Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 1 > Václav Jamek: Totální Pilát, jakož i Starokomik panicem

Václav Jamek

Totální Pilát, jakož i Starokomik panicem

Fraška se zpěvy

Z kaše, v níž od památné Kubiceho zprávy vězíme, se časem stala pořádná bažina, čím víc se člověk rozhání, aby se dostal ven, tím víc se do ní propadá; zvlášť když jsme se do ní vrhli po hlavě a ven už čouhají jenom prsty u nohou. Od koho čekat, že se nad prvotní nočník postaví s kouzelnou hůlkou a zvolá: Hrnečku, dost? Že by Miloš Zeman? To by do něho byl nesměl přidávat ze svého.

Frašku českého veřejného života už při jejím ďábelském tempu ani nelze stíhat, periodicita Listů mu dávno nestačí. Co všechno se seběhlo od počtářských výkonů na ministerstvu vnitra! Jepičí průlet soukromnice Karolíny, řečené Pík, ministerstvem obrany, další falešný odchod jejích kreatur z vlády, ihned zastíněný zločinnou amnestií, které se dopustil sám prezident republiky a za kterou prý nikdo nenese ústavní zodpovědnost (Nečas v totálního Piláta převtělený), žalostné první kolo prezidentských voleb, strašidelná kampaň ke kolu druhému. Ještě štěstí, že si vítězný kandidát odskočil do konzumu pro mléko a pastu na zuby, aspoň nám trochu odlehnou bránice.

Loni v létě jsem už druhý rok po sobě, tentokrát i s exorcizačním fotoaparátem a vydatně zkropený toaletní vodou Lancôme Miracle pour homme, vyrazil na kole do Staré Boleslavi, abych odtud jakožto pravý a nefalšovaný Václav vyhnal puch po dalším Klausově asociálním projevu na svatováclavské slavnosti. Mohla by z toho být pěkná nová tradice: každoroční cyklistická výprava voňavých Václavů za účelem vypuzení Klausových duchů ze svatostánku české státnosti. (Nervově paralytická látka, jež vzniká jich smíšením s Dukovým speciálním kadidlem, může za inverzní­ho počasí otrávit celou českou kotlinu.) Nutno však uznat, že tvar svého vládnutí uzavřel Václav Klaus dokonale: útěkem od práva začal, útěkem od práva skončil. Není budovatel státu, je od samého počátku ničitel; a nic z toho pochopitelně nechápe. Už jsem to jednou napsal: bez páteře se vzpřímit nelze, a Klaus českou páteř jenom dál křivil. Jen žasnu nad tím, že může po tomhle ještě nějaký „politolog“ uvažovat o jeho dalším politickém působení, a dokonce fantazírovat o tom, že by ho Zeman mohl jmenovat premiérem! Klaus se svým rozhodnutím zařadil mezi ničemy, které amnestoval, a měl by být rád, pokud nebude vymazán ze seznamu českých prezidentů a pohnán před soud. Jak nemravný musí být národ, který se k takovému svému představiteli nedokáže postavit ani tak jako kdysi sokolové ke Gottwaldovi: odvrátit se od něho!

Ústavního soudu je mi líto (už zase). Končí u něho málem už každý státní akt! Aby ne, když české státní „elity“ neumějí mluvit, psát, číst ani počítat (čímž nerozumím přepočítávání peněz), a tedy ani myslet! Poslance Borise Šťastného se moderátor v televizi zeptal, zda by podle něho (a jeho chápání Ústavy) směl prezident amnestovat úplně všechny zločince. Samozřejmě, odpověděl tento představitel lidu. Kam se v tomhle státě podíváš, uvidíš blba, psal v sedmašedesátém Ludvík Vaculík (mně to tenkrát stačilo k tomu, abych prohlédl); škoda, že na to mezi časem zapomněl a končí v trapnostech.

Protože Ústavní soud před třemi roky odepřel lidu právo předčasně zvolit své sněmovní zástupce s odkazem na základní náležitosti právního demokratického státu, sotva může jinak než se odvolat na onen článek 9 (přesněji 9.3) Ústavy i v případě této amnestie. Jsem zvědav, jestli k tomu najde odvahu. Pokud ano, a Nečasova vláda se v důsledku toho ocitne v neústavním postavení, jsem zvědav, z jakého bahna začne zas patlat své další vládnutí.

Pokud jde o základní náležitosti právního demokratického státu, asi by stálo za to předložit Ústavnímu soudu k posouzení úplně všechny zákony přijaté našimi povedenými parlamenty už od převratu. To bychom koukali, kolik z nich je nejspíš zločinných; počínaje tím, který z Klausovy vůle vyloučil soudní přezkoumání privatizačních úkonů a který s právním státem nemá společného zhola nic. Poučení: stát obdařený špatnými zákony není státem právním, i kdyby se těmito zákony řídil (natož když se neřídí ani jimi, nebo se jimi řídí nahodile).

