Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 1 > Alexandr Ort: O budoucnosti Evropy rozhodnou Evropané

Alexandr Ort

O budoucnosti Evropy rozhodnou Evropané

Zkoumáním budoucnosti se zabývá mnoho lidí, někteří vědecky, jiní jen intuitivně, a proto velká část veřejnosti bere předpovědi budoucnosti velmi opatrně, často s nedůvěrou vzhledem k mnoha šarlatánům, kteří v této oblasti působí. Přesto bývá otázka budoucnosti často tématem diskusí, někdy i bouřlivých. Jako Evropané, kteří už prožili mnoho převratných změn, bychom přece jen rádi věděli, co nás čeká a nemine. Jak to ale zjistit?

Jednou z metod, které se nabízejí, je výzkum dlouhodobých trendů dějin Evropy, které mohou ovlivňovat další vývoj. Změny ve společnosti nepřicházejí den ze dne, ale dlouhodobě se připravují.

Evropa je po Austrálii nejmenší kontinent, ani počtem obyvatel příliš nevyniká, a přesto v minulosti hrála a dosud ve světové politice hraje mimořádnou úlohu. Za posledních sto let došlo v Evropě dvakrát k  válkám, které přerostly ve světové a přinesly obrovské utrpení celému lidstvu. A přitom do dvacátého století vstupovala Evropa s velkými nadějemi na skvělou budoucnost díky vědeckému a technickému pokroku, spojenému s kulturním rozkvětem. Hovořilo se o krásném období a brzy pro ně zdomácnělo francouzské belle époque.

V Evropě však existoval „trojspolek“ chystající válku a proti němu se ustavila „trojdohoda“. Stačil atentát v Sarajevu a Evropu rozdělil konflikt, do kterého se zapojily další státy a kolonie velmocí na jiných kontinentech a v konečné fázi i USA.

Po válce, která vyvolala revoluční hnutí s hlubokými důsledky, se vítězné mocnosti pokusily zajistit mír založením Společnosti národů. Postupně se do ní měly zapojit i další státy a do mezinárodní politiky, dosud ovládané velmocemi, byl zrovnoprávněním všech členů, velkých i malých, vnesen prvek demokracie. Pozitivem byl i pokus smluvně zajistit práva menšin v některých nových státech.

Mírové smlouvy, založené na diktátu vítězných mocností, vytvořily ale řadu hraničních a jiných sporů a založily u poražených touhu po odvetě. Vztahy mezi evropskými státy se sice pomalu normalizovaly, ale krize na počátku 30. let vyvolala nové hospodářské, sociální a politické problémy. Otřesy vyvolané krizí byly živnou půdou fašismu, nacismu a revanšismu. Politiku kolektivní bezpečnosti v duchu Společnosti národů, v níž se Československo velmi angažovalo, se prosadit nepodařilo, vinou ústupnosti Velké Británie a Francie převládl naopak duch usmiřování útočníka. Čtyřmocenská konference v Mnichově pak otevřela nacistickému Německu cestu k rozpoutání nové války, jež svými hrůzami dokonce překonala tu předchozí.

Teprve politika kolektivní bezpečnosti dokázala vytvořit koalici demokratických států proti Německu, Itálii a Japonsku a její vedoucí síly SSSR, USA a Velká Británie už koncem války připravily základy nové mezinárodní organizace na obranu míru – Organizaci spojených národů. Charta, její základní dokument, navázala na Společnost národů a v mnohém ji doplnila, především ustavením Rady bezpečnosti, pověřené bdít nad zachováním míru.

Růst zbrojení za druhé světové války vyvrcholil v USA výrobou atomové bomby, která urychlila konec války na Dálném východě, ale narušila vztahy ve vítězné koalici. Rozpory mezi čtyřmi okupačními velmocemi v poraženém Německu a v Rakousku a zvláště objev vodíkové bomby v USA i v SSSR vyvolaly napětí mezi dvěma supervelmocemi, které brzy přerostlo ve studenou válku a negativně ovlivnilo evropskou politiku. Hrozilo, že právě Evropa by se mohla stát bojištěm mezi státy NATO a Varšavské smlouvy.

