Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 1 > Vladimíra Dvořáková: Jak silná pachuť zůstane?

Vladimíra Dvořáková

Jak silná pachuť zůstane?

O čem vypovídají prezidentské volby

První česká přímá prezidentská volba svým způsobem potvrdila očekávání expertů i jejich varování. Především se potvrdil názor, že přímá volba prezidenta povede k polarizaci společnosti a volební kampaň bude společnost rozdělovat. Také se ukázalo a zřejmě ještě ukáže, že změna ústavy, o niž většina politiků nestála, byla nakonec přijata na poslední chvíli v takřka nejhorší možné podobě.

Ve hře na Černého Petra vládní koalice doufala, že svou neochotou jakkoli upravit pravomoci prezidenta a vymezit jeho zodpovědnost dosáhne toho, že sociálnědemokratický Senát to zamítne. To se nestalo, a tak máme přímo voleného prezidenta (se silnou legitimitou danou občany), ústavně neodpovědného s relativně silnými pravomocemi (například jmenování členů Rady České národní banky bez jakékoli nutnosti kontrasignace), v prostoru, který není vymezen ústavními zvyklostmi, protože jak působení Václava Havla, tak zejména aktivistická politika Václava Klause, kterou ústrojně završila vyhlášená amnestie, tento prostor výrazně zamlžily.

Pomineme-li, že ústavní změna byla přijata bez prováděcího zákona, jenž byl schvalován opět na poslední chvíli a jeho podoba se kromě jiného již před volbami postarala o nebývalé matematické výkony na Ministerstvu vnitra a také přispěla k tomu, že o konání prezidentských voleb se nakonec jednalo i u Ústavního soudu, nakonec volby proběhly bez větších komplikací a snad i bez významnějších soudních doher.

Podívejme se, snad již bez větších emocí, na volební kampaň, respektive na volební strategie jednotlivých týmů. Je zajímavé, že strategie dvoukolových voleb se u nás příliš nerozebíraly, analýz bylo velmi málo a spíše je nahrazovaly mediální hysterie. Zapojení některých médií do kampaní bylo nad běžné standardy v civilizovaných zemích, kde přihlášení se k určitým kandidátům není neobvyklé, ale média nekoordinují své aktivity (témata, soustředěné útoky) přímo s volebními štáby, k čemuž u nás pravděpodobně došlo. To již mediální nezávislost silně ohrožuje.

Pro naše účely (a s omluvou dalším kandidátům) se podívejme na volební kampaně a strategie hlavních aktérů, tj. Jana Fischera, Jiřího Dienstbiera, Karla Schwarzenberga a Miloše Zemana. Píši to s vědomím, že není a nebyl čas k hlubším rozborům a chybějí i základní sociologická data, která by mohla závěry argumentačně podložit.

Začněme u Jana Fischera. Od počátku, kdy se začalo hovořit o možných prezidentských kandidátech, patřil mezi ty s vysokou mírou preferencí, dlouho se držel na prvním místě. Volební kampaň si udržovala zdání profesionality, prvky převzaté z amerických učebnic politického marketingu v aplikacích na české prostředí a na osobnost Jana Fischera však měly zcela opačné důsledky. Podivný od počátku byl i okruh lidí, kteří se kolem pohybovali – původně bývalý ministr Barták, bývalý ministr Chmiel (vůči oběma vedeno vyšetřování či trestní stíhání), po celou dobu kampaně bývalý tajemník Topolánkova kabinetu Novák. Již tento okruh lidí vytvářel možný výbušný materiál, který se dal v případě potřeby vhodně použít. K tomu si přidejme ještě snahu o nepřirozenou změnu image: z osoby schopného důvěryhodného úředníka-profesionála, což byl rozměr, který získával podporu, udělal jeho tým osobu, jež ztratila identitu a osobitost. Dosud si nejsem jista, zda šlo o neprofesionalitu, či o úmysl, jenž měl umožnit v určité chvíli pana Fischera odstranit. Skoro bych se přikláněla k druhé variantě, protože hysterická kampaň některých pravicových médií, jež najednou před druhým kolem „objevila“ jeho členství v KSČ, na což tým Jana Fischera fakticky nebyl schopen reagovat, otevřela prostor pro nástup Karla Schwarzenberga do druhého kola. Týmu Karla Schwarzenberga se ale tento útok později vymstil, když Jan Fischer dal svou podporu Miloši Zemanovi. Možná však ještě více v tom, že intenzita útoku proti Fischerovi, spojená s velmi agresivní mobilizací před prvním kolem voleb, silně znejistila některé nerozhodnuté voliče – část z nich (orientovaná spíše směrem ke Karlu Schwarzenbergovi) ve druhém kole k volbám nepřišla, část z nich (orientovaná spíše směrem k Miloši Zemanovi) naopak ve druhém kole k volbám přišla.

Jiří Dienstbier měl volební kampaň celkově vyrovnanou, i když se pravděpodobně mohl výrazněji rozšířit okruh skupin, které šlo oslovit. Jeho nevýhodou bylo relativní mládí (z hlediska očekávání vůči prezidentským kandidátům) a skutečnost, že ještě v politice „nemá odpracováno“. Rozkol v sociální demokracii (podpora Zemana) mohl zřejmě využít spíše ve svůj prospěch oslovením části nevládního sektoru jako méně stranicky vázaný kandidát, kampaň mohla být cílenější vůči dílčím skupinám (ženy na mateřské dovolené, intelektuálnější proud levice a liberální střed). V podmínkách, kdy se otázka strategií prvního a druhého kola mediálně takřka nerozebírala, příliš se nedala použít jedna silná komparativní výhoda – Dienstbier byl zřejmě jediný z prezidentských kandidátů, který při dobře vedené kampani v případě druhého kola mohl složit sociální skupinu schopnou porazit Miloše Zemana. Byl typickým kandidátem druhého kola – přijatelnějším pro většinu voličů; získal by část levice, Fischerovy i Schwarzenbergovy voliče, kteří by přišli volit proti Miloši Zemanovi.

