Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 2 > Ada Kolmanová: Věčná je paměť

Ada Kolmanová

Věčná je paměť

Dceřiny vzpomínky na spisovatelku Jekatěrinu Koncevou

František Janouch je osobnost v okruhu Listů známá. Možná méně lidí u nás však ví o jeho choti, která se nevěnuje jen přírodním vědám, ale je také prostředníkem mezi kulturou českou a ruskou – překládá z češtiny do ruštiny. Přeložila řadu knih a článků, mj. paměti Josefa Smrkovského, román Jiřího Hochmana Český happening a nejméně pět knih Františka Janoucha. Její vzpomínka nejen na matku v ruštině již vyšla; nyní vychází i česky.

-red-

Nebuď smutný a netruchli, věčná je paměť.

(z písně Bulata Okudžavy; přel. J. Nohavica)

Nedávno uplynulo sto let od narození mé matky Jekatěriny Koncevé (1909–1997). Káťa – byla ráda, když se jí tak říkalo – se narodila 6. prosince 1909 ve městě Cherson (Ukrajina) v rodině drobného úředníka, který časně zemřel a zanechal sedm sirotků. Káťa měla čtyři bratry a dvě sestry. Pologramotná matka vydělávala na živobytí praním prádla, přičemž pracovala od jitra do pozdního večera. Káťa byla nejmladší z dětí, otec zemřel, když jí ještě nebyly ani tři měsíce. Tragicky ukončila vlastní život jedna z Kátiných sester, malířka Ada. Rodina žila na První Forštadské ulici v „domečku-ruince“, jak ho nazvala Káťa v jedné ze svých knih, Kogda ja věrnus (J. Koncevaja: Až se vrátím, Stockholm, 1989). Za jejich ulicí město končilo a začínaly městské skládky...

Brzy po revoluci roku 1917 se život rodiny prudce změnil. Po návratu z občanské války pracovali čtyři bratři a sestra Maria v Moskvě, kam se jim podařilo v roce 1921 přestěhovat z Chersonu též maminku s malou Káťou. Na začátku 20. let v Rusku zuřil hlad. Aby matka zachránila dítě, byla nucena je umístit do dětského domova, kde Káťa prožila téměř pět let. Káťa vždycky vděčně vzpomínala na třeba i „hladový dětský domov“, který však nenechal děti zahynout hlady.

V roce 1926 Káťa začala navštěvovat Moskevskou státní univerzitu, redakčně-publicistický odbor fakulty literatury a umění. Tam se brzy setkala s Petrem Storoženkem, studentem fakulty historie; zamilovali se do sebe a brzy se vzali. Neměli však kde společně bydlet, a tak Péťa bydlel na kolejích a Káťa s maminkou u sestry Marie na Arbatu v komunálním bytě, který obývalo pět či šest rodin. V roce 1929 se Kátě a Péťovi narodil syn Vjačeslav. Stísněnost byla taková, že ani neměli kam postavit dětskou postýlku, dítě uložili na běžnou židli na polštář... Káťa popisuje ve své knize Kogda ja věrnus, jak jednou v noci Vjaček (tak mu v naší rodině od dětství říkáme) z oné židle spadl a poranil si kořen nosu. Tehdy babička Lia našla východisko: umístila hocha do širokých necek, ve kterých obvykle prali prádlo... Káťa s Péťou živořili. Dítě nebylo často čím nakrmit... Naštěstí jak mohla, pomáhala sestra Maria, která pracovala jako učitelka angličtiny na vysoké škole, a její manžel Gríša. Nakonec právě oni pomohli pořídit pro Káťu, Péťu a Vjačeka maličký pokojík v domě v jejich sousedství, taky v „komunálce“, kde žily ještě tři rodiny.

Studentský sňatek neosvědčil trvanlivost a Káťa s Péťou se brzy rozešli... Byl rok 1930... Péťa odjel k rodičům do Suchumi, kde začal vyučovat dějepis ve škole. Káťa se s ním několikrát setkala, ale potom se pouto přetrhlo docela. Už jako dospělý začal Vjaček pátrat, co se stalo s jeho tátou. Podařilo se mu zjistit, že Péťa bojoval na frontě a padl někde u Rigy v roce 1944.

Káťa absolvovala literární fakultu v roce 1930 a začala pracovat jako redaktorka: nejprve v nakladatelstvích Selchozgiv a později Goslitizdat. Již tehdy začíná psát a v roce 1931 vydává svou první knihu Zavojujem solnce (Podmaníme si slunce) o tom, jak mohou lidé využívat sluneční energii, a o první sluneční elektrárně v Samarkandu. Sama se několikrát do Samarkandu vypravila, aby získala materiály pro tuto knihu.

Roku 1933 Káťa potkala svého druhého manžela, mého otce Arnošta Kolmana (1892–1979). V roce 1935 se vzali. Můj otec, původem Čech, narozený v Praze, se ocitl v Rusku roku 1915 jako válečný zajatec, stal se revolucionářem a vstoupil do komunistické strany. Vzděláním matematik a filozof po revoluci zastával celou řadu odpovědných funkcí ve stranickém a státním aparátu SSSR, ale také přednášel filozofii v Ústavu rudé profesury a na Moskevské státní univerzitě, osobně se znal s V. I. Leninem a N. K. Krupskou. Ve svých vzpomínkách Tak jsme neměli žít (My ně dolžny byli tak žiť; česky vyšlo jako Zaslepená generace: paměti starého bolševika, Host, Brno 2005; do češtiny přeložil v letech 1978–1979 Vladimír Tosek, původně pro 68 Publishers), vydaných v celé řadě jazyků, německy, švédsky, dánsky, rusky v USA (Chalidze Publications, New York, 1982) a docela nedávno, roku 2011, v Moskvě v nakladatelství Čelověk, popisuje, jak se s Káťou nastěhovali do nového bytu: „Když mi v Mossovětu odevzdali dekret a klíče, koupil jsem tabulku čokolády a láhev šampaňského. V jednom z pokojů jsme na podlaze rozložili noviny, sedli si na zem a ty dobroty spořádali. Náš byt, zdaleka ne ideální, přízemní a vytápěný dřívím, nám tehdy připadal jako vrchol blaha. Přes všechny útrapy, jež přinesla ona krušná doba, jsme v něm šťastně prožili celých dvanáct let. Šťastně z hlediska soukromého života. V roce 1939 se nám tu narodila dcerka Ada.“

Když jsem byla po půlstoletí v Moskvě, přišla jsem s bratrem Vjačekem do naší uličky: náš dům sice ještě stál, ale byl určen ke zbourání a kvůli bezpečnosti ohrazen... Je smutné pomyslet, že už ho asi zbourali...

