Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 6 > Jan Kuneš: Svoboda ve stínu

Jan Kuneš

Svoboda ve stínu

K filmu Davida Ondříčka Ve stínu

I.

Když jsem v devadesátých letech studoval v západním zahraničí, říkal můj profesor: Váš problém není marxismus, ale rusifikace. O vyvinění marxismu z marasmu, do něhož bylo uvedeno tehdejší Československo, jsem nechtěl slyšet, podobně jako by to asi nechtěl slyšet nikdo z generace těch, kdo se účastnili převratu v roce 1989, nebo ho alespoň vítali. Řečeno s jistou nadsázkou, všichni jsme tehdy chtěli být pravicoví, a to znamenalo jediné: pryč od komunistické ideologie, pryč od totálního státu a všeho, co k němu mohlo vést. Nedocházelo nám ještě, že jsme byli proti jedné z patologií pojmu republiky ve dvacátém století – a vlastně nepřímo i proti té druhé, kterou byl nacionální socialismus. Takže – jak dnes začíná být teprve obecně přijatelné – jsme vlastně mohli být klidně i levicoví, nejen pravicoví, pokud levicovost a pravicovost jsou jen dvě možné odpovědi, jak mít republiku, a tedy individuální svobodu.

Co jsme hledali? Víme to dnes snad lépe, a kdybychom bývali byli vzdělaní, mohli jsme to možná vědět již tehdy, i když zkušenost určité vzdělanostní obsahy spíše teprve znovu přibližuje a je v tomto smyslu zřejmě nezastupitelná. Republika a demokracie jako její význačná forma je státním zřízením, v němž mohou jedinci existovat – a koexistovat – jako individuality. Je to státní forma teoreticky rozvinutá v osvícenství, která si klade za cíl individuální svobodu. Vychází z toho, že svobodná individualita není stvořená, tedy není postulátem, stejně jako neplatí, že člověk se rodí svobodný. Rodí se jen s vlohou, s dispozicí být svobodný, a záleží na něm a na povaze společenství, které si vytvoří, resp. které spoluutváří, zda a jak dalece tuto vlohu či dispozici rozvine. Jeho svoboda je až výsledkem takového uspořádání, v němž může existovat jako svobodný.

Osvícenský a poosvícenský člověk přitom ví, že jeho podstatou či pojmem je svoboda a tu je třeba zajistit prvně, před vším ostatním. Teprve bude-li osobou, garantovanou co do své svobody – k níž patří pochopitelně i ochrana soukromého vlastnictví –, má smysl klást si otázku, jaké chce realizovat soukromé cíle. Osobou ale může být jen v prostředí, v němž on i jiní mohou existovat jako ti, jimž nikdo nesebere to hlavní: totiž moci jednat a ke všemu přistupovat z vlastní vůle. Denně o takovém prostředí rozhoduje ve způsobu, jak jedná, když váží, zda pravidla, jimiž se ve svém jednání řídí, takové prostředí skutečně podporují a nejsou s ním v rozporu. V širším smyslu si pak vytváří republiku jako obecný instituční rámec, který garantuje jeho svobodu. Na případy, v nichž by prostředí, jež garantuje svobodu všech, mělo být flagrantně porušováno, má republika zákony a soudnictví a policii. Zákon však ctí z podstaty každý, kdo si uvědomuje, že by bez něj stejně jako bez republiky přišel o podmínky své svobody.

Návrat k republice jsme chtěli, dovoluji si říci v plurálu, když jsme jako převratová a popřevratová generace chtěli být všichni pravicoví. Ve skutečnosti jsme zase tolik pravicoví být nechtěli, alespoň ne všichni. Jen jsme si tak vykládali to, co jsme vlastně chtěli: vrátit se k republice, jejíž patologii jsme na vlastní kůži zažili v komunistickém režimu. Chtěli jsme opět žít v prostředí, v němž je člověku zachována jeho hlavní důstojnost: být svébytným a autonomním jedincem. A kde jsme byli? Stále ještě v prostředí, v němž se i po převratu – stylem naučeným před ním – tato důstojnost pošlapávala. Na místo odpovědné svobody, jež ručí za utváření prostředí svobody, se pěstovala osobní libovůle. Právo a další podmínky svobody nebyly leckdy uznávány jako skutečně nezbytné. Místo prostředí svobody se velkou měrou stále utvářelo prostředí, v němž každý šlape po krku každému a kde si jedinec nakonec nemůže být jist ničím. Jistý si může být, jedině když se tak jako před převratem stane součástí či alespoň spojencem mocné „krakatice“ – řekneme-li to slovy Ondříčkova filmu Ve stínu.

