Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 5 > Jan Rychlík: Čeští a slovenští levicoví intelektuálové a komunistické hnutí

Jan Rychlík

Čeští a slovenští levicoví intelektuálové a komunistické hnutí

Při analýze komunistického režimu stále převládá snaha zdůrazňovat jeho represivní charakter. Takovýto přístup je ale metodologicky nesprávný, protože nedokáže vysvětlit, proč se pro komunistickou myšlenku nadchly miliony lidí na celém světě a především: proč mezi těmito miliony bylo tolik příslušníků inteligence a vůbec vyšších vrstev, tedy lidí, kteří rozhodně netrpěli hmotnou nouzí.

Je to už poměrně dávno: někdy na počátku devadesátých let, v dobách budování raného kapitalismu, kdy ale už nadšení širokých vrstev z pádu normalizačního režimu vystřídala deziluze, zákonitě se dostavující po každém revolučním zvratu (slovy tehdejšího prezidenta Václava Havla: blbá nálada), jsem měl kdesi jakousi přednášku o vzniku a zániku komunistického systému v Evropě. V rámci diskuse jsem dostal od jedné starší paní následující dotaz: „Kdy už se konečně nám, obyčejným chudým lidem, bude dařit dobře?“ Odpověděl jsem podle pravdy, byť bylo předem jasné, že moje odpověď tazatelku ani neuspokojí, ani nepotěší: „Nikdy. Všichni lidé se nemohou mít dobře. Obyčejní chudí lidé nejsou na tomto světě proto, aby se měli dobře, ale aby se měli špatně. Kdyby se měli dobře, tak už by to nebyli obyčejní chudí lidé.“

Z doby socialismu si pamatuji vtip, který k nám přišel ze Sovětského svazu: Dotaz na Radio Jerevan: Kdy už bude lépe? Odpověď Radia Jerevan: Lépe už bylo. Je skutečně zajímavé, že u lidí všech dob a všech kultur existuje fixní představa o jakýchsi „starých dobrých časech“, tedy víra, že dříve bylo skutečně lépe. Už v antice se básníci a filozofové domnívali, že na počátku věků byli lidé dokonalí a šťastní, nepotřebovali zákony a především neměli žádný soukromý majetek. O životě lidí v ráji nás poučuje i bible. Historie ovšem podává obraz dávné minulosti lidstva v podstatně chmurnějších barvách: lidé si byli rovni jen do té doby, dokud jich bylo málo a byli všichni dostatečně primitivní. Jinak řečeno: všichni si byli rovni, ale zároveň byli všichni rovni nule. V okamžiku, kdy se lidé přemnožili natolik, že se stalo nezbytným nějakým způsobem lidská stáda organizovat, z doposud víceméně homogenní masy drobných zemědělců a výrobců předmětů denní potřeby se vydělila skupina podílející se nějakým způsobem na řízení a vedení ostatních. Vznikla tak množina lidí živících se duševní, a nikoliv už fyzickou prací, a tím pádem i s vyšší životní úrovní a větším majetkem. Sociálně nerovná (heterogenní) společnost, čili rozdělení lidí na chudé a bohaté, je tedy přirozeným důsledkem sociálního vývoje. Sociální nerovnost lidí je tudíž nezměnitelná a věčná. V důsledku osobních schopností či prostě souhry okolností ovšem jednotlivec může změnit svoje sociální postavení; při velkých politických zvratech a revolucích se dokonce často mění sociální status poměrně velkého počtu lidí. Také technologický pokrok může zvýšit životní úroveň poměrně širokých vrstev obyvatelstva. Nic z toho ovšem nevede k trvalé sociální homogenizaci. Měřeno globálně se dá naopak říci, že sociální nerovnost se v průběhu času spíše prohlubuje.