Když začala druhá světová válka, byly rodiny pracovníků Filozofického ústavu Akademie věd, kde tehdy pracoval můj otec, rychle evakuovány z Moskvy. Můj otec ve svých vzpomínkách popisuje, jak nás, ženy a děti, 22. července 1941 odvezli nákladními auty na Kazaňské nádraží, usadili do těplušek vojenského vlaku a nehledě na letecké poplachy odvezli na Východ. Mimo mne s mámou a dvanáctiletého bratra Vjačeka s námi jela babička Lia. Vezli nás, jak se později ukázalo, do baškirské vesnice Ďurťuli, ležící na řece Bělé, asi 150 kilometrů od Ufy. Proč bylo zvoleno právě toto místo, nikdo neví, vždyť tam pro uprchlíky nebyla žádná práce, nepočítáme-li příležitostnou pomoc rolníkům na poli... Bydleli jsme v sešlé vesnické chalupě za velice těžkých podmínek, nebylo co jíst... Moje matka vyprávěla, že se jí nedlouho před začátkem války podařilo koupit několik kilo krupice. Pro mě, rok a půl staré dítě, představovala krupice skutečnou spásu...

Abychom se dostali z Ďurťuli, podnikla moje máma zoufalý krok: napsala dopis svému staršímu bratru Semjonovi, který tehdy pobýval ve stalinském vyhnanství v Severním Kazachstánu, v Akmolinsku. Souhlasil, že nás přijme. A tak jsme se ve čtyřech vydali na cestu. Za čtyři dny a noci, s přesedáním v Petropavlovsku, jsme nakonec přijeli do Akmolinska (Ak-Mola znamená kazašsky Bílá Mohyla). Bydleli jsme u Semjona, jeho manželky Firy a jejich dvanáctiletého syna Volodi, Vjačekova vrstevníka, v jejich stísněné chatrči. Káťa si opatřila místo jako noční korektorka v oblastních ruských novinách Akmolinská Pravda.

Můj otec se ještě nějakou dobu zdržoval v Moskvě. Ani do armády, ani do civilní obrany ho nepřijali pro jeho věk a též vzhledem k jeho doktorskému titulu. Po nocích s dalšími pracovníky držel službu na střeše svého ústavu a hasil nevelké zápalné bomby, fugaski, jak se jim říkalo. Tehdy Němci Moskvu silně bombardovali. Jednou, když se v noci rozezněl poplach, nešel otec do krytu, ale zůstal doma, čímž si zachránil život: dům, ve kterém byl letecký kryt, zasáhla bomba a všichni lidé tam zahynuli... V říjnu 1941 jeho ústav evakuovali: tehdy se Němci blížili k Moskvě. Otec s sebou vzal svého syna Piolena, jemuž bylo šestnáct. (Otec měl tři syny ze dvou předcházejících manželství.) S velkými obtížemi se dostali k nám do Akmolinska. Odtud jsme brzy odjeli do Alma-Aty, kam byl evakuován ústav mého otce. Zde se život víceméně usadil; hoši chodili do školy a já jsem byla doma s maminkou nebo s bratrem Vjačekem. Máma někdy chodívala do nemocnice pro vojenské slepce, kde jim četla knihy a trochu pomáhala. Tehdy napsala svůj román Evakuacija, který začala ještě v Ďurťuli. Román bohužel nevyšel a rukopis leží v Kátině archivu ve Stockholmu...

Válka naši rodinu těžce poznamenala. Jeden z matčiných bratrů, Matvej Koncevoj (1899–1941), důstojník Sovětské armády, podplukovník, padl již v prvních dnech války kdesi u polského města Białystok. Padl také syn mého otce Piolen Kolman (1924–1943). Absolvoval střední školu v Alma-Atě a hned byl povolán na frontu, kde ho zařadili do pěšího pluku k samopalníkům, a v hodnosti četaře padl roku 1943 v bojích o Krym, na Perekopu. Ještě mu nebylo ani devatenáct let... Na frontě padl jediný syn Kátiny sestry Marie – bylo mu osmnáct... Ve fašistickém koncentráku Osvětimi zahynula sestra mého otce Marta (1899–1944).

Nejen válka však zahubila blízké i vzdálenější příbuzné. Byly také oběti stalinského teroru: v roce 1938 byl zatčen a vyslán do Severního Kazachstánu matčin bratr Semjon (1896–1995) a roku 1939 byl v Kyjevě zastřelen její bratr Boris (1900–1939), obviněný z trockismu. V roce 1938 byl ve stalinském koncentráku zastřelen bratr mého otce Rudolf Kolman (1897–1938), který se v SSSR chtěl zachránit před Hitlerem. Ani neznáme přesné místo jeho popravy.

Budu však pokračovat ve vyprávění o Kátě. Můj otec se vrátil do Moskvy spolu se svým ústavem již v prosinci 1942, zatímco my – máma, Vjaček, babička Lia a já – jsme zůstávali v Alma-Atě ještě do pololetí roku 1943. V Moskvě nás čekal byt v Chlebnom pereulke. Dům nebyl naštěstí rozbombardován. Začala jsem chodit do mateřské školy, Vjaček do školy, zatímco Káťa pracovala na své nové knize Pověsť o bratě (o svém předčasně padlém bratru Matvejovi). Tento román bohužel také nikdy nevyšel a je uchován v jejím archivu.

Dobře si pamatuji, jak jsme oslavovali vítězství, jak jsme – táta, máma a já – šli na Rudé náměstí a sledovali přehlídku. Nálada byla vzrušená, radostná, byť i zachmuřená všemi ztrátami za léta oné strašlivé války.

*

V roce 1945 odjel můj otec pracovat do Prahy, aby pomohl budovat nové, socialistické Československo. Tak o tom píše ve svých pamětech: „Hluboko do mozku, ale i do srdce mi pronikla naivní představa leninského období, že se naše generace dočká vítězství světové revoluce.“

Brzy, začátkem října 1945, jsme za ním přijeli také my tři: máma, Vjaček a já. Tuto cestu jsem si dokonale zapamatovala, vždyť jsme všichni poprvé v životě nejen letěli letadlem, ale ještě jsme poprvé letěli za hranice! Otec nás vítal na pražském letišti Ruzyně a hned nás odvezl do bytu, který nám přidělili v nádherné pražské čtvrti Dejvice, v ulici Pod Bořislavkou. Potom nás zavedl do nevelké hospůdky, aby nás počastoval „nejtypičtějším českým jídlem“. Ukázalo se, že jsou to škubánky, polité máslem a posypané cukrem a mákem. Jaké pak bylo jeho zklamání, když Káťa prohlásila, že nesnáší „sladké brambory“...

