Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 2 > Petr Pithart: Dvacet let: ztráty a nálezy 1993–2013

Petr Pithart

Dvacet let: ztráty a nálezy 1993–2013

Od 1. ledna 1993 žijeme poprvé ve více než tisíciletých dějinách ve státním domě – sami. Ten dům nejednou měnil jméno, státní zřízení, velikost i tvar, střídaly se v něm panovnické rody i prezidenti, obývaly jej s námi, Čechy, Moravany a Slezany, různé národy či národnostní menšiny, ale nikdy jsme v něm nežili sami. Ta proměna z fakticky mnohonárodního státu ve stát národní je proměna zcela zásadní, je to proměna přímo národního „bytu“, „způsobu života“, a přesto k ní došlo překotně a obyvatel té země se nikdo na nic neptal.

Od roku 1938, kdy R. Č. S. byla státem s největším procentem příslušníků jiného než „státního“ národa v Evropě, jsme se za pár desetiletí stali státem etnicky nejhomogennější, nejvyčištěnější (Islanďané jsou prý ale ještě o cosi „čistší“). Těch procent bylo tehdy 33%, a to se do „státního národa“ počítali Čechoslováci, tedy s Čechy i Slováci, z nichž mnozí se s takovým národem – konstruktem neztotožňovali. Poznámka na okraj: zůstává stále otevřenou otázkou, zda či nakolik byl „čechoslovakismus“ upřímným pokusem o politický národ západoevropského typu, anebo jen výrazem momentální potřeby či českého paternalismu vůči Slovákům. Zda kromě TGM to někdo myslel s politickým národem vážně.

Náš státní dům byl i tak (s „Čechoslováky“) národnostně pestrý; v prvních letech po 1. světové válce to tak naše politická reprezentace přece chtěla a Beneš sliboval, že budeme „středoevropským Švýcarskem“. Chtě nechtě vzali jsme tím na sebe zajisté hodně těžký úkol – vytvořit v mozaikovité střední Evropě národ občanů. Tíha a náročnost toho úkolu nás ctila a zjednávala nám po nějakou dobu respekt.

Demokracie má být namáhána, ne že ne, jinak atrofuje. Nemá před těžšími úkoly uhýbat proto, že jsou těžší, a vybírat si ty lehčí a lehké. Má, nemá – ta zdejší se nějakou dobu snažila, dejme tomu do konce prvního desetiletí, ale pak ty těžší úkoly postupně vzdávala. Vždyť nakonec hodila přes palubu i odvážné a svými soukmenovci ostrakizované stoupence Masarykovy republiky, sociální a křesťanské demokraty, komunisty v pohraničí. Protože to byli Němci…

Samota

Z toho „státního domu“ postupně mizeli nejprve Židé, pak Rusíni a nakonec Němci. Dělo se to v tragických souvislostech světové války a let následujících. Slováky a Maďary však „propustili“ ze státního svazku polistopadoví politici, přesně řečeno čeští vítězové voleb v červnu 1992, zcela dobrovolně. „Konečně sami,“ byly slyšet hlasy úlevy, a to i od věhlasných českých intelektuálů (Ludvík Vaculík). Ti pocítili „úlevu z rozhodnutí“, protože jednání české a slovenské reprezentace se prý příliš vlekla a nevedla k rychlým, jednoznačným koncům. Z jejich ubožácké úlevy jsem si tenkrát zoufal a na své přátele jsem napsal zlý pamflet.

Skutečně, stihlo se to za půl roku. Za půl roku se rozdělil stát, za který na frontách obou válek bojovaly a umíraly desítky tisíc Čechů a Slováků. Zatímco Belgičané, Kanaďané a Španělé znovu a znovu po celá desetiletí čelí hrozbám rozpadu či separace a pokolikáté již opravují, zpevňují a reformují své křehké státy, protože jim zřejmě stojí za to neopouštět lehkomyslně dílo předků, v tehdejším Československu to vzala do rukou nejužší vedení dvou politických stran a během několika týdnů rozhodla, že stát za půl roku skončí.