Sny o rovnosti

Současně s poznáním, že lidská společnost je sociálně heterogenní a jednotliví lidé v ní mají různé postavení a také různé možnosti, se ale zákonitě objevily i úvahy o možnosti vybudovat opět společnost sociálně homogenní. Protože návrat lidstva na stromy a do jeskyň byl jednak technicky neproveditelný, jednak nežádoucí, bylo třeba hledat jiné cesty a recepty. V této souvislosti je především zajímavé, že z představy o spravedlivém uspořádání lidské společnosti na počátku její existence bývá vyvozováno přesvědčení o návratu k takovémuto uspořádání na jejím konci. Všechna velká monoteistická náboženství pracují s myšlenkou sociálně spravedlivého uspořádání „na konci věků“. Myšlenka „království božího na zemi“ na konci světa je ovšem zároveň ideálním zdrojem úvah, zda by nebylo možné takovéto „království“ vybudovat už v předstihu, tedy nejlépe hned. Velká náboženská hnutí i nejrůznější sekty vzniklé odštěpením od křesťanství či islámu měly (a pokud jde o islám, i dnes mají) vždy i silný sociální program.

Socialistická hnutí počátku 19. století navazovala přímo či nepřímo na utopické představy náboženských myslitelů středověku a raného novověku. Karel Marx označoval teoretiky raného socialismu, jakými byli Saint-Simon (1760–1825), Charles Fourier (1772–1837) či Robert Owen (1771–1858) za „utopické socialisty“, čímž chtěl říci, že jejich představy o sociálně spravedlivé společnosti jsou nerealizovatelné. Vlastní teorii naproti tomu označil za „vědeckou“. Tvrdil, že z analýzy společenského vývoje od počátku lidstva do současnosti (tj. z jeho pohledu: do druhé poloviny 19. století) jasně vyplývá, že lidstvo se vyvíjelo od prvobytně pospolné společnosti, která byla beztřídní (a tudíž sociálně homogenní), k různým formám společností třídních (sociálně heterogenních) a v dohledné budoucnosti vývoj opět povede ke společnosti beztřídní, tedy sociálně homogenní, samozřejmě na technologicky mnohem vyspělejší úrovni. Přechod od jedné společenské formace v druhou je ovšem možný jen cestou sociální revoluce.

Nemá smyslu zde hlouběji polemizovat. Z existence sociálně homogenní (beztřídní) společnosti na počátku dějin totiž nijak nevyplývá, že by se tato situace měla kdykoliv v budoucnu opakovat. Dnešní svět je natolik složitý, že se neobejde bez početné elity na všech úrovních a tato elita si samozřejmě přisvojuje větší část vytvořeného produktu pro vlastní spotřebu. Sociálně je teorie marxismu-leninismu proto stejně utopická jako názory všech Marxových předchůdců a v žádném případě ji nelze označit jako vědeckou. Charakteristické je ostatně i to, že pro první marxisty byla socialistická revoluce záležitostí relativně blízké budoucnosti a měla mít celosvětový charakter. Lenin, který potřeboval aplikovat Marxovy teorie na sociální a ekonomické poměry v poměrně zaostalém Rusku, zásadním způsobem revidoval Marxovo učení v tom smyslu, že revoluce bude vítězit postupně a kromě toho vznik beztřídní (sociálně spravedlivé) společnosti bude mít dvě fáze: socialistickou a komunistickou. V první fázi bezprostředně po revoluci budou sice odstraněny třídy, avšak společnost ještě nebude zcela homogenní, a tedy ani „úplně“ sociálně spravedlivá. Teprve ve fázi druhé, která nastoupí až po vítězství socialistické revoluce v celosvětovém měřítku, nastane onen kýžený „ráj na zemi“ v podobě komunistické společnosti, která zároveň vlastně bude „koncem dějin“ v jejich sociálním smyslu. Komunističtí teoretici a především Lenin si zřejmě vůbec nepoložili otázku, zda po komunismu přijde nějaká další fáze sociálního vývoje, ačkoliv Marxova teorie neustálého sociálního vývoje a střídání sociálně-politických formací k takovémuto závěru logicky vede. Pokud bychom – čistě teoreticky – připustili možnost beztřídní společnosti v budoucnosti, pak zároveň musíme připustit, že v ještě vzdálenější budoucnosti bude tato společnost opět nahrazena společností třídní.

Pokud jde o otázku, kdy má nastat druhá fáze, došlo rovněž k určitému posunu. Až do šedesátých let 20. století teoretici marxismu-leninismu předpokládali, že půjde o dobu relativně krátkou. My dříve narození se ještě pamatujeme na hesla o tom, že ještě naše generace bude žít v komunismu. V sedmdesátých letech byla tato myšlenka o brzkém nastolení komunistické společnosti odvržena jako „nemarxistická“ a „voluntaristická“.

