Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 5 > Václav Jamek: Prašť nebo uhoď

Václav Jamek

Prašť nebo uhoď aneb Národ metylalkoholiků

Světodějnost v českém podání: už tři neděle, v jednom kuse od rána do večera, jediné téma, jediný hlas, jímž se novináři ladí na strunu lidového voliče: Kdy se konečně bude zas prodávat chlast? Spoustu důležitějších věcí pustí novináři z hlavy během deseti vteřin, tohle je drží, holt celonárodní zájmy: vzhůru do němoty a do bezvědomí. Však jde o bezvědomí pořádně zdaněné, brzy hlavní příjem rozpočtu. Už ani nedoufám, že si mí spoluobčané, kteří pod náporem médií odvykli základní logice, nebudou plést šíření metylalkoholu po obchodní síti s přírodní katastrofou (kterou vláda tak vzorně zvládá). Tou vlastně nebyla tak docela ani povodeň v roce 2002: ať si o tom zelení myslí, co chtějí, přehrady na horním toku Vltavy nebyly vystavěny proto, aby jednou za sto let vypustily na Prahu všechen obsah svých nádrží, ale naopak aby povodním bránily. Za povodeň nesla tedy vinu nezodpovědná práce správců povodí a majitelů vodních elektráren, jejichž totožnost se jako u nás obvykle „nepodařilo zjistit“. Neměli bychom se už trochu bát, kdyžtě český stát přenechává přímé ovládání všech věcí, jakož i veškerou následnou odpovědnost přízrakům v čele s jakousi neviditelnou rukou bez hlavy? Vypadá Vlasta Parkanová jako přízrak, který se výjimečně a nedopatřením zjistit podařilo? Bije to do očí, viďte. Však ona se ještě vypaří, vicepremiérka Pík jí levně prodá jedno ze svých dvanácti košťat. A kdyby nedokázala vzlétnout, zamete se pod koberec, až bude nejmenší na celém světě.

V Plzeňském kraji už by prý krajské volby vyhrála ODS. Všeobecná národní výmluva pro to, abychom zase všechno nechali při starém, bude teď v dobách porathovských znít: prašť jako uhoď a z bláta do louže. Přece se proti neschopné vládě vzbouřili už i někteří modří poslanci. No, možná vám to kvůli té alkoholické abstinenci uniklo, ale tihle vaši zástupci se nebouří proto, že na jejich svědomí dolehl osud prostých lidí, ale proto, aby se snad nedej Bože nezvyšovaly daně bohatým. To především má prý podle nich ODS v programu. Měli bychom jim věřit. Nejhorší vládu, kterou – jak říká premiér Nečas – jsme tady za demokratických poměrů měli, chtějí oni nahradit vládou ještě horší. Možná se jim to s Klausovou pomocí dokonce podaří.

Jsme prostě takový národ metylalkoholiků, vypijeme a sbaštíme všechno, co se nám předhodí, jenom nesmíme zjistit, že se na to taky umírá. (Před chvílí jsem jedl tuzemský bílý jogurt, měl příchuť celuloidu, trochou falešného čínského medu jsem to přebil; ovšem já jsem sebevrah, nejspíš. Ale stejně to nechápu: proč musí někdo pracně předělávat na med chlorované bifenyly, místo aby prostě choval včely?) Když si každý jakožto svobodné individuum umře předčasně sám ve svém koutku, je to ještě v pořádku, žádný metylalkohol za tím nevidíme, nedáme si to dohromady, ale tohle už je moc. Nejeden občan si klidně jako jindy nechá v trafice nalít do bandasky svou oblíbenou motorovou kmínku, uvelebí se s ní před televizí, a už se nedoví, jak to dopadlo s těhotnou Mášou ve 463. pokračování sedmé řady romantického seriálu „Naše Jiřinka dostala zpátky zámek a teď úplně bez honoráře všem pomáhá, aby odčinila své členství v KSČ“. To člověka naštve. Nemluvě o tom, že sledovanost seriálu klesá.

Doplňující otázka: To vážně nezáleží na tom, jak hrozně asi tihle lidé žijí?

