Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 1 > Tomáš Tichák: Hudba minulosti

Tomáš Tichák

Hudba minulosti

Nabízí se psát o tažení Uchvatitele na Prahu. Připomíná proslulou kapitolu dějin nezávislých médií, totiž chronologický výčet titulků pařížského Moniteuru od 1. do 20. března 1815: „Tygr utekl z klece. – Lidožrout je třetí den na moři. – Ničema se vylodil ve Fréjus. – Dravec se snesl na Antibes. – Uchvatitel dorazil do Grenoblu. – Generál vstoupil do Lyonu. – Napoleon přespal minulou noc ve Fontainebleau. – Císař dorazil do Tuilerií. – Jeho Veličenstvo osloví zítra své věrné poddané.“ Jenže lidožrout teprve umyl nádobí, navlékl chalupářské a vyšel si s košíkem pro mléko, rohlíky a zubní pastu. Ale hlavně bych nosil dříví do lesa, raději odbočím...

Když nám nedávno kamarád Zdenek budoval v domě elektrické rozvody, rozpovídal se o svých bratrech, rovněž řemeslnících. Řekl, že s nejstarším Janem, s nímž kdysi provozovali firmu a pak se nepohodli, jsou zas zadobře: „Honza je v pohodě, protože už nemusí.“ Načež podotkl, že s Pavlem, bratrem nejmladším a nejrozevlátějším, se udál opak: „Je z něho pedant, nesnesitelný – teď musí on.“

Ten psychologický postřeh mě zaujal. Proč by se měli lidé dělit na chytré a hloupé, optimisty a pesimisty, na poctivé a nepoctivé? Možná je toto dělení důležitější, ukazuje totiž na příčinu, nikoli na důsledek. Často se nám teď doma stává, že když uslyšíme někoho v televizi, podíváme se na sebe a mlčky kývneme – jasný případ, tenhle musí.

Ač to není vždy spravedlivé, jeví se ti, kteří nemusejí, většinou sympatičtější. Proto se víc cení klasický James Bond v podání Seana Conneryho než současný ztělesněný Danielem Craigem, který musí. A už vůbec nemluvím o zasloužené slávě herce, který musel ze všech nejméně, Jeana Gabina. Hledejme zde i příčinu neúspěchu údajného hlavního favorita českých prezidentských voleb – projevil se jako vzorový příklad člověka, který musí.

Je i expresivnější označení pro ty, co nemusejí, říká se jim frajeři. Frajeři by ovšem měli něco skutečně umět, aby se jim nedostalo přívlastku liboví. Jen je třeba, aby svůj um praktikovali nenuceně. Hudebním oborem frajerům vyhrazeným je jazz. Jazzový hudebník, který musí, to je protimluv. Výstižná je příhoda s legendárním Milesem Davisem, který, když přizval k nahrávání baskytaristu Marcuse Millera, nařídil mu hrát v dané skladbě pouze dva tóny. Millerovi to nedalo a tu a tam notičku přidal, Davis pokaždé zastavil nahrávání a důrazně zopakoval požadavek. Miller, tehdy typický začátečník, který musí, později přiznal: „Teprve večer po nahrávání jsem si uvědomil, že Miles si ze mě celou tu dobu dělal legraci.“

Lidé, kteří nemuseli, měli za reálného socialismu těžký život. Tím spíš to platilo pro jazzové hudebníky, notabene freejazzové. Žánr, v němž se musí pouze vůbec nic nemuset, byl náročný i pro vyspělé posluchače, a proto koncem 60. let v podstatě dozněl ze světových pódií. V Československu však byli tvrdohlavci, kteří bez ohledu na zděšení vrchnosti i publika hráli svobodnou hudbu dál. Nezapomenutelný pro mě byl koncert Free jazz tria Milana Opravila na Jazzových dnech v Lucerně. Dlouhá postava kapelníka klátící se v dunivých erupcích barytonsaxofonu. Divoké houslové sólo Josefa Bláhy, saxofonista chytá v letu utržené žíně a zastrkuje je doktoru Bláhovi za postranice brýlí. Na závěr v hlubokém předklonu vylidněnému sálu do mikrofonu zašeptá, že vstupenky jsou slosovatelné a seznam výherců bude vyvěšen ráno na budově spořitelny.

Když tři dny před tímto Silvestrem Josef Bláha hrál Milanu Opravilovi v olomouckém krematoriu jeho oblíbené téma od Ornetta Colemana, uvědomil jsem si, že free jazz je hudba minulosti, ale že čas se v některých případech ubírá úplně jinam. Doba jaksi zastarává a zahnívá a jenom lidé, kteří opravdu nemusejí, kráčejí vpřed.

Mezitím se oznamuje, že lidožrout, aligátor dorazil k Hradčanům. Také prý muž minulosti. Jen se obávám, že trochu musí.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 1/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.