Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 5 > David Voda: Zahlušený tlukot eucharistického Srdce

David Voda

Zahlušený tlukot eucharistického Srdce

Bezpochyby nejdůležitější místní zprávou roku – příznačně zahlušenou v lomozu dní – byla ta o nálezu fragmentů velkomoravského kostela v samém srdci Olomouce přímo pod vstupním schodištěm chrámu Panny Marie Sněžné. Ten velkomoravský chrám byl, zdá se, zastřešen krytinou z jakési místní římské (!) zděné stavby. Povzbuzen tímto arciobjevem nabízím sakrální archeologii přítomnosti. Vykopávky dneška provedeme v posluchárně neurologické kliniky Fakultní nemocnice Olomouc čili v bývalé ústavní kapli Božského Srdce Páně kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka z Assisi postavenou v letech 1947–1950 podle návrhu architekta Jaroslava Čermáka.

Nejsem s to odhadnout, jak novicové olomoucké medicíny na prvních hodinách neurologie na tento prostor reagují, mohu pouze podat vlastní (a ještě jen velmi předběžnou) archeologickou zprávu. Vnikl jsem tam až na třetí pokus jedním z traktů kliniky; našlapával opatrně ve tmě, dlouhé minuty nemohl najít vypínač. Uzoučký pruh světla se dral za jedním odchlipujícím se akustickým panelem, který zastiňuje... Ale co vlastně? Dlouhá úzká okna továrny? V čele sálu jsem odtušil obří bránu, lichoběžníkového výřezu... Ale kam vlastně? Na pódium? První dohady: velká zkušebna Státní filharmonie Udmurtské autonomní SSR? Akustistický institut Ciudad Universitaria de Caracas? Každopádně jeden z nejpodivnějších prostorů, které jsem kdy viděl, srovnatelný snad jen s interiéry okálů DSS (Domova slovenských spisovateľov v Budmericích).

Mistr funkcionalistické huti

Architekt Jaroslav Čermák (1901–1990) patří k méně známým, přesto však nejpozoruhodnějším funkcionalistům své doby. Ve třicátých létech prošel postupně několika pražskými věhlasnými funkcionalistickými ateliéry (Jaroslav Frágner, Karel Honzík aj.), aby se ve své roku 1937 založené firmě, již nazval prostě a účinně Huť, soustředil na moderní sakrální stavby. Podílel se mimo jiné na naplnění vize, kterou v krizových třicátých letech 20. století formuloval biskup Antonín Podlaha. Ten chtěl po periferiích Prahy rozeset tucet kostelů coby výraz vzpomínky na hvězdy svatozáře Panny Marie ze strženého mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Tyto kostely a kaple pak byly postaveny z velké části ze sbírek na nový sloup.

Mezi Čermákovy rané práce patří kostel Božského Srdce Páně v Malém Beranově u Jihlavy, avšak nejznámějším se stala realizace monumentální „Tvrze Boží“ (Růžena Vacková) funkcionalistického chrámu sv. Jana Nepomuckého v pražských Košířích, dokončeného v těžkých válečných letech (1939–1942). Historici umění hovoří v souvislosti s jeho tvorbou o dvojí tendenci. První je uvnitř avantgardního funkcionalismu paradoxně spíše tradicionalistická: „Jaroslav Čermák se (...) snažil navazovat na tradiční klasické hodnoty s důrazem na augustiniánskou jednotnost a řád. Jeho architektonické dílo bylo blízké novotomisticky zaměřené Filosofické revui. Jan Sokol a jiní čeští architekti, kteří výjimečně projektovali i sakrální stavby (ze starší generace např. Josef Gočár, Pavel Janák), se ve svých návrzích orientovali především na Německo, kde tvořili významní architekti jako Dominicus Böhm, Martin Weber, Otto Bartning či Rudolf Schwarz. Tito architekti se v rámci liturgických reforem zabývali nejen prakticky, ale i teoreticky hledáním nových sakrálních prostorů. Jaroslav Čermák měl blíže k tradicionálněji orientovaným rakouským architektům Clemensi Holzmeistrovi a Robertu Kramreiterovi z okruhu augustiniánského kláštera v Klosterneuburgu u Vídně.“ (Markéta Svobodová). Růžena Vacková si zase povšimla, že v postupujících čtyřicátých letech, kdy se již Čermákovi nedařilo realizovat své monumentální záměry, se jeho sloh více oprostil, začal čerpat z organičtějších forem funkcionalismu a přiblížil se čemusi, co autorka cítila jako kýžený vývoj, který by dokázal nahradit funkcionalismus jako takový – „nový duchovnější sloh“. Tyto tendence mohly nalézt pokračovaní právě v jeho posledním realizovaném díle – olomoucké ústavní kapli Božského Srdce Páně. A co kdybychom zašli ještě mnohem dál? Co když kazatelna od sv. Jana Nepomuckého z Košíř, kterou Čermák navrhl ve zjevné aluzi na jazyk sv. Jana, stála na počátku architektova směřování k symbolismu jazyka, k architektuře jako Slovu, k tendenci, která vrcholí „teologickým antropomorfismem“ olomoucké kaple Božského Srdce Páně?

