Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 5 > Antonín Rašek: Snesli by se Putin a Romney?

Antonín Rašek

Snesli by se Putin a Romney?

Vladimír Putin varoval, že si Rusové musí dát pozor na prezidentského kandidáta Mitta Romneyho. Má podle něho zjevně k Rusku nepřátelský vztah, a to zvláště v řešení problémů protiraketové obrany. Putin tak reagoval na vystoupení možného budoucího prezidenta USA, podle něhož Moskva je pro Washington úhlavním nepřítelem. Rusko už proto začíná měnit svou zahraniční, bezpečnostní a ekonomickou politiku. Je-li jedním z hlavních vojenských témat protiraketová obrana, týkají se americké prezidentské volby vážně i nás.

S jistým zpožděním po USA využil ruský prezident summitu Rady pro ekonomickou spolupráci Asie a Tichomoří (APEC), aby dal impuls k přesunu těžiště ruské zahraniční a zvlášť ekonomické politiky východním směrem. V médiích stojí titulky Putin přesunuje ambice na Dálný východ či Putin se chce na zasedání APEC ve Vladivostoku blýsknout.

Geostrategická reorientace USA je odlišnější: v souladu s novou vojenskou doktrínou z roku 2011 chtějí do východní a jihovýchodní Asie přesunout především priority bezpečnostní, obranné a vojenské politiky. Neznamená to, že tu nechtějí participovat ekonomicky.

Ruská aktivita je tak do jisté míry odpovědí na americkou politiku, využila summitu k rozšíření ekonomické spolupráce a modernizaci Sibiře. Prvním krokem bylo zvelebení Vladivostoku, na což ruská vláda vyčlenila 700 miliard rublů (asi 425 mld. korun). Ruskou ambicí je z něho a z celé oblasti stvořit nového východoasijského tygra. Je otázka, bude-li k tomu mít dost trpělivosti, houževnatosti, odhodlání a peněz jako Číňané nebo Jihokorejci. Snad to nedopadne jako s Chruščovovými celinami.

Pro Rusko je to v podstatě existenční problém. Na rozsáhlém území Sibiře s nesmírným přírodním bohatstvím žije nyní jen kolem deseti milionů obyvatel, navíc převažují ženy a starší lidé. Je proto prostorem i pro nelegální migraci, Putinem a Medveděvem často tvrdě kritizovanou. Ta je zvláště důsledkem čínské populační politiky, která vedla k převaze mužů nad ženami v poměru 100:113, tj. k neustále rostoucímu přebytku desítek milionů mužů. Ruský prezident se proto nechce jednoho rána probudit s informací, že Sibiř je bez boje čínskou provincií.

Tématem každoročního, nyní již 24. summitu za účasti představitelů 21 zemí bylo zajistit prostřednictvím integrace rozvoj a inovace vedoucí k prosperitě, což Rusku jistě vyhovovalo. Stejně tak Číně. Prezident Chu ťin-tchao před summitem o něm řekl: „Je v zájmu všech zemí regionu naší společnou odpovědností udržet mír a stabilitu i zdravou dynamiku hospodářského růstu v pacifické Asii.“

APEC je mezinárodní sdružení, které s rostoucí mocí regionálních hráčů a prudkým ekonomickým rozvojem Číny nabývá na významu. Pro Rusko jako pořadatelskou zemi se má summit APEC má stát začátkem nové éry. Proto podporuje hospodářský rozvoj oblasti a chce dále odstraňovat obchodní bariéry. Členské státy APEC s předním postavením USA, Číny a Japonska tvoří kolem poloviny světové populace, vytvářejí polovinu HDP a světového obchodu. V Rusku se summit uskutečňuje poprvé, a proto se chopilo příležitosti. Podobně se chce prezentovat a prosazovat i na zimních olympijských hrách v roce 2014 a na fotbalovém mistrovství světa v roce 2018.

Ruské úsilí podporují i Spojené státy, i když Barack Obama se dva měsíce před prezidentskými volbami summitu nezúčastnil a zastoupila ho ministryně zahraničí Hillary Clintonová. Nemohlo se nejednat o syrské občanské válce a íránském a severokorejském jaderném programu (za účasti zástupců KLDR).