Když dnes prohlížíte dobové fotografie z tehdejších jednání, ptáte se, kdo jsou ti mladí mužové (na české straně) a ti staří páni (na slovenské), kteří se zachmuřenými, tj. odhodlanými tvářemi stojí kolem svých vůdců Klause a Mečiara? Dávno se nad nimi zavřela voda. Mnozí z nich byli nakonec rádi, že mohli zmizet potichu. Jejich jména znají už jen historici a ti pamětníci, kterým ten příběh s rychlým koncem dosud nedává spát.

Ano, během několika týdnů, možná dnů. Do voleb v červnu 1992 nešla žádná politická strana (kromě strany Slotovy, totiž Slovenské národní strany) s programem rozdělení státu. Přitom do volebních programů se přece dává úplně všechno, co by se možná mohlo voličům líbit, ba i to, o čem se ví, že se splnit nedá.

Volby vyhrála česká Klausova ODS a slovenské Mečiarovo HZDS (Hnutí za demokratické Slovensko). Klaus kandidoval do Federálního shromáždění, Mečiar do Slovenské národní rady. Klaus však záhy odmítl Havlovu nominaci na funkci premiéra federální vlády, a to byl zřejmě víc než první náznak, že všechno bude jinak než ve volebních programech. Že federální vláda bude nanic, že nejspíše posléze vůbec nebude. Také výroky jeho místopředsedy Macka již z prvních dnů po volbách ukazovaly, že se vzápětí po volbách začíná jednat o rozdělení. Jak to?

Byl jsem v té době už mimo politiku (Občanské hnutí se nedostalo ani do federálního, ani do českého parlamentu) a denně jsem po celé to mimořádně horké a suché léto bezmocně hleděl na obrazovku televizoru s pocitem, že se děje něco zlého, a přitom neodvratného, co bylo kdesi rozhodnuto bez sebemenšího mandátu. Snad nikdy mně nebylo tak dlouho tak mizerně.

Mečiar přišel vhod

Česká veřejnost byla zpracovávána hlavně tím, že jí byl ukazován Vladimír Mečiar, věru obtížný partner. Člověk zároveň mimořádně citový, a přitom buldočí vůle, s lehkým úsměvem pronášející naprosto inkoherentní slova a věty – požadavky svým hlubokým monotónním hlasem. Kdyby on měl jednou provždy představovat Slovensko, opravdu by to se Slováky nešlo. Nejednou přímo lhal, a co horšího, svým lžím upřímně věřil. Konfrontován s tím, že fabuluje, byl schopen upřímně i zaslzet – jak může být on z něčeho takového jako lež nařčen? Ano, a právě to, ta víra, že má vždycky pravdu, bylo tajemstvím jeho charismatu, které ovládalo mysli a srdce mnoha Slovenek i Slováků. Ale hlavně: tak snadno se nakonec nechal nachytat! Ačkoli on sám nebyl ani zdaleka nejrozhodnějším zastáncem rychlého osamostatnění Slovenska (těmi byli spíše Michal Kováč, později prezident, Augustín Marián Húska či Milan Kňažko), na něm se českým politikům snadno dokazovalo, že jiná možnost než rozdělení neexistuje: úporně požadoval zachování společného státu, ale s mezinárodně-právní subjektivitou Slovenska, čili věci logicky neslučitelné. Bylo to lákavé a snadné, ztotožnit Slovensko právě s ním! Vidíte, milí Češi? Nejde to. Ať si jdou…

Šlo to všechno tak rychle (a navíc byly prázdniny po vypětí prvních opravdových voleb), že když se šlo v září do školy, bylo už všechno nezvratně rozhodnuto. Pak tu byla ještě možnost referenda. Na co jiného se občanů zeptat, když ne na to, zda chtějí žít v tom či onom státě? Ano, zformulovat otázku, rozhodnout, kdo a kdy ji vyhlásí, a také co se stane, když výsledky budou v České republice jiné než ve Slovenské, nebylo vůbec snadné. Tatáž otázka, zkusmo formulovaná průzkumníky veřejného mínění jednou pozitivně a jednou negativně, dala odpovědi, které se lišily o 16 %! Jistěže to všechno byly vážné problémy. Ale proč dělat jen lehčí věci? Ano, s referendem by se možná všechno na čas zadrhlo. A proč ne? Proto, že tou dobou bylo už rozhodnuto, že společný podnik končí s kalendářním koncem roku. Harmonogram odlučování státních orgánů byl už dohodnut, české bankovky a mince v kanadské mincovně dávno již (s naprostou diskrétností) objednány.

