Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 1 > Zdeněk Víšek: Lužičtí Srbové a česko-lužickosrbské vztahy

Zdeněk Víšek

Lužičtí Srbové a česko-lužickosrbské vztahy

Loňské 100. výročí založení nejvýznamnější lužickosrbské národní kulturní instituce Domowina (založena 13. 10. 1912) je příležitostí k připomenutí složitého historického vývoje nejmenšího slovanského národa, ale i méně známých kapitol ve vzájemných kulturně-politických vztazích Lužických Srbů a Čechů, které v dávnější minulosti spojoval nejen život ve společném soustátí zemí Koruny české, ale později též obava a starost o uchování vlastní národní identity.

Historie Lužice

Lužice je historické území na jihovýchodě dnešní Spolkové republiky Německo. Dělí se Horní Lužici, jejímž střediskem je město Budyšín, a na Dolní Lužici s centrem v Chotěbuzi.

V raném středověku bylo toto území osídleno slovanskými kmeny. Na konci 9. století se pravděpodobně nacházelo pod svrchovaností Velkomoravské říše a od 10. století bylo cílem expanze německých panovníků i postupující německé kolonizace. V průběhu 14. století se obě Lužice staly součástí volného státního celku zemí Koruny české jako tzv. vedlejší země. V důsledku tzv. pražského míru, který byl uzavřen v době třicetileté války roku 1635, připadlo území Lužice saskému kurfiřtovi. Roku 1815 byla pak Lužice rozdělena mezi Sasko a Prusko a později se stala součástí sjednoceného Německého císařství (1871). V současné době se Lužice nachází na území dvou německých spolkových zemí – Braniborska a Svobodného státu Sasko. Snahy o připojení Lužice – či alespoň jejích slovanských částí – k Československé republice v letech 1918–1919 i 1945 nebyly úspěšné.

Nejmenší slovanský národ

I v dobách, kdy obě Lužice patřily do svazku zemí Koruny české, neustával ze strany německé šlechty i měšťanstva germanizační tlak vůči Lužickým Srbům – potomkům někdejších slovanských kmenů Lužičanů a Milčanů. Od 16. století se však v souvislosti se vznikem reformace a s potřebou zpřístupnit náboženské texty co nejširším vrstvám rozvíjelo vlastní lužickosrbské písemnictví. Zatímco překlad Bible do dolnolužické srbštiny z pera Miklawše Jakubici z roku 1548 zůstal ještě v rukopise a nikdy nebyl knižně vydán, náboženské texty (katechismus a zpěvník) Albína Molera z roku 1574 se staly základem psaného lužickosrbského jazyka.

Navzdory silným germanizačním tendencím ještě v době středověku slovanské obyvatelstvo v Lužici početně převažovalo nad německým, avšak v důsledku třicetileté války, kdy následkem přímých i nepřímých válečných ztrát zemřela asi polovina lužickosrbské populace, dochází v Lužici k demografickým změnám ve prospěch německého etnika. Od konce středověku se proto i na lužickém venkově začíná stále výrazněji prosazovat německý jazyk jako prostředek každodenní komunikace, kdežto jazyk lužickosrbský své pozice postupně začal ztrácet.

V polovině 18. století byl počet Srbů žijících v Horní i v Dolní Lužici odhadován na 200 000–250 000. Roku 1880 zde bylo napočteno 166 000 Srbů a soukromé odhady z počátku 20. století uváděly 146 000 srbských obyvatel Lužice. Po druhé světové válce v Horní i v Dolní Lužici žilo necelých 100 000 Lužických Srbů, jejichž počet se však – i přes relativně vstřícnou národnostní politiku bývalé NDR – z důvodu přirozené asimilace i zániku mnoha lužickosrbských vesnic v důsledku důlní těžební činnosti – v následujících desetiletích neustále zmenšoval.

V současné době žije na území Horní Lužice asi 40–50 000 Lužických Srbů. V Dolní Lužici je jejich počet odhadován asi na 8–10 000, z nichž mnozí ovšem dolnolužickou srbštinou již nehovoří. Dolnolužická srbština – nejmenší slovanský jazyk, blízký polštině a v současné době stále více ovlivňovaný němčinou – je dnes používána již jen příslušníky starší či dokonce nejstarší generace a možnosti její záchrany jsou velmi nejisté.

