Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 6 > Václav Jamek: Kronika žvástu aneb Nadílka 2012

Václav Jamek

Kronika žvástu aneb Nadílka 2012

V uplynulých měsících jsem slyšel nebo četl v médiích tolik žvástů, že jsem se rozhodl vést si o nich záznam: hlouposti člověk tak snadno zapomíná – a pak se diví.

I

O novém ministru školství se dokonce levicoví komentátoři vyjadřují dost uznale. Už při nástupu do úřadu se nicméně uvedl výrokem, že zápisné pro vysokoškolské studenty je „regulační poplatek“. Pokud neutrpěl tak jako současný ministr zdravotnictví úpal při kontaktu s géniem MUDr. Julínka, zajímalo by mě, co vlastně takto míní regulovat. Jediné, co se tak dá ovlivnit, je přístup nemajetných mladých lidí ke vzdělání. Vystrnadit z našich škol nadané představitele luzy a udělat z nich nesmiřitelné nepřátele: zářný to cíl naší skvělé pravice!

Ministr zřejmě nemá spočítáno, kolik jich už dnes musí při studiu pracovat, aby se na univerzitách udrželi, přestože jakási sociální stipendia údajně existují: ta se budou státu v poplatcích zřejmě zase vracet; spočítáno tak nejspíš není vůbec nic.

Řekl bych, že jedinou regulací přístupu na vysoké školy by měl být inteligenční kvo-cient. Vylučovat někoho z obecných práv kvůli nemajetnosti je ještě nemravnější než vylučovat kvůli buržoaznímu původu (protože bohatí a mocní nejsou sice nutně horší ani lepší než chudí, ale na křivdách světa mají větší podíl).

Doneslo se mi, že někteří historicky zřejmě nepoučitelní pravicoví chytráci zároveň sní o obnovení volebního censu: chudý občan, jehož daňové odvody nedosahují určitého prahu, by tak neměl právo volit, nebo by se snad váha každého hlasu násobila koeficientem přímo úměrným výši daňových odvodů (chodit k volbám s daňovým přiznáním by bylo dost složité, zřejmě bychom svůj volební koeficient fasovali vždy v březnu na finančním úřadě). Tento vynález se v naší civilizaci uplatňoval za bourbonské restaurace, jejíž nesmrtelný obraz vytvořil v literatuře Honoré de Balzac. Byla to podle všeho tuze šťastná doba, námezdní holota nesměla nejen volit, ale ani schůzovat, natožpak stávkovat, komu by se nechtělo prožít to znovu!

Zvrhlé nápady rozvíjené logicky a konsistentně inteligentními lidmi nepřestanou být zvrhlými, a skandální jsou tím víc. Mravnost se podle daňových odvodů neodstupňuje; a zatím dokonce ani spravedlnost, přinejmenším od té doby, co jsme ji přestali dělit na pozemskou a záhrobní.

II

Jakýsi kovaný český sociální inženýr prý vynašel novou ideologicky exaktní metodu, jak spočítat chátru na Václavském náměstí, aby si moc nevyskakovala. A rovnou spočítal, že na velké dubnové demonstraci se nesešlo 100 000 lidí, jak tvrdí prolhaná levice, ale jen 10 000. Novou metodu, jejíž princip zůstává jakožto vzácné duševní vlastnictví utajen, podpořily svým intenzivně objektivním zájmem Lidové noviny a Český rozhlas.

Jisté je, že v jejím světle bude nutno přehodnotit také listopad 1989. Pojme-li Václavské náměstí zaplněné od Muzea až po Můstek, jak nyní dokázáno, pouhých 10 000 lidí, pak byla tzv. sametová revoluce skutečně jen rozvratnou akcí hrstky zaprodanců. Na Letenské pláni se pak v dalších dnech prokazatelně scházelo lidí ještě míň, protože jak lze stejnou metodou vypočíst, čím větší prostranství, tím méně chátry se tam vejde.

