Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 1 > Jacek Kubiak: Francouzská normálnost

Jacek Kubiak

Francouzská normálnost

François Hollande sliboval ve volební kampani, že bude prezidentem normálním. Můžeme si domyslet, že – ve srovnání se Sarkozym. Nyní tuto normálnost aplikuje Francouzům. Ukazuje se, že rozdíly mezi prezidentstvím normálním a nenormálním spočívají především ve verbální sféře. François Hollande vládne podobně jako jeho předchůdce, jenom přeskládal směřování a důrazy. Navíc má značnou smůlu, která způsobuje mnoho naprosto zbytečných uklouznutí.

Ženy jeho života

O oné normálnosti Hollandova funkčního období měla vypovídat jeho blízkost Francouzům, jak se na socialistu sluší. Bylo tedy nezbytné zbavit se pozlátka i fascinace penězi a ženami dřívějšího prezidenta. Sarkozy totiž vládl poněkud v Berlusconiho stylu, třebaže, přiznejme, odpovědněji a bez takových výstřelků. Ovšem manželské hádky a zrady, rozvod, opětovná svatba, narození dcerky – poprvé v dějinách během spravování nejvyššího úřadu ve státě – představovaly téměř královské roucho jeho prezidentství. Sarkozy také vždycky vyhledával společnost bohatých podnikatelů, využíval jejich jachet, jejich pozvání na výpravy do Středozemního moře nebo na okázalé hostiny v Paříži. Tento styl předcházejícího prezidenta brzy média označila za bling-bling: byl to styl, ve kterém byly peníze a bohatství základem. To všechno vytvářelo obrovský odstup od obyčejných občanů, o čemž se Sarkozy přesvědčil, když prohrál druhé volby.

Hollande sliboval ve své volební kampani, že s takovýmto stylem vládnutí nebude mít nic společného. Zárukou měla být ohlašovaná normálnost nového prezidentství. Bohužel už v samotném úvodu tyto plány zkřížila jeho životní družka, novinářka Valérie Trierweilerová. Vyvolala řadu skandálů: jednou se chovala povýšeně k Hollandově bývalé životní družce Ségolene Royalové, kandidátce na prezidentský úřad před pět lety, podruhé když vysílala na Twitteru informace, které byly v rozporu s politickým zájmem strany jejího muže-prezidenta. Třebaže byla první dáma brzy ukázněna, vladařské způsoby, vyplývající z jejího životního stylu, byly brzy připsány Hollandovi.

Co víc, díky tomu se zrodil obraz prezidenta, kterého vodí za nos jeho ženy. Ségolene Royalová totiž nezůstala své nástupkyni u Hollandova boku nic dlužna a začala popouzet své i jeho děti proti nové první dámě. Jinými slovy, po karnevalu rodinných peripetií Sarkozyho měli Francouzi karneval peripetií Hollandových.

V televizních rozhovorech i díky únikům informací do médií se prezident snaží představit tuto situaci jako důsledek komplikovaných rodinných vztahů, současným Francouzům tak dobře známých. Problém je v tom, že také Sarkozy takto vysvětloval své rodinné zápletky, když se snažil poukázat na to, že má podobné starosti jako ty, jimiž běžně žijí Francouzi. Takto ze zvěstované normálnosti, alespoň v této oblasti, nezbylo Hollandovi zhola nic.

Ostře sledované vládnutí

Prezidentova milostná a etiketní klopýtnutí však nejsou ničím ve srovnání s trapasy, jež páchá vláda Jeana-Marca Ayraulta. Řada malých i větších děsů začala první návštěvou premiéra v Berlíně. Ayrault byl v mládí učitelem němčiny, ovládá tedy tento jazyk plynně. Během schůzky s kancléřkou Merkelovou se tedy samozřejmě obešel bez tlumočníka. Učit děti je však něco jiného než se zaobírat diplomacií. Premiérovi jazyk selhal a v samotné úvodu plácl cosi o o hrozném dialogu (furchtbaren Austausch) namísto dialogu plodného (fruchtbaren Austausch), čímž u hostitelů vzbudil jak veselí, tak konsternaci.

Tohle však bylo klopýtnutí výhradně anekdotické. Hůře se vedlo s několika špatně připravenými zákony, které musela vláda kvapem stáhnout z jednání parlamentu. Jako olbřímí trapas se však projevil Hollandův ústřední projekt týkající se zvýšení daní nejbohatším až na 75 procent. Ne dost na tom, že zákon zpochybnil Ústavní soud, který jej hodil do koše jako neodpovídající ústavě, ještě vyprovokoval dodatečnou komedii plnou omylů (ve dvou jednáních) kolem herce Gérarda Depardieu.