Jádrem slovanské Lužice, kde se dosud nacházejí vesnice i s velmi výraznou převahou lužickosrbského obyvatelstva (například i z českého tisku známé Chrosčice či Ralbice, kde Srbové tvoří až 90 % obyvatel), je oblast v jakémsi pomyslném trojúhelníku mezi městy Budyšín, Hoyerswerda a Kamenec v Horní Lužici. Zde dosud žije několik desítek tisíc občanů srbské národnosti, které od většinové německé populace odlišuje nejen jazyk (hornolužická srbština, která je relativně blízká češtině), ale i katolická víra, neboť velká většina německých obyvatel Lužice se hlásí k luteránskému vyznání.

Národní hnutí a česká inteligence

V 19. století u Lužických Srbů, podobně jako u Čechů a Slováků, dochází k procesu národního obrození. Tehdy začaly vznikat nejrůznější lužickosrbské časopisy, spolky a instituce, jako například studentský spolek Sorabia (1814) nebo obdoba Matice české Matice srbská, kterou roku 1847 v Budyšíně založil publicista Jan Arnošt Smoler (1816–1884).

V 19. století představitelé české i slovenské inteligence projevovali – zčásti inspirováni myšlenkami panslavismu – pochopitelný zájem o problematiku jiných slovanských národů, především národa ruského, polského a srbského. Stranou jejich pozornosti ovšem nezůstal ani nejmenší slovanský národ Lužických Srbů. Zájem tehdejších obrozenců se projevoval především studiem lužickosrbské literatury a dějin Lužice, osobními či písemnými kontakty s představiteli lužického kulturního života nebo přímými návštěvami Lužice. Patřili mezi ně především Josef Dobrovský, Václav Hanka, Pavel Josef Šafařík a Karel Jaromír Erben. Vůdčí osobnost slovenského národního obrození Ľudovít Štúr již roku 1839 vydal svoji Cestu do Lužic, což byl jeden z prvních – možná i první – cestopis o Lužici v našich zemích.

Pro vznik lužickosrbské inteligence, zvláště v 19. století, měl neocenitelný význam Lužický seminář na Malé Straně v Praze, kde se v letech 1728–1922 vzdělávali budoucí katoličtí duchovní, přicházející z Horní Lužice. Budovu semináře vlastnila a spravovala budyšínská kapitula. Lužickosrbští studenti zde pod vlivem českého národního obrození pěstovali svoji mateřštinu a v létě 1846 založili studentské sdružení Serbowku – první slovanský studentský spolek v Praze.

Asi nejznámějším představitelem lužickosrbského jazykového a kulturního úsilí ve druhé polovině 19. století byl jazykovědec, literární historik a katolický duchovní Michal Hórnik (1833–1894), kodifikátor hornolužického spisovného jazyka, který udržoval četné kontakty s některými českými spisovateli, například s Janem Nerudou.

V úvahách českých politiků

Zájem o Lužici vzrostl mezi některými představiteli české inteligence především v době první světové války, a to v souvislosti s možným geografickým rozšířením připravovaného samostatného českého státu. T. G. Masaryk a Edvard Beneš, představitelé československého zahraničního odboje v době první světové války, věnovali Lužici a Lužickým Srbům při přípravě svých zahraničněpolitických koncepcí poměrně značnou pozornost. Sám T. G. Masaryk se poprvé s Lužickými Srby setkal za svého pobytu v Lipsku v letech 1876–1877 a jeho první cesta do Budyšína se uskutečnila v září roku 1884 – zřejmě za účelem návštěvy Michala Hórnika.

V souvislosti s československou zahraniční akcí za první světové války je nutné připomenout Masarykův článek Budoucí Čechy (1917), kde je též poznámka o zahrnutí Lužice do programu budoucího společného státu. Poprvé však Masaryk uplatnil tuto myšlenku v roce 1915 v memorandu britskému ministru zahraničí Edwardu Greyovi Samostatné Čechy; zároveň přiložil mapku předpokládaného státu spolu s Lužicí. O možnosti připojení Lužice k českému státu se ostatně Masaryk zmínil již roku 1914 v rozhovoru s ruským novinářem V. Svatkovským.

Připojení Lužice k budoucímu československému státu mělo být pro T. G. Masaryka takřka rozhodujícím vojensko-diplomatickým tahem proti německé rozpínavosti. Ve svém díle Nová Evropa o tomto problému uvedl: „Nepochybuji dost málo, že pangermáni takové řešení pruské otázky odmítnou s největším rozhořčením – Lužičany osvobodit! Na dostřel od Berlína má být svobodná slovanská oblast? Ano – to by bylo vítězství spravedlnosti a Nemesidy. Jestli spojenci zvítězí, řešení pruské otázky ve smyslu demokracie a národnosti je možné a nutné.“

Snahy o připojení Lužice se však v období let 1918–1919, stejně tak v letech 1945–1946, ukázaly jako nerealistické, a to především pro nesouhlas vítězných velmocí – v roce 1919 se proti rozšíření ČSR o Lužici postavily především Spojené státy a Velká Británie, v roce 1945 pak Sovětský svaz.