Tak to asi byla – a dílem stále je – ona rusifikace.

II.

Film Ve stínu nás, domnívám se, staví tváří v tvář této situaci. Není to film, který by něco přikrašloval, nemoralizuje hřebejkovským způsobem: všichni jsme stejně (tak nějak již odjakživa) rusifikovaní – a alternativa k tomu není. Alternativa naopak je. Je jí péče o prostředí, v němž člověk může existovat jako jedinec. O prostředí spravedlivé, v němž lze s plným opodstatněním, když je třeba, říci i: Zatýkám vás ve jménu zákona. Hrdina filmu Ve stínu, policista kapitán Hakl, je jistě hrdinou. Není to ale rozšířený typ hrdiny, jehož jednání by nás uvádělo v napětí tím, že bojuje sice neznámo za co, ale v množství vyhrocených situací všechny ostatní bravurně přemůže. Náš hrdina je civilní a činí jen to, za co je „v práci“. Není zdaleka hrdinou proto, že vítězí – vždyť spíše prohrává. Zůstává s ním ale síla zákona, resp. jeho principu. Napětí, které prožívá divák filmu, je proto jiné a nesrovnatelně silnější než u detektivek, v nichž se jen čeká, až zase vyhraje ten nejlepší.

V padesátých letech, kdy se děj filmu odehrává, teprve nastává situace, kdy se republika a všechno, co spolu s ní již platilo za samozřejmost a čehož ochrana je Haklovou prací, stává hříčkou mocné krakatice. Ta se tehdy utvářela okolo vlivu Sovětského svazu na Československo, jež spadlo do jeho okupační zóny. Přispívali k jejímu vzniku ti, kteří spojenectví s touto mocí přijali, stejně jako by přijali spojenectví s každou jinou jako prostředek k dosažení vlastního výlučného postavení a prospěchu. Tato krakatice jedná jen ve prospěch své instalace, podrobuje si stát a z jeho aktů činí divadlo. Rozhoduje již něco jiného než logika prostředí, v němž všichni jsou si jako občané rovni a které je spravedlivé. Zájem krakatice, resp. těch, kteří se s oporou v ní domáhají převahy nad ostatními, nastupuje na místo práva a veřejného zájmu. Republikou je tento stát již jen co do názvu a z jednajících osob se stávají loutky moci, které dokážou být podivuhodným způsobem kruté a – odosobněné.

Tato situace teprve nastává, nebyla s ní dosud žádná zkušenost (kterou zná a má na mysli divák filmu). Nedůvěru v systém proto loajální občan svého státu ještě nezná. Chová se dál tak jako kapitán Hakl, který je prostě jen v práci. Nastane ale chvíle, kdy chovat se takto přestane být samozřejmostí. Na krakatici a jí skrytě prosazované cíle přichází Hakl postupně a jaksi přes „drobné“ nesrovnalosti ve zdánlivě běžném vyšetřování, které však postupně vedou ke krakatici. Stejně tak jako předtím v Německu s nacismem, nebyla tu ještě dostatečná zkušenost s komunistickým režimem. V Německu také přijala instalující se národní socialismus většina, ať už aktivně, či s mlčenlivým přitakáním. Nepřijatelný byl jen pro ty, pro něž byly nepřijatelné zdánlivě „drobné“ nesrovnalosti, jako napříkla když v roce 1935 jedna skupina občanů, těch židovských, byla tzv. norimberskými zákony poškozena na svých občanských právech. „Drobnou“ nesrovnalostí se Haklovi stává skutečnost, že je mu najednou bráněno v běžném vyšetřování, a také ostatně paušální obviňování Židů. (Dalo by se pochopitelně diskutovat, zda důstojník policie skutečně nevěděl, jak se proměnila „doba“, ale to ponechme stranou, jde přece o určitou filmovou zkratku a nejedná se o dokument.) Film pak rýsuje větší rozměr podezření vznikajícího na pozadí těchto nesrovnalostí. Paralelu k nim tvoří měnová reforma, tedy de facto státní bankrot, k němuž došlo v roce 1953.