Život v Praze běžel ve svých kolejích. Otec pracoval v agitpropu ÚV a také přednášel filozofii na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, kde byl jmenován profesorem, psal články do novin Rudé právo a také do jiných novin a časopisů, jezdil na konference do zahraničí. Někdy jezdila s otcem do zahraničí také Káťa. Například roku 1946 s ním pobývala na pařížské mírové konferenci, o níž napsala asi deset článků do českých novin. Všichni společně jsme jezdili do Jugoslávie, kam otce pozvali, aby pronesl řadu přednášek. Káťa se tehdy hodně věnovala literární práci, psala reportáže o životě v Praze, o svých cestách po Československu i o cestách do zahraničí. Já jsem chodila do ruské školy při sovětském velvyslanectví a bratr na ruské gymnázium. Po absolvování gymnázia se bratr vrátil do Moskvy, kde začal studovat na Filozofické fakultě Moskevské státní univerzity.

Černé chmury se však začaly stahovat nad naší rodinou: 26. září 1948 mého otce zatkla československá policie ve spolupráci se sovětským MGB (Ministerstvem státní bezpečnosti), byl deportován do Moskvy a uvržen do vězení na Lubjance. Za záminku jeho zatčení posloužilo to, že vystoupil s kritikou metod tehdejšího vedení československé komunistické strany. Ve skutečnosti to byl začátek politického teroru v Československu – jednou z jeho první obětí se stal můj otec. Potom následovalo mnoho zatčení a soudů s českými politiky a jinými veřejnými činiteli. To všechno můj otec podrobně popisuje ve svých pamětech.

Dobře si pamatuji, jak se to všechno stalo. Byla neděle ráno, ještě jsme snídali, když otci zavolali a sdělili, že pro něj bylo vysláno auto a má neprodleně přijet na ÚV KSČ. Odjel a dlouho se nevracel. A odpoledne se rozezněl zvonek u dveří. Vstoupili dva muži, kteří přikázali mně a Kátě, abychom jely s nimi, že prý otec měl automobilovou nehodu a my jedeme za ním. Máma se hrozně vyděsila, jestli Arnošt nezahynul, ale oni jí sdělili, že to není nebezpečné, posadili nás do tatrovky a odvezli. Jeli jsme dlouho kamsi za Prahu. Nakonec nás přivezli do nějaké vily s nádherným ovocným sadem. Tam ti mužové najednou mámě řekli, že žádná autonehoda nebyla a že otec byl zatčen a ona se vše dozví později. Mamince dali lísteček od otce: „Katěnko milá, došlo k nedorozumění, jsem přesvědčen, že se všechno brzo vysvětlí. Jsem dočasně zadržen. Řekni Aděnce, že jsem na služební cestě. Moc vás líbám, Arnošt.“ Ten lísteček, maličký kousíček papíru, vytrženého z bloku, maminka uchovávala celý život. Radost, že otec nebyl zraněn, nahradilo zoufalství z toho, že nevíme, co s ním i s námi bude.

V onom pohodlném, ale prázdném domě nás drželi přes dva týdny. Pamatuji si, že v domě byl nádherný dětský pokoj, kde byly na podlaze elektrické vláčky. Kde však byli obyvatelé domu? Kde byly ty šťastné děti? Často jsem o tom později přemýšlela. Domácí byli zřejmě zatčeni a někam odvezeni, zatímco dům změnili v dočasné, třeba i dobře vybavené vězení pro takové jako my. Střežila nás policistka s přísnou, nepřístupnou tváří. Někdy nám dovolili, abychom se pod jejím dozorem prošli v sadu, kde na stromech ještě visela zralá jablka. Nás to však nezajímalo; byly jsme s matkou v jakémsi šokovém stavu, kdy jako by se čas zastavil. A najednou přijel džíp se dvěma sovětskými vojáky, nás do něj posadili a odvezli. Jak se ukázalo, byl to major a plukovník z Vídně, kde tehdy ještě byla sovětská posádka. A vezli nás do Vídně, do kasáren, přesněji řečeno – do věznice v kasárnách.

Hned nás zavedli do cely, kterou střežil voják se samopalem. Zde jsme strávily pár dní, aniž bychom kamkoliv vyšly, dokud pro nás neposlali z Moskvy letadlo s pracovníkem KGB v civilu. V letadle jsme letěly skoro samy s tím člověkem. Jen na druhém konci letadla seděl ještě jakýsi člověk v poutech, pod dozorem ozbrojeného vojáka. Na moskevském letišti nás už čekalo auto, které nás odvezlo rovnou do centra na Ministerstvo vnitra. A zde se odehrála strašlivá scéna, která se mně vryla do paměti na celý život. Muž, který nás doprovázel, vyzval matku, aby vystoupila z auta a nechala mě s řidičem, že prý se brzy vrátí. Máma se však hrozně vyděsila, myslela si, že ji nyní zatknou a ona mě už nikdy neuvidí. Začala zoufale plakat a zapřísahat ho, abych mohla jít s ní. Já jsem také hořce plakala, když jsem viděla její žal. Bez ohledu na její odpor muž přímo násilím odvlekl mámu do temné budovy. A řidič se nečekaně projevil jako dobrosrdečný člověk: „Neplač, holčičko, máma se ti brzo vrátí...“ Na předním skle měl pověšeného malého plyšového medvídka. Strhl ho a daroval mi ho: „Vezmi si ho, holčičko, pro štěstí!“ To mě trošku uklidnilo a já jsem přestala plakat. Medvídka ostatně uchovávám dosud. To byla moje jediná hračka za celé naše vyhnanství v Uljanovsku. Snad nám právě on přinesl štěstí a otec přežil a vrátil se k nám... Ale nebudu předbíhat...

