Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 1 > Vlasta Chramostová: Má dlouhá desetiletí s kořeneckým ctitelem

Vlasta Chramostová

Má dlouhá desetiletí s kořeneckým ctitelem

K nedožitým devadesátinám Jiřího Pelikána

Dne 7. února 2013 by se zakladatel Listů Jiří Pelikán dožil devadesáti let. Vlasta Chramostová o něm nepíše poprvé, ale zde se mnoho věcí dosud neznámých poprvé dočteme.

Na italském vyslanectví v Nerudově ulici se konala recepce. Jirkovo uvítání v Praze. Všecko bylo ještě ve varu změn a politického boje. Nic nebylo rozhodnuto. Byl teprve měsíc po Listopadu. Všichni jsme byli permanentně rozčílení. Základní věci se teprve rozhodovaly. Přítomni byli všichni důležití lidé té chvíle. Dubček i Havel. Zápas o prezidentský úřad byl v plném proudu. Bylo 16. 12., před Vánocemi roku 1989.

Jirka přijel s italským politikem Bettinem Craxim. Ještě jsme neznali špatný konec jeho kariéry. Zatím byl vážený. A jako hlava Italské socialistické strany a první poválečný socialistický předseda rady ministrů chtěl zřejmě podpořit svou přítomností silnou levici v budoucím Československu. Všichni sondovali půdu, nakolik je komu současnost v Praze nakloněna... A bylo jasné, že každý si představuje příští dny po svém… Jinak.

Po uvítací řeči poopravil Craxi mluvčího, který mu děkoval, že vzal do Prahy pana Pelikána… „Ne, ne, pan Pelikán vzal s sebou do Prahy mne…“

*

Jirku Pelikána jsem poznala za války. Psal se leden roku 1945.

Přišel mi dopis. Na známce ještě portrét Adolfa Hitlera. Na razítku nad ním Deutsches Reich, pod ním Böhmen und Mähren – a moje tehdejší adresa: Slečna V. Ch., Brno, Reicheltova 21. Tu zažloutlou obálku a několik dalších, psaných týmž pisatelem, mám uschovány dodnes. V osmnácti si ukládáme listy povzbuzující naše neopeřené a dosud nejisté sebevědomí: Kdybych neznal Tvou nadprůměrnou bytost a hlubokou duchovní úroveň, která Tě staví nad všechny předsudky a všednosti… Atd.

Chápavý autor se samozřejmě zase mně zdál prozrazovat budoucí výraznou osobnost, jejíž bystré postřehy jsou hodny uchování. Nacisté nám zavřeli konzervatoř, přesto jsem nepochybovala, že budu herečkou. A stejně silně mi intuice napovídala, že s tím inteligentním pisatelem se ještě potkáme. Obojí, pakliže šťastně dožijeme konce války.

Historické události se blížily ze všech stran rychlostí postupujících armád. Přesto se děly věci tak přirozené, jako že dvaadvacetiletý mladý muž měl zájem o zájmy začínající herečky a její osobu. Budeš-li se chtít někdy „vypsat“, a hodně upřímně, tak jak by to nesnesl žádný z blízkých lidí, ozvi se písemně, najdeš u mne tak dokořán otevřené srdce, jak jen možno. Moje adresa pro tento případ: Bohuš Paroulek, obecní tajemník, Kořenec, pošta Šebetov. Jen prosím nepiš z pouhé slušnosti („musím mu přece odpovědět“), či jakékoli společenské konvence, vždy jen z vnitřní potřeby.

Z konvence jsme si nepsali, mnoho dopisů nevyměnili, a za těch víc než šedesát let, které uplynuly, se z nejrůznějších důvodů ani moc neviděli – s Bohušem Paroulkem, alias Jiřím Pelikánem. Naše řídká a krátká setkání se udála vždycky, když se schylovalo ke změnám, a my v tom hráli každý svou roli.

Nezdá se mi možné, že nám čas uletěl tak rychle. To asi proto, že jsme se přidrželi Františka Baleje, kterého mi opsal do prvního dopisu: A v boji sil není pravdě blíže ten, kdo chladně zkoumá důvody stran a čeká na výsledek, než ten, kdo horoucně se druží k jedné straně a bojuje. Blíže pravdě je ten, kdo touží, než kdo rozumuje, neboť život je věčná touha. Blíže je jí ten, kdo jde, než kdo stojí, neboť život je změna. Blíže je jí ten, kdo pracuje, než kdo zahálí, neboť život je úsilí. Blíže je jí ten, kdo zápasí, než kdo soudí, neboť život je boj.