Kontakty v první polovině 20. století

Nejvýznamnějším znalcem lužickosrbské problematiky na počátku 20. století v Čechách a na Moravě byl dr. Adolf Černý, který jako první začal vyučovat lužickou srbštinu na Karlově univerzitě a stal se zakladatelem české sorabistiky jako společenskovědního oboru. Mezi další znalce lužickosrbské problematiky patřil v té době u nás také malíř a folklorista Ludvík Kuba.

Bohaté kulturní a vědecké styky mezi Čechy a Lužickými Srby vyvrcholily 20. března 1907, kdy byl v pražské Hlávkově koleji z iniciativy lužickosrbského studenta Jana Bryla založen spolek, jenž měl původně zůstat výhradně lužickosrbským a jehož název zněl Łužisko-serbske towarstwo „Adolf Černý“ w Prazy. Pojmenován byl na počest již zmíněného vynikajícího českého sorabisty. Hlavním cílem zakladatelů spolku bylo udržování lužické identity mezi studenty lužickosrbské národnosti. Po vypuknutí první světové války byli někteří členové spolku vyslýcháni rakouskou policií a jeho činnost byla roku 1915 zastavena.

Po obnově spolku po roce 1918 a po jeho určité vnitřní proměně, kdy se jeho členy stávali především čeští příznivci Lužice z řad odborné i laické veřejnosti, nastal jeho nový rozmach. K nejaktivnějším členům tehdy patřili jednatel Vladimír Zmeškal a místopředseda Josef Páta, který byl později za okupace popraven nacisty. V době první republiky značně vzrostla členská základna, a proto v mnoha českých a moravských městech vznikaly pobočky spolku, kterých bylo celkem sedmnáct. Časté byly také přímé styky spolku s Lužickými Srby – do Čech přijížděly výpravy lužickosrbských sokolů a pěveckých sdružení. Lužickosrbští sokolové se zúčastnili například všesokolského sletu roku 1926.

V roce 1919 byl spolek Łužisko-serbske towarstwo „Adolf Černý“ w Prazy přejmenován na Česko-lužický spolek „Adolf Černý“; ten o rok později zahájil vydávání měsíčníku Česko-lužický Věstník (Čěsko-serbski Wěstnik).

V roce 1931 se název spolku změnil na Československo-lužický spolek „Adolf Černý“ v souvislosti se vzrůstajícím zájmem o Lužici na Slovensku a název časopisu na Lužickosrbský věstník. O rok později se název spolku opět změnil, a to na Společnost přátel Lužice. Členové Společnosti, kterých bylo více než tři a půl tisíce, již od roku 1933 s napětím a s obavami sledovali horšící se situaci Lužických Srbů v nacistickém státě. Při manifestaci svolané Společností přátel Lužice se na hoře Mužský u Mnichova Hradiště 5. července 1933 sešlo téměř 30 000 občanů, aby Lužickým Srbům vyjádřili podporu a solidaritu. Společnost usilovně informovala o Lužických Srbech a o obtížných podmínkách jejich národního života v tehdejším Německu až do zákazu činnosti v roce 1939.

Společnost přátel Lužice byla po druhé světové válce obnovena a přes četné nepříznivé peripetie v době komunistického režimu ve své záslužné činnosti v oblasti rozvíjení česko-lužickosrbských vztahů úspěšně pokračuje dodnes.

Gymnázium v Čechách

Požadavky Lužickosrbského zemského národního výboru, který byl založen v květnu 1945 v Praze, na připojení Lužice k ČSR nenalezly oficiální podporu československé vlády a byly Postupimskou konferencí vítězných mocností odmítnuty. Ovšem dosti významným projevem poválečné podpory československého státu Lužickým Srbům byl vznik lužickosrbského gymnázia v severních Čechách. Československá vláda tehdy založila tzv. Staškovo lužickosrbské gymnázium, které bylo pojmenováno po JUDr. Františku Staškovi z České matice školské, jenž měl o zřízení této školy značné zásluhy. Výuka byla zahájena 1. prosince 1945 v České Lípě, další tři roky bylo gymnázium umístěno ve Varnsdorfu a ve školním roce 1949/50 studovaly dvě třídy v Liberci.