Jen pro chudé?

Komunistická myšlenka sociální revoluce a vybudování spravedlivé společnosti byla celkem pochopitelně přitažlivá primárně pro sociálně nižší vrstvy. Zdálo by se, že čím nižší sociální status, tím větší podpora. Věc však není zdaleka tak jednoduchá, jak by se mohlo na první pohled zdát. Marxisticko-leninská teorie je jako celek velmi složitá a její pochopení vyžaduje jednak určité filozofické a ekonomické vzdělání, jednak schopnost vysoké míry abstraktního myšlení. I v českém a německém prostředí, kde už od konce 19. století prakticky neexistovala negramotnost, mohla tak komplikovanou teorii pochopit jen malá část dělnictva, především pak takzvaná dělnická aristokracie, tj. vysoce kvalifikovaní dělníci s poměrně solidním vzděláním. Nekvalifikovaný dělník bez vzdělání si z celé teorie nejspíše odnesl jen to, že viníky jeho neutěšené sociální situace jsou nelítostní kapitalisté, kteří vycucávají krev z jeho mozolů, a kterým je proto třeba zakroutit krkem. Příslušníci takto radikalizovaných pauperizovaných nižších vrstev se sice mohli stát hnací silou očekávané revoluce, nikoliv ale jejími vůdci. Těmi mohli být jen příslušníci elit, mající vzdělání, rozhled a organizační schopnosti. A mezi těmito elitami na předním místě stáli intelektuálové, tedy lidé, kteří se sice neživí přímo fyzickou prací, ale zato uvažují o světě a jeho problémech. Intelektuál může mít různé „civilní“ povolání: může to být právník, učitel, novinář, inženýr, básník, spisovatel. Zpravidla přímo nestrádá hmotnou nouzí, a proto mnohem častěji než obyčejný dělník koná z idealistických pohnutek. Právě levicoví intelektuálové, kteří se nějak připojili ke komunistickému hnutí, byli těmi, kdo promýšleli různé detaily příští komunistické společnosti: jak bude vypadat rodina, jak mezilidské vztahy, co bude s kulturou. Obyčejné dělníky takovéto „detaily“ samozřejmě nezajímaly a ani by jim nerozuměli. Šlo jim primárně nikoliv o změnu systému, ale o zlepšení vlastního postavení. Jinak řečeno: neusilovali o „společnost rovných“, kde by opět neměli žádný majetek, ale spíše se chtěli pozdvihnout na úroveň existující střední třídy. Komunističtí intelektuálové naproti tomu měli pocit, že dávají svému životu smysl, protože se podílejí na budování něčeho natolik epochálního, že to doposud nemělo v dějinách obdoby. Byli fascinováni – podobně jako náboženští reformátoři a myslitelé středověku – myšlenkou spravedlivé společnosti a sociální rovnosti. Měli pocit, že znají recept jak dosáhnout štěstí celého lidstva. Současně jako mnoho jiných byli otřeseni světovou válkou, které socialisté přes veškeré proklamace nedokázali v roce 1914 zabránit, a byli přesvědčeni, že jedině komunisté to dokáží. Také v důsledku dvou meziválečných hospodářských krizí se upevnili v přesvědčení, že samotná liberální demokracie není schopna vyřešit problémy společnosti, protože nemá-li člověk práci a hrozí-li mu hlad, neocení příliš politické svobody a občanská práva. Byli přesvědčeni, že tzv. buržoazní demokracie je jen pláštíkem; ve skutečnosti občané nemají možnost rozhodovat, což se v příští komunistické společnosti změní.