Zato kůlů v plotě jsou zástupy nedozírné. A sedne-li ke kůlu kůl... Asi bychom měli poprosit dosud žijící členy ÚV KSČ, aby laskavě znovu převzali státní otěže. Jsou to stejné oběti chátry, jakými by se dnes mohli stát pánové Kalousek, Nečas a Schwarzenberg se svou družinou.

(Také už nějaký jiný chytrák, tentokrát dokonce sociální demokrat, navrhuje omezit právo na veřejný protest z důvodu hrozícího opotřebení dlažby. Jen připomenu, že stejnou myšlenku vyjádřilo zákonem Federální shromáždění ČSSR krátce před pádem předešlého režimu: demonstrovat se nesmělo ne proto, že by na to lidé neměli právo, ale protože by utrpěla pražská památková rezervace. Většina lidí z toho tenkrát měla legraci, včetně těch, kdo si dnes vymýšlejí stejná opatření prostě jen proto, že se dostali na pozice – nikoli ideologické, ale mocenské – někdejších komunistů.)

Některým kůlům se ale troufalost chátry nelíbí ještě víc, a je jich podle všeho dost na nový zvací dopis, tentokrát pro libovolného Pinocheta – aby na to starostlivý Martin Vopěnka nebyl úplně sám, při svém duchovním založení. To se to žvástá, když jsou mrtví jen teorie: Camus tomu říkal „logická vražda“, pane Vopěnko: a kvůli tomu nepekl s komunisty – protože vraždění nelze dělit na dobré a špatné (a vraždění kvůli „svobodě“ je ještě o poznání absurdnější než vraždění kvůli „rovnosti“). Jakákoli politická představa, která s tím spekuluje, je už jen proto zavržení­hodná.

Ale když se nad tím zamýšlím, dost dobře nevím, kde by naši spojení konzervativní ků-lové chtěli takového Pinocheta vyštrachat. Alexandr Tomský v tradičním přemyslovském brnění by to sotva vytrhl. S pěti funkčními tanky, osmi obrněnými transportéry, dvěma žebřiňáky a s důstojnickým sborem stejně úplatným jako zbytek společnosti se vojenský převrat dělat nedá, spoléhat na intervenci vatikánské gardy asi také nelze. Ledaže by vyjukaní občané, rdící se za svou levicovou potřebu jíst, pít, dýchat a spát, dobrovolně sami napochodovali do připravených koncentračních táborů.

To sice nelze úplně vyloučit, zvlášť kdyby se Vopěnka z televizní obrazovky hodně mračil a mlátil o stůl učebnicí taoismu, ale to je také jediné, co by asi mohl dělat. Stát totiž sám sobě natolik podřízl větev, že by silou těžko něco zmohl. Lidé si zřejmě neuvědomují, jak jsou ve skutečnosti silní: kdyby se najednou vzbouřilo patnáct největších měst, neměla by vláda čím požár uhasit (jeden tank na tři města). Bylo by asi dobré udělat to co nejdřív, než se Marku Bendovi podaří přílepkem k zákonu o stáčení bezinkové šťávy nepozorovaně zrušit státní monopol na armá­du a povolit soukromníkům, aby stavěli své vlastní armády, vyzbrojené úměrně jejich majetku a z něho odvozenému censitárnímu podílu na privatizované moci.

III

Až z nás nějaké nové vtělení Martina Bursíka a Radka Johna začne před volbami mámit hlasy povídačkami o tom, jak je tradiční dělení na pravici a levici překonané a bezobsažné (s čímž zpravidla zvlášť intenzivně souzní špatné svědomí pražské pravicové inteligence), stačí si připomenout názor nesporně pravicového vezíra Romana Jocha o tom, že jediné skutečné lidské právo je právo vlastnické, a máme jasno: pravicové jsou zájmy vlastníků,levicové je všechno ostatní – což se dá shrnout čtyřmi slovy: nárok na důstojný život.

IV

Tohle se bude líbit ještě míň: kardinálním mistrem žvástu se zatím bezkonkurenčně jeví Dominik Duka, duchovní. Tomu stačí ústa otevřít, a vypadne žvást.