Aby neplatil ohlašovanou drastickou daň, Depardieu demonstrativně prodal své pařížské majetky a přestěhoval se do Belgického království. Tam, sotva kilometr za severní hranicí Francii, tak obrovskou dávku od boháčů nikdo nemá v úmyslu pobírat. Je ovšem třeba vědět, že Depardieu představuje jakési francouzské rodinné stříbro. Po Jeanu Gabinovi a Paulu Belmondovi je to neslavnější a bezpochyby nejlepší francouzský herec. Jeho vystěhování ze země vyvolalo nad Seinou šok a lavinu komentářů. Jedni na něj házeli bláto za nedostatek vlastenectví, jiní svalovali vinu na Hollanda a Ayroulta, které obviňovali z bolševismu, jestliže nenávidí lidi bohaté a podnikavé, kteří přece vytvářejí bohatství země.

Zdravý nemocný, nebo Pokrytec?

Oheň tohoto požáru vyšlehl ještě jednou, když se do něj komediant rozhodl přilít olej. Prohlásil, že se usadí v Rusku, naučí se rusky, a jeho přítel Vladimir Putin mu pomůže získat ruské občanství. Třináctiprocentní daň, pobíraná v Rusku, mu totiž vyhovuje nesrovnatelně víc než 75 procent ve Francii. Ještě by se sneslo, kdyby se herec omezil výhradně na přijetí ruského občanství. On však hrál roli, kterou si sám napsal, dále a odjel do Ruska, aby přijal svůj nový pas přímo z Putinových rukou. Při té příležitosti pronesl chválu nejen ruského prezidenta, ale i údajně skvělé ruské demokracie.

Toho už bylo trochu moc. Výměna křesel mezi prezidentem a premiérem, rdoušení předvolební kampaně, posílání dívek z Pussy Riot do tábora jsou podle francouzského herce příznaky dokonalosti ruské demokracie? Depardieu se kompromitoval na celé čáře, přičemž komedii, kterou sehrál před očima celého světa, bychom mohli pojmenovat leckterým moliérovským titulem – např. Zdravý nemocný či Tartuffe neboli pokrytec.

Další změna, kterou Hollande ohlašuje, se týká společenských otázek. Jde o rozšířené pojetí manželské instituce. Projekt Manželství pro všechny má právně srovnat hetero- i homosexuální svazky. Francouzi mohli dosud úředně stvrdit své svazky bez ohledu na pohlaví skrze tzv. PACS, který však nedává plná manželská práva oběma osobám. Společenské organizace, bojující za rovnoprávnost, se odedávna dožadují vyrovnání práv homosexuálů s právy párů heterosexuálních, jak je tomu v mnoha zemích světa a Evropy. Ve své volební kampani Hollande sliboval, že tak učiní. A nyní přišel čas uskutečnit tento volební slib.

Přes značný odpor pravice a církve není pochyb, že vyrovnání manželských práv pro všechny nastane. Byl to totiž vlajkový a velice symbolický Hollandův předvolební slib. Snad teprve tehdy zavládne novým francouzským prezidentem ohlašovaná francouzská normálnost.

Dělení na pravici a levici pochází z Francouzské revoluce. A francouzská společnost je v tomto ohledu rozdělena téměř přesně půl na půl dodnes. Proto bude mít normálnost, ohlašovaná Hollandem, tak či onak více méně 50 procent stoupenců a stejně tolik odpůrců. Pravidlem je také opotřebení moci. Každá moc se dopouští závažnějších či menších uklouznutí, která přirozeně oslabují úroveň její společenské podpory. Proto je důležité, nakolik moc dokáže ze svých uklouznutí vyvodit závěry a korigovat své chyby.

Dnes je těžké hodnotit, zda Hollandova garnitura prokáže dostatek inteligence, aby těmto problémům účinně zamezila. Premiér Ayrault nepůsobí jako člověk dostatečně odhodlaný, třebaže to rád při každé příležitosti opakuje. Hollande by mohl takovou odhodlanost projevit například tím, že by vyměnil premiéra. A řada těch, kteří čekají na toto rozhodnutí, je dlouhá stejně ve společnosti, která od vlády rozhodnost očekává, jako v prostředí samotné vlády, kde lidé ochotní převzít úřad premiéra nechybějí. Je jenom otázka, zda by normální prezident měl často vyměňovat premiéry. Ten předcházející, nyní v opozici k současnému, to za své funkční období neudělal ani jednou. To může být pro Françoise Hollanda cenné vodítko.

Jacek Kubiak (1960) je biolog, již třetí desetiletí žije ve Francii. Spolupracuje s polským tiskem, kam píše o vědeckých i politických otázkách (Tygodnik Powszechny, Polityka, Gazeta Wyborcza).

Obsah Listů 1/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.