Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 2 > Josef Šmajs: Společenské vědy a jejich nové úkoly

Josef Šmajs

Společenské vědy a jejich nové úkoly

Teprve v době globalizované kultury (civilizace) se radikalizuje dříve jen podružná teoretická otázka: Jak ovlivňovat vědu, tj. jediné dostatečně spolehlivé poznání, které máme, lidsky i kulturně žádoucím směrem? Vzniká úkol, který si minulé generace klást nemusely: přeměňovat vědu z nástroje moci a nadvlády nad přírodními procesy v „empatickou“, tj. přírodu i člověka chápající a ochraňující sílu. I bez analýzy tušíme, že nově orientovaná přírodní věda bude nucena navazovat na jiné biologické predispozice v lidském genomu, než z jakých kdysi vycházela technologicky zaměřená věda tradiční. Pokusíme se ukázat, že předpokladem obratu v sociální funkci vědy, který bude rozhodovat o lidském druhovém přežití, musí být biofilní duchovní orientace kultury. V kulturním systému se totiž dlouhodobě neprosadí nic, co nemá trvalý základ v lidské biologické přirozenosti.

K modelu působení vědy na kulturu

Připomeňme si, že věda ve smyslu teoretického vědění (tj. vědy přírodní, technické i společenské) může kulturu ovlivňovat v podstatě jen dvěma hlavními způsoby: 1. tím, že se zpředmětňuje v materiální kultuře a technice (abiotické vědy přírodní a technické) či ve společenských institucích a organizacích (zejména vědy společenské); 2. tím, že ovlivňuje vzdělání a světonázorové postoje lidí (vědy společenské, přírodní i technické).

Při posuzování vlivu vědy na kulturu tedy nestačí vycházet z vágního modelu působení teoretického poznání na společenský život. Je nutné přihlížet k obsahovému rozdílu mezi vědami přírodními, jejichž předmětem jsou jevy živé a neživé přírody – přírodní bytí, a vědami společenskými, které studují různé aspekty bytí kulturního. Společenské vědy by však v novém biofilním paradigmatu měly šířit také takové vědění, které bude chránit nejen ohrožené lidské zdraví, ale i ohrožené zdraví a integritu pozemské přírody. (Komplexní medicínský přístup k Zemi neúnavně prosazuje bývalý lékař James Lovelock, srov. J. Lovelock: Gaia vrací úder, Academia Praha 2006, s. 167.)

Přírodní vědy, jejichž počátky spadají do antického Řecka, vznikaly navázáním na staré antické mýty a filozofii, rodily se v zemědělské a rybářské kultuře, v níž se už prosazovala geneticky podmíněná útočná adaptivní strategie. Z tohoto hlediska, které se až do nedávné doby osvědčovalo, vědy dodnes posuzují přírodní bytí, tj. pokoušejí se „přečíst“ přirozenou informaci, která vznikala evolucí a která se zpředmětnila v přírodních strukturách. Přírodní bytí, jež je předmětem přírodních věd, je přitom na člověku i kultuře nezávislé, plně svébytné a s člověkem strukturně sourodé. Všichni vědci však svůj předmět studují neuronálním aparátem, který u našeho druhu vytvořila přirozená evoluce. A protože jej zkoumají účelově, a to jak s ohledem na starší biologické nastavení lidské přirozenosti, tak s ohledem na historicky mladší predátorské nastavení kultury, vědecké objektivitě se pouze přibližují. Zejména úzká hlediska vědeckých oborů nemohou snadno postihnout skrytou komplexitu přírody, její přirozenou aktivitu, nerovnováhu a tvořivost. Proto se ani dnešní vysoce sofistikované vědecké poznání, opřené o dokonalé přístroje a podněcované potřebami globální kultury, nemůže stát součástí přirozené informace biosféry, nemůže být přirozeně onticky konstitutivní.

Vědy o přírodě mohou sice i dnes podporovat výrobu, projektovat složitou techniku a materiální kulturu, ale přírodu v jejím celku (ani částech) nemohou pojmově plně postihnout, nemohou ji onticky zdokonalit. I když antropologicky zkreslené poznání nebiologických přírodních věd pro vytváření materiální kultury postačovalo, tj. protipřírodní kultura jejich poznání spontánně přijímala, vznikem globální ekologické krize se situace mění. Teprve tato krize odhaluje, že dílčí poznání přírody je ve svých aplikacích s přírodou nekompatibilní, že je z hlediska budoucnosti nebezpečné. Také proto se reforma globalizované kultury za pomoci společenských věd a politiky stává podmínkou změny obsahu i role vědy ve společnosti.