Vlastenečtí internacionalisté

Na podzim 1917 se v Rusku dostali k moci bolševici, kteří svůj státní převrat označili za socialistickou revoluci. Ve vleklé a krvavé občanské válce se bolševikům nakonec podařilo ovládnout i některé okrajové oblasti někdejšího carského Ruska, které se dočasně osvobodily (Ukrajina, Gruzie atd.), a v roce 1922 vytvořit formálně nový stát – SSSR. Původně komunisté předpokládali, že v důsledku socialistických revolucí v Evropě i jinde vzniknou v budoucnu další sovětské republiky, které se budou postupně k SSSR připojovat, takže SSSR měl být globálním svazem států. Reálně ovšem byl doma i v zahraničí tento stát identifikován s někdejším Ruskem, které také tvořilo jeho největší část, a byl běžně i samotnými komunisty jako Rusko (příp. Sovětské Rusko) označován. Vztah ke komunistické myšlence u intelektuálů východní Evropy byl proto silně ovlivněn historickými zkušenostmi, které měl „jejich“ stát či národ s Rusy a Ruskem. V tomto kontextu neměli čeští a slovenští intelektuálové meziválečného a poválečného Československa žádné velké problémy, protože u Čechů a Slováků se tradičně projevovalo silné rusofilství. V souvislosti s druhou světovou válkou byly tyto vazby dokonce ještě posíleny: SSSR byl vnímán jako spojenec, který se zásadním způsobem zasloužil o osvobození Československa od německé nacistické nadvlády. KSČ byla před druhou světovou válkou legální a masovou stranou, ve druhé polovině třicátých let vystupovala na obranu Československa. Pro českého a slovenského komunistu-intelektuála proto nebyl problém být současně oddaným přítelem SSSR a dobrým československým vlastencem a národně uvědomělým Čechem či Slovákem.

Iluze o SSSR existovaly už ve třicátých letech i v širší české a slovenské veřejnosti především levicově orientované a tím spíše to platilo komunistech. Skutečný charakter režimu v SSSR český a slovenský komunistický intelektuál neviděl, protože jej nechtěl vidět. Komunističtí intelektuálové navštěvující SSSR byli většinou nadšeni tím, co viděli, či spíše: co jim bylo ukázáno. Pokud měli nějaké výhrady, považovali je za „přechodné nedostatky systému“. Jakákoliv kritika sovětského systému byla komunisty ihned označována za maloměšťáckou pomluvu či za nepochopení obrovského díla v SSSR. Charakteristický je v tomto směru Návrat ze Sovětského svazu od Andé Gida a pamflet Anti-Gide, který proti Gidovi napsal S. K. Neuman. Neuman totiž napsal, že i kdyby v SSSR byly určité nedostatky, s ohledem na obrovský význam socialistické revoluce jsou zanedbatelné a Gide tím, že na ně upozorňuje („zveličuje je“), slouží objektivně nepřátelům socialismu. K „přechodným nedostatkům systému“ bylo třeba zřejmě počítat i hladomory, deportace rozkulačených sedláků na Sibiř, inscenované politické procesy či masové popravy, o kterých André Gide samozřejmě nevěděl.

Na iluze o SSSR samozřejmě měla vliv druhá světová válka. Koncem léta 1939 utrpěli sympatizanti SSSR nejprve velký šok poté, co byl 23. srpna podepsán sovětsko-německý pakt o neútočení. Ještě větší otřes nastal poté, co 17. září 1939 sovětská armáda obsadila východní část Polska a Kominterna prohlásila válku za oboustranně imperialistickou. Komunisté, včetně českých i slovenských, měli odhalovat skutečný charakter války a nedopustit, aby česká a slovenská dělnická třída propadla „protiněmeckému šovinismu“. Takováto instrukce byla především v českém prostředí nevykonatelná, protože šla proti každodenní zkušenosti širokých vrstev. I mnozí komunističtí intelektuálové vyjádřili určité pochybnosti nad správností této linie a především nad faktickým sovětsko-německým spojenectvím. Přistoupit na linii Kominterny znamenalo vzdát se myšlenky obnovení československé či alespoň české státnosti, a to bylo především pro české komunisty těžko stravitelné. Podle všeho nesouhlas se sovětsko-německým paktem vyjádřil také Julius Fučík, po roce 1945 modla nového režimu. Ze slovenských komunistů vyjádřil nesouhlas s paktem Vladimír Clementis, přebývající tehdy v Paříži, načež byl vyloučen ze strany. Avšak sovětsko-německá válka v červnu 1941, ve které nyní stanul SSSR na „správné“ straně, překryla všechny šrámy z období 1939–1941. V roce 1945 převládla všude v Československu radost z osvobození. Komunisté, kteří přinesli i velké oběti v odboji, se mohli oprávněně cítit morálními vítězi.