Dodnes zhruba vyznávám ten náhled; až na to, že po draze vykoupených zkušenostech zkoumám teď ne chladně, zato velmi ostražitě důvody všech stran.

*

Ale jak to bylo s tím obecním tajemníkem? I za nacistické okupace byla pod svícnem tma. I za smrtelného ohrožení se našlo pár statečných lidí také v zapadlém kraji uprostřed lesů. Proto se mohlo podařit, co se podařilo: Jiří Pelikán se tam schovával před nacisty a uchránil před koncentrákem, v malém pokojíku u rodiny Veselých, mých příbuzných, několik let. Legitimaci měl falešnou. Když do Kořence přijelo nějaké úřední auto či německá kontrola, utekl Jirka do lesů. Sestřenice Božka, o deset patnáct let starší ode mne a od Jirky, prozkoumala, co páni po panu Paroulkovi chtějí? A teprve když nehrozilo nebezpečí, podívala se po obecním tajemníkovi, a ten přišel úřadovat.

Prastrýc a jeho rodina byli pohostinní a my s bratrem, tehdy „totálně nasazení“, jsme někdy potřebovali vyvětrat hlavu a plíce, a jezdili si tedy z Brna zalyžovat a najíst se do hostince k venkovským příbuzným. Božka byla nejen odvážná, ale i jinak mimořádná žena. Její komůrka byla v zimě krásně vytopená a na poličce básnické sbírky Nezvala, Hory, Wolkera, Neumanna, Seiferta, Halase.

A tak jsme všichni dohromady, Božka, Jirka, bratr Oldřich a já, chodili po lesích, zmrzlý sníh nám chrupal pod nohama, smáli jsme se, i když byla válka, protože jsme byli mladí. Pak jsme u horkého čaje rozehřívali ruce, řeč i duše, nedočkavě a vášnivě diskutovali o lepších časech, které nepochybně už brzy přijdou. Přeli jsme se o jejich podobu a zpívali repertoár Voskovce a Wericha, který si Jirka notoval až do stáří. Život je jen náhoda, Jeden den za druhým jde. A tehdy ovšem i Až nás půjdou miliony a Nikdo nic nikdy nemá míti za definitivní… Hlavně ne Němci svou tisíciletou říši v konci prohrané války v zimě 1944. Taky jsme si četli z těch povznášejících knížek.

*

Do prvního poválečného kamenného angažmá jsem nastoupila do Městského divadla v Olomouci. A tak jsem se hned roce 1945, v rodinné vilce Na Vozovce 21, seznámila s Jirkovým otcem, olomouckým sochařem, s Jirkovou sestrou Annou a se starším bratrem Kosťou.

Kosťa byl jako mladý lékař a člen vysokoškolské studentské organizace hned na začátku války zatčen. Vazbu prožil v brněnských Kounicových kolejích. Odsouzen byl ve Vratislavi na osm let. Pět let v německých kriminálech vyvrcholilo účastí na povstání vězňů v rakouském Steinu. Francouzský spoluvězeň napsal později o svých zážitcích, masakru při povstání koncem války, a zmínil se také o mladém českém lékaři, který při něm zahynul. Až po třiceti letech, během kterých pokládal Kosťu za mrtvého, ho osud svedl v cizině s Jirkou, a ten ho vyvedl z omylu. Přátelé se za nacistického běsnění a zmatku ztratili, Kosťovi se podařilo utéct. Při raziích a prohlídkách ve Steinu ho schovali jistí Fischerovi. Nakonec ukradl kolo a na něm dojel až domů do Olomouce. Ale to jsem předběhla.

*

Když přišlo gestapo pro Jirku, nebylo mu ještě osmnáct. Po půlroční vazbě a výsleších ho propustili, zřejmě s úmyslem sledovat ho. Když přišli podruhé, nenašli ho. Ohroženého mladíka se nejprve ujal pan Vychodil, zbožný a statečný člověk ze vsi nedaleko Olomouce. Pak ho na štangli vlastního bicyklu dovezl k jeptiškám do kláštera, kde ho srdnaté sestřičky chvíli schovávaly. Další jeho ilegální štací byl myslím už Kořenec.