Protože lidstvo nenese odpovědnost za přírodu, nýbrž za kulturu (a příznivou bilanci jejího zápasu s přírodou), nemůže proces utváření kultury ponechat ani soupeření firem a dílčích kultur, ani fiskálním zájmům nadnárodních korporací a velkých bank. Má-li být přínos společenských věd užitečný také pro vědy přírodní, musí jejich úsilí směřovat k podpoře politiky, která bude formovat společenské biofilní klima i nová závazná pravidla pro vznik úsporných, s přírodou slučitelných kulturních struktur. Tyto vědy se proto nemohou, tak jako dnes, uchylovat jen k opožděným komentářům o konfliktním průběhu kulturního dění. S nízkou teoretickou kompetencí provázenou malou odpovědností za předmět, který zkoumají, riskují nejen další ztrátu své důvěryhodnosti, ale v důsledku vyhrocování ekologického konfliktu i ztrátu možnosti ovlivňovat lidskou budoucnost.

Spontánní procesy přírodní konstruologie i účelové procesy konstruologie kulturní jsou sice vzájemně onticky opoziční, ale spojují je také některé analogie. Přirozená konstruologie využívá principu synergie (výhodného spojení) svobodného pohybu elementů (zejména molekul) s přísnými pravidly utváření přirozených struktur (zejména čtyř základních fyzikálních interakcí a genetické informace živých systémů). Umělá konstruologie kulturní, pomineme-li její přírodní závislost a podmíněnost, však zatím zneužívala svého výsadního postavení: nebrala v úvahu škody způsobované přírodě a vycházela jen z lidského druhového sobectví. Přísná regulace forem a expanze kulturního systému ve vztahu k přírodě nikdy v minulosti neexistovala. Také krajní ekonomický liberalismus spočíval na předpokladu, že vůči přírodě je kultuře dovoleno vše, co umožňují empiricky i vědecky objevené technologie.

Společenské vědy, jejichž předmětem by měla být kultura, si nynější luxus nesystémového, antropologicky útěšného poznání dovolit nemohou. Protože kulturní bytí se může rozšiřovat pouze na úkor úbytku bytí přirozeného, budou nuceny plnit onticky konstitutivní funkci závazných pravidel kulturní konstruologie, která v predátorském paradigmatu vznikala bez jakékoli kontroly demokratickou veřejností. Připadne jim úkol kultivovat veřejnost a kriticky posuzovat ekonomickou aktivitu nejen v rámci kultury, ale také systémovou kulturní aktivitu v rámci širší a starší přírody. A právě k tomu musí být náležitě přírodovědecky poučené. Jen tak totiž mohou varovat veřejnost i politiku před dosud neznámými riziky podnikatelské svobody a živelné kulturní evoluce. (Dnes již existují sociologické studie, které se tématu kulturního rizika systematicky věnují. Všeobecně jsou známé zejména práce Ulricha Becka, srov. např. U. Beck: Riziková společnost. Na cestě k jiné moderně, Slon, Praha 2004.)

Zejména v globalizované kultuře by se společenské vědy měly rozvíjet nejen jako vědy dílčí a antropologické, ale především jako vědy komplexní a systémové. Komplexní a systémový je totiž jejich předmět – kultura. Zatím jsou naopak nedostatečně naturalizované, málo systémově poučené a ontologicky nezakotvené. Tematicky jsou roztříštěné, vztahy mezi nimi jsou málo kooperativní, konkurenční a řevnivé. Nejsou proto příliš zajímavé ani pro veřejnost, ani pro žáky a studenty, protože, jak píše sociobiolog E. Wilson „… mnoho společenskovědních učebnic je snůškou banálnosti.“ (E. O. Wilson: Konsilience. Jednota vědění, NLN, Praha 1999, s. 206.)