V téže době do světové politiky vstoupily nejlidnatější státy světa, Čína a Indie, smlouvou pěti zásad, panča šíla. Pátá z nich, „mírové soužití“, si brzo našla cestu i do politiky evropské. Většina států v Evropě zakládala vzájemné vztahy na mírovém soužití, což nakonec pozitivně ovlivnilo i velmoci. V červenci 1955 zavanul v Evropě „duch Ženevy“, který vyvolali nejvyšší představitelé Francie, SSSR, USA a Velké Británie, když se na konferenci dali společně vyfotografovat v přátelském rozhovoru na břehu Ženevského jezera.

Jedna konference, byť na nejvyšší úrovni, nemohla najít řešení všech mezinárodních problémů, ani překonat bipolární rozdělení Evropy. Přinesla však značné uvolnění mezinárodního napětí a to dalo možnost silám, tradičně usilujícím o spolupráci a dokonce o sjednocení Evropy, aby formulovaly své představy. Nejdůležitějším bylo prohlášení francouzské vlády v roce 1950 o usmíření tradičních nepřátel, Francie a Německa, a dohoda o nejtěsnější spolupráci v oblasti uhlí a oceli, což by vyloučilo výrobu těžkých zbraní jednoho proti druhému. Ke stejnému kroku byly vyzvány i další státy. A tak ustavení Evropského společenství uhlí a oceli počátkem 50. let, do něhož se zapojily také Itálie a tři státy Beneluxu, se ukázalo startem nového myšlení směřujícího k jednotě celé Evropy. Už v roce 1957 se dalším krokem stalo Evropské hospodářské společenství (EHS).

Koncem 50. let francouzský prezident de Gaulle začal používat pojem „Evropa od Atlantiku po Ural“. Na to brzy navázala idea Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) a začátkem 70. let se podařilo shromáždit v Helsinkách kolem společného stolu 33 evropských států, USA a Kanadu. Na závěr konference byl přijat „Závěrečný akt“ uznávající poválečné změny v Evropě a „Deklaraci zásad vztahů mezi zúčastněnými státy“ a rozhodlo se také o dalším rozvíjení myšlenek mírového procesu konference. Mimořádná pozornost byla věnována prosazování lidských práv.

Od poloviny 70. let tak koncepce integračního procesu ovlivňovala evropskou politiku. Tomuto duchu přispěl i M. S. Gorbačov označením Evropy za „společný dům“, který si musí Evropané budovat v duchu „mnohostranné a zároveň celistvé evropské kultury“

V důsledku těchto trendů došlo koncem 80. let v mnoha východoevropských zemích k převratným změnám, vrcholícím 9. listopadu 1989 zbouráním berlínské zdi. Přátelské ovzduší v Evropě pak umožnilo, že „Němci svobodným sebeurčením dosáhli svobody a jednoty Německa“. Na schůzce KBSE na nejvyšší úrovni v listopadu 1990 v Paříži už Německo bylo zastoupeno společnou delegací. Všemi účastníky KBSE zde byla přijata Pařížská charta pro novou Evropu, která uzavírala „období konfrontace a rozdělení Evropy“ a otevírala éru „demokracie, míru a jednoty Evropy.“ Dokument silně ovlivnila euforie doby, ale k rozhodujícím krokům skutečně došlo a Evropa se začala ubírat zcela jinou cestou než dosud. Spory a problémy sice nevymizely, ale téměř vždy se našlo řešení jednáním a menší střety se podařilo brzy ukončit. Větší obtíže způsobil rozpad Jugoslávie a Sovětského svazu. Nakonec však přestavba hnutí KBSE na Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) v roce 1994 vytvořila platformu pro řešení nejrůznějších krizí. Také Rada Evropy přijetím dalších států, které se vydaly cestou demokracie, nabývala celoevropského charakteru.