Julia Pelikána, zednáře, a Jirkovu maminku Boženu, rozenou Sternovou, zatkli krátce potom. Sestra Anna, tehdy dvacetiletá, zůstala sama. Olomoucký dům zabrali gestapáci a nastěhovali se tam. Otec všechny strázně ve Svatobořicích přežil, po válce se vrátil domů, dožil se vysokého věku a žel i dalších národních tragédií. Maminku Boženu odvezli do Osvětimi a tam i zemřela.

*

Jirka se po válce do rodného domu nevrátil. Žil a studoval v Praze, já jezdila hodně k rodičům do Brna. Vytrvale jsme se míjeli. Naše cesty se rozešly směrem, který jsme si kdysi předsevzali. On se stal politikem, já herečkou. Z těch těsně poválečných časů vzpomínám, jak jsem si u otce Pelikána vyprosila odlitek busty prezidenta Beneše jako dárek pro svého otce k prvním mírovým Vánocům od samostatné dcery. Nebo jak Kosťu okouzlila moje křehká kolegyně, tehdejší olomoucká princezna Pampeliška. Pro pohledného válečného hrdinu nebylo těžké ji přemluvit, aby nechala divadla a žila s ním až do smrti. Tedy do smrti MUDr. Vladimíra Pelikána, CSc., kterému jsme říkali Kosťa, universitního profesora, předsedy Mezinárodní hepatologické společnosti, přednosty IV. interní kliniky Fakultní nemocnice Palackého univerzity v Olomouci. kterou pomáhal založit, aby ho po roce 1968 odevšad vyhodili, když odmítl veřejně se zříci svého mladšího bratra. Ale to už je jiná historie.

*

Po válce jsme se s Jirkou dlouho neviděli, až v Praze, snad jednou, dvakrát, když on a jeho přátelé byli označeni za „jugoslávské revisionisty“. Od začátku padesátých let byl můj první muž „nepřítelem strany a vlády“. Věděla jsem, co to je, být v politické nemilosti. Chtěla jsem dát Jirkovi najevo, že stojím při něm. Cesta politika ho začala vést riskantními situacemi. Rozhodnout se pro politickou dráhu v osmnácti se snad v normálních časech může zdát naivní, třeba i hloupé. Jenže okupace a válka nebyl normální čas. Nízkost, zbabělost, kolaborantství, prodejnost vyvolávají naopak vůli k odporu. Pathos statečnosti. Odhodlanost až k sebeobětování. Bojovnost a rozhodnost k činu. Bez ohledu na věk i na riziko smrti. Zvlášť Jirka ve své situaci nevěděl, dožije-li míru. Tohle mi napsal ze svého kořeneckého úkrytu. Bylo mu dvaadvacet.

... nutno myslet i na tuto možnost zcela chladně, i když se občas ve mně vzbouří člověk, který chce vášnivě za každou cenu žít. A musí se na to nejen myslet, ale podle toho také jednat. Proto se snažím o odosobnění, abych v každém okamžiku mohl odejít s vědomím, že jsem prospěl celku, pokud na to mé síly stačily… Prospět celku? Jak? Čím? Vzdal jsem se svého umění, v něž jsem věřil já sám i mnozí kolem mne, jen proto, abych mohl více prospět. Zřekl jsem se toho, s čím srostla má duše a čeho potřebovalo mé srdce. Považoval jsem to proto za sobecké nutkání, jež nemá v tak velkém a svatém boji místa.

Musím zdůraznit, že mé názory nemají nic společného s oním salonním efektem, jímž se blýskalo mnoho mých přátel. Nebyl jsem k nim doveden, i když jsem ti vyznal, že mi člověk, který je mi víc než bratrem a pokrevním sourozencem, ukazoval cestu. Nikdy jsem nepřijímal slepě, spíš s nedůvěrou a skoro odmítavě. Probojoval jsem si svou cestu sám, bolestně účtuje s minulostí, tvrdě a opravdově se vyrovnávaje s přirozenými vlastnostmi své povahy. Když jsem si však vybojoval duchovní jasno a našel své pravé poslání, pocítil jsem za svou samozřejmou povinnost přeměnit toto poslání ve skutečnou činnost, dát se do služeb ideje, stát se bojovníkem, odhodlaným ke každé oběti a zkoušce.