Do toho všeho prezidentská volba. Svéráz jí tentokrát vtiskla pražská salónní a televizní pravice: v prvním kole tím, že na poslední chvíli změnila koně a z Fischera, který tolik stál o to, být prezidentem, že by se nejspíš snažil v tomto úřadě obstát se ctí, přeskočila na Schwarzenberga, který měl v tu chvíli vyhlídku na devět procent hlasů; a pokusila se ho prosadit jedinou strategií, kterou umí, totiž výrobou falešného pravicového panictví (jako to udělala už s Unií svobody, Zelenými a Věcmi veřejnými). Recyklovat jako panice okoukaného starokomika, který předsedá naší nejhorší politické straně (také za ni kandiduje) a je víc než spoluodpovědný za politiku posledních dvou vlád, to vyžaduje veliké oblbování, a navíc velkou část veřejnosti hodně hloupou a dychtivou pohádek a přeludů. Nechce se tomu věřit, ale podařilo se: rozhodujících 28 procent oprávněných voličů volilo způli „minulost“ (jak pravil Schwarzenberg) a způli neskutečno. A co horšího: do neskutečna nám spadla zřejmě většina zbývajících „vzdělanců“.

Výsledkem prvního kola prezidentské volby jsem se cítil zdrcen. Co vlastně dělám v tomhle národě nemyslících, který ze všech možností vybere vždycky tu špatnou? Bylo mi zřejmé, že v druhém kole nebudu hlasovat pro nikoho z těch dvou. Své výhrady k Schwarzenbergovi vyjadřuji v Listech dost vytrvale*; proti Zemanovi mám jednu výhradu naprosto zásadní. Zeman je to, čemu Francouzi říkají la bete politique, tedy politik tělem i duší, z jakési až pudové podstaty (jako třeba Danton): u nás asi jediný takový. Ať už ho část sociální demokracie před deseti lety při prezidentské volbě podtrhla z jakýchkoli důvodů, měl on určitě dobrý důvod se hněvat (nemluvě o tom, že sociální demokracie, tehdy vládnoucí, svou neskutečnou hloupostí umožnila zvolení své­ho politického nepřítele). Sotva mu však odpustím Melčáka s Pohankou – nebo vlastně to, co je za tím: totiž že dal své osobní odvetě přednost před zájmy a prospěchem země. Má být hlavou státu někdo, kdo je schopen obecný prospěch ve zlosti obětovat?

Svou volbu jsem po dlouhém vnitřním boji změnil pro Zemana ze dvou hlavních důvodů. Úvahou jsem dospěl zhruba ke stejným závěrům jako Václav Bělohradský: má-li naše demokratická levice vybřednout ze svého lavírování a z nanicovatosti, bude lepší, aby své rozpolcení ve vztahu k Zemanovi řešila přímo a určila si konečně, k jakým pólům tíhne a kam chce mířit; také úměrně tomu, co udělá sám Zeman a jakou stopu chce v historii zanechat. Předpokládejme prozatím, že zostudit se chtít nebude.

Především mě však ohromilo a vyděsilo, že Schwarzenbergovým stoupencům nestačilo vyměnit ve své volbě skutečnost za pohádku: oni to své neskutečno, svou zjevnou lež, začali společnosti útočně a fanaticky vnucovat. Schwarzenberg je pro mě nevolitelný absolutně, ale pustit s ním k moci ještě takový stav ducha, to vážně nešlo: odevzdat můj hlas náhodě už nepřipadalo v úvahu. Tahle milá pravice si nedovede představit, že by přišla o převahu, k níž se už nejmíň patnáct let jen prolhává. PEN-klub se rozezpíval, jako by Parkanové nebylo (kvůli zaujímání takových politických postojů jsem z něho zhruba před deseti lety vystoupil, a oni nechápali, proč to dělám!) a Jiří Menzel, hodný to člověk, svými řečmi o „potomcích nevolníků“ překonal v hlouposti i doposud nedostižný klip o „přemlouvání báby“.

Potomkem nevolníků jsem i já, a jestli jsem si na českém národě kdy něčeho vážil, pak to bylo uvědomělé úsilí těchto nevolníků, mých dědů a pradědů, zbudovat odspoda řádné, ekonomicky, politicky i kulturně vyspělé společenství. Zda s touto vnitřní ušlechtilostí českého plebejství souzní i nějaká Zemanova vnitřní struna, o tom mám pochybnosti (jeho představy o menšinovém vládnutí a jeho volební kutilství mi přijdou scestné, a vcelku chápu, že mnoho mých spoluobčanů volilo Schwarzenberga zase z odporu k Zemanovi); ale rozhodně nechci mít nic společného s těmi novými nevolníky, kteří už zapomněli, z jakého fládru je naše společné bytí zhotoveno.