Za podstatně menší pozornosti širší veřejnosti probíhal proces další přestavby EHS. Teprve začátkem roku 1992 byly slavnostně v Maastrichtu podepsány Smlouva o Evropském společenství a Smlouva o Evropské unii. Krátce nato byla podepsána dohoda o Evropském hospodářském prostoru, která ustavila jednotný evropský trh spojující 360 milionů obyvatel a představující 43 % světového obchodu.

I když většina zemí ve východní Evropě počítala s brzkým zapojením do společenství a tím se zvýšením své životní úrovně, koncem roku 1990 Evropská rada schválila pouze přijetí Československa, Maďarska a Polska. Naproti tomu dosti úspěšně probíhalo jednání o přístupu Finska, Norska, Rakouska a Švédska, kde nebylo třeba překonávat tolik překážek jako u zemí bývalého sovětského bloku. Důležité bylo, že Evropská rada schválila „Pakt stability“ k rozšiřování spolupráce členů i nečlenů Evropské unie.

Problémů v Evropě pochopitelně zůstávalo mnoho, ale rozhodující bylo, že v závěru dvacátého století se už všechny řešily tak, aby nevyvolaly novou válku. Organizace Varšavské smlouvy byla rozpuštěna a také vztahy mezi NATO s ostatní Evropou se, ač ne vždy snadno, normalizovaly. Nakonec se nově zaměřené NATO rozhodlo koncem století zapojit prakticky všechny evropské země.

Evropská unie však neznamenala jen zahraničně politickou spolupráci, předpokládala hlubší ekonomické i administrativní propojení členských zemí. Proto k tomu kroku došlo až v roce 2004, kdy byla do EU začleněna téměř celá Evropa. Počítalo se, že se do ní postupně zapojí i ostatní evropské státy.

Za předpokladu, že Evropa není bezprostředně zvenčí ohrožena, závisí její budoucnost především na vlastních obyvatelích. Oni rozhodnou, zda se přes národnostní rozdíly vydají jako v nedávné minulosti cestou míru a hledání nejlepších forem spolupráce, nebo zda si různými často zbytečnými spory budou komplikovat život.

Evropa a socialismus

Objeví-li se v úvahách o budoucnosti Evropy pojem socialismus, stočí se diskuse na sovětismus a stalinismus. Dvacáté století přineslo Evropě zkušenost hledání jak uspořádat socialistickou společnost a to v jedné z nejzaostalejších částí kontinentu, v Rusku. Nejrůznější bádání filozofů i politologů se v podstatě shodují, že společenské zřízení v Sovětském svazu lze jen velmi těžko lze označit za socialistické. Idea socialismu se zrodila koncem devatenáctého století z představ o demokratickém uspořádání moderní společnosti.

Demokracie vycházela z idejí Francouzské revoluce 1789 o svobodě člověka a občana a zajištění jeho práv. Soustřeďovala se do oblasti politiky a práva, ale nezamýšlela se nad ekonomickou oblastí, vyznačující se majetkovou nerovností, a především nemohla odstranit ekonomickou podřízenost pracujících majitelům továren a podniků.

Z různých definicí socialismu byly snad nejvhodnější dvě. První se zamýšlela nad cílem: „Socialismus je uspořádání společnosti hledající jak uspokojit potřeby členů a snažící se ji řídit demokraticky a podle práva.“ Druhá se snažila vytýčit zásady, jimiž by se měla společnost řídit: „Socialismus je – skutečná vláda lidu a ne bohatých, – humanistická společnost respektující všechna lidská práva, – společnost sociálně spravedlivá, a společnost vysoké kulturní úrovně a dále se rozvíjející.“

Proti těmto představám nelze nepochybně nic namítat, zároveň je ale oprávněná obava, že nebude nijak snadné všechny je hned převést do praxe.