Referendum by v každém případě všechno zkomplikovalo. Možná zhatilo. Kdyby dopadlo tak, jak se ukazovalo (v obou národech proti rozdělení), nezbývalo by, než aby se poroučely všechny tři vlády a před dalšími volbami by tentokráte musely s pravdou ven: co a jak chcete udělat s Československem?

Odmítnutí hlasů jednoho a půl milionů občanů, požadujících referendum (vidím před sebou svázané balíky petičních archů v hale Federálního shromáždění jako dnes), bylo trestuhodně odbyto. Údajně jako komplikace. Demokracie je ale komplikace, vždycky, komplikuje vládnutí, aby nebylo příliš snadné. Neměla by blokovat, ale komplikovat by určitě měla. Tehdy se vyhrožovalo, že v Jugoslávii se hned po referendech začalo střílet…

Referendum bylo politickými reprezentacemi odmítnuto s ledabylostí a demagogií, která se nemohla jevit jinak než jako cynismus. Jako pohrdání obyčejnými, kteří tomu přece nemohou rozumět. Důvěra v demokracii tehdy dostala ránu, ze které se nejspíše dosud nevzpamatovala.

Co se nevyzkoušelo

Mnohem lehčí než referendum bylo slíbit čerstvě zvoleným českým poslancům Federálního shromáždění křesla v dosud neexistujícím Senátu. Napovídalo se jim, že když schválí ústavní zákon o rozdělení státu, o nic nepřijdou, ba naopak, stanou se z nich automaticky senátoři (přetransformováním, „přeprasením“ od koryta ke korytu, se tehdy říkalo). To proto byl do české ústavy vložen nejen Senát, ale i „Prozatímní Senát“ jako útěcha pro půlroční poslance. I s tímto perfidním slibem byl ústavní zákon o rozdělení Československa odhlasován 25. listopadu 1992 většinou jednoho jediného hlasu. Ano, bylo to legálně.

Do FS přitom kandidovaly vesměs silnější ekipy politických stran, takže s rozdělením státu vlastně došlo k několika nehalasným, ale o to závažnějším vnitrostranickým de facto pučům; nikdo se už nedozví, jak by všechno vypadalo, kdyby od roku 1993 vládly v České republice první stranické garnitury.

Netvrdil jsem a netvrdím, že se Československo dalo určitě udržet. Ale vždycky budu tvrdit, že se pro to, aby se udrželo, udělalo jen málo, jen cosi, aby se neřeklo. Měli jsme přece naspěch. Klausova ODS nás předem nominovala na středoevropské premiantství! Měli jsme nakročeno být prý „středoevropskými tygry“ (Karel Dyba). A nechtěli jsme tenkrát, aby nás Slováci zdržovali: vlečeme je za sebou jako balvan. Kam spěcháme? No přece do Evropské unie… My tam měli být první ze všech – a napojit se hned na evropské penězovody (a proto přetnout ten, co vedl na Slovensko). Mimochodem: to bylo hnusné dobové slovo, obávám se, že ho vynalezli lidé z Občanské demokratické aliance. Hnusné: jakmile se doma u stolu začne mluvit o tom, kdo na koho doplácí (mladá rodina na dědečka, táta s mámou na dospívající děti…), je konec. Když se takové slovo vypustí z úst (z nevymáchané huby), je už pozdě. Ale blouznilo se tehdy o české výjimečnosti a všechno se hodilo, i demagogie.