Co ještě týden dal. Napsala mi v pondělí Anna Šabatová, zda bych veřejně nepodpořil Dienstbierovu prezidentskou kandidaturu. Protože je to jediný kandidát, kterého jsem ochoten volit, napsal jsem tohle (má to viset někde na internetu, ale s mou fotografií, kterou po mně chtějí, už to bude slabší, na poštovních známkách už bych se také viděl nerad, takže sám kandidovat určitě nebudu):

„Kandidaturu Jiřího Dienstbiera na prezidenta republiky podporuji proto, že se mi podle svého dosavadního politického působení jeví jako důvěryhodný nositel sociálně demokratického programu, který mi byl vždy blízký; ale ještě z jednoho, možná podstatnějšího důvodu: Především zásluhou T. G. Masaryka se u nás prezidentský úřad těší důstojenství, úctě, morální důvěře a v důsledku toho i většímu neformálnímu vlivu, než kolik mu ho poskytuje Ústava. Naše republika má od té doby dva druhy prezidentů: ty, kteří z vážnosti svého úřadu těží, i když jejich jednání si ji nezasluhuje; a ty, kteří svým jednáním étos prezidentského úřadu udržují, upevňují a obnovují, protože se mu podřizují a slouží mu. Mezi všemi kandidáty současné prezidentské volby, o nichž víme, by právě Jiří Dienstbier mohl být tím druhým typem prezidenta. Právě takového naše země potřebuje, má-li vybřednout ze své dnešní lidské bídy. Pokud by, jak doufám, takové očekávání splnil, jsem si jist, že po skončení svého volebního období by zůstal spolehlivým a respektovaným politikem, schopným tím lépe a tím účinněji napomáhat demokratické vládě spravedlnosti a práva.“

Možná je tu přání otcem myšlenky a je v tom asi i tajná a nejspíš marná naděje, že by taková slova mohla do skutečnosti i nějak prorůst. Na slovech totiž záleží. Zároveň by si lidé také mohli položit otázku, který jiný kandidát té představě alespoň vzdáleně vyhovuje, a alespoň trochu na to brát zřetel.

Den nato sedím s Lubomírem Martínkem u vína, a on říká:

„Protože se shodneme, že záleží hlavně na tom, konat co nejlíp kolem sebe, kam dosáhneme, pak ale nerozumím tomu, proč plýtváte silami a časem na komentování věcí, se kterými nehnete. Navíc jste od ostatních lidí příliš odlišný, nebudou si s vámi rozumět, a i kdybyste měl pravdu, nebudou vás poslouchat.“

Bylo to vlastně pořád k tomu voltairovskému ponaučení o zvelebování vlastní zahrady, o kterém jsem psal posledně.

Jenže jsem také řekl, že zahrádkáře někdy čeká zlé procitnutí, protože jeho políčka od všelikého okolí úplně oddělit nelze. Nedával pozor, a co že ho to prý čeká? Návrat k „normální“ neutěšenosti dějin, k odvěké hrůze a nespravedlnosti světa? A kdo by na takové věci chtěl spolupracovat? Možná leckdo, já ne. Asi chápu svobodu nějak jinak. A moje dnešní svoboda je nesouhlas.

„Musím přece vědět, co mi hrozí,“ říkám. „Některým lidským starostem opravdu nerozumím, například touze přihlížet zahajovacímu ceremoniálu olympijských her, a lidé by asi vždycky nerozuměli těm mým. Ale nedá se to říct o každém? Jde jen o to, těmi starostmi nepohrdat.“

Mohl jsem také říci, že pokud začne člověk na své zahradě vedle mrkve, kedluben a zelí pěstovat také slova, jeho zahrada se tím pořádně rozroste. Jenže mě to napadlo až doma. Bachelard někde říká v souvislosti s poezií, že slova skutečnost jen nevyjadřují, ale že ji opravdu tvoří. Možná to neplatí jen v poezii. Možná bychom na to měli víc dbát.

 

Václav Jamek

Obsah Listů 5/2012
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.