Zkušenost Sovětského svazu nabízí dostatek informací o obtížích při uskutečňování socialistických představ. Při srovnávání sovětských postupů se často připomínají podmínky života, demokratické zřízení a sociální uspořádání ve skandinávských zemích, ale ty se samy nikdy za socialistické neprohlašovaly. Na druhé straně jisté srovnání nabízí několik zemí střední Evropy a Balkánu, které se ve dvacátém století vydaly cestou lidové demokracie či socialismu, ovšem, s výjimkou Jugoslávie, pod „vedením“ SSSR. V současné době se naopak za socialistické prohlašují Čínská lidová republika nebo KLDR, ale také Kuba, či Venezuela a Bolívie, ale to už jsou zcela jiné pokusy v bývalých koloniích. Všechny mají nicméně jedno společné, že totiž vždy šlo o země, které nepoznaly, ať už z jakýchkoli důvodů, demokratické státní zřízení. Autoři výše uvedených teorií vycházeli ale zjevně ze zásady, že socialismus lze budovat jen na základech demokratických.

V těchto úvahách by se nemělo zapomenout na československého prezidenta Edvarda Beneše, který se v roce 1945 v projevu na Karlově univerzitě v Praze při udělování čestného doktorátu práv zamýšlel nad „revolučním právem“ a s ním spojenou budoucností právě osvobozeného Československa.

Vracel se do vlasti s jistým uspokojením, průběh války podle jeho mínění ukázal, že československá diplomacie měla pravdu, když v předvečer války bojovala za kolektivní bezpečnost jako nejvhodnější politiku schopnou zastavit útočníka.

Válka vyvolala přeorganizování celého evropského kontinentu a s tím souvisel podle jeho názoru také mimořádně důležitý úkol: „přerod, přeměna a přebudování předválečné demokracie samé v novou demokracii poválečnou“. Tento úkol se týkal i osvobozeného Československa, a proto se nad ním zamýšlel šířeji. Kladně hodnotil demokracii předválečné republiky, která „v mnohých směrech stála již tehdy v čele evropských států a její právní instituce svou vyspělostí daleko překračovaly průměr středoevropský.“ Přesto zdůrazňoval: „Politická demokracie se musí po této válce soustavně a důsledně vyvinovat a přerodit v tzv. demokracii sociální a hospodářskou. A musí se především přerodit mravně a politicky nejen demokracie jako systém, nýbrž také demokraté jako lidé. tj. nejen instituce, nýbrž i lidé v nich.“

Netajil se, že si uvědomuje, jak složitý to bude úkol, ale upozorňoval také, že to nebude úkol pro rychlou násilnou změnu revoluční, ale pro evoluci celé společnosti. Dále ho ještě konkretizoval jako „novou koncepci státu národního, státu Čechů a Slováků“, „decentralizační rekonstrukci celé ústavy republiky“ a otevření bran „ke změně sociální a hospodářské struktury naší národní společnosti ve smyslu socializačním“.

Pro takové pojetí „československé cesty k socialismu“ nebylo po německé okupaci a válce proti nacismu obtížné získat většinu obyvatelstva Československa, jak potvrdily volby do parlamentu na jaře 1946. A k podobnému posunu doleva došlo po válce v celé řadě evropských států.

Mírovou euforii však brzy narušila studená válka. Československo se v bipolárně rozdělené Evropě ocitlo v sovětském mocenském bloku a cesta lidové demokracie se pod vedením sovětských poradců zvrhla v pochybnou kopii sovětských poměrů. Mimo jiné právě praktická likvidace tradiční místní samosprávy jako opory demokracie vedla k celé řadě chyb a ty nakonec vyústily ve snahu o obrodu demokracie, kterou světový tisk, do jisté míry správně, označil za pokus o socialismus s lidskou tváří.

