Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 5 > Jan Novotný: Vlasta a Rulička (1)

Jan Novotný

Vlasta a Rulička (1)

Dostal jsem pozvání na poněkud opožděnou oslavu padesáti let od naší maturity v květnu 1962. Součástí pozvánky je kopie tabla, kde kromě 42 hlaviček spolužáků jsou tři větší hlavy, patřívající obvykle na tablech řediteli a třídnímu. My jsme totiž měli třídní učitelky dvě. Jedné jsme říkali křestním jménem Vlasta, druhé podle poněkud archaického účesu Rulička. Před maturitním ročníkem jsme po prázdninách s údivem zjistili, že nám vyměnili (jako třídní i jako učitelku češtiny) Vlastu za Ruličku, která předtím učila někde v cizině na velvyslanectví. Vlasta byla přes poměrnou přísnost a poněkud cholerický temperament oblíbená – byla to osobnost, dáma oblečením, chováním i mluvou, dovedla vzletně a nadšeně mluvit o literatuře. Že jí nebylo dopřáno dovést nás k maturitě, nebylo hezké k ní, k její třídě, ale ani – a to především – k její nástupkyni, která se v očích třídy Vlastě nikdy nemohla vyrovnat.

Proč se to vlastně stalo? Mám dojem, že jsem o tom tenkrát nedumal, kladu si tu otázku až dnes. Někde na dně zásuvky naštěstí leží šest ještě poněkud dětským písmem popsaných sešitů, do nichž jsem se pokoušel ztvárnit své zážitky z „esvévéšky“ v podobě jakéhosi románu. Třeba z něho něco vyčtu?

Začítám se do svého dávného díla a vybavují se mi Goethova slova: báseň a pravda. „Pravda“ je věcný, ironickocynicky laděný záznam různých podob věčného konfliktu mezi študáky a kantory. Prosakuje do něho jistý dobový aspekt: pohoršení rozhněvaného mladého muže nad všeobecnou přetvářkou. V šedesátých letech už komunismus (či jak to nazvat) ztratil zuby a drápy a dalo se s ním žít, nesměl se jen zbytečně dráždit. Bylo třeba chodit na manifestace a do průvodů, sedět na svazáckých schůzích, pečovat o výzdobu ve dnech výročí a o ideové nástěnky. Mladý muž toužil sloužit něčemu většímu, než je sám (v jiných dobách by se patrně dočasně přimkl k náboženství), tohle mu však připadalo jako šaškárna, která ideu jen kompromituje. Nebyl ještě schopen si přiznat, že – abychom užili slov Milana Kundery – život je jinde. V románu (v němž sám vystupuje pod jménem Toník) si proto vysnil jakési alter ego, činorodého Juru, který tuto šaškárnu nejen nelibě vnímá, ale také usiluje o nápravu. V tom ovšem nemůže uspět a jeho úsilí končí podobně jako nájezdy dona Quijota na větrné mlýny. Podlehne skepsi a začne se vyžívat v dadaistických happeninzích. Toník a Jura spolu neúnavně politizují a filozofují.

To je tedy „báseň“. Kritik by mi mohl vytknout, že s „pravdou“ dobře nesrůstá. Hájil bych se tím, že čtenář nemusí brát Juru jako reálnou postavu, ale spíše jako obraz Toníkova vnitřního života, v němž vedl dialog sám se sebou. Jura ovšem potřeboval podporu a záchranu, kterou mu Toník poskytnout nemohl. V „básni“ se proto objevuje jako deus ex machina ještě Ljuba, která chápe Jurovy snahy, ale na rozdíl od něho ví jak na to. Román končí sblížením Jury a Ljuby a nadějí na nalezení cesty k všenápravě.

Musím přiznat, že Ljuba – můj někdejší erotický ideál – je mi teď z duše protivná. Nacházím například záznam jejího konfliktu s Vlastou (příběh se zřejmě skutečně přihodil s nějakou konkrétní spolužačkou):

Vlasta: Já vás mám učit literatuře! Já vás mám seznamovat s dědictvím věků! Víte, jak mi to někdy připadá? Je to biblické přirovnání. Malina! Nevíš. Pavlík! Taky nevíš. Vanišová!

Ljuba: Já bibli nečtu. Do náboženství nechodím.

Vlasta: Tak ona bibli nečte. A s jakou hrdostí to říká! Bible – to není katechismus. To je kniha knih. Co vůbec čteš? Co víš o světě? Neházejte perly sviním, tak zní ono přísloví.

Protiví se mi zejména to samolibé „nečtu“. Kdyby aspoň řekla „nečetla jsem“. Dodatečně, po padesáti letech, oceňuji Vlastu, jež ve vhodný čas připomněla, že nečíst Bibli není moudré.

Jako Šeherezádu ráno, zastihuje mě tu konec stránky. O Vlastě a Ruličce tedy ještě příště.

Jan Novotný

Obsah Listů 5/2012
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.