Režim se všude snaží veřejné mínění uklidňovat slovy, že měnová reforma nebude, že koruna je pevnější než kdy předtím. Stejně se „republika“ chce ukázat důsledněji spravedlivější než kdy předtím, když připravuje lživý proces s členy židovské obce, údajně strůjci velkého finančního podvodu ve prospěch cizích a nepřátelských zájmů. Právě přípravě tohoto procesu se Hakl dostává na kloub přes vyšetřování zprvu zdánlivě běžného kriminálního činu a od té chvíle se snaží již o jediné: jak této nespravedlnosti zabránit. Činí tak neokázale. Jako ten, který nediskutuje, zda má co ztratit, přestože, jak se ukazuje, se mu bude ukládat nakonec i o život, bude-li pokračovat. Kapitána Hakla vede zprvu jen neschopnost smířit se s nepřijatelnými věcmi. Zřejmým hrdinou se stává v momentu, kdy jej jeho postoj staví do nebezpečí, že bude muset obětovat sebe a své soukromí.

V té chvíli už stojí v kontroverzi, v níž se rozhodovali všichni, kteří se svým jednáním stali příklady a vzory republikánských ctností. Ti, kteří věděli, že se obětují, ale zároveň věděli, že se takto ještě jako právoplatní jedinci staví proti bezpráví, jež chce zničit jejich stát a s ním prostředí života jejich i všech ostatních jako svébytných jedinců. Boj kapitána Hakla vypadá beznadějně, když stojí proti krakatici, která má všechnu moc. Má ji ale skutečně? Co když se najdou ti, kteří nesouhlasí s tím, s čím souhlasit nemohou? V té samé souvislosti nás napadá otázka, odkud bere kapitán Hakl jistotu. Tuto otázku má on, zdá se, zodpovězenou: dělá svou práci v systému, který považuje z dobrých důvodů za samozřejmý. A když vidí, že jsou porušována lidská práva a samozřejmé instituce k jejich garanci jsou již vyřazeny, dokáže se za ně individuálně brát a být přitom odvážný.

III.

Patologie republiky vznikající ve 20. století se nemohly opírat tak jako republikánské systémy o legitimitu vyrůstající z faktu, že republika je institučním rámcem individuální svobody jedinců. Tyto režimy musely hledat jiné cesty, jak se etablovat. Namísto oprávněnosti musely nabídnout těm, o jejichž podporu stály, nějakou výhodu. Byly to systémy protekce, jejímž prostřednictvím si „kupovaly“ ty, kteří by s nimi byli ochotní spolupracovat. Tyto režimy si postupně koupily dost z občanů předchozích republik na to, aby v nich mohly existovat. A nakonec se – jak to známe z doby normalizace – staly velkými distributory neoprávněných výhod „v mezích zákona“. Co jiného příjemcům těchto výhod také zbývalo než soukromý prospěch a jeho stupňování? Jak jinak by se dokázali udržet v onom zvláštním odosobnění, ano: v životu ve lži?

Tak rostla moc krakatice a jejího stylu. Nás pochopitelně zajímají důsledky a pozůstatky tohoto stylu, jež mají ve společnosti svou setrvačnost. Lze se proto také domnívat, že když je u nás řeč o klientelismu a korupci, hovoříme přinejmenším z jedné, ale nikoli nepodstatné části stále o pokračování systému protekce, známostí a vůbec oněch neoprávněných výhod „v mezích zákona“, jež známe z minulého režimu. Máme sice instituce, které toto jednání explicitně kladou mimo zákon, a náš systém by už neměl mít zapotřebí snižovat se k protekčním formám vládnutí, k nimž se musely uchylovat nelegitimní režimy 20. století. Mělo by v něm jít o řešení věcných problémů veřejného zájmu a o legitimní akty, které mohou a mají být otevřené. Přesto, jak jsme se ujistili, jsou u nás silné tendence ke skrytému protekčnímu stylu vládnutí a jednání, které v našem případě nese své specifické předznamenání.

Nevýslovných, zprvu nikoli dobře rozpoznatelných pohrobků režimů 20. století se po převratu našlo dost a pod jejich vlivem se noví naučili jejich způsobům. Je tak zřejmé, že s pozůstatky totalitního stylu vládnutí u nás se ani v tomto případě – tedy v případě stylu krakatice – „za nás“ nevyrovná nějaká generační výměna. S protekcionismem krakatice se budeme muset vypořádat sami – každý tím, jak každodenně jedná, a všichni v rámci republiky, kterou jsme po převratu opět získali zpět a jejíž ideu snad dokážeme skutečně naplnit. A bude k tomu třeba i odvahy a svébytnosti – která ostatně k občanství neodmyslitelně patří. To je, domnívám se, hlavní poselství, jímž je Ondříčkův film tak napínavý a naléhavý a co z něj dělá dílo promlouvající o dnešku, přestože vypráví příběh zdánlivě vzdálený a děkuje v závěrečných titulcích těm, kteří se u nás dokázali postavit komunistickému režimu.

Jan Kuneš (1969) je filozof.

Obsah Listů 6/2012
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.