V roce 1968 mohlo dojít v Československu k „událostem“ i vojenské intervenci, kterou Evropa „spolkla“. Studená válka byla vystřídána mírovým soužitím a většina Evropy vyloučila válku ze své politiky. Evropa, která v dvacátém století dvakrát zatáhla svět do války, přece jen hledala a snad i nacházela cestu jinou.

Jestliže studená válka, řízená dvěma supervelmocemi, ještě byla politikou považující válku mezi socialismem a kapitalismem ne-li za nevyhnutelnou, tedy možnou, „mírové soužití“ už připouštělo dlouhodobé soužití obou společenských systémů a „mírový proces KBSE“, jak tisk nazýval následné akce helsinské konference, už věřil i v úspěšnou spolupráci států rozdílného společenského uspořádání.

Na přelomu století už jednoznačně převládl názor na nutnost soužití všech v Evropě bez ohledu na národnost či společenský systém a EU, kterou vytvořil integrační proces z několika společenství, se stala programem pro celý kontinent.

To, co bylo vcelku jednoduché pro spolupráci několika členů v rámci ESUO nebo pak EHS, už ale zdaleka není tak jednoduché pro počet členů přesahující dvacet. Má-li se EU stát jejich společným útvarem, jakým jsou například USA, je třeba si v Evropě uvědomit velkou různorodost národů, odlišnost historického vývoje, rozdílnost území a jeho kvality, větší či menší ekonomickou vyspělost atd.

Vedle Evropy jako společného kontinentu budou zřejmě mít členové Unie mnohé společné vzhledem k tradicím minulého vývoje v oblasti kultury a vzdělání, ačkoli i zde je řada odlišností. To společné se obvykle nejlépe pozná až při srovnávání se státy či obyvatelstvem jiných kontinentů.

Jednoznačně mírově orientovaná Evropa, ať ještě nejednotná nebo už sjednocená, má dnes mnohé společné s jinými částmi světa. Ani v Asii, ani v Africe a obou Amerikách nebo v Austrálii nepřevládají expanzivní síly, které by se chtěly ozbrojeným způsobem zmocnit jiných částí planety. Zdá se tedy, že světová válka nehrozí a s eventuálními vnitřními konflikty se bude muset EU naučit se vyrovnat.

Jiná je otázka, jak bude jednotná Evropa vnitřně uspořádaná. Pokusy sjednotit ji vojensky zatím vždy ztroskotaly a současný demokratický program má tedy velkou naději uspět.

Pokud by měl Edvard Beneš v roce 1945 pravdu, pak by asi měl naději socialismus rozvíjející demokracii. Své názory na nutnost změn opřel o přesvědčení, že „ve světě je stále ještě příliš mnoho bídy a nesvobody“, které umožňoval dosavadní liberální režim. A z toho vyvodil:: „Přijímáme názor, že liberální společnost je teoreticky i prakticky překonána, že jsme na přelomu z jedné společenské fáze do fáze nové a že hledáme nové společenské formy budoucnosti.“ Sám nechtěl předvídat budoucnost, ale prohlásil, že by se mělo „jedním slovem jak v duchu národní jednoty přecházet a přejít od odumírajícího režimu liberálního do nového stadia moderní společnosti v její fázi socializující.“ A to snad může platit i dnes.

Evropa a svět

Zeměpisně ani počtem obyvatelstva nebyla Evropa předurčena, aby řídila svět. Kdy si ale vlastně lidstvo uvědomilo celosvětové souvislosti? Vzdálenosti a terénní překážky nedovolovaly pospolitostem ustavujícím se do jednotlivých států, aby si udělaly představu o vzdálených oblastech planety. Z historie jsou známé většinou jen náhodné kontakty mezi kontinenty.