Eroze

Postavení komunistů ve většině ostatních zemí pozdějšího sovětského bloku bylo ovšem značně odlišné. Především ve všech východoevropských zemích s výjimkou Československa byly před druhou světovou válkou komunistické strany zakázány a účast v komunistickém hnutí byla stíhána jako zločin proti státu. Neméně důležité bylo, že hned ve třech státech pozdějšího sovětského bloku – totiž v Polsku, Maďarsku a Rumunsku – existovala z historických důvodů silná rusofobie. Rusko bylo chápáno jako tradiční nepřítel a SSSR nikoliv jako osvoboditel, ale likvidátor národní nezávislosti či uchvatitel části území. Komunisté – ostatně bezprostředně po válce nijak početní – tak byli vnímáni nikoliv jako hrdinové protinacistického odboje, ale jako sovětská pátá kolona. To platilo na prvním místě o Polsku: skutečnost, že Sovětský svaz 17. září 1939 zabral jako faktický spojenec Německa polovinu předválečného polského území, nebyla zapomenuta a nemohla být kompenzována ani připojením „odvěkých piastovských zemí“ (jak je nazývala komunistická propaganda) na západě, protože ty ve skutečnosti nikdy polské nebyly a Poláci k nim neměli žádný vztah. Zkušenost Poláků se sovětskou okupací z let 1939–1941 byla ostatně často stejně strašná, ne-li horší než jejich pozdější zkušenost s okupací německou. Z východoevropských zemí se ke komunismu hlásila část intelektuálních elit pouze v Bulharsku.

Komunistický převrat v únoru 1948 vnímali ke komunismu tíhnoucí intelektuálové pochopitelně i jako své vítězství, a to včetně těch, kteří tehdy ještě nebyli členy KSČ. Na první pohled se jim totiž otevíraly obrovské možnosti. Vždyť jaká větší výzva může existovat pro intelektuála než možnost podílet se na realizaci svých snů a představ? V prvních letech se zdálo, že je možné spojit své přesvědčení s vlastní tvorbou, že je možné zůstat komunistou a zároveň se nezpronevěřit svému uměleckému a vědeckému přesvědčení. Starší garnitura komunistických básníků a spisovatelů byla v některých případech ušetřena zklamání díky tomu, že včas zemřela. Do KSČ ale zároveň vstupovali mladí lidé, dospívající během války. Socialismus v pojetí KSČ pro ně byl zárukou, že se už nikdy nebude válka opakovat a že nikdy nepřijde nová německá okupace. Je charakteristické, že ti často viděli v Německu dědičného nepřítele a vůbec je nenapadlo, že skutečný nepřítel přijde za dvacet let nikoliv ze západu, ale z východu. V tomto ohledu ostatně i v jiných východoevropských zemích byla situace dost podobná: po válce řada mladých lidí z řad inteligence vstoupila z nejrůznějších důvodů do komunistických stran.

Velmi komplikovaná je odpověď na otázku, jaká byla reakce komunistických intelektuálů na rozpor mezi ideály a realitou. Rozdíly bylo možné po určitou dobu ignorovat a utěšovat se, že jde o „dětskou nemoc“, nebylo ale možné nevidět je trvale. Největší rozčarování samozřejmě zažili ti komunističtí intelektuálové, kteří se sami stali obětí čistek a skončili ve vězení jako básník Laco Novomeský či profesionální politik Gustáv Husák, anebo rovnou na popravišti jako Vlado Clementis. Pokud perzekuci přežili, měli jen dvě možnosti: buď se s KSČ navždy rozejít, anebo se naopak upnout ke své komunistické víře a po vzoru nenapravitelných fanatiků vytěsnit děsivé zážitky z paměti ve jménu „světlých zítřků lidstva“ (Husák).