Ten výron slov je jistě mladý… a dnes se ovšem zdá až moc silácký. Musím jej vyvážit připomenutím Jirkovy situace. A důležitým faktem, že současně své obci pomáhal i velmi konkrétně, prakticky každodenně. Ještě za války se například domluvil s mým otcem, a ten jako inženýr Západomoravských elektráren podpořil a realizoval elektrifikaci Kořence. Nebylo to v době války ani pro jednoho jednoduché. Tatínka těšilo, že našel cestu, jak nacistům ubrat trošku potřené elektrické energie, a oblíbený obecní tajemník Paroulek zase přemluvil staromilce petrolejek, aby nedělali potíže.

*

O mimořádně nebezpečném Jirkově postavení jsem ovšem nic nevěděla. Vzhledem k vlastnímu mladému rozpoložení při blížících se frontách a nájezdech bombardovacích letadel na Brno ani mně nebyl jeho slovník cizí.

Vidím zcela jasně, že hlavní boj je dosud stále ještě přede mnou a bude třeba mnoho síly, aby byl vybojován čestně a vítězně. Nebojím se toho, jen to uplývání času mne vysiluje obavou, zda příliš mnoho neztrácím. (Vždyť vy oba, oč jste mladší – a jak jsem cítil vaši duchovní nadřazenost v mnoha směrech.) Ale mohu-li dnešní době vůbec za něco děkovat, pak za to, že ze mne strhla všechno povrchní a slabé a probudila ve mně jen nejsilnější stránky mé bytosti: bezmeznou houževnatost, tvrdost k sobě samému, odvahu a sílu. Snad se mi podaří prorazit (a pakli ne, nechť raději padnu s proraženým čelem).

Nikdy se nespokojím s nějakým prostředním životem, vždy budu vzývat krásu bouře a boje.

Moje indiskrece, se kterou si dovoluji zveřejnit výňatky z Jirkovy mladické korespondence, mi snad bude prominuta. Chci přispět k představě, jak tenkrát mysleli někteří mladí lidé. Poukázat na čistotu ideálů. Svoboda člověka byl cíl, ke kterému se už tenkrát Jirka vydal, od začátku nelehkou cestou. Dodatečně po desetiletích je vždycky snadné se orientovat a soudit.

*

Když jsem o téměř pětadvacet let později v srpnových dnech roku osmašedesátého pomáhala svému muži Stanislavu Milotovi při filmovém natáčení mimořádného XIV. (vysočanského) sjezdu KSČ v ČKD, obrátila se na mne pozdě v noci stará známá s dotazem, zda bych byla ochotna ubytovat některé zvlášť ohrožené delegáty. Samozřejmě. Kolik v pražském bytě a kolik eventuálně na chalupě? Nevěděli jsme přirozeně, jak dlouho budou úkryt potřebovat, uvedla jsem tedy počet přicházející v úvahu i pro delší pobyt. Na chalupě můžeme umístit tak sedm lidí. V Praze dva. – Jde především o dnešní noc… Kdo přijde? – Znáš je!

Před svítáním zazvonil u našich dveří zvonek. Jirka Pelikán. Sám. Když Jirka vešel řekl: „Stičko, je to jako před čtvrt stoletím, jenom naše obličeje zná víc lidí.“ Pak se u nás několik dnů ukrýval před – pro něho smrtelně nebezpečným „bratrským objetím.“ Když odcházel, vzal si z mého stolku na cestu dopisy Vlada Clementise, které právě vyšly. A já mu navíc místo škrabošky nasadila velké tmavé sluneční brejle.

*

Pak dvanáct let ticho. Žádné zprávy. Měli jsme všichni co dělat sami se sebou… Každý po svém musel zpracovat novou historickou skutečnost a svoje postavení v ní. Jirka s Jitkou se zřejmě zabydlovali v Římě. My si hledali cestu opozice proti stalinskému vedení strany a státu.

*

Za hluboké normalizace, na prahu Vánoc roku osmdesátého mi přinesla pohlednice z Lucemburku „náruč pozdravů“. Na začátku oslovení Milá Stičko. Na konci Tvůj kořenecký ctitel. Připomínka moravské obce Kořenec, usazené v mírných kopcích Drahanské vysočiny, mi okamžitě identifikovala pisatele.

Mezitím jsem odešla z Vinohradského divadla. Šla ke Krejčovi. V dvaasedmdesátém Divadlo Za branou zavřeli. Mne vykázali z Prahy. Podepsala jsem jako jedna z prvních Chartu 77. Už opravdu nehrozilo, že by mi dopisy ze západní ciziny přitížily. Horší to pro mne už být nemohlo. S římskými přáteli jsme si ale nepsali. Jen tu a tam vyšly některé mé texty v římských Listech – „bez vědomí autora“, když doma už vyšly v samizdatu.