Územně byla Evropa spojena s Asií, ale pravidelním stykům se stavěly do cesty jak Ural a Sibiř, tak i středoasijské pouště nebo Himaláje, jež ztěžovaly i styky pospolitostí ve východní a jižní Asii. Také s Afrikou měla Evropa jisté pozemní spojení, ale Středozemní moře na jedné a Sahara a tropické pralesy a druhé straně styky ztěžovaly.

Odvážní evropští mořeplavci sice objevili Severní a Jižní Ameriku, ale jen s tou druhou byly navázány pravidelné vztahy. To souviselo s rozvojem mořeplavby, který přispěl k navázání trvalejších vazeb i mezi Evropou a jižní a východní Asií.

Přitom se ukázalo, že evropské státy byly technicky vyspělejší a lépe vybaveny na to, aby některé oblasti jiných kontinentů ovládly a podřídily si je. To bylo období rozvoje kolonialismu, který sice přinesl styky, ale na druhé straně v řadě případů přispěl k zánikům místních kultur především v jižní Americe a někdy i v Asii.

Teprve v této době si lidstvo začalo uvědomovat celistvost planety a začalo se uvažovat o celosvětových problémech. Hlavně k tomu přispěly metropole koloniálních impérií, které mj. svezly do svých muzeí z obsazených zemí mnohé kulturní památky.

Evropské mocnosti nejenže vykořisťovaly kolonie, ale na počátku dvacátého století mezi sebou vyvolaly válku, jež přerostla ve světovou. Vítězné mocnosti se po jejím konci pokusily vytvořit mezinárodní organizaci, jež by zajišťovala mír, ale zároveň i jejich zisky.

Společnosti národů vděčíme, že aspoň formálně dala všem členům stejná práva a v podstatě zavedla demokratické zásady do mezinárodní politiky. Rozhodující pozice si v ní zajistily Velká Británie a Francie, ale brzy bylo třeba přijmout i bývalé neutrály a dokonce i poražené. Svou činnost v mezinárodní politice si organizace nikdy nedovedla plně ujasnit. Především se nevědělo, jak správné principy prosadit. Velkým problémem bylo umožnit vstup Sovětskému svazu, ač byl zastáncem politiky kolektivní bezpečnosti, která měla zajistit v Evropě mír. Nedovedla se vyrovnat ani s různými konflikty v koloniálním světě mezi svými členy, především s japonským útokem proti Číně a italskou agresí proti Etiopii. Plně se pak její neschopnost řešit složité úkoly ukázala, když ve Španělsku došlo k občanské válce a organizace zaujala pod vedením Velké Británie a Francie politiku neutrality.

Rozpory mezi evropskými státy kvůli mírovým smlouvám vnuceným poraženým přetrvávaly, a tak bylo stále jasnější, že hlavní úkol, zajistit mír, se splnit nepodaří.

I druhá světová válka přinesla revoluční vlnu, která nejen ovlivnila mapu Evropy včetně okupace Německa, ale zasáhla také proti kolonialismu. Po první světové válce se kolonie jen přerozdělily, ale tentokrát mělo vše být jinak. Nejvýrazněji to ukazovalo složení Rady bezpečnosti OSN. Její členové měli být voleni, ale pět z hlavních vítězů války dostalo v radě stálé místo. Potvrzovalo to nový přístup ke kolonialismu a jednotlivé země se skutečně brzo osvobozovaly z koloniálního područí a jako nezávislé státy byly přijímány do OSN jako rovnoprávní členové.

Do budoucnosti této organizace zasáhl velmi silně jeden vědecký objev – atomová bomba. Přispěla k ukončení války, ale pak se objevil problém, jak ji uchránit před zneužitím. Ideu učinit OSN místem uložení jejího tajemství, se prosadit nepodařilo. Naopak brzy se držitelem nukleárních zbraní stal vedle USA i SSSR. Tyto dvě „supervelmoci“ začaly rozdělovat nejen Evropu, ale do jisté míry i svět. Nastalo období – naštěstí jen – studené války, ale i ta se podepsala negativně na vývoji evropského kontinentu.