Začal tím, že k loňskému průvodu gayů bezdůvodně oprášil známou kramářskou písničku, u katolíků tuze oblíbenou, o tom, jak homosexuální bojůvky přepadají domácnosti a biologickým rodičům kradou děti za účelem adopce; což doplnil nejapným a nepodloženým dobrozdáním o tom, jak „zodpovědný, důstojný a krásný“ může být život homosexuála.

Na svatováclavské slavnosti si pak asociálně notoval s Václavem Klausem.

A protože mu Český rozhlas poskytl nesdílenou privilej pravidelné homilie, kterou pro-náší na Radiožurnálu vždy v neděli ráno, nesmysly pozvolna přibývají.

Tak třeba prohlásil, že nebude-li zákon o církevních restitucích nakonec schválen, on sám asi odejde do exilu, jako sv. Vojtěch. Takže svatý Vojtěch opustil rodné Čechy proto, že tu desátky nesypaly. To je dobré vědět.

Katoličtí preláti by se na začátku každého svého veřejného vystoupení měli omlouvat za to, že před posledními volbami vyzývali občany, aby dávali hlasy novým malým stranám (jako byly Věci veřejné nebo TOP 09). Místo toho pražský arcibiskup po (zatím) ojedinělé velké demonstraci, k níž tyto strany svou bezostyšnou politikou lid dohnaly, mluvil hned o ochlokracii; a dodatečně to ještě rozmázl: oškliví novináři to učené řecké slovíčko prý špatně přeložili jako „vládu luzy“, ale on měl dobrák na mysli „vládu davu“. Střezte se, panici, kurev, obcujte s nevěstkami!

Ohromující jsou i jeho úvahy teologické. Za svého pobytu v Anglii se setkal s jakýmsi hodnostářem, a ten mu svěřil, jak dlouho usilovně meditoval, a protože prý nelze dokázat, že Bůh neexistuje, prostě v Něho musí věřit. Pokud se nám tak tautologicky (leč vítězoslavně) nesděluje, že důvodem víry je víra a bez víry není víra možná, a vážně bychom měli něco, o čem nelze dokázat, že to neexistuje, proto pokládat za existující, v co všechno bychom pak museli věřit! Bůh se tak ocitá ve stejné kategorii jako létající talíře, a protože nelze dokázat ani to, že ve vesmíru neexistuje žádná planeta obývaná myslícími okurkami, musíme mít za to, že existují i myslící okurky, atd. Takže vyvstává otázka, proč se vůbec moříme s ověřováním poznatků, když stačí pomyšlení. A kolik třeba lidí by nám nebylo s to dokázat, že nezastřelili Kennedyho: měli bychom proto předpokládat, že ti všichni Kennedyho zastřelili?

Dominik Duka byl prý mnichem, asi v nějakém řádu ignorantském, když se doposud nedoslechl o Kantovi; ten totiž určil dokazování existence jako zásadní logickou chybu: existence není a nemůže být atributem nějakého jsoucna, může tedy být jen předpokladem a východiskem jakéhokoli dokazování, nikoli jeho výsledkem. Tím podávání spekulativních důkazů o existenci, která se neprezentuje jako taková, jednou provždy končí. Na základě toho si můžeme vybrat: je hloupý sám Dominik Duka, nebo se snaží přivádět prosté duše k víře ohlupováním? A co z toho je v absolutním měřítku horší?

V

Možnost „připlatit si“ v nemocnici za volbu lékaře, který mě bude operovat nebo dohlížet při porodu atd., se v médiích líčí jako odstraňování korupce; a korupce se prý dá odstranit jednoduše tak, že se stane oficiální: pacienti (pardon: klienti, čili zákazníci nakupující lékařské úkony) nebudou už lékařům strkat peníze bokem, nýbrž (pokud se tak rozhodnou) budou tytéž peníze odvádět legálně (podle zákona), s čelem hrdým a zraky planoucími. Tím korupce zmizí.