Karel Schwarzenberg měl silnou mediální podporu a opanoval ve velké míře i sociální sítě. Schwarzenberg svým vystupováním představoval pozitivní kampaň, ovšem tento dojem pozitivity narušila emotivnost diskusí na sociálních sítích, emotivní až nepřátelské vystupování umělců (naštěstí pár dní před volbami utlumené), rozesílané hromadné e-maily a také agresivita médií – MF Dnes a Lidových novin. Analýza těchto novin (a také titulních stránek Práva) bude stát za hlubší zájem mediálních expertů. Tato emotivnost (spolu s již zmíněným útokem proti Fischerovi) do určité míry odstrašila nerozhodnuté Schwarzenbergovy voliče, zatímco nerozhodnuté Zemanovy voliče přivedla k volebním urnám.

Schwarzenbergova kampaň opakovala zaměření na mladé, jež se TOP 09 vyplatilo v parlamentních volbách. Absurdní kombinace užívání knížecího titulu (ve stylu kníže ještě nemá vyhráno) spolu s čírem, převzatým od Sex Pistols, byla reklamně nesporně zajímavá, ale obsahově dost vyprázdněná – přinejmenším to neoslovilo starší generaci voličů, kteří cítili volební soutěžení v hodnotách masarykovského republikanismu a úcty k prezidentství jako instituci. Této skupině rozhodně zkomplikovalo rozhodování i Schwarzenbergovo vyjádření o Benešovi a soudu v Haagu.

Mimochodem – to, že volební tým nepřipravil svého kandidáta na otázku Benešových dekretů, lze považovat za fatální selhání, které ovšem do značné míry odpovídalo logice celé schwarzenbergovské kampaně – vzájemné přesvědčování přesvědčených a mobilizace, bez jakékoli empatie ve vztahu k tomu, jak uvažují „nepřesvědčení“. Téma, kromě slušnosti (čemuž styl psaní v MF Dnes a Lidových novinách a ataky na umělce stojící na druhé straně neodpovídaly), fakticky nebylo žádné. A tak střední a starší generaci fakticky zastupovali jen tradiční příznivci Václava Havla, kteří v Karlu Schwarzenbergovu našli patřičný symbol. To nakonec nemohlo stačit.

Zemanova kampaň asi vstoupí do učebnic politického marketingu. Sociálně politická koalice dokázala oslovit komunistické voliče i voliče Václava Klause (což ostatně byla již osvědčená koalice nepřímých voleb 2003 a 2008), částečně rozložit potenciál sociálnědemokratických voličů, oslovit osmašedesátníky a nakonec oslovit i část nerozhodnutých. Deset let – oficiálně – mimo politiku mu umožnilo využít schwarzenbergovského vládního angažmá jako zdroje kritiky, špatná reakce na předvídatelnou otázku Benešových dekretů umožnila Zemanovi rozehrát „českou“ kartu (opět udržující koalici komunisticko-klausovskou).

Zemanova schopnost rychle reagovat a politická zkušenost byla jistě v kampani výhodou, určité riziko vyvstávalo v souvislosti s prodlužující se kampaní, v níž se stále méně dařilo udržet tradiční zemanovský diskurs – výpady proti novinářům, shazování soupeřů, samolibost – na uzdě. Zemanovi se také podařilo utlumit vlastní klausovský image (a naopak zvýšit kalouskovský image K. Schwarzenberga), a to i přes Klausovu amnestii. Nepřehlédnutelný titulek v Právu o tom, že Zeman odmítá amnestii, rozpojil pro veřejnost toto spojenectví, aniž by Zeman přišel o Klausovy voliče.

Velmi zajímavá byla otázka Evropské unie. Zemanovi se podařilo spojit jak proevropské voliče, tak euroskeptiky. Sám se od Evropy nedistancoval, ale toto téma vůbec neinicioval, neprofiloval se na něm. V případě dotazu se proti Evropě přímo nevyjádřil, respektive se k ní takřka přihlásil, a vzápětí nabídl svůj oblíbený kritický příklad úsporných žárovek. Hlubší dotaz nikdo nikdy nepoložil a nastolit otázku orientace na Evropu (a tím oslovit řadu silně proevropských voličů, kteří spojují naše spojení s Evropou s udržením demokracie) schwarzenberský tým prostě nedokázal.

Volby skončily, společnost je i nadále rozdělená, zůstává i pachuť, která ale je možná trochu menší, než byla ta před pěti lety, když jsme sledovali přenos volby z Parlamentu. Ale opět jsme byli svědky toho, jak si vítěz své vítězství vychutnává na úkor poražených, velkorysost chybí. Samolibosti a urážek si dalších pět let budeme užívat naplno. Iluze o prezidentovi sjednotiteli (nemluvě o dobrém králi Miroslavovi) se opět nenaplnila, černobílé vidění snad ještě posílilo.

Je to ale na nás, zda se necháme manipulovat politiky či médii, nebo si udržíme kritický pohled.

Vladimíra Dvořáková (1957) je politoložka.

Obsah Listů 1/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.