Jaká byla má radost, když se maminka asi za hodinu vrátila! A ten dobrý řidič nás zavezl do hotelu Lux na Gorkého třídě, kde tehdy žil můj bratr Vjaček, student Moskevské univerzity. Dali mu tam maličký pokojík, neboť v našem bytě v Chlebnom pereulke již bydlela jiná rodina. Vjaček byl ovšem v šoku, když jsme se najednou objevily my, v lehkých svrchnících, v kterých nás zadrželi, bez kufrů... Máma nám hned vyprávěla, co se odehrálo na Ministerstvu vnitra. Sdělili jí, že její manžel je nepřítelem lidu, že byl zatčen a sedí ve vězení bez práva na korespondenci. Neřekli, kde a v jakém vězení, a že prý probíhá vyšetřování a že jí to sdělí později (k tomu ovšem nikdy nedošlo). Potom jí řekli, že v Moskvě a jiných velkých městech bydlet nemůže, a zeptali se, kde má v SSSR příbuzné. Máma pravila, že její bratr Semjon žije v Uljanovsku. (Semjon byl poslán do vyhnanství za ježovštiny do Akmolinska a po skončení vyhnanství odjel do Uljanovska; jemu také zakazovali život ve velkoměstech). Toho se okamžitě chytili a řekli, že musíme co nejrychleji odjet do Uljanovska. Ještě jí poradili, aby nikomu neříkala, že její muž byl uvězněn, a aby si vymyslela nějakou historku, například že se s manželem rozvedla.

Máma chtěla pobýt déle s Vjačekem v Moskvě, ale oni jí nařídili, že musí odjet co nejdříve. Stihli jsme se s ní zastavit u jejího druhého bratra Zinovije Koncevého (1903–1990), u kterého bydlila již stařičká babička Lia, která zcela oslepla z hoře – vždyť z jejích sedmi dětí zůstaly naživu jenom tři. Zinovije, jediného v Koncevého rodině, se nedotkly stalinské čistky. Prošel celou válkou, stal se generálem a nositelem titulu Hrdina Sovětského Svazu. Strýc Zinovij se tehdy zachoval velice statečně: nebál se přijmout doma manželku nepřítele lidu, nakrmil nás a dal nám peníze na jízdenky na vlak do Uljanovska. Vždyť jsme s maminkou neměly ani kopějku a Vjaček tehdy žil z bídného stipendia. Pamatuji, že nám Zinovij dal také teplou vlněnou přikrývku, která nás zachraňovala za krutých mrazů v Uljanovsku, a jakýs takýs oděv pro maminku. Dal nám i trochu peněz a díky jeho pomoci mi máma mohla koupit zimní kabát a válenky. Strýček Zinovij nám pomáhal také později, neboť posílal vždycky na svátky, na 1. máje a na Nový rok trochu peněz. Také jsme se viděly s maminčinou sestrou Marií, která se stala úplným invalidou: po zprávě o smrti jediného syna na frontě ji ranila mrtvice.

*

A tak jsme jeli vlakem do Uljanovska. Již vládl hluboký podzim, a tak padal sníh s deštěm. Z nádraží jsme s maminkou šly hledat Semjonův dům. Ukázalo se, že je to docela miniaturní domeček s dvěma místnostmi a záchodem venku na dvoře. Semjonova manželka Fira hned otevřeně vyjadřovala svou nevlídnost vůči nám, dvěma strávnicím, navíc manželce a dceři nepřítele lidu. Sám Semjon byl dobrý člověk, byl však docela pod pantoflem své panovačné choti. V domě vytápěli jen jeden pokoj, kde žili Semjon, Fira a jejich syn, student, a nás ubytovali ve druhém, nevytápěném, kde byla zima a vlhko, po zdech lezly svinky. Tam jsme prožily asi čtyři měsíce, z nichž jsem několik týdnů proležela v městské nemocnici s hnisavou angínou.

Uljanovsk (postaru Simbirsk, což tatarsky znamená „město sedmi větrů“), město, kde se narodil Lenin, byl tehdy popravdě řečeno skutečná zapadlá díra. Stalin se vůbec nesnažil aspoň nějak město vybavit. Kromě nevelkého muzea v dřevěném domě, kde se Lenin narodil, zde nebylo nic pozoruhodného. Nouze a tuberkulóza, ubohé dřevěné venkovské domky, plné štěnic, jeden jediný trh, poloprázdné obchody, kde vydávali cukr, mouku a kroupy na lístky – taková byla realita... V zimě dosahovaly někdy mrazy 45 stupňů. Volha, která se v některých místech rozlévala do šíře půldruhého kilometru a na jejímž vysokém břehu leželo město, zamrzala na dlouhé měsíce.

Káťa si začala neprodleně hledat práci, aby nebyla na obtíž bratrovi, ale to se ukázalo jako nesnadné. Zpočátku se snažila nastoupit do zaměstnání v místních novinách, publikovala několik článků, ale nevzali ji. Obešla mnohé podniky, ale všude odpovídali odmítavě, ovšemže s podezřením, že se neocitla v Uljanovsku jen tak. Poštěstilo se jí, že na pedagogickém institutu zrovna potřebovali asistentku pro kabinet ruského jazyka a literatury. Ředitel ústavu se projevil jako celkem příjemný člověk a souhlasil, že ji přijme do práce za ubohou mzdu 413 rublů za měsíc. Káťa mu řekla, že nemá kde bydlet, že ji opustil muž... Skutečně, neměli jsme kde bydlet, neboť někdo napsal na Semjona udání, že prý nezákonně opustil vyhnanství, a jeho opět s rodinou vypověděli do Akmolinska. Tehdy se našel pro nás i byt na koleji pedagogického institutu, ale jaký... Byly to někdejší společné záchody, sestávající z dvou úzkých, lze-li tomu tak říci, pokojíků. V jednom z nich byly v podlaze díry zakryté deskami. A v prvním byla cihlová pec, maličký stoleček a dvě židle a ještě úzká železná postel. Víc nic se tam nevešlo. Říkali nám, že ubikaci si jako byt upravila německá rodina, která zde dříve bydlela. To byli ti nešťastní „povolžští Němci“, které později stalinský teror zahnal ještě dál, do Kazachstánu. Kamínka sloužila nejen k topení, ale také k přípravě pokrmů. Dřevo bylo třeba kupovat – a bylo drahé. A tak jsem tedy chodila sbírat do kamínek třísky a větvičky. Bylo tu jedno úzké okno, ze kterého silně táhlo, ačkoliv jsme se snažili ho utěsnit, jak to šlo. Na jediné posteli jsme s maminkou spaly obě celých tři a půl roku našeho pobytu v Uljanovsku – nyní si to ani nedovedu představit.