A to i přesto, že také já bydlím v Praze.

*) Jen mě trochu mrzí, že jsem polemiku se Schwarzenbergovou reakcí na mé psaní zveřejnil jenom na facebooku, a ne v tisku: proti jeho předvolební propagandě tam bylo dopředu řečeno všechno podstatné. Vypadalo to takhle:

Ministr Schwarzenberg odepsal do Listů (č. 3/2012) na některé z jízlivostí, kterými ho zahrnuji od chvíle, kdy se díky jeho charismatu, dnes doufám už notně vyvanulému, dostala k moci politická strana, jejíž zpátečnický program nemá u nás obdoby. Odpověděl takto:

„Václav Jamek mě velice pobavil ve své přemyslovské legendě v obráceném gardu, kde knížecí pacholci pospíchají za běloušem, aby ve Vizovicích našli krásnou ministryni kultury. Kdo v dětství četl Jiráskovy Staré pověsti české, toto obzvláště ocení. Skoro dojat jsem byl větou Schwarzenbergovo refeudalizační ochotnické hnutí ,Za zeměkouli tradičně placatou‘ dál neochvějně kráčí vzad, kde jsem si ve zkratce četl veškeré předsudky, které vůči naší rodině existovaly, neboť pro autora je nepředstavitelným, že by snad člověk nebyl navždy určen svým třídním původem, a tudíž napsal právě mně dojemně dětství a mládí připomínající článek, který zrovna tak mohl být vytištěn v roce 1949 nebo 1979.“

Těší mě, že Schwarzenberg nemá úplně hroší kůži a že odpovídá s humorem a s ironií dokonce jemnou (nikde jsem ovšem nenapsal, že by mi nová ministryně kultury přišla krásná: jen víceméně nahodile vylosovaná, ať už za pomoci vypuštěného bělouše, nebo jinak). Pokud si ale myslí, že moje výpady jsou osobní povahy a že jsou výrazem třídního předsudku proti aristokracii, k níž patří, pak zřejmě vůbec nechápe, co činí, a z čeho tedy mohou vyplývat důvodné výhrady k tomuto počínání.

Příslušnost k té či oné společenské vrstvě v jakémkoli životním údobí je samozřejmě důležitá, jak co se týče Schwarzenberga, tak co se týče mne, ale v základě samém jakožto sebevědomý občan samozřejmě uznávám Schwarzenbergova práva na roveň svým vlastním, a to bezvýhradně. O tom, čím je „navždy určen“, mi nepřísluší soudit a vůbec mi o to nejde: i tím se rovná všem ostatním lidem. Výrazy, které používám a které vskutku mnohdy těží i ze Schwarzenbergova společenského a historického zázemí, mají vztah jen a jen k programu, který prosazuje jeho politická strana (pokud o tom neví, je jejím předsedou). O refeudalizačních tendencích, patrných v současném společenském vývoji jako důsledek postupující privatizace moci, nemluvím jenom já. Ke zpátečnickému programu, plné­mu všelikých nechutných a neobhajitelných „tradic“, se jeho strana otevřeně a hrdě hlásí (což jí přičítám k dobru: za hloupost svých voličů přímo nemůže) a jakožto strana vládní ho uskutečňuje; nedělám tedy nic jiného, než že některou z těch skvělých tradic občas pojmenuji a připomenu. Ten program já odmítám hlavou i srdcem a v plném souladu se svým svědomím proti němu vystupuji. Kdyby Schwarzenberg nebyl viditelným představitelem tohoto programu, ani bych proti němu necekl.

Mezi mými fejetony a propagandou z let 1949 nebo 1979, k níž si je Schwarzenberg opovažuje přirovnávat, je ovšem ještě jeden nebetyčný rozdíl: pan ministr nějak zapomněl, že na straně moci nestojím já, ale on. Je jistě výhodné, dělat ze sebe v případě politické potřeby bezmocného oušlapka, ale mocenský aparát má v této chvíli za sebou Schwarzenberg, místopředseda vlády, předseda partaje – a ne já. Za mnou žádná moc nestojí. To je zásadní důvod pragmatický, proč mám k nějakému estébákovi opravdu daleko; o těch morálních tedy vůbec mluvit nemusím. Takové podsouvání není jen hloupé – je také vulgární.

Schwarzenbergovi ve skutečnosti nevyčítám, že je aristokrat – ale že jím není.

Václav Jamek

Obsah Listů 1/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.