U intelektuálů pracujících primárně perem (či psacím strojem) se ale brzy projevil i obecnější a v podstatě neřešitelný rozpor: tvůrčí svoboda versus limity systému. V době, kdy každá „negativistická kritika“, každá odchylka od oficiálně stanovené umělecké linie socrealismu byla chápána jako útok na samotnou stranu, byla těmto umělcům prakticky znemožněna jakákoliv smysluplná tvorba. Umělec potřebuje svobodu projevu, podobně jako vědec v oblasti humanitních věd potřebuje svobodnou výměnu informací a názorů. Podobně publicisté, včetně těch, kteří se dříve exponovali pro KSČ, potřebovali více intelektuálního prostoru. Každý schopný profesionální novinář stál před dilematem: o čem psát? Režim žádal, aby sdělovací prostředky informovaly o úspěších budování socialismu, jenomže něco podobného bylo v rozporu se samotnou podstatou médií. Jenže média podávají zprávy především o tom, co se vymyká běžnému standardu, tedy v první řadě zprávy svou podstatou negativní. Nyní se to mělo změnit. Noviny psaly o úspěšné sklizni brambor, překračování plánu v těžbě uhlí, nadšení ocelářů při tavbě oceli – ale upřímně řečeno: koho zajímají takové pitomosti? Jenže onen prostor režim neposkytoval a ani poskytnou nemohl. V nových podmínkách se tak z intelektuálů logicky stala první báze opozice. Není jistě náhodou, že právě z prostředí spisovatelů a básníků se na II. sjezdu spisovatelů v roce 1956 ozývá první kritika poměrů a požadavek větší nezávislosti na politických místech, tedy – na KSČ. Komunistický režim se snažil problém vyřešit tím, že si vychová vlastní „dělnickou“ inteligenci, vzešlou z dělnických a malorolnických vrstev. Domníval se, že „nová“ inteligence bude natolik spjata se systémem, že s ní nebudou potíže, jenže byl-li snad možný podobný přístup u technické inteligence či lékařů, nešlo to u humanitních pracovníků a umělců. I „noví“ „dělničtí“ intelektuálové začali pociťovat nedostatek intelektuální svobody, kterou prostě z čistě profesních důvodů potřebovali.

Boj proti „kultu osobnosti“ po roce 1956 poskytoval určitou možnost, aby se pod záminkou nápravy minulých chyb postupně zvětšoval prostor intelektuální svobody. Současně byly ale postupně podemílány ideologické základy marxisticko-leninského světového názoru, protože ten je ve svých důsledcích s myšlenkou svobody tvorby a vědeckého bádání neslučitelný. Kritika nedostatků, která šla čím dál hlouběji, se samozřejmě ozývala především od mladší generace. Ta neměla osobní zkušenost s hospodářskou krizí, a soudobou situaci proto nepoměřovala poměry na počátku třicátých let. V tomto směru byla situace českých a slovenských intelektuálů obdobná situaci intelektuálů – členů komunistické strany v jiných východoevropských zemích. V Československu se tak v šedesátých letech neustále malými postupnými kroky rozšiřoval prostor pro uměleckou tvorbu i společenskovědní bádání. Vznikla iluze, že svoboda projevu a tvorby je slučitelná s fungováním socialistického systému. V nechvalně známém Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ z roku 1970 se uvádí, že došlo k erozi základů marxismu-leninismu, a je třeba přiznat, že ideologové normalizace měli v podstatě pravdu.

Čistky...

Okupace Československa Sovětskou armádou a následné čistky byly zlomovým bodem. Do té doby řada komunistických intelektuálů viděla problém jen v předpokládané úchylce režimu od původních komunistických ideálů, nyní si nikdo o jeho skutečné povaze nemohl dělat iluze. Masová čistka v roce 1970 kromě toho očistila KSČ od „nepevných živlů“, přičemž ze sociálného hlediska šlo především právě o humanitní inteligenci. Čistka v KSČ (mezi lety 1968 a 1970 činil pokles členstva v KSČ 28 %) byla totiž především pogromem proti české a (v menší míře) slovenské inteligenci: obyčejní dělníci o členství v KSČ nestáli, protože jim nic nepřinášelo, a nemělo smysl je masově vylučovat, protože ztrátou členství nebyli většinou nijak poškozeni. Nebylo možno propustit je z práce, protože je neměl kdo nahradit. Mnozí intelektuálové přes existenční postih, který zpravidla po vyloučení či vyškrtnutí z KSČ následoval, přijímali zároveň vyloučení ze strany s jistou úlevou, protože se osvobodili od organizace a ideologie, ke které je již nic nevázalo.