Nevím, jestli se Československo dalo určitě udržet, ale vím, že se nikdy nevyzkoušel elementárně spravedlivý, samozřejmý model „rovný s rovným“. Ten, který, už za R. Č. S., požadovali Slováci. Ale místo toho vždycky silnější česká strana prosadila nějakou formu asymetrie (dala například slovenským komunistům jejich vlastní komunistickou stranu, což mělo zakrýt skutečnost, že se vládne z pražského ÚV. Nebo se jim po válce dal „Sbor povereníkov“. Anebo to bylo v asymetrickém rozdělení kompetencí. Žádné rovný s rovným! I v tom posledním, federálním uspořádání. Vždyť na podzim 1968 federaci přece nestvořily dvě rovnomocné legitimní politické reprezentace (když už pomineme fakt, že bez KSČ se tehdy nemohlo změnit nic). Tím spíše, že se to odehrálo v čerstvě okupované zemi! „Česká národní rada“ musela být tehdy narychlo vycucnuta z prstu, vznikla totiž částečně „samonavolením“ z českých poslanců NS a zbytek si pak ti samonavolení už jen dovolili… A pak, po pouhých dvou letech, si Husák všechny významnější republikové kompetence stáhl zase zpátky do Prahy. Když se pak o kompetencích začalo jednat v létě 1990, mysleli si Češi, že Slováci chtějí zase cosi navíc. Mladší bráška zlobí a zlobí, jednou chce postýlku u okna, jindy zas u zdi, psal tehdy trapně vtipně Ludvík Vaculík. Našinci se ani tehdy neobtěžovali zjistit si, že Slováci chtějí jen zpátky to, co jim Husák sebral hned na počátku socialistické federace, v roce 1970.

Zkrátka nikdy se nevyzkoušelo to nejsamozřejmější. Asymetrie jsou myslitelné v de facto federacích, jakou je Španělsko, anebo v procesech devoluce jako ve Velké Británii. Nikoli ve svazku dvou. Když jsme rovnosti byli nejblíže (na jaře 1992 se už jednalo o státní smlouvě, která by existenci federace stvrdila, tentokráte však legitimně zvolenými reprezentacemi), přišly volby v červnu 1992 a s nimi příležitost pro dva vůdce posílit vlastní mocenské postavení. Stalo se, stát se rozdělil.

V kotlině

Slováci se s Mečiarem v čele pak pustili z hodně prudkého kopce. Na Slovensku se po 1. lednu 1993 začal etablovat autoritářský režim. Se Slovenskem se přestalo počítat do Evropské unie, do NATO. Mluvilo se o „černé díře Evropy“. Premiéři obou nových republik se přestali navštěvovat. Po více než čtyři roky si politické reprezentace vyčítaly kdejakou absurditu. Mečiar hrozil zavřením kohoutků ropovodu a plynovodu. Ztratil všechny zábrany a byl jak utržený z řetězu: únos prezidentova syna, vražda nepohodlného novináře, privatiace bez skrupulí a českých oklik rovnou politickým kamarádům. Visegrád nefungoval…

V roce 1998 se Mečiar chystal počtvrté zvítězit ve volbách. Dokonce se mu to nakonec povedlo, ale bylo to málo na sestavení vlády. Nedostávalo se několika málo procent. Jak se to stalo? Byl to skoro zázrak. Sjednotila se slovenská pravice, ale především byla nečekaným způsobem vybuzena, ba „ustavena“ slovenská veřejnost. Za součinnosti řady nevládních organizací z demokratického světa se aktivizovala slovenská občanská společnost – k výkonu, který můžeme dodnes obdivovat a závidět. Mladí lidé tehdy obešli každou chalupu, i tu poslední, úplně nahoře pod lesem. Aktivisté občanům trpělivě vysvětlovali, že a proč mají jít volit. Ne koho, ale prostě jít volit. Na politickou porážku Mečiara to stačilo.

Slováci si tehdy definitivně odreagovali svůj základní komplex, pochybnost, zda jsou s to demokraticky provozovat vlastní stát. Měli dosud jednu jedinou zkušenost s trapnou samostatností z doby války a ta je desítky let rozdělovala a především traumatizovala.

Kde je dnes Slovensko ve vztahu k Unii a kde my? Nebojí se Unie, přiznává, že ji potřebuje. Třeba i proto, aby ji občas ohlídala. A my? Na evropské penězovody jsme se skutečně napojili, dokonce jsme instalovali 24 rour (operačních programů), aby se to nedalo kontrolovat, ale ono se to dalo.

Nakonec lze říci, že Slovákům se rozdělení státu vyplatilo. Sice to bylo o fous, ale prudkou zatáčku pod kopcem v poslední chvíli vybrali.