*

Moje stať k Jirkovým 65. narozeninám vyšla v normalizační zimě 1988. Končila: Vezmi tyhle řádky jako závdavek a důkaz, že na Tebe myslím právě teď častěji. Ve svých memoárech se totiž právě zabývám prvním legionářským odbojem svých strýců, druhým odbojem rodiny za druhé světové války a rokem 1968. Kapitola se jmenuje Paměť k nezabití. Docela osobně pociťuji skutečnost, že mám v Evropském parlamentu zástupce opravdu svého. Věřím a vím, že na tom místě hájíš lidství chápané tak, jak o něm krásně píše ve své masarykovské eseji náš zámořský krajan Erazim Kohák: „Evropský mravní humanismus – nejen Masarykův, avšak i Kantův, Bolzanův, Palackého, Hesserlův či Jaspersův – není jen dobový fenomén, jenž byl a už není! Představuje základní krystalizaci evropského lidství, v níž osvícenství syntézou antiky a křesťanství vytvořilo pojetí lidství, které zůstává vlastním smyslem evropské kulturní totožnosti.

*

Při prvním setkání po dvacetileté přestávce jsme šli vídeňským bulvárem, slunko svítilo a hřálo. Jako znovu naše národní naděje. Najednou jsme se uprostřed hovoru zastavili. Zaskočení situací jsme se na sebe dívali, užaslí klikatými cestami našich životů. Jirka řekl: Kde se to my dva moravští koblížci zase setkáváme…? Zvláštní chvíle. Jako ve filmovém klipu mi z hlubin paměti naskakovaly dávné situace: Kořenec u Božky, Jirkova dnešní žena jako mladičká adeptka herectví na brněnské konzervatoři.

Když odjížděli do exilu, pod zavazadly převáželi Standův filmový materiál ze srpna 1968 a dokument o Janu Palachovi.

*

Po Listopadu 1989 jsme se ovšem setkali několikrát. V Římě jsme vystupovali v Československém televizním večeru, v Praze Jirka bydlel v malém bytě kousek od nás. Když přijel, vždycky se ozval a zastavil. I v poslední třetině svého životního běhu jsme se řídili tím Balejem z mládí – pořád jsme hodně pracovali.

*

Kořenecký Jirkův přítel a spolubojovník Vladimír Přikryl popsal, jak se s Kořeneckými a obecním tajemníkem spojili s partyzány a s nimi bojovali na frontě, která se v konci války k jejich obci přiblížila: „Závěrečných pět dnů bojů v serpentinách se dá nazvat pravým peklem, ale to by bylo na delší vyprávění. Vesnici osvobodili 8. května vojáci Svobodovy armády pod vedením generála Klapálka spolu s jednotkami 4. ukrajinského frontu. V hospodě se oslavovalo. Poprvé se zde představil revoluční národní výbor, ustavený už v polovině dubna. Shromážděným občanům tajemník oznámil: ,Nejsem Bohumil Paroulek, jsem Jiří Pelikán. Paroulkem jsem se stal den před tím, než jsem přišel sem. Pomohli jste mi přežít. Všem vám děkuji.‘ Hospoda ztichla. Po dvou třech minutách někdo zvolal: Tak to tě teda musíme překřtít! Harmonikář Lojza Benýšků zahrál fanfáru…“

Zdá se to jako pohádka. S dobrým koncem jak to má být. Honza musel zápasit se sedmihlavým drakem, ale všecko dobře dopadlo.

*

Hned v prvním létě, pár měsíců po Listopadu, mě pozvali do Karlových Varů na Filmový festival 1990. Úžasné! Začínám se vracet na místa, kam jsem jako mladá herečka jezdívala! Ale můj radostný počáteční pocit byl klamný. Jak se později ukázalo, comeback byl spíš depresivní...

Předlohou k filmu Gli angeli del potere byla divadelní hra Marie bojuje s anděly Pavla Kohouta. V osmdesátých letech se hrála na několika evropských jevištích. V Rakousku, v Norsku, v Německu, ve Francii. Byl to jeden z projevů sympatií některých západních intelektuálů s disidenty v tehdejším Sověty okupovaném Československu. Nemyslím, že to bylo snadné, ostatně se o tom zmiňuje sám autor, jak v některých divadlech narazil.