Anatomie Božského srdce

Zatímco Markéta Svobodová přiznává Čermákovi spíše tradicionalistické tendence z Klosterneuburského okruhu, zdá se mi, že se Čermák ve své poslední realizaci z jedné strany přece jenom přiblížil i myšlenkám velkého reformátora sakrální architektury v Německu, průkopníka nově chápaného liturgického prostoru a velkého mystika prázdného prostoru a bílé zdi Rudolfa Schwarze (1897–1961). A sice oné zvláštní atmosféře „mlčení, ticha a měkkého světla, které jeho kostel odlišují od továrny“ (Karel Rechlík). Také olomoucká kaple je zvenčí k nerozeznání od továrny a v podivné entropické skrumáži budov Fakultní nemocnice poněkud tupě ční nad mimoúrovňovou křižovatkou obchvatu města a magistrály vedoucí směrem k Brnu. O měkkém světle interiéru však prozatím nemůže být řeči. V roce 1958, osm let po násilné Akci VŽK (vyklizení ženských klášterů), kdy musely milosrdné sestry terciářky opustit klášter (a v roce 1957 i nemocnici), byl interiér kaple proměněn v akustický sál v bruselském stylu, jaký už téměř nikde nenajdeme; bohužel pod příkrovem kartonových a papundeklových panelů vzalo za své mnoho jedinečných uměleckých děl. Autorem bruselské adaptace byl olomoucký akustik Miloš Libra. Autora pozoruhodné vitrážové výzdoby, z níž se zachovalo jen torzo, prozatím neznám.

Druhou tendenci, kterou (vedle Schwarzovy „architektury negativní teologie“) podle mého soudu Čermák v kapli uplatnil, jsem výše již pojmenoval jako „teologický antropomorfismus“. Pokusím se ji rozvést. Prostý popis lidského srdce obvykle začíná slovy: „Srdce je dutý svalový orgán. Lidské srdce má čtyři dutiny: dvě síně a dvě komory.“ Nemohu se ubránit dojmu, že Čermákova ústavní kaple připomíná geometricky stylizované ležící lidské srdce. Podobně jako srdce má i kaple čtyři dutiny. Dvě síně: nartex (předsíň), nad ní kůr, a pak dvě komory: samotnou loď kaple, která je proříznutá mastabovitým způsobem do presbytáře, čtvrté dutiny. Presbytář zvnějšku vrcholí seříznutým hranolem připomínajícím věžičku, které se od středověku říká sanktusník, ale možná také seříznutou aortu, jako vystřiženou z obrázků anatomie srdce. Ba co víc! Orientovaná kaple je v západní části napojena k traktu konventu (nynější lůžkové části neurologie) tzv. pavilonovým způsobem, tj. dlouhou chodbou (v anatomii srdce dolní dutou žilou). A když už mluvíme o žilách – strop kaple je z betonového monolitu s károvaným žebrovím, které žilnatý povrch srdce rovněž připomene, podobně jako připomene pozdně gotickou síťovou klenbu mnoha kostelů. K pozdní gotice se váže také pseudoaorta sanktusníku a ostatně i „vítězný oblouk“ mezi lodí a kněžištěm. V rozvíjení podobných spekulací je však třeba být opatrný jako Hercule Poirot k domorodé šipce napuštěné jedem – neboť z původní výzdoby kostela se dochovalo jen torzo a zbytek je snad pohřben pod olezlou hlušinou akustických panelů.