Káťa pracovala dvanáct hodin denně, někdy i déle, pokud se studenti museli připravovat na zkoušky. Její vysokoškolské vzdělání a skvělá znalost literatury přišly velmi vhod: hned se projevila jako vzdělaný a iniciativní pracovník. Studenti ji měli rádi, často se na ni obraceli s prosbou o radu a pomoc. Začala jsem chodit do školy, přičemž jsem šla hned do čtvrté třídy (v Praze jsem chodila do třetí). Po škole jsem šla do literárního kabinetu, kde jsem trávila čas do konce maminčina pracovního dne, tedy do pozdního večera. Zde bylo teplo a útulno, člověk si mohl dělat úkoly a potom si číst libovolnou knihu z ústavní knihovny. Tam jsem přečetla všechny klasiky – ruské i zahraniční – a velice jsem si oblíbila četbu a literaturu. Na vysoké škole pedagogické byl bufet, kde šlo za 45 kopějek pojíst vinegret (bramborový salát s červenou řepou) nebo sníst talířek šči, což nás tehdy zachraňovalo.

Někdy jsem chodila na trh a kupovala pět deka másla, trochu brambor a kousíček masa, šla jsem domů a vařila na našich kamínkách večeři. Kamínka strašlivě kouřila, ale stejně na nich šlo udělat pečeni v litinovém pekáči nebo opéci brambory. Vařící vodu na čaj jsme si vždycky braly od strážné z kolejí: vařila vodu ve velkém hliníkovém hrnci s kohoutkem, aby si studenti mohli dělat čaj. My jsme si zalévaly mrkvový čaj (na dražší jsme neměli peníze), zapíjely jsme jím kousky cukru z homole a černý chléb. To byla pro nás skutečná pochoutka...

Maminčina výplata taktak stačila do poloviny měsíce, protože z ní musela platit nájem, dřevo a hubenou stravu. Já jsem rostla a potřebovala jsem oblečení a boty. Maminka se snažila si přivydělávat: redigovala rukopisy disertací a ročníkových prací, někdy psala jakýsi článek do místních novin, ale za to všechno se platily groše. Vzpomínám si, jak když přišla z práce, často sedávala do noci za naším maličkým stolkem nad nějakým rukopisem při matném světle jediné lampičky, která visela až u stropu. A já jsem usínala, aniž bych se dočkala, až ona ulehne...

Získaly jsme s mámou v Uljanovsku přátele, kteří nám taky trochu pomáhali, půjčovali peníze, zvali na návštěvu a častovali nás jídlem. Maminka vždycky vzpomínala vděčně na Cilju, učitelku fyziky na pedagogické škole. Její manžel padl na frontě a ona zůstala sama s maličkou dcerkou. Cilja nám půjčovala peníze pokaždé, když jsme nemohli vydržet do výplatního dne. Bydlela na druhém konci města, ale stejně jsme k ní někdy jezdily ve volné dny a já jsem si hrála s její dcerkou. Bylo ještě pár rodin, které nás vždycky vlídně přijaly a nečekaly nic na oplátku. Maminka se vždycky uměla s lidmi spřátelit a oni k ní lnuli a měli ji rádi.

Mimochodem, ve svých světoznámých pamětech, přeložených do mnoha řečí, vdova po básníkovi Osipovi Mandelštamovi Naděžda Mandelštamová popisuje své vyhnanství v Uljanovsku počátkem padesátých let. Bydlela totiž několik let ve stejné studentské koleji a na stejném patře jako my s maminkou. Případ nuzně žijící matky s malou vyhublou dcerkou se jí však tak zapsal do paměti, že jej popsala ve svých vzpomínkách pod názvem Kniha první. Ač jsme spolu bydlely v nejtěsnějším sousedství řadu let, ani ona, ani my jsme nevěděly, o koho vlastně jde, a dozvěděly jsme se to až v sedmdesátých letech, po uveřejnění jejích pamětí na Západě.

Maminka byla velice krásná: štíhlá, urostlá, nakrátko zastřižené světle rusé vlasy a světlé oči, vždy usměvavé, laskavé. Později mi vyprávěla, že jeden její přítel jí jednou řekl: „Jdi životem s úsměvem!“ Myslím, že se to k ní velice hodilo. Bez ohledu na útrapy života se snažila neztrácet ducha a vždycky v životě nalézat něco příjemného a radostného.

*

Maminka se také velice trápila kvůli Vjačekovi, kterého zatkli asi za půl roku po zatčení mého otce. Tehdy stačilo nějaké neopatrné slovo nebo vtip, řečený ve studentské partě, aby se člověk dostal do vězení nebo do tábora. Na filozofické fakultě zatkli po udání donašeče celou skupinu studentů, kteří údajně připravovali jakousi provokaci. Byly to všechno sprosté výmysly, všechny je ale odsoudili podle paragrafu 58/10. Vjačeka deportovali po třech měsících vězení do tábora u vesnice Jercevo v Archangelské oblasti, kde museli kácet stromy. Práce to byla velice těžká, onemocněl, načež mu přidělili práci účetního. Povolili mu korespondenci a jednou za rok návštěvu nejbližších příbuzných. Máma za ním byla dvakrát, vezla mu trochu potravin, nějaké preclíky, trochu cukru... na nic víc nebyly peníze.

Nejhorší však byla naprostá neznalost, co se stalo s Arnoštem. Nic jsme nevěděly: zůstal v Praze, nebo ho taky odvezli do Moskvy? Máma, tehdy tak naivní, psala dopisy Stalinovi, Molotovovi, Kaganovičovi, Chruščovovi, aby jí sdělili, co je s manželem, nedostala však odpověď ani na jeden dopis. Jednou ji předvolali na uljanovské oddělení MGB, žádali, aby se Arnošta zřekla a podepsala papír, že je trockista a nepřítel lidu. Vyhrožovali, že pokud nepodepíše, odvezou mě do dětského domova a ji pošlou do tábora na severu, zatímco pokud podepíše, propustí Vjačeka a o nás se dobře postarají. Maminka ale odmítla podepsat a prohlásila, že Arnošt není vůbec vinen. Po všechny ty roky pevně věřila, že se Arnošt vrátí a to jí dodávalo sil. Nebýt maminky, která tak pracovala a snažila se utratit pro mě, pro mou výživu každou kopějku, kterou vydělala, nikdy bych za těch těžkých podmínek nepřežila. Za všechny ty roky života v Uljanovsku jsem se ani jednou neprořekla, že otec sedí ve vězení, a všem jsem říkala, že nás s maminkou opustil...