Naše Bytové divadlo bylo hlavním prostředím hry, pak i filmu. My sami jsme byli předobrazem ústředních postav. Pavel Kohout ten projekt nejen dobře znal, ale před odjezdem do Vídně byl i jeho spolutvůrcem.

Českoitalská hlavní představitelka právě zhlédnutého filmu byla Jitka Frantová. Kdysi jsem ji učila v prvním ročníku na dramatickém oddělení konzervatoře v Brně. Herecká škola byla tehdy škola odborná – střední. Moje žačky nebyly o mnoho mladší než já. Staří pedagogové po válce už nechtěli učit a přitahovali na školu mladé herce.

*

Později v Praze shlukem životních náhod si Jitka vzala mého kamaráda z válečného mládí Jirku Pelikána. V té době jsme se ale nestýkali. Měla jsem mnoho starostí s přechodem do jiného města, do nového angažmá. A hlavně se situací svého prvního muže, „nepřítele strany a vlády“. A když začínala šedesátá léta, prožívala jsem tragický čas po synově, Kononově smrti. Po těžkém úrazu po autohavárii zotavování na vozíku. Pak nový návrat k divadlu. Do televize. Jirka byl jejím ředitelem. Bylo mi nepříjemné tlačit se k někomu, kdo byl právě na výsluní. Nečekaných přátel měl najednou kolem sebe dost. V šedesátém osmém, po sovětské okupaci, začalo být zase zle. Zase jsme se setkali.

*

Když Pelikánovi emigrovali, zcela zmizeli z českého obzoru. Dlouhá léta jsme o nich neměli zprávy. Ale předpokládala jsem, že je Jitka v exilu dobrou a užitečnou partnerkou svému muži. Je praktická, pilná a pracovitá. A to jsem ještě nevěděla, co s ní udělá její touha po divadle. Když žili v Itálii tak deset let, začala Jitka hrát. Ve dvou jazycích. Zvládla je tak, aby mohla hrát v Itálii, v Německu, v Rakousku, Švýcarsku… Napíše se to snadno, ale jen ona ví, co to obnášelo.

Kdy hrála poprvé zas v Praze, si už nepamatuju. Vím jen, že to bylo italské představení Georgia Albertazziho. Obsazení bylo malé. Jitka byla jeho jediná ženská partnerka. Před představením jsem ji šla pozdravit a „poplivat“ pro štěstí, při profesionálním návratu domů. Hráli ve Stavovském divadle. Po představení bylo setkání, raut, někde na ředitelství. Proslovy. Tleskala jsem se svými z Národního. Albertazzi mne přetáhl na stranu děkujících se, objímal mne... Jako bych měla na jejich představení nějakou zásluhu. Neměla jsem žádnou.

Do vlasti se ani po Listopadu nevrátila. Zato toužila vrátit se jako herečka. Povaha, která dosáhne vždycky toho, co chce. Je organizátor a manažer. Dokázala tedy zahrát si znovu i česky. Když doma začínala, byla mladičká, ještě nestačila profesionálně vyzrát. V Praze hrála v divadle Rokoko, repertoár spíš kabaretní. V cizině tedy začínala hrát nejen v cizích jazycích, ale hrát v repertoárovém divadle vůbec.

*

Hned po Listopadu nás Jitka s Jirkou pozvali do Říma. Vystoupili jsme tam v televizním Českém večeru. Byl o nás a naši nekrvavou revoluci tenkrát ve světě zájem. Promítaly se Standovy záběry ze srpna 1968. Ze studia jsme živě odpovídali v krátkých vstupech. Na závěr večera vysílali Anděle moci. Tehdy v Římě chtěli vědět, co bylo v životě horší nebo lepší než ve filmu.

Ve Varech jsem to tedy zopakovala: Film žil svým vlastním životem. Nezávisle na mně.. Ale asi v zahraničí plnil svou osvobozovací funkci. Stejně jako hra. Proto jsem režisérovi i Jitce poděkovala, že ho natočili. A připomněla jsem, že v totalitních režimech se odehrávají mnohem tragičtější situace a příběhy. A ne vždycky vyústí v tak zázračný zvrat, jakým byl ten náš v listopadu 1989.