Zkušenosti evropských národů, jež byly válkou nejsilněji postiženy, nedaly spát mnoha lidem v Evropě a stalo se něco málo očekávaného. Nejenže se o osud kontinentu začaly zajímat různé nevládní organizace, ale z iniciativy francouzské vlády v květnu 1950 došlo ke krokům s dalekosáhlými důsledky. Po francouzsko-německém usmíření došlo k pokusu vytvořit podmínky pro spolupráci a propojení jednotlivých evropských států s plánem ustavení Spojených států evropských.

Podle slov amerického prezidenta Johna F. Kennedyho to, co se nepodařilo císařům, králům a diktátorům, dokázala skupina moudrých Evropanů. Ne vojenskou silou, ale demokratickými metodami dosáhli pokroku, neboť „stavěli maltou rozumu a kameny ekonomických a politických zájmů“.

Svou nedobrou pověst si Evropa rozhodným způsobem napravila, když se na přelomu šedesátých a sedmdesátých let podařilo sezvat všechny evropské státy k jednomu stolu do Helsinek, společně s Kanadou a USA stanovily „Helsinským desaterem“ zásady mírových a přátelských vztahů mezi účastníky Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. EU, ustavená v 90. letech, není ještě dobudovaný státní útvar, ale ostatní svět už s ní počítá jako s významným faktorem světové politiky.

Na konci dvacátého století se stávala Evropa stále více stabilizovanou částí světa. USA ještě uvažovaly stát se prostřednictvím NATO jakýmsi rozhodčím tam, kde narůstalo mezi státy napětí. Pokusily se o to zásahem v Jugoslávii a pak v Iráku. V tomto případě se většina evropských členů NATO od násilných akcí distancovala a jejich neúspěch rozhodně nepřispěl k popularitě amerického prezidenta.

Naproti tomu se krok za krokem prohlubovala spolupráce Ruska a Číny, od dohody o společných hranicích, snížení vojsk v pohraniční oblasti až po společné prohlášení o multipolaritě světa a potřebě změnit světový pořádek. Spolupráce Číny s Indií potvrzovala přenášení těžiště světové politiky do Asie a začalo se hovořit o Asijském trojúhelníku. Zapojení řady středoasijských republik do Šanghajské skupiny spolu s Čínou a Ruskem potvrzovalo tento trend.

Teroristický útok na USA, ideologicky odůvodněný Usamou bin Ládinem, vůdcem Al-Kajdá, na počátku jednadvacátého století, odsoudila většina ostatního světa a USA byly pověřeny vést proti mezinárodnímu terorismu společný boj. Vojenské kroky proti možným opěrným bodům Al-Kajdá však nebyly příliš úspěšné; důsledek se nejvíce projevil v USA, kde novým prezidentem byl poprvé zvolen Afroameričan.

S Barackem Obamou vstoupil do zahraniční politiky USA nový prvek, který vedl k navázání spolupráce s Ruskou federací, snahou o normalizaci vztahů s Čínou a rozvojem spolupráce s Evropou. Tyto státy se netajily svou snahou společně prosazovat politiku míru a kooperace a cílevědomě bojovat proti silám usilujícím o zvyšování mezinárodního napětí.

Evropa, i když se svým rozměrem nemohla rovnat Číně, Indii, Rusku či USA, splňovala ostatní hlediska označující významné faktory světové politiky. Znovu si lze připomenout slova amerického prezidenta Johna Kennedyho. Uvědomoval si, že sjednocená Evropy by mohla být v budoucnu konkurentem USA, ale nebál se toho a hovořil o integrující se Evropě jako o rodící se světové mocnosti „schopné být platným a rovnoprávným partnerem při řešení mezinárodních problémů“.

Alexandr Ort (1926) je historik a politolog.

Obsah Listů 1/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.