Nevidím důvod, proč by korupce nemohla stejným způsobem zmizet i všude jinde: tak se třeba dosud nezákonné provize z přidělení veřejné zakázky i dosud podvodné „vícepráce“ (najděte mi vola, který si tohle slovo vymyslel!) prostě mohou předem a zákonně započítávat do nákladů této zakázky, a máme po korupci: pokud veřejná moc nezaplatí (v tomto případě majitelům vybrané firmy a sama sobě jakožto soukromým osobám, leč procenty zákonně ustanovenými), nemá se veřejnost co divit, když dostane dálnici z dehtovaného papundeklu, která se při prvním dešti rozmočí na cucky: kvalita něco stojí! Vicepremiérka Pík si už může kajícně holit hlavu a po kolenou vyrazit do Litoměřic, aby se v tamní vazební věznici poklonila Davidu Rathovi a sňala mu okovy; ministr zdravotnictví bude jí přitom natírat kolena jodovou tinkturou (však za příplatek 15 000 Kč učiní tak prof. Pirk, o tento obnos ještě hrdější na to, že je Čech).

Elišku Wagnerovou i mne ovšem hned napadlo to, co každého: jakpak by se asi mohlo skoncovat s korupcí, když adresát vybraných peněz je někdo jiný – nikoli konkrétní dříve uplácený lékař, ale nemocnice –, čímž se má dosáhnout výrazného zlepšení jakýchsi dalších, blíže neurčených služeb? (Lhaní, metodický pokyn č. 1: nikdy nelži tak, aby se jedna tvá lež neslučovala s jinou: potírají se potom navzájem!)

Nový antikorupční mechanismus jevil se tedy tak, že za první, legální úplatek uvolní ne-mocnice žádaného odborníka, a tomu smí potom klient nabídnout stejný úplatek jako dřív (aby z toho ten odborník také něco měl). Libovolný poměr mezi oběma částkami byl naštěstí vzápětí zpřesněn sdělením, že z částky legálně vybrané přijde ošetřujícímu lékaři padesát procent, a padesát procent zůstane nemocnici. Blažit nás má rovněž to, že celá částka bude navíc řádně zdaněna, takže z legalizované korupce ve zdravotnictví poplyne jistý podíl do legalizované korupce ve veřejných zakázkách.

Protože ovšem úhrn zaplatí klient (dříve pacient), znamená to, že oproti někdejší korupci zločinné vyjde nová, křišťálově čistá korupce nemocného rovnou o 130 procent dráž. Sotva lze předpokládat, že se „příplatkový odborník“ spokojí s menší částkou, než kterou bral dřív bokem; zaplatí tedy klient tuto částku dvakrát, to vše zdaněno (zatím) patnácti procenty. Pokud by měl být lékařův výtěžek oproti předchozí praxi nižší, lze předpokládat, že by se „dorovnával“ opět podloudně. Vůbec nejpravděpodobnější výsledek je však ten (ti Češi, cháska jedna vykutálená!), že pacienti o žádného odborníka oficiálně žádat nebudou a domluví se s ním neoficiálně napří­klad na 75 procentech částky, kterou by jinak žádala nemocnice, to vše bez daní. A vydělají na tom všichni, až na erár.

Jiným důsledkem bude ovšem to, že nemocnice se promění v hadí hnízda, kde na sebe budou všichni nevražit, a zatímco slovutný profesor bude za mastný poplatek vypalovat kuří oka nebo mazat tinkturou kolena zámožné Anny Soukromnice, řečené Pík, náročné operace na neplatičích budou vykonávat zneuznaní felčaři zatrpklí z toho, že jim byl podíl na všeobecné korupci odepřen, takže spadli do kategorie bezpříplatkových břídilů, odkud není úniku. Lepší bude strčit něco i jim, už kvůli přežití.