*

Ale stal se zázrak: otec byl znenadání propuštěn z vězení, přijel do Uljanovska a záhy nás odvezl do Moskvy. Podrobný popis, co se s ním dělo, přinášejí jeho paměti. Zde jen krátce řeknu, že celých tři a půl roku strávil ve vězení na Lubjance, kde ho nepřetržitě trýznili výslechy s přáním vynutit si od něj „přiznání“ k neexistující vině. Dokázal však vydržet bez ohledu na úděsné podmínky a hrozby (dokonce ho jednou přivedli k šibenici) a nic nepodepsal. Vyšetřování jeho „věci“ skončilo tím, že ho jednou pozdě v noci vzbudili a odvedli do velkého kabinetu, kde mu nějaký muž řekl: „Buďte zdráv, soudruhu Kolmane! Jsem ministr Státní bezpečnosti Ignatěv. Došlo k nedorozumění. Máte pravdu na celé čáře. Nemám proti vám nic. Jste volný.“ Otec se okamžitě zeptal, co se stalo s námi, a když se to dozvěděl, neprodleně se rozhodl jet do Uljanovska a předem nám poslal telegram. Tak popisuje setkání s námi: „Spatřil jsem obě své chudinky, jakmile se vlak zastavil... Příliš půvabně nevypadaly, šaty měly ubohé a zcela nedostatečné na zdejší drsné podnebí. Ada se samozřejmě za ty roky vytáhla, šel jí již třináctý rok – ale hubená byla jako sirka. Byli jsme tak vzrušení, že jsme se nezmohli na nic než citoslovce. Ostatně nás rušili lidé. Nabitý autobus nás dovezl k ubytovně pedagogické školy.“

V Moskvě jsme skoro půl roku bydleli u strýčka Zinovije, dokud otci nepřidělili dvoupokojový byt v pětipodlažním domě na Alabjanově ulici nedaleko od stanice metra Sokol. Jak jsme byli šťastni! Otec zpočátku nějaký čas přednášel matematiku na vysoké škole automechanické, ale potom se rozhodl vrátit k vědecké práci a přešel do Ústavu dějin přírodních věd a techniky Akademie věd. A maminka se mohla vrátit ke své literární práci. Roku 1953 byl otec plně rehabilitován. Já jsem pokračovala ve studiu na střední škole, kterou jsem absolvovala v roce 1956, načež jsem byla přijata na Biologickou fakultu Moskevské státní univerzity.

Hned po příjezdu do Moskvy se matka s otcem začali snažit pomoci Vjačekovi a domáhali se jeho propuštění. Nehledě na jejich úsilí ho ovšem z tábora propustili až v roce 1954 a za rok pak ho rehabilitovali. Naštěstí téměř pět let tábora Vjačeka nezlomilo: našel sílu znovu nastoupit na univerzitu, tentokrát však na Fakultu zeměpisu, obhájil kandidátskou disertaci, stal se doktorem věd v oblasti hospodářského zeměpisu, napsal celou řadu knih.

*

V březnu 1953 zemřel Stalin, což vyvolalo mnoho změn, o kterých bylo napsáno nemálo. V roce 1956 odsoudil XX. sjezd KSSS kult Stalinovy osobnosti, začalo období takzvaného tání. Mamince v těch letech vyšla kniha Pražskaja vesna (Sovětskij pisatěl, 1956) o poválečném životě v Československu a také několik knížek pro děti.

Roku 1959 byl můj otec opět pozván, aby pracoval v Praze; zvolili ho do akademie a jmenovali ředitelem Filozofického ústavu. Nejprve jel sám, maminka však za ním dojela, jakmile mu přidělili byt. Bez ohledu na všechny nesnáze, které nás potkaly, se z návratu do své tak milované Prahy velice těšila. Já jsem zůstala v Moskvě, abych dokončila studium na univerzitě. Každé prázdniny jsem trávila u rodičů v Praze, kterou jsem také velice milovala. I když od našeho dramatického odjezdu uplynulo jedenáct let, češtinu jsem nezapomněla a plynně jsem jí mluvila.

V Praze žili mí rodiče do roku 1963. Otec se opět neshodl s prosovětským dogmatickým vedením KSČ v čele s Antonínem Novotným a rozhodl se odejít do důchodu a vrátit se do Moskvy.

Náš moskevský byt naštěstí na rodiče čekal, neboť já jsem v něm trávila celé roky jejich nepřítomnosti. A já sama jsem se roku 1963 vdala za Čecha Františka Janoucha a usadila jsem se s ním v Praze. Jako by se osud mé maminky opakoval... Františka jsem znala šest let: seznámil ho s naší rodinou ještě v roce 1945 můj bratr Vjaček, který s ním studoval na pražském ruském gymnáziu. František projevoval mimořádné matematické schopnosti a můj otec se s ním začal učit, dával mu k řešení různé matematické úkoly. Ovšemže jsem tehdy v těch vzdálených letech nepředpokládala, že se stanu jeho manželkou. Ale to je docela jiný příběh...

V období takzvaného Pražského jara navštívili mí rodiče znova Československo. V lednu 1968 byl Antonín Novotný odvolán a prvním tajemníkem ÚV KSČ se stal Alexander Dubček. V květnu Arnošt s Káťou přijeli do Prahy. Otec tehdy publikoval v Rudém Právu velký článek, ve kterém vítal demokratizační proces v Československu. V červnu se rodiče vrátili do Moskvy plni nadějí a optimismu, vše bylo však bohužel jinak...

Nebudu zde podrobně popisovat události 21. srpna 1968 – okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy –, to už udělali přede mnou mnozí. Můj otec ostře odsoudil okupaci, za což zaplatil: jeho práce přestaly vycházet, už nebyl zájem o jeho přednášky o filozofických otázkách fyzikálně-matematických věd, začaly potíže s výjezdy k nám do Prahy. Naposledy u nás rodiče byli v roce 1971, příště už jim OVIR (Odd. víz a registrace) odmítl vydat víza.

Maminčiny rukopisy také ležely v psacím stole, nedostávala souhlas s publikací, všechny redakce odpovídaly odmítavě. Tehdy maminka psala knihu o našem vyhnanství v Uljanovsku, když otec seděl na Lubjance.

V roce 1970 propustili manžela z práce a za nějaký čas i mě. Mne ještě jednou „vypustili“ roku 1972 na návštěvu rodičů v Moskvě. Nejprve mi odmítali dát výjezdní doložku, ale můj otec byl tehdy těžce nemocen a po svých protestech jsem nakonec dosáhla doložek pro sebe a děti. Ovšem mému muži doložku odmítli dát – byl už tehdy „pod tajným dohledem“ policie.

