že je na místě se ptát po morálním dosahu takto prezentovaného umění. Je to umění coby výraz reprezentace moci jednoho selfmademana? A to včetně architektonické práce Josefa Pleskota? Prizmatem obyvatel Vítkovic je konečně možno se ptát, zdali by skutečný mecenáš či filantrop neposkytl své prostředky k tomu, aby se umění, respektive kapitál ocitly ve službách participační a demokratické samosprávy. Ale o tom se tak špatně hovoří na stránkách prestižních Hospodářských novin.

Jinými slovy: cui bono? Skutečná památková péče, skutečná demokracie a skutečný život dnešní Ostravy nemůže tleskat podnikům Jana Světlíka a jeho dvorního umělce Josefa Pleskota.

David Voda, Jakub Potůček

David Voda

Obsah Listů 4/2012
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.