U nás se tou dobou – po třech letech ekonomického růstu – dostavil propad, stomiliardové ztráty se začaly uklízet do institucí speciálně k tomu zřízených, vláda druhého demontátora Československa padla. Přes úřednickou vládu se směřovalo ke smlouvě, která byla nazvána opoziční, ačkoli opozici měla vyloučit navždy: až příště zvítězíme zase my, vy nám to oplatíte a nikdy ve Sněmovně nevznesete otázku důvěry… Mělo to být jakési mocenské perpetuum mobile bez demokratických komplikací.

Málokdo dnes už pamatuje, že s přibližujícím se koncem Československa padla (na jaře 1992) také tradicí prověřená varianta zemského zřízení, připravená do posledního paragrafu vládou, které jsem tehdy předsedal. Soudili jsme tehdy v rostoucí panice, že se pak trhnou i Moravané….

Kdo my? Češi z království. Centralisticky cítící, po tisíciletí spádoví do Prahy, s nevyvinutým smyslem pro regionalitu. Měli jsme příliš dlouho za to, že naše je celé Československo, a nikdy jsme neporozuměli nejen Slovákům, ale ani Moravanům (kteří se vůbec nechtěli trhnout, ale chtěli se vrátit k rozumnému zemskému zřízení s tisíciletou, mírovou zemskou hranicí).

Zůstali jsme v domě sami, bez jednoslovného, všeobecně akceptovaného názvu. Zbyli jsme z Československa. Něco jako zbytkový stát. Zbyli po nesplněném úkolu, který jsme si předsevzali, totiž žít ve společném domě tolerantně s jinými. Vůle a schopnost počítat a vyjednávat s menšinami všeho druhu od té doby atrofuje. I když „nám“ zbyli jen Romové a cizinci. Není to náhoda, že poskytujeme nejméně politických azylů z celé Evropy.

Slovenské sebevědomí, naši velikáni

Dalo se to čekat, že se v tom domě, kde jsme zůstali sami, budeme uzavírat před vnějším světem: cizinci a vůbec jiní vadí, protože jsou v homogenní populaci více na očích.

A řekl bych, že my, kteří jsme tak stále stejnější, si jdeme také stále více na nervy. Něco jako ponorková nemoc. Kam se podíváš, všude samý našinec: na těch druhých, kteří se nám tak podobají, nejvíce nenávidíme právě naše vlastní slabosti a chyby… Mrzí nás naše pasivita a malodušnost, které ale nedokážeme setřást. Uzavíráme se před vnějším světem, protože obavy, že nás chce někdo ošidit či zradit (přece jako tenkrát v Mnichově!), fungují jako to jediné, co nás přece jen jaksi stmeluje: pocit ublíženosti, ohroženosti. Nemáme dnes příběh, který by nás spojoval. Ve kterém bychom byli aktivními aktéry, nikoli jen pasivními obětmi.

O vykročení k samotě v domě a k osamocení ve světě se navíc rozhodlo způsobem, který mnoho lidí opět utvrdil v názoru, že demokracie může být také jen prázdná forma. Že to nejdůležitější nemusí být v programech politických stran a že referendum se hodí jen tehdy, když nekomplikuje situaci.

Slovákům, s jejich tehdejší nejistotou, chtěním a zároveň nechtěním, přejme jejich samostatnost, jejich stát. A blahopřejme jim, protože pro jeho občanskost a demokracii něco udělali, totiž překonali sami sebe. Svoji pasivitu, nerozhodnost, nejistotu. Toho, kdo je k samostatnosti problematicky dovedl a kdo na Slovensku začal zavádět autoritářské způsoby vládnutí, poslali nedávno definitivně k čertu. Z kdysi pětatřiceti procent to HZDS dotáhlo na 0,93 %. Na Slovensku nacionalismus ochabuje zároveň s tím, jak roste slovenské sebevědomí.

My v bývalém království a markrabství jsme rozdělení státu nevyužili k ničemu dobrému. Jestli to vůbec šlo. Když jsme totiž strpěli, aby bylo provedeno legálně, nikoli však legitimně.

A kdože byli ti, kteří ukončení Československa s Klausem za nás za všechny dohodli? Miroslav Macek, který musel z vedení ODS zmizet, pak nějaký Petr Čermák, jakbysmet. A také jakýsi Jiří Kovář, podobný případ…

(Mezititulky redakce)

Petr Pithart (1941) je český politik, právník, esejista.

Obsah Listů 2/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.