V prosinci 1973 jsme s manželem a našimi dvěma dětmi, Kateřinou (nar. 1964) a Erikem (nar. 1971), opustili Československo a usadili jsme se nejprve v Dánsku v Kodani a poté, od ledna 1975, ve Švédsku ve Stockholmu. Můj manžel František Janouch, jaderný fyzik, pracoval v Ústavu pro jaderný výzkum ČSAV, se totiž stal československým disidentem, otevřeně odsoudil okupaci, byl vyloučen z KSČ a propuštěn ze zaměstnání. Mě taky propustili z asistentského místa v Mikrobiologickém ústavu ČSAV. To vše je popsáno v knize mého manžela Ne, nestěžuji si. (Kniha nejprve vyšla v mém překladu z češtiny do ruštiny v časopise Inostrannaja litěratura roku 1991, nedávno vyšla ruská reedice v Praze pod týmž názvem, nakl. Olga Krylova). Začali jsme žádat o povolení, abychom mohli odjet pracovat do zahraničí. Po několika letech nezaměstnanosti nám nakonec dovolili do zahraničí odjet. Tam mému muži nabídli práci v Ústavu Nielse Bohra v Kodani a pohostinskou profesuru na Královské akademii věd ve Stockholmu. Po roce v Dánsku jsme přijeli do Stockholmu, kde manžel brzy dostal oznámení, že byl zbaven československého občanství. V důsledku toho jsme byli nuceni požádat o politický azyl ve Švédsku, který jsme dostali téměř okamžitě. Od roku 1979 jsou z nás švédští občané.

Již někdy v roce 1973 usoudili mí rodiče, že život v Moskvě pro ně bude stále těžší: otec se stal prakticky disidentem, už nesměl ani publikovat, ani přednášet. Opakovanými odmítnutími (z OVIRu) žádostí o výjezdní povolení, aby mě mohli v zahraničí navštívit, přetekla už i tak plná číše hořkosti. Později, když už žila ve Stockholmu, poskytla maminka interview ruskému rádiu, kde kromě jiného řekla: „Neodjeli jsme s Arnoštem z Ruska, které stále velice milujeme, ale z režimů Stalina a Brežněva.“

Téměř hned, jak jsme přijeli do Švédska, jsem opět napsala rodičům pozvání, aby k nám přijeli tentokrát do Švédska, oni však dostali z OVIRu další odmítnutí. Dvakrát jsme s manželem poskytli televizní rozhovor o tom, že sovětské úřady odmítly ke mně pustit matku a starého a nemocného otce (bylo mu třiaosmdesát). Celkově dostali rodiče od OVIRu šestnáct zamítnutí. Nakonec pomohl zřejmě švédský premiér Olof Palme. Bylo to tak: s manželem jsme se náhodou dozvěděli, že Palme jede do Moskvy a mimo jiné s sebou veze seznam rodin, které by se chtěly spojit, ale překážejí jim v tom sovětské úřady. Napsali jsme hned Palmemu dopis s prosbou, aby mé rodiče připsal na onen seznam. Nemám přesné doklady, zda zapůsobila právě tato intervence, ale asi po půlroce rodiče dostali povolení k cestě za mnou do Švédska. Nedokážu popsat, jaké to bylo štěstí, když jsme je 16. září 1976 uvítali na stockholmském nádraží.

Několik dnů po příjezdu do Švédska napsal otec otevřený list generálnímu tajemníkovi ÚV KSSS Leonidu Brežněvovi. Oznamoval mu, že vystupuje z KSSS, jejímž členem byl 58 let, osobně znal Lenina, bojoval za sovětskou moc. Ve svém dopise otec ostře odsoudil okupaci Československa. Podrobil kritice protidemokratickou politiku SSSR a KSSS vůči jiným národům a státům a odsoudil také pronásledování jinak smýšlejících v samotném SSSR. Tento otevřený dopis doslova oblétl celý svět. Není divu, že se po takovém dopisu rodiče nemohli vrátit do SSSR. Požádali o politický azyl ve Švédsku a prakticky ihned ho obdrželi.

Po tomto dopise propukly „sankce“ také v Československu: otec, který byl řádným členem ČSAV, z ní byl rozhodnutím vlády vyloučen a zbaven titulu akademika (titul mu byl posmrtně vrácen s omluvou v roce 1990).

Káťa a Arnošt se nejprve usadili u nás a za čtyři měsíce se přestěhovali do vlastního bytu v domě pro seniory v Näsby Parku. Poštěstilo se jim, že výstavba tohoto domu (přesněji tří domů v nádherné zelené čtvrti nedaleko od mořské zátoky) právě skončila a domy se začaly osidlovat. Na radu jedné známé, která pracovala v městské správě čtvrti Täby, jsem napsala žádost, aby rodičům přidělili byt v tomto pohodlném bytovém komplexu. Velkou předností bylo, že rodiče žili blízko nás – nějakých pár kilometrů – a my jsme je mohli často navštěvovat. Když předběhnu události, maminka žila v onom domě až do konce svého života, téměř dvacet let.

Rodiče si stihli ještě společně užít cestování, byli v Německu, Anglii, Dánsku, Holandsku a Izraeli. To byla jejich druhá cesta do Izraele, v dubnu 1978. Poprvé tam byli, když ještě žili v Moskvě, roku 1967. Tehdy, po první cestě, napsala Káťa svou první knihu o Izraeli, ale nakladatelství ji odmítlo vydat. Ve Švédsku však napsala a vydala knihu o obou cestách do Izraele pod názvem Kamni Izraila (Kameny Izraele, nakl. Sudaryňa, Petrohrad, 1994).

V posledním roce života byl otec těžce nemocný a dlouhodobě byl hospitalizován v nemocnici Danderyd. Káťa ve dne v noci seděla u jeho postele a snažila se povzbuzovat jeho mizející síly. Můj otec zesnul 22. ledna 1979. Jeho paměti vyšly poprvé německy až po jeho smrti, v roce 1982. (č. Zaslepená generace. Paměti starého bolševika, Host, Brno, 2005).