Skrýt se v tlukotu Jeho srdce

Podle přesvědčení katolického výtvarníka a kritika Karla Rechlíka „pro vynikající díla je příznačné, že vyvolávají asociace v prostoru a čase“. Myslím, že to platí i pro pozdně funkcionalistickou kapli Božského Srdce Páně v Olomouci. Od anatomických podobností teď přejdeme k teologii, resp. k doxologii. V římské církvi se úcta k Božskému Srdci Ježíšově datuje přinejmenším od 12. století, od doby svatého Bernarda, který vypracoval první ucelenou podobu kultu Božského Srdce. Druhá božská osoba, Ježíš, se v něm přímo ztotožňuje s Božským Srdcem. „Ve 13. století Pán ukázal svaté Ludgardě (1182–1246) krvácející ránu ve svém boku a ztotožnil se se svým Srdcem. Svatá Gertruda z Helfty (1256–1302) poté, co její srdce pronikl paprsek vycházející z Nejsvětějšího Srdce a obdržela stigmata, vložila svoji ruku do Spasitelova Srdce a vytáhla ji ozdobenou sedmi zlatými prsteny.“ (Dana Tichá, Božské Srdce, z www.fatym.com) Kult pak vzali za svůj a rozvíjeli mnozí další středověcí mystikové, mezi jinými také sv. František, a později celá řádová společenství: františkáni, dominikáni, jezuité, voršilky, nakonec vzniká i samostatný řád eudité, kongregace kněží „s úmyslem zvláštním způsobem uctívat obdivuhodné Srdce Ježíšovo a Mariino jako hlavní ochránce a jako vzory, které Bůh daroval svým dětem“ (Dana Tichá). Od 17. století je již úcta k Ježíšovu srdci značně rozšířena a o století později „již miliony lidí praktikovaly úctu k Božskému Srdci... Za pontifikátu Pia IX. v roce 1856 byl zaveden svátek Božského Srdce Páně a v roce 1889 z nařízení papeže Lva XII. byl povýšen na slavnost první třídy. Liturgická úcta měla dvojí cíl: připomínat lásku, kterou Ježíš prokázal lidem při ustanovení Nejsvětější svátosti, a přivádět věřící k častějšímu přijímání svátostí, zvláště eucharistii, kterou Ježíš zanechal jako projev lásky až do krajnosti. Dne 16. června 1875 se papež Pius IX. zasvětil Božskému Srdci Páně, 25. května 1899 papež Lev XIII. vydal encykliku Annum sacrum, v níž souhrnně vysvětlil teologické základy úcty k Božskému Srdci, a na konci téhož roku slavnostně zasvětil celé lidstvo Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu.“ (Dana Tichá) Dana Tichá pak ve svém textu píše slova, která můžeme vztáhnout na situaci naší kaple: „Božskému Srdci se začíná od 16. století vědomě prokazovat kult klanění – adorace tělesného Srdce Ježíšova jako symbolu jeho lásky – a to nejen v Evropě, ale také na misijních územích po celém světě. Ctitelé Ježíšova Srdce touží jeho lásku opětovat láskou, skrýt se v něm a nechat se jím uchvátit.“ Nic nebrání představě, že Jaroslav Čermák, který sám byl členem III. řádu sv. Františka z Assisi, pro své sestry, ošetřovatelky působící ve fakultní nemocnici od jejího vzniku až do roku 1957, a pro ctitelky Ježíšova Srdce, navrhl prostor-kapli-srdce, kam se mohly po náročné práci schovat. Ano, „ctitelé Ježíšova Srdce touží jeho lásku opětovat láskou, skrýt se v něm a nechat se jím uchvátit“.

Když jsem vystoupal na kůr, abych prozkoumal, co je skryto za akustickým panelem, odchlipujícím se od úzkého přísného obdélného okna, kterých tu je po obou stranách osm, objevil jsem, že každé z oken nese jednoduchou vitraj s geometrickým dekorem, v jejímž vrcholu září červené stylizované srdce.

Srdce za srdce

Budoucí osud této kaple je nejistý. Svým umístěním je jen obtížně přístupná pro těžko chodící pacienty z rozsáhlého areálu nemocnice, a proto ji nahradila kaple současná na klinice urgentního příjmu, snadno dostupná, avšak podprůměrné umělecké úrovně. Snad jediná naděje by jí svitla, kdyby o ni v církevních restitucích požádaly samy milosrdné terciářky, které však již jeden klášter v Olomouci na počátku devadesátých let od státu získaly. Ovšem to by se v jejich středu musela najít osobnost typu Doma Samuela z Kláštera Nový Dvůr, která by právě zde zaslechla tlumený tlukot Božského Srdce.

Je velká škoda, že dnešní (většinou mladí) ctitelé architektonických procházek v neděli 30. 9. 2012 na Den architektury obdivovali bruselský interiér bývalé kaple (snad se i na chvíli zasnili o jeho záchraně?), ačkoli se především jedná o velmi krásnou, v české sakrální architektuře nebývale radikálně avantgardní pozdně funkcionalistickou architekturu (a v arcibiskupské Olomouci dosud poslední novostavbu kostela), navazující na nejprogresivnější tendence ve světě; o stavbu, která snese ta nejpřísnější měřítka, o stavbu vskutku mystickou. I přes její dnešní zuboženou podobu je v jejích útrobách cítit, že tu kdysi sídlil eucharistický Pán světa, sám Bůh, který slíbil: „Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa“ (Ez 36,26).

 

David Voda

Obsah Listů 5/2012
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.