Nynější společenské vědy nekriticky podléhají diktátu věd ekonomických, které se spojily s hospodářskou a politickou mocí a které problémy, jež mají kriticky řešit, interpretují poukazem na objektivitu spontánních regulativů ekonomického samopohybu a nespornost použitého matematického aparátu. Téměř celé jedno století ekonomie rafinovaně zaměňuje zkoumání fyzických ekonomických procesů za jejich virtuální finanční analýzu. (Připomeňme si, že zákonitosti matematiky nejsou zákonitostmi reálného světa, ale lidských kognitivních procesů. Fakt, že řadě aspektů reálného světa odpovídají, je zatím nedostatečně objasněný.) Většina společenských věd přijímá zdánlivě pádný argument dnešních ekonomů, že ekonomika musí růst a že zejména veřejně prospěšnými výdaji nesmíme zadlužovat příští generace, tj. žít na jejich úkor. Tímto akcentem (trikem) na fiskální stránku reálných procesů klamou ovšem veřejnost, protože pustošením přírody jsme již příští generace zatížili a na jejich úkor již dávno žijeme. Stále rychleji totiž ničíme to, co je nenahraditelné a co ekonomové označují poněkud nejasným termínem přírodní kapitál.

Souhlasíme proto s autory Přírodního kapitalismu, že se od poloviny 18. století „…zničila větší část přírody než za celé předchozí dějiny“ a že „…s rostoucím množstvím lidí i obchodních aktivit zatěžujících živé systémy začínají být meze prosperity určovány spíše přírodním kapitálem než výkony průmyslu…Tím, co začíná omezovat náš rozvoj, nejsou zásoby ropy ani mědi, ale život sám. Trvalý pokrok není dnes omezován počtem rybářských lodí, ale klesajícím počtem ryb, nikoli výkonností čerpadel, ale vypleněním podzemních zásob vody, ne počtem motorových pil, ale mizením pralesů…“ (P. Hawken, A. Lovins, L. H. Lovinsová: Přírodní kapitalismus. Jak se rodí další průmyslová revoluce, Mladá fronta, Praha 2003, s. 21–22)

Nové úkoly

Novými úkoly společenských věd rozumíme hledání a formulaci závazných pravidel tvorby dlouhodobě možné kultury. Rozumíme jimi přísné teoretické zkoumání přírodních důsledků lidské onticky tvořivé aktivity. Přírodní vědy sice této aktivitě tradičně poskytovaly technologickou oporu, ale její účinek na přírodní systém systematicky nezkoumaly. Současně s aktivitou individuální a kolektivní musí však společenské vědy posuzovat také aktivitu celého nadosobního kulturního systému v biosféře. Teprve příslušný kulturní systém jako informačně integrovaný celek má totiž objektivní tendenci růst, expandovat, zatlačovat a konzumovat přirozené struktury.

Analýza procesu formování kultury lidskou činností umožňuje již v nynějším duchovním paradigmatu ukázat jak přehlíženou roli přírody při utváření a fungování kultury, tak také málo objasněnou kulturní roli přírodních a technických věd. Přírodní vědy, jak jsme ukázali, nejsou neutrální ani z hlediska svého teoretického obsahu, ani z hlediska svých kulturních funkcí. Společenskovědní obhajoba a prosazování jejich nového biofilního zaměření, svým významem srovnatelné s šířením a vlivem kopernikánského heliocentrického názoru, by proto mohly tyto vědy osvobodit nejen z výše uvedeného područí věd ekonomických, ale i z „teoretického stínu“ věd přírodních a technických. A nově získaná schopnost ovlivňovat spontánní evoluční proces kultury žádoucím směrem je může dokonce povýšit do podobné role, jakou ve vývoji materiální kultury a techniky již několik století sehrává teoretická fyzika.

Zatím však společenské vědy živelnou evoluci kultury ovlivňují minimálně. (Sociální vědci se podle I. Wallersteina „… považují za odborníky na způsob, jakým se rozvíjí a funguje sociální svět. A vcelku lze říci, že se sociální vědci vyrovnávají s tímto úkolem špatně, což je důvod, proč si jich tak málo váží nejenom držitelé moci, ale také protivníci mocných, stejně jako široké vrstvy pracujících, jež mají pocit, že z toho, co produkují sociální vědci, je morálně nebo politicky užitečné jen máloco“. (I. Wallerstein: Evropský univerzalismus. Rétorika moci, Slon, Praha 2008, s. 78.) Veřejnosti ani politice nejsou s to pádnými argumenty doložit, že spotřební abiotickou kulturou nutně končí živelně ekonomické období lidských dějin a že lidstvo, chce-li na Zemi přežít, musí vědomě zvolit adaptivní strategii úcty a souladu kultury s přírodou. Dnešní společenské vědy totiž úspěšně ignorují nesporný, ale zatím málo viditelný fakt, že v době, kdy expanduje světová ekonomika a technosféra, byla oslabená příroda (biosféra) přinucena změnit svou „adaptivní strategii“ vůči kultuře.