Normalizační KSČ převzala novou teoretickou poučku, kterou Brežněvovi teoretici „obohatili“ marxismus-leninismus, totiž myšlenku o „dlouhém trvání socialistické společnosti“ před vybudováním komunismu. Vedení KSČ vystoupilo s myšlenkou „reálného socialismu“: socialismus je to, co máme dnes, a na budování tohoto systému se musíme soustředit. Nastolení komunistické společnosti odsunuli do velmi vzdálené budoucnosti. Už po listopadu 1989 ideolog Jan Fojtík v jednom interview s doc. Miroslavem Vaňkem odmítl termín „komunistický režim“ pro léta 1948–1989. Řekl, že komunistická společnost bude možná někdy teprve v budoucnu, možná třeba za pět staletí. Projevilo se kouzlo nechtěného: vždyť kdo by se staral, co bude za 500 let? Nikdo se přece nebude angažovat za něco, co leží za časovým horizontem, který se vymyká představivosti. Obdobně myšlenka „reálného socialismu“ zdiskreditovala samotnou komunistickou myšlenku i v zahraničí – nejen v ostatních takzvaných socialistických státech, ale například i ve Francii, Itálii či Španělsku, kde nastal buď úpadek komunistických stran, anebo postupný přechod k eurokomunismu. Především pro intelektuály se komunistická myšlenka stala obsoletní: jaký smysl má angažovat se v hnutí, které v porovnání s osvědčenou buržoazní demokracií (abychom použili marxisticko-leninské terminologie) ponechává mnohem menší prostor pro uměleckou tvorbu či vědecké bádání, osobní svobodu, vyžaduje od člověka velké oběti, nedává záruku výrazně vyšší životní úrovně a výměnou slibuje sociálně spravedlivou společnost v časovém horizontu blízkém věčnosti? Komunističtí funkcionáři tím nechtěně objasnili, proč se pro myšlenku komunismu v sedmdesátých a osmdesátých letech již nikdo nechtěl angažovat. Zánik ideové báze komunistických režimů tak ve skutečnosti nastal mnohem dříve než samotný politický konec. Komunistické strany v zemích východní Evropy se zhroutily a přešly na sociálnědemokratické pozice. KSČM je v tomto ohledu vlastně výjimkou, byť její program by z hlediska marxistických pouček padesátých let i normalizace musel být označen za „revizionistický“ anebo přímo likvidátorský.

Nové nadávky a dávné sny

Po pádu komunismu v roce 1989 začaly být velmi módní různé neoliberální teorie, „trh bez přívlastků“ a podobné čistě ideologické floskule. Intelektuální elita, ovlivněná listopadovým převratem, se začala otevřeně hlásit k pravici. Skutečný intelektuál devadesátých let se musel ohánět svou „pravicovostí“, adjektivum „levicový“ bylo utilitárně ztotožněno s přídavným jménem „komunistický“. Jenže s přirozenou obměnou generací dnes antikomunistický étos již neoslovuje. Tak jako mladí lidé šedesátých let, kteří nezažili na vlastní kůži velkou hospodářskou krizi, už nechtěli slyšet o hrůzách kapitalismu, ani dnešní generaci dvacátníků už nezajímají zločiny komunismu. Ty ostatně dnes kromě historiků a hrstky doposud žijících bývalých politických vězňů zajímají skutečně málokoho, a to bez ohledu na věk. Pomyslné kyvadlo se celkem přirozeně začalo opět vychylovat doleva.

Jestliže se tedy dnes objevují opět ultralevé skupinky (například v podobě Komunistického svazu mládeže, který byl jak známo před dvěma lety úředně ministerstvem vnitra rozpuštěn), nejde o renesanci dávných komunistických myšlenek, ale o celkem přirozenou reakci mladých lidí, kteří již nezažili poměry před rokem 1989, na neutěšenou hospodářskou a politickou situaci. Restaurovaný kapitalismus se svou sociální nerovností (a bez ní kapitalismus existovat nemůže) vytváří vhodné prostředí pro obnovu snů o sociálně spravedlivé společnosti. Dá s předpokládat, že brzy vzniknou i nějaké nové levicové ideologie, které s tímto snem budou operovat.

 

Jan Rychlík (1954) je historik, profesor UK.

Obsah Listů 5/2012
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.