Čtyřletý pobyt v českém prostředí ovlivnil lužickosrbské studenty na celý život. Později se stávali učiteli, lékaři, kněžími, novináři a spisovateli. Vytvořili tak velmi aktivní poválečnou vrstvu lužickosrbské inteligence, která ovlivňovala kulturní, vědecký a společenský vývoj nejmenšího slovanského národa po celou druhou polovinu 20. století.

Domowina

Dne 13. 10. 1912 byla lužickosrbskými vlastenci v Hoyerswerdě (Wojerecy) založena národně obranná instituce Domowina jako zastřešující a vrcholná organizace srbských sdružení a spolků, která svépomocí zajišťovala budování srbských škol a vydávala lužickosrbský tisk. K založení Domowiny jako reprezentativní organizace Lužických Srbů došlo v důsledku zvýšeného pocitu národního ohrožení v době, kdy do Lužice přicházely za prací v nově otevíraných dolech stovky a tisíce německých rodin, jež měnily národností charakter dosud slovanských částí Lužice. Dalším důvodem mohl být vzestup státem podporovaného německého nacionalismu vpředvečer rozpoutání první světové války. Předsedou Domowiny se stal Arnošt Bart. Vypuknutí světové války o dva roky později mělo pochopitelně negativní vliv na činnost Domowiny, lužickosrbští poslanci však i nadále prosazovali kulturní a hospodářské zájmy Srbů v saském sněmu. Německá „výmarská“ republika (1919–1933) Lužickým Srbům ponechala jejich dosavadní jazyková práva, nicméně i pro ni Slované na Labi představovali určitý rizikový faktor.

Za hitlerovské diktatury byla (1937) Domowina po několika letech nacistických ústrků i represí rozpuštěna, když se odmítla označit za organizaci sdružují slovansky mluvící Němce. Nacisté postupně zastavili vydávání všech lužickosrbských novin a časopisů, včetně náboženských. Jakákoliv školní výuka v srbštině ustala a byly dokonce zakázány srbské bohoslužby i pohřební obřady. Plány nacistické moci na rozsídlení Lužických Srbů – a tím i jejich násilný zánik – znemožnil obrat na frontách druhé světové války v roce 1943. Ihned po porážce nacismu byla Domowina 10. 5. 1945 v Chrosčicích u Budyšína obnovena. Domowina – na rozdíl od „pražského“ Lužickosrbského národního výboru – však nepožadovala připojení Lužice k Československu a spíše se orientovala na prosazování národních práv Lužických Srbů v rámci sovětské okupační zóny a později i NDR.

V době čtyřicetileté existence Německé demokratické republiky (1949–1989) byla ovšem Domowina – podobně jako další tehdejší politické strany a masové organizace – ovlivňována ideologií vládnoucí komunistické strany SED. V činnosti pokračuje Domowina stále, i když po pádu východoněmeckého režimu prošla – jako instituce do značné míry spjatá s politickým systémem NDR – určitou ideovou i organizační krizí, kterou však postupně překonávala.

100. výročí

Hlavním úkolem Domowiny v loňském roce byla příprava slavnostního zasedání, jehož konání bylo dlouhodobě plánováno na podzim roku 2012 ve Wojerecích u příležitosti 100. výročí jejího vzniku. Dne 13. října 2012 se ve zdejším Lužickém centru shromáždilo více než 800 účastníků oslav – většinou lužickosrbských aktivistů z nejrůznějších národních spolků, souborů a organizací, ale též významných představitelů zemských a celoněmeckých institucí. Na tomto zasedání vystoupil s hlavním projevem současný předseda Domowiny David Statnik a dále předsedové zemských vlád Braniborska a Saska Matthias Platzek (SPD) a Stanislaw Tillich. Tento křesťanskodemokratický politik je prvním Lužickým Srbem, který se stal předsedou saské zemské vlády (2008). Pozdravný list účastníkům zaslala spolková kancléřka Angela Merkelová.

(Literatura: Jan Galandauer, Vznik Československé republiky 1918, Praha 1918; Libuše Hrabová, Stopami zapomenutého lidu, Praha 2006; Karel Kaplan, Pravda o Československu 1945–1948,

Praha 1990; Pavel Kosatík, České snění, Praha 2010; Ludvík Kuba, Čtení o Lužici, Praha 1925; Ludvík Kuba, Západní hranice Slovanstva, Slaný 1938; František Vydra, Tonoucí ostrovy, 1999;

Česko-lužický věstník 11–12/2012)

Zdeněk Víšek (1968) je učitelem na Obchodní akademii ve Slaném. Příležitostně publikuje články s historickou tematikou v časopisech Dědictví Koruny české, Fakta a svědectví, Literární noviny, Navýchod a Přísně tajné!

Obsah Listů 1/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.