Vladivostocký summit je jistě příležitostí k analýze nejen z hlediska české zahraniční a bezpečnostní politiky, protože tu probíhají územní spory mezi Ruskem, Japonskem, Čínou, Jižní Koreou a Vietnamem, ale stejně i z hlediska politiky ekonomické. Z této oblasti stále více dovážíme, aniž bychom tam svými výrobky a službami více pronikali. Deklarace čtyř hlavních témat summitu – liberalizace obchodu a investic a integrace regionální ekonomiky, posílení potravinové bezpečnosti, založení spolehlivého systému nabídky a podpora inovace a zvýšení spolupráce – dává příležitost situaci změnit.

V Sýrii až k hořkému konci

Mitt Romney se po oficiálním jmenování kandidátem republikánů pro prezidentské volby vyslovil i k zahraničněpolitické problematice. Nemohl se vyhnout ani Sýrii. Na ní se ale politické body získat nedají. Připustil stejně jako Obama jen účast amerických vojáků při hrozbě zneužití syrských chemických zbraní.

Situace se podstatně změnila. Ještě na letošní květnové schůzce s ruským prezidentem Vladimírem Putinem francouzský protějšek Hollande nevyloučil při jednání o situaci v Sýrii vojenské řešení. Měl pro to podle průzkumu i podporu 59 % francouzských občanů. Myslel to ale Hollande vážně? Kritici podobných aktivit mohli namítnout: Nestačila libyjská zkušenost? Po ní totiž zůstalo mnoho otevřených problémů. Prvním je, že pro operaci lze těžko hledat v NATO podporu. Ta byla v libyjské operaci při počtu osmi zemí bez Německa ve srovnání s Afghánistánem malá, ba varovná. Druhým problémem byl samotný vojenský zásah. Prokázal, že evropští členové aliance nejsou bez Američanů schopní takové operace vést. Slabiny se prokázaly už při zpravodajském zajištění. I když se prezident Obama snažil americké účasti vyhnout a dát tím Evropě lekci, aby se starala o vlastní bezpečnost samostatněji, americká armáda musela pomoci nejen při tankování letadel a zásobování municí, ale američtí důstojníci se museli zapojit i do řízení operace. Někteří evropští vojenští profesionálové neměli dostatečné zkušenosti a jednotlivci si počínali, jako by vykonávali běžné osmihodinové povolání. Jak by to asi bylo ve válce skutečné? Přitom evropské země mají ve zbrani podobně jako Američané 1,4 milionu vojáků. Vydávají ale na ně ve srovnání s USA jen 25 % prostředků (200 mld. dolarů, 1,7 % HDP; USA 5,0 % HDP, tj. 52 % světových výdajů na obranu). Evropské vojenské schopnosti podle některých expertů představují jen desetinu schopností amerických.

Nastane-li skutečně za dva tři roky poafghánská éra, která skončí s afghanizací aliančních armád, bude nutné vytvářet tzv. chytrou obranu, tj. za méně peněz získat více bojových schopností. Zatím se nikdo ani neměl k vyhodnocení problematické libyjské operace, o obecnější bilanci nemluvě.

Hollande podmiňoval vojenské řešení souhlasem Rady bezpečnosti OSN. Musel však vědět, že souhlas Ruska a Číny nezíská. Ani pomoc Američanů. Barack Obama by se před prezidentskými volbami do tak riskantní operace těžko pustil. V současné krizi je málokdo ochoten do ozbrojeného řešení jít.

A tak v Sýrii občanská válka pokračuje. S desítkami tisíc mrtvých a raněných, se statisíci uprchlíků, se zničenou zemí. Oslavované Arabské jaro nese trpké ovoce. A Západ a vlastně celý svět si musí konečně přiznat, že je bezmocný. Zásah by skončil stejnou katastrofou jako současný specifický appeasement. Může to být na první pohled alibismus, je to realita. Sýrie směřuje k nejsmutnějšímu konci. Zůstane jen u humanitární pomoci.

Myslí to Romney s radarem vážně?