Lze to říci také tak, že neoslabená biosféra se kdysi lidské kultuře neúspěšně bránila silou. Vzniku kultury nemohla zabránit, ani se její existence zbavit. Teprve biosféra kulturou redukovaná a oslabená nad ní znovu získává svou absolutní existenciální převahu. Jakoby se již nebrání jen silou, ale také slabostí, svou zranitelností: zbavuje se svých evolučně nejvyspělejších forem, které ke svému fungování nepotřebuje. Filozoficky a biologicky kultivované společenské vědy by proto měly veřejnost i politiku poučit, že k těmto křehkým a pro přírodu nepotřebným formám života vždy patřil také člověk jako biologický druh.

Na rozdíl od biosféry, která vzniká přirozenou evolucí (touto formulací máme na mysli spontánní kosmickou evoluci, která konstituovala také planetu Zemi), a která proto obecnou systémovou informaci ani řízení na úrovni celku (i svých subsystémů) nepotřebuje (nemusí ji podpírat teoretické lešení přírodních věd), umělý systém kultury, přestože rovněž obsahuje prvky vlastní samoregulace, je nezbytné na více úrovních záměrně usměrňovat, teoreticky sledovat, podporovat, hodnotit a řídit. (Je třeba centrálně řídit jednotlivou firmu, velký orchestr či velkou společenskou instituci. Jistou úroveň řízení právě tak vyžadují města, státy, koalice i globalizovaná kultura.) Zejména globalizovanou kulturu, která je cizorodým subsystémem biosféry, nelze pozitivně korigovat ani hledisky ekonomické výhodnosti, ani jen obsahovou změnou přírodovědeckého poznání. Toto poznání, jak např. ukazuje analýza fenoménu techniky (srov. např. J. Šmajs: Filosofie – obrat k Zemi…, s. 307–343), se sice zpředmětňuje v materiální kultuře, ale podstatu protipřírodního kulturního systému měnit nemůže. Jeho konflikt s přírodou dnes naopak dále vyhrocuje.

Zpřírodnění (naturalizace) kultury

Znovu připomínáme, že biofilní změně kultury prostřednictvím nového duchovního paradigmatu bude třeba vystavit kulturní systém jako celek, tj. nynější kulturu duchovní i materiální. Patrně jen rozptýlený biofilní genom kultury (tvořený jak obyčejnými názory, tak specializovanými formami duchovní kultury), v němž určující roli převezmou reformované společenské vědy, může pozitivně ovlivňovat jak sociálně politickou aktivitu lidí, tak i formování naturalizované podoby ekonomiky a technosféry. Potřeba usměrňování globalizované kultury na individuální, regionální i planetární úrovni vyplývá především z toho, že kulturní bytí je vůči přirozenému bytí onticky opoziční, že je uměle konstituované, a proto převaze přírodních procesů cizí a lhostejné. Jde o bytí přirozenou evolucí aktivně nepodporované, s vesmírem propojené pouze negativně, procesem entropie (působením druhého zákona termodynamiky). Jedná se o bytí, které vytváří pouze lidská druhová aktivita a které po zániku člověka jako druhu (nezávisle na tom, v jakém rozsahu ublížilo planetě) podlehne entropii: z přirozené evoluční scény zmizí.

(Protože lidská kultura není pokračováním přirozeného vývoje biosféry, přirozené procesy nemohou využít či přečíst informaci, která je zpředmětněna v kulturních strukturách či zapsána na nosičích kulturní paměti.) Zejména ve fázi ekologicky ohrožené kultury je důležité lidem ukazovat, že už dnes je nebezpečné pokračovat v tradici teoretické, hodnotové i praktické. Nelze stále