Korupce se prostě přeplatit nedá. Český výraz pro korupci je totiž zkaženost. A jediné východisko, vy neskuteční čeští chytráci, je nekazit se. Tak jako nelze dokazovat existenci, nelze ani podmiňovat nezkorumpovatelnost. Na prodej je všechno možné, poctivost ne. Můžete doktorům zaplatit, kolik chcete, jistotu, že se o vás postarají poctivě, touto cestou nezískáte nikdy.

Se zkaženým se už nedá dělat nic: jak všichni lékaři vědí, musí se jedině hodně zeširoka vyříznout a vyhodit; jinak pronikne gangréna všude a život končí. Klaus terminátor. Možná jsme na konci sdíleného českého osudu.

VI

Při projednávání zákona o tzv. církevních restitucích, které podle některých analýz žádnými restitucemi nejsou (a vyznej se v tom!), žádal ve Sněmovně jakýsi nový Husák (poslanec za TOP 09), aby se komunisté (zatím dobrovolně) vyloučili z hlasování, protože jsou prý podjatí – církevní majetek kdysi sami zabavovali (totiž jejich strana: nebo snad tento Husák v rámci jisté slavné a vytrvalé dvoutisícileté tradice uznává svou osobní odpovědnost za vyvraždění Albigenských, a odpadl kvůli tomu od víry?). Za chvíli bude možná požadovat, aby hlasování bylo pro podjatost zakázáno všem, kdo s restitucemi nesouhlasí; církvím, a zvlášť Té Jedné, koneckonců v minulosti zabavoval majetek leckdo.

Pan poslanec by si ovšem neměl plést parlament s tribunálem: tyto dvě moci jsou u nás dosud odděleny, i když zřejmě ne na dlouho; parlament nemá vynášet rozsudek nad lidem, dosud jej pouze zastupuje v péči o veřejné blaho. Pan Husák tedy soudní pravomoci nemá, dokonce ani žádného svého kolegu zatím nesmí vydávat světské spravedlnosti rovnou k upálení: tato dávná minulost teprve přijde.

Podjatost vzniká tím, že si někdo učiní nějaký názor a pak ho zastává. U soudce, který má být nestranný, je předem hotový názor v souzené věci na závadu, zvlášť stojí-li na osobních pohnutkách nebo na předsudcích (například když se soudce kamarádí s plukovníkem Kubicem, a přesto rozhoduje o žalobě proti němu). Parlament demokratického státu je však založen na tom, že se v něm různé názory střetávají, konflikt názorů je podmínkou a základem jeho existence. Po-žadovat tu nestrannost je absurdní (nehovoří snad Ústava o soutěži politických stran?), a požadovat ji jednostranně jenom od protivníka je dokonce hanebné. Kdyby to bylo míněno vážně, a ne jako blbá propaganda, jaká zapůsobí leda na souvěrce a ostatní tím víc naštve (zvlášť pěkně to uměl jeden starobylejší Husák, ale ten měl k dispozici jinačí páky než vlastní nadutou rozbaženost), byla by to vyhlídka k diktatuře. (Střet zájmů nastává tehdy, pokud by měl poslanec z projednávané zákonné normy osobní prospěch, a v žádném případě tehdy, hájí-li zájem voličské skupiny, která ho do parlamentu vyslala. Ateistický světonázor, a tedy ani nenásilný odpor proti církvím, v naší zemi dosud ilegální není.)

Ostatně kdyby to bylo míněno vážně, musel by pan Husák vyloučit z hlasování o církevních restitucích především sám sebe a všechny ostatní věřící hlásící se k nějaké z dotčených církví. Komunisty snad lze podezírat z toho, že by chtěli církvím spravedlnost upírat, ale ještě víc hrozí (při jejich sebevědomí a statisticky neúměrném vlivu), že budou věřící poslanci chtít svým církvím přiznat podstatně větší výhody, než na jaké mají nárok. Základní problém tkví tedy v tom, že současná česká vláda nemůže ve věci církevních restitucí předložit nic věrohodného, protože není věrohodná v ničem; všechno, co dělá, smrdí – zvláště když zrovna její „křesťanští“ ministři, v čele se stále zlostnějším a stále vulgárnějším demagogem Kalouskem a stále blátivějším Schwarzenbergem, ze všech sil demolují sociální stát a když se předseda vlády jako pravý křesťan musí smát při pomyšlení, že by ho ministr jeho vlády, rovněž křesťan, mohl vyzývat k práci na morální obrodě národa.