Aniž by to u nás někdo očekával, neřku-li žádal, v zápolení o křeslo prezidenta USA se znovu objevilo téma radiolokátoru na českém území jako součásti americké protiraketové obrany. Přišel s ním republikánský kandidát Mitt Romney. Jestli problematika obstojí v boji proti Baracku Obamovi, je americká záležitost. Jiné je, s jakou reakcí české veřejnosti by se umístění radiolokátoru setkalo. Tedy pokud by to Romney myslel vážně.

Převážné části občanů totiž zůstalo v mysli, že několikaleté úsilí o dislokaci radiolokátoru v Brdech končilo nočním telefonátem premiérovi Janu Fischerovi a vzpomínkou na Vlastu Parkanovou s písní na Bromovu notu k oslavě kosmického letu Jurije Gagarina.

Ale tím diskuse o účelnosti protiraketové obrany neskončila, je vzhledem k bezpečnostním hrozbám stále vážným tématem. Zvláště spojuje-li ji Romney a jeho poradci s NATO. Žádná vláda však nesmí jako ta Topolánkova přehlédnout, že jde o strategickou a politickou záležitost par excellence. A nemůže se spoléhat, že ji v parlamentě lehce schválí a dokonce za deset milionů korun svěří získávání občanů soukromému týmu Tomáše Klvani.

Postup vlády kolem radiolokátoru poškodil pravicovou politickou scénu, takže přijít znovu s tímto tématem by si vyžádalo nesmírné úsilí. Proto ministr obrany Alexandr Vondra i vzhledem k blížícím se senátním volbám reaguje obezřetně. A ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg raději preventivně hovoří o americké okurkové sezóně.

Kdyby šlo o izolovanou věc, dalo by se s úsměvem souhlasit. Ale tak je to s výjimkou Integrovaného záchranného systému, k jehož výstavbě nás donutily katastrofické povodně, se všemi bezpečnostními a vojenskými problémy – veřejnost se o nich dozvídá převážně v souvislosti s korupčními aférami.

Jednou z chyb Topolánkovy vlády bylo, že se nesnažila získat pro dislokaci radiolokátoru příslušníky bezpečnostní komunity, kteří mají na mínění občanů jistý vliv. Paradoxně si na to vzpomněl šéf americké Agentury pro protiraketovou obranu generál Henry Obering, který je pozval alespoň na oběd. To už bylo pozdě, Václav Klaus kdysi jako premiér na počátku 90. let udělal vážnou chybu, když řekl, že pro něho jsou vojenské problémy až na 77. místě. Možná měl při řešení tehdy vážnějších ekonomických problémů důvod. Jenže situace trvá dodnes.

Obvykle se načas diskuse rozběhne kolem novelizace Bezpečnostní strategie ČR, Strategické koncepce NATO a naposled Bílé knihy o obraně České republiky. Zájem o širší okruh názorů měli například ministři obrany Miloslav Výborný, Michal Lobkowicz a v poslední době i Alexandr Vondra, a to z iniciativy prvního náměstka Jiřího Šedivého. Ten nyní míří do Bruselu, takže se dá očekávat ticho – pokud nás nezastihne nějaká nová CASA.

Jaký je to rozdíl ve srovnání s neobyčejným zájmem o vojsko za první republiky! Podporoval je zvláště T. G. Masaryk, vojáci diskutovali i o obecnějších problémech, Vojenské rozhledy spolu s dalšími osmi časopisy v dvacátých letech vedly několikaletou při o tzv. kvalitativní demokracii, tj. mají-li se v demokracii hlasy sčítat, nebo vážit podle prestiže voličů; diskuse měla i širší charakter.

V současné době texty ve vojenských časopisech představují tematicky roztroušenou nervovou soustavu nezmara. Podobná situace je i v jiných médiích. Přijde-li nový signál ze Spojených států nebo i odjinud, můžeme se vsadit, že nás zaskočí nepřipravené.

Je víc než zřejmé, že Putin by si s Romneym moc neporozuměl, Obama by mu byl jistě bližší, i když realita bývá silnější než původní představy. Ani nám však nemohou být americké prezidentské volby lhostejné už proto, že jsou obavy, že by se Romney mohl stát novým Bushem. Tedy tím mladším.

 

Antonín Rašek (1935) je sociolog.

Obsah Listů 5/2012
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.