Na karlovarské tiskové konferenci Jitka pokračovala: Při všech diskusích, ať už v Itálii v mnoha městech, v Rakousku, ve Švýcarsku, ve Francii, v SRN, jsme samozřejmě vždycky debatovali o postavení našich umělců. Tím film splnil své poslání. Ale řekla bych něco osobního. Nehrála jsem nějakou herečku, ale stále jsem myslela na Vlastu Chramostovou, se kterou mě osud spojil. Bylo mi patnáct let, když jsem za ní přišla do jejího brněnského bytu s prosbou, aby mě připravila na zkoušky na JAMU. Potom byla mojí profesorkou, všichni jsme ji měli rádi. Byla naším vzorem. Teď jsme se po desetiletích setkaly na plátně…

*

Dnes už Jirka odpočívá v Novém Veselí v rodinném hrobě. Je tam uložen i jeho otec, sochař Julius Pelikán. Tady spočinul po svých dobrodružných cestách světem a životem. Asi rok před svou smrtí na tom malém hřbitůvku na Vysočině postál s tehdejším ministerským předsedou Milošem Zemanem. Vzpomněli prý tam na krásná slova „a kdyby mně jen oči pro pláč zbyly, já se tam vrátím…“

*

Zemřel v roce 1999 v Římě. Rakovina ho hubila dlouho. Když mu v nemocnici navrhovali další operaci, rozhodl se. Další léčbu odmítá. Znal svoji diagnózu. Věděl, že naděje na uzdravení je nulová, a nechtěl, aby mu dalšími zákroky prodlužovali utrpení.

*

Doma mám denně na očích keramickou nádobku s nápisem Kořenec. Dávám do ní tužky. Poslali mi ji Kořenečtí po Jiřině Šiklové, když tam Jirkovi otevírali muzeum. Já tam nebyla. Měla jsem v Praze představení. V roce 1993, pět let po Listopadu, se stal Jiří Pelikán čestným občanem obce. Za osobní účasti. Prostý záznam na diplomu stručně vystihuje vděčnost tamních pamětníků.

*

Názor české spisovatelky jsem četla kdysi v Listech: Jistě se jednou ukáže, že bez životopisu Jiřího Pelikána bychom našemu dvacátému století rozuměli méně.

O Pražském jaru a jeho představitelích se u nás dvacet let nepíše. Mají jména, své příběhy, „lidské tváře“ – ale byli komunisté.

To jenom Brežněv před invazí v Čierné docenil jejich význam, když nabádal Dubčeka, aby se zbavil toho haličského žida Kriegla a Jiřího Pelikána, který prostřednictvím televize šíří revizionistické myšlenky. Ten nehrnul komunisty na jednu hromadu. Věděl, kdo je jejich a kdo na opačné straně.

Později jenom paní Albrightová se zmínila při našem vstupu do NATO, že občané této země se o to zasloužili už v roce 1968. Už tehdy projevili své tíhnutí ke svobodě…

*

Po pár létech vždycky malá zpráva v tisku.

V Itálii vyšla kniha o Jiřím Pelikánovi. – Monografie o českém politikovi a novináři... vyšla v těchto dnech v Itálii. Autorem je mladý historik Francesco Caccamo. Kniha byla s velkým úspěchem prezentována v italském parlamentu za účasti Pelikánovy manželky, herečky Jitky Frantové.

V jednom z nejkrásnějších římských parků Villa Ada se nachází ulice Alexandra Solženicyna, i Alexandra Dubčeka. K nim přibyla v květnu 2011 i Viale Jiri Pelikán. Slavnostnímu aktu byli přítomni starosta Říma Gianni Alemanno, český vyslanec v Římě Vladimír Zavázal i sto padesát římských studentů... Promluvil filozof Marcelo Veneziani a přední italský režisér a herec Giorgio Albertazzi. Italský prezident Giorgio Napolitano zaslal vdově, české herečce Jitce Frantové-Pelikán telegram... S radostí oceňuji rozhodnutí Říma pojmenovat ulici v parku Villa Ada po Jiřím Pelikánovi, představiteli Pražského jara a poslanci Evropského parlamentu…

Škoda. Tou ulicí se už neprojdeme…

(Z textů psaných pro knižní pokračování autorčiných memoárů; výběr a krácení redakce.)

Vlasta Chramostová (1926) je česká herečka, autorka ceněných vzpomínek (Vlasta Chramostová, 1999 a další vydání); řadu textů publikovala časopisecky, v samizdatu, ale také v exilových i současných Listech.

Obsah Listů 1/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.