Na těchto restitucích, i pokud nějaké oprávnění mají, tak navždy ulpí stín ničemnosti. Lid si může být jist jen tím, že bude podveden, jako je podváděn ve všem. Při správném uplatnění pá­ně Husákovy logiky bychom se nicméně mohli nejhoršímu vyhnout: kdyby se z hlasování o zákonu předem vyloučili všichni podjatí poslanci, neměl by o něm kdo hlasovat a vláda by ho musela stáhnout.

Stejně mi nejde do hlavy, k čemu zrovna katolická církev potřebuje tolik polí, lesů, vod a strání (bez ohledu na to, jakými konfiskacemi a feudálními machinacemi k nim kdysi přišla). Hodlá snad pro úbytek věřících změnit předmět podnikání a věnovat se zemědělství, nebo se pokouší o bukolický návrat k milované přírodě? Strhující to představa! Tisíce pracovitých benediktýnů zaplaví církevní lány, posečené obilí jmou se povřísly do ladných snopů vázat, erteple čertem z brázd vymetávat a řípu v pevné víře jednotit, zatímco šiky hajných-poustevníků zvelebovati začnou církevní lesy. Mračna kůrovců prchnou před jejich modlitbami do Severní Koreje. Kukačky, vlídně napomenuty, zahnízdí. Na církevních stráních vyrostou Boží muka a zmizí z nich sex. Svěcené vody řek budou se hemžit raky a rybicemi a stáda beránků popásati se budou na církevních lukách, pod přímým dozorem pánů biskupů, kteří je svými berlami budou postrkovati k nejšťavnatějšímu žíru.

Je to tak: katolická církev chce vybudovat ráj na Zemi.

VII

To, že se na lákadlo korupce patrně nechal chytit význačný sociální demokrat, vládě na důvěryhodnosti ani volitelnosti nepřidá, i kdyby Rathovo předvedení k soudu – pro případ, že by si za účelem ovlivňování svědků vyrobil ve vazební věznici špinavou atomovou bombu – doprovodila přehlídkou raketových vojsk a Kubiceho povýšila na maršála. Daleko víc jsme teď ohroženi tím, že budeme po Somálsku druhá země světa, v níž se rozpadne stát, protože zkaženost všechny jeho instituce pohltí a nebude, kdo by ho vedl. Ještě budeme prosit Brusel, aby nás převzal jako své poručenské území.

Rathovi ovšem nějak uniklo, že tepat korupci u druhých mu už nepřísluší. Když začal o tom, jaký je on mezi ostatními českými korupčníky maličký čudla, v podstatě se tím přiznal; a zloděj nepřestává být zlodějem proto, že někteří jiní kradou víc.

Pokud by to ovšem nemělo znamenat, že nedotknutelní lupiči budou soudit zlodějíčka a přijdou do nebe, vykoupeni restitučními odpustky.

VIII – Krátká chvalořeč na Blaženu Sobotka

Až moudrý český lid na jaře příštího roku zvolí prezidentem republiky konzervativce Přemysla Sobotku, budou se dít věci. Dobrý ten muž bude nucen uchvátit samovládu, aby splnil svůj hlavní předvolební slib: tzv. Přemyslovým majestátem (Over-Thinking Majesty Act) zruší přechylování ženských jmen. Jak tato velká idea souvisí s konzervatismem, ví jen Bůh (moudrému českému lidu je to jako obvykle jedno), a to je na ní právě konzervativní.

Až tak učiní, teprve se podle konzervativního staročeského zvyku zhluboka zamyslí nad státoprávními důsledky svého dekretu a začne je dlouhodobě řešit, počínaje svou vlastní manželkou a zároveň první dámou Blaženou Sobotka.