Káťa zůstala sama, a aby se neumořila žalem, plně se ponořila do práce na svých knihách. Každý den, hned ráno, okamžitě po snídani se usadila za psacím strojem a pustila se do práce. Za léta života ve Švédsku napsala sedm knih. Jedna její kniha, ve které Káťa popsala náš společný život ve vyhnanství v Uljanovsku pod titulem Zoja Maximovna, byla přeložena do švédštiny, ale bohužel nevyšla, neboť nakladatelství, které ji chtělo vydat, finančně zkrachovalo. Ostatní knihy vyšly jenom rusky. Povím o nich chronologicky.

Po smrti mého otce o něm Káťa napsala knihu, která se tak také jmenuje: Kniga ob Erněstě (Stil-Tryck, Täby, Švédsko ,1985). Káťa v ní vypráví o tolik bouřlivém a komplikovaném Arnoštově životě, vzpomíná na příběhy z jejich společného života v Moskvě, v Praze a ve Švédsku. To je skutečná kronika událostí té doby, 30. léty počínaje a 80. léty konče. Alexander Zinovjev napsal v předmluvě k této knize: „Osud Arnošta Kolmana je v nejvyšší míře příznačný pro vývoj idejí a psychologie našeho dvacátého, mimořádně dramatického, ba tragického století. Kniha Káti Koncevé, ženy A. Kolmana, není zajímavá jen jako vzpomínky na osobnost jí blízkého člověka, ale v prvé řadě jako kniha o naší době, která se citelně projevila v osudu tohoto pozoruhodného člověka.“

O knize Kogda ja věrnus (1989) jsem se dříve ve svém vyprávění zmínila. Zde chci jenom říci, že tato kniha v nejvyšší míře odráží onen stesk po Rusku, který Káťa cítila neustále. Na stránkách knihy fantazíruje, jak opět přijede do Moskvy a setká se s milovanými přáteli a rodinou. Naštěstí se její tužby naplnily: v období perestrojky byla dvakrát v Moskvě, navštívila taky bratra Semjona v Alma-Atě.

V knize Istorija odnoj ljubvi (Příběh jedné lásky, 1991) jsou dvě povídky: jedna pod stejným názvem jako kniha a druhá se jmenuje Chudožnica (Umělkyně). V první povídce se dotýká věčného tématu manželské nevěry; druhá povídka je o Kátině sestře Adě, malířce, o její tvorbě a těžké duševní chorobě, která se stala příčinou její předčasné smrti.

Káťa napsala knihu o svém životě s Arnoštem ve Švédsku pod titulem My živjom sredi švedov (Žijeme mezi Švédy, nakl. Sudaryňa, Petrohrad, 1994). Káťa v ní vypráví o tom, jak bydlí v domě pro důchodce, o nových švédských přátelích, o tradicích této pro ni nové země, o různých událostech, které se tam staly zhruba v období od roku 1977 do roku 1987.

V roce 1997 vyšla poslední Kátina kniha Někotoryje stranicy iz žizni aktrisy (Několik stránek ze života herečky, Sudaryňa, Petrohrad). Sama Káťa napsala: „Tento román je inspirován osudem ruské herečky Zoji Federovové, který mnou otřásl.“ Káťa vypravuje o životě herečky, která se za stalinského teroru zamilovala do amerického občana a těžce za to zaplatila. Káťa předkládá své podání vraždy herečky, jež se liší od oficiální sovětské verze.

*

Káťa měla nádherný hlas a moc ráda zpívala. Snad i kdysi zamlada uvažovala, že by se stala populární zpěvačkou, těžký život tomu však zabránil, a navíc si zvolila cestu spisovatelky a literátky. Ale zpívat nepřestala, zbožňovala ruské, české a pak i švédské písně, zpívala ruské lidové písně a romance. A lidé ji pokaždé prosili, aby zazpívala. V domě, kde bydlela, měli sbor a ona v něm začala aktivně působit. Sama jsem byla několikrát na večerech, kde zpívala ve sboru a někdy jako sólistka – to zpívala nějakou ruskou píseň. Kromě lidových písní velice ráda zpívala písně Bulata Okudžavy, Alexandra Galiče, Vladimira Vysockého. Uchovávám desky se záznamem jejího hlasu.

Káťa se usilovně učila švédsky, několik let navštěvovala večerní školu švédštiny, ale zmocňovala se jí nesnadno – musíme si uvědomit její pokročilý věk...

Ve Stockholmu se Káťa stala také aktivní členkou spisovatelského klubu, kde rusky píšící spisovatelé a básníci četli svá díla. Později sama toto sdružení několik let vedla.

Bez ohledu na zaneprázdnění literární prací Káťa neustále tesknila po Moskvě, po svých moskevských přítelkyních, po všem, nač byla od dětství zvyklá. Psala: „Žiji v hrozném stesku po zemi, kterou jsme museli opustit. A opustili jsme ji proto, že jsme tam už nemohli žít.“ Kátě se také velice stýskalo po jejím synovi Vjačekovi. Poprvé ho k ní do Švédska pustili v roce 1988 – neviděla syna téměř dvanáct let! Poté začal pravidelně jezdit do Stockholmu a už ani ne sám, ale s chotí, dcerou a vnukem.

Optimismus, silná vůle, kladný vztah k lidem a k životu, hluboký vděk Švédům a Švédsku, zemi, kde strávila dvacet let a kterou se stále snažila poznat, třebaže to nebylo vždycky snadné – to všechno byly Kátiny neodmyslitelné rysy. A žádné životní strázně nedokázaly otřást její vírou v dobro, její oddaností vlastnímu dílu, vlastní práci. Největší radostí pro ni vždycky bylo vydání její nové knihy, pocit, že ji lidé přečtou a pochopí. Právě takto jsem si zapamatovala svou maminku.

(Stockhom, 2009, Rusky vyšlo v časopise Mecenat i Mir, 49–52, s. 537–556, Moskva 2011).

Autorizovaný překlad z ruštiny Václav Burian

Ada Kolmanová (1939) se narodila v Moskvě. Roku 1961 absolvovala Biologickou fakultu Moskevské státní univerzity. Poté pracovala ve Vědeckovýzkumném ústavu antibiotik. V roce 1963 se vdala za jaderného fyzika Františka Janoucha a odjela do Československa. V Praze pracovala v Mikrobiologickém ústavu ČSAV. V exilu pracovala na Stockholmské univerzitě, obhájila doktorát z radiační biologie (1981), v roce 1984 se stala docentkou, přednášela a věnovala se základnímu výzkumu. Publikovala přes 80 vědeckých statí v mezinárodních časopisech. Od roku 2007 je prezidentkou švédského Fondu Björna Ekwalla (BEMF).

Obsah Listů 2/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.