Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 5 > Pavel Hoza: Jest kdesi kraj...

Pavel Hoza

Jest kdesi kraj... (Slověnice na Podblanicku)

Básníci a jejich místa (23)

Jest kdesi kraj, do kterého jsou vtištěny šlápoty mých dětských nohou a stopy mé první naděje.
Jan Čep

Ne, nemohu jinak. Píšu krátké pojednání o Slověnicích a znovu slyším slova a věty Jana Čepa: „Jest kdesi kraj, do kterého jsou vtištěny šlápoty mých dětských nohou a stopy mé první naděje.“ Já vím, moje krajina je vzdálená. Pokorně zavírám Děravý plášť, ale snadno podléhám pokušení a v Rozptýlených paprscích hledám esej Dvojí domov. Znovu ke mně přichází Čep a já cítím, že jsem doma: „Naše příchylnost k zemi a k určitému koutu země je doprovázena podivnou nostalgií za něčím, co nás přesahuje...“ Už musím jít, už nelze prodlužovat děj, a přesto sahám po třetí knize. Čepovi v mnohém protilehlý Jaroslav Havlíček pohnutým hlasem dodává: „Domov je to, po čem nejsilněji toužíme, domov je nejbezpečnější útulek, je to východisko i návrat.“ Povídka Domov se vrací do Vzdoropohádek a já už konečně jdu. Jest kdesi kraj ...

O Slověnicích se písemné prameny poprvé zmiňují v roce 1544. Malá poddanská obec tehdy patřila do českošternberského dominia a malou zůstala do dnešních dnů. Hrad, zámek, tvrz, faru, kostel a školu bychom tu marně hledali. Novogotická kaple z roku 1924 je zasvěcena svatému Václavu. V roce 1848 žilo ve Slověnicích 213 lidí, ale kdyby se letos o svatováclavské pouti sešli všichni „Slověňáci“, napočítali bychom necelou čtyřicítku obyvatel. Dějinný příběh i současný život malé obce je proto pevně propojen s podblanickým regionem, s nedalekými vesnicemi a městy, Benešovem, Vlašimí, Českým Šternberkem, Divišovem, Hrádkem, Radošovicemi, Bílkovicemi, Libží, Nemíží a Třebešicemi.

„Kdykoli se vracím do Slověnic, ať už zimní cestou přes Divišov, anebo tou letní přes Bílkovice, uvědomuji si, že jsem odtud vlastně nikdy neodešel. Řadu let sice žiji jinde, ale nikdy jsem nedokázal překonat pás polí a kopců obklopující vesnici, jen zdánlivě ztracenou uprostřed lesů a drobných hor...“ přiznávám se v publikaci Slověnice – dějinný příběh malé obce na Podblanicku. Ano, krajina v mých textech se vědomě i podvědomě pokouší být metaforou krajiny na Podblanicku, prostor tvořený domy, dvory, cestami, stromy, poli, loukami a různými zákoutími pak prostorem rodné vesnice. Přicházím od Bílkovic před bílou zděnou půlkruhovou bránu, otvírám dřevěná vrata, vstupuji do rozlehlého dvora. Na kamenné desce staré studny sedí otec a vedle něj vzdálený strýc. Za černým obdélníkem otevřených dveří se skrývá rozlehlý prostor strašidelné stodoly. Tráva dvora je chudá, rozježděná koly vozů a traktorů. Z komína se kouří, teď už můžu sáhnout na kliku a vejít. Otočím se, jsem tu sám a stojím na silnici před zamčenými vraty, „vyhozen z listoví v záhonech“ u téměř neprůhledného plotu. Odchá­zím od domu číslo 23. Udělám několik kroků a už procházím kaštanovou návsí, už jsem „u dubu, který nikdy neumírá“. Já vím, „zabila ho vichřice“ před jedenácti lety. „Venkovské stavení“ a „modravé zápraží“ zůstávají za prázdným plotem. Otvírám vrátka. I dům číslo 17 je prázdný. „Pode vsí“ u říčky Chotýšanky „louka voní jako za otcových časů, ale hlas kosy je jen přeludem.“ Za olšemi se schovává bahnité jezírko, otisk povodně z roku 1906. Lesem vede cesta do Radošovic, do kostela a na hřbitov. Vracím se na náves. Potkávám jednoho člověka, a přitom vidím spoustu lidí, jako o pouti před kapličkou. Odcházím z vesnice směrem na Divišov. Psi se najednou rozštěkají. Vždyť tu jde cizinec. Bělavá silnice pomalu stoupá. Za poli před lesem se ještě otočím. Na protilehlém kopci nad vesnicí rozeznávám prašnou cestu. Vede přes Lipiny a Ctiboř na Hrádek, kam v létě chodíme na mariánskou pouť. Směrem na východ nemůžu minout Kladrubskou hůru – Kostelík, ale pak se pohledem vracím do údolí. Žil jsem tu někdy? Na kresbu střech shlíží vzdálený, a přitom blízký Blaník s modrozeleným pásem lesů.

 

Portrét

Stále se opírám o zrezlé zábradlí. První jinovatka na podzim. Lidé jako já by měli fasovat rukavice, které míval pan regenschori. Čím dál víc se do mě zakrojuje čas. Lámu zemřelé popínání. Surfínie nenávratně ztichly. Pýcha balkónu. Potrhaný závěs. Tma změkla žlutými světly, hřeje snem. Kdysi dávno jsem přišel jako těžkopádný sedlák, a postupně roztával, šelmovatěl. Zpíval jsem v domnění, že mám téměř absolutní sluch. Pak jsem si říkal, že nahrávky klamou, pokřiví obraz i tón. Později jsem se bál zrcadel, vypínal televizi i rádio. To jsem nebyl já. To nejsem já, řval jsem. Podívej, ten tygr nemá zuby. Žuby, opravila matka syna a chlapec se šklebil. Kdybych byl aspoň ten těžkopádný sedlák.

 

* * *

Je sobota před svatým Antonínem. Tráva plná šťávy uléhá v pravidelných řadách. Pijeme do zásoby ranní chlad a měkké slunce, otec a já na loukách pod Březinou mezi lesem a řekou. Následuji jako v hypnóze melodický, ale nenávratný hlas kosy a rozhazuji řádky. Krok za krokem nabízí osvěžení a vůni. Začínám být unavený. Sláva, otec přestává sekat. Ne, zastavil se, aby nabrousil kosu. Krbec s vodou, který má za pasem, zůstane na chvíli prázdný. A jde se dál. Kdy to skončí? Až na konci. Když se to udělá, tak už je to dobrý, připomínám si slova dědovy útěchy a mechanicky následuji svist kosy. Mám hlad, tak ho hlaď. Mám žízeň, tak si dej nohy křížem. Píchá mě v boku, tak tomu ulom špičku. Otec spokojeně utírá kosu chomáčem trávy a oddychuje.

 

Bludiště

Prší. Prší úleva. Provazy zeslábnou, po kapkách svinou se jako neviditelní hadi, paprsky narovnají i plazivé stopy v trávě. Záchvěvy ztracené skladby ulehnou ve větvích a znovu políbí zem i tuláka, kterému se zachtělo ochutnat zakázané ovoce. Trpká a hořká sprcha, ne povodeň. Zítra ho najdeš opřeného o rozpraskaný kmen, jak s otevřenýma očima sní, jak loví paprsky, čaruje z mraků a hladí neviditelnou dlaň. Následující den i strom osiří. A pak ho umlátí bojovým pokřikem. Byl přeci starý, poleptaný dešti, náletem krup. A nikdo z něj nebude krást!

Sněží. V travnatých koláčích jsem našel šedohnědý scvrklý plod.

 

Venkovské stavení

Brodil jsem se zetlelým listím starého dubu, který nikdy neumírá, a zamířil k tomu stavení. Nebyl jsem veselý, a jak bych mohl být, vždyť...

Znovu po létech jsem viděl modravé zápraží, pukliny nedávno opravené v nepřehlédnutelných gestech žalovaly: „Ano, ta omítka byla kdysi červená.“ Dvůr porostlý nízkou, už churavějící trávou bez zábran přecházel do zahrady mezi staré, ale prořezané stromy. Všude čisto, uklizeno, a přeci jen – s jakou radostí jsem u vyschlé studny objevil jablko. Zapomenuté, ztracené, vrásčité... Připomínalo omítku. Ne, nedokázal jsem ho sníst, dal jsem ho do kapsy a ucítil, že musím jít dál tím dvorem do šera pootevřené stodoly, na mlátek, jak se tu říkávalo za časů praděda a prabáby, které jsem nikdy nepoznal, i za časů babičky a dědy.

Neviděl jsem vůbec nic a šero houstlo do strašidelné tmy. „Ano, jsou tady, vím to, přece ve skutečnosti nemohli nikdy odejít. Co když je teď potkáš?“ Slyšel jsem vlastní duši, jak šeptá, jak se bojí, a jak naléhá. Vyšel jsem po schodech až ke dveřím – bylo odemčeno!

Nemusel jsem rozsvěcet – malá a vždycky tmavá síň, závěs a za ním baňky s vodou. Pak kuchyň, pokoj... Prázdno... Pusto...Hledal jsem... Alespoň stín. Závěs se zakýval – kočka vyběhla ke dveřím.

Když jsem odcházel, na zemi u studny se znovu krčilo vrásčité jablko. Probudil jsem se a nemohl usnout. Ten dub, ten už tam přece není, zabila ho vichřice před třemi léty, stavení patří strýci, je chudý. Ale za mlátkem u kůlny proutkař objevil pramen. Prý ve skále. Teď už tam určitě postavili studnu a z omítky smývají zaschlé šlahouny, které vytryskly z hlubin země.

 

Pode vsí

Řeka si stýská, otvírá náruč a voní travou. Nadnáší kůru a strom jí odpovídá medovou smolou. Shnilé listy jsou odpuštěny, jenže voda v písčinách zhasíná stíny ryb a slizká bota bobtná na blátivém ostrově.

Tam, tam ho vlekli. Do splavu železa řinčela přes ostré úlomky skal. Ve vyhaslém lese pak kopali jámu a proschlé mlází bodalo do tvrdých pat. Tehdy se slunce znovu propadlo do šedožlutých par a krajinu bičoval syčivý déšť.

 

* * *

Louka voní jako za otcových časů, ale hlas kosy je jen přeludem. Svalil se do trávy a zavřel oči. Na nebi zlaté paprsky pomalu přecházely v chvějivou modř. O zem se opíral tenký stín vzpomínky a on tušil, že kdesi za obzorem se bílé mraky dotýkají hor.

 

Pavel Hoza (1964) je básník a prozaik; dětství prožil v Slověnicích na Vlašimsku. Na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích vystudoval češtinu a dějepis. Od roku 1986 žije v Benešově, kde vyučuje na gymnáziu. Debutoval sbírkou Archeologie svědomí (1995), následovala autobiografická próza Kámen a voda (1996), sbírky Kam vedou stopy (1998), Andělé stromů (2001). V roce 2005 vyšla jako samostatná příloha Vlastivědného časopisu Pod Blaníkem kniha o vesnici a kraji Hozova dětství s názvem Slověnice. Dějinný příběh obce na Podblanicku. V roce 2008 pražské nakladatelství H+H vydalo knihu básní a próz Uloupená duše.

Obsah Listů 5/2012
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.