Představme si ty zprávy v tisku: „Prezidenta Přemysla Sobotku jsme v sobotu zastihli v Plzni, kde spolu se svou manželkou Blaženou Sobotka a s hejtmankou Emmer rozléval bezdomovcům česnekovou polévku.“ Taková formulace musí Blaženě Sobotka, zakládající si na ženské rovnoprávnosti tak zarputile, jak už to konzervativci dovedou, nutně hnout žlučí: jak k tomu přijde, aby si manželovo jméno rozkošnicky hovělo v měkkém českém skloňování, tu tak, a tu zas onak, zatímco to její za ním toporně klopýtá, ztuhlé křečí? A hned se jako správná reakcionářka domáhá rovného zacházení.

I dají rádcové hlavy dohromady, a je z toho další korupční skandál, se kterým má prezident co dělat, aby ho ututlal; řečeno jazykem mužů trpících na prostatu (nebo snad impotencí?): taktak ho ustojí.

Až jakýsi jazykovědčík, pokrokářsky a konkurenceneschopně plesnivějící v akademické díře, nostalgicky zařízené podle totalitního vkusu dávných sedmdesátých let, předestře s nečekaným citem pluralitním hned pět možností, z nichž si náš velký státník a jeho předstojná žláza i s celým přilehlým ústrojím mohou vybrat:

1. Nechat to tak. Příklad: „Podle důvěrných zdrojů přišel první dámě Blaženě Sobotka dopis od plzeňského bezdomovce, který ji i s Přemyslem Sobotkou posílá někam, protože kvůli shnilému česneku v chudinské polévce je teď celá Plzeň pozvracená.“

2. Skloňovat ženská příjmení podle obecných vzorů, jimž jejich jméno odpovídá: „Blaženě Sobotce došla trpělivost: prezident chtěl udělit nejvyšší státní vyznamenání Ivě Janžuře a svým někdejším konzervativním milostnicím Arnoštce Košťálu a Květě Procházce.“ (Toto řešení by se však nedalo náležitě uplatnit na příjmení jako Kovář, Novák nebo Pospíšil, tedy mužská životná nebo původně nesubstantivní.)

3. Skloňovat ženská příjmení stejně jako mužská: „O Blaženě Sobotkovi lze říci, že v obhajobě tradičních rodinných hodnot za Přemyslem Sobotkou nikterak nezaostává, ať se to Jiřímu Hromadové líbí nebo ne.“

4. Nahradit nominativ genitivem: opatřit všechna příjmení partikulí; případně je uvádět v genitivu plurálu i bez partikule: „Po Barackovi z Obamů ani na Vladimíra z Putinů šarm Blaženy ze Sobotků nezabral: Přemysla ze Sobotků nepustí do Kremlu ani v sobotu, a kdoví jestli vůbec.“ Nebo: „Vláďa Putinů s Přemkem Sobotků si na prvním kremelském nádvoří o Blážu Sobotků zahráli kuličky.“ (Možno zvážit i nářeční tvary „Putinojc“ a „Sobotkojc“ a jejich původnější verze: „ Přemysl, Blažena Sobotkovic“ či „Sobotkových“; nominativ této formy se ovšem nehodí, nelze ho použít v singuláru.)

5. Neskloňovat žádné příjmení. „Přemysla Sobotka i Blaženu Sobotka, ověšenou nákupními taškami plnými ananasů na hubnutí, vysadila limuzína před sídlem premiéra Davida Cameron na Douninxtrýt; ten však byl ve svém domě i se svou ženou Amélií Cameron a s chůvou Fuj dobře zabarikádovaný.“

Lze však důvodně očekávat, že Přemysl Sobotka vymyslí ještě řešení šesté, nejblbější.

Václav Jamek (1949) je literární vědec, básník, prozaik překladatel; píše česky a francouzsky. Stálý fejetonista Listů.

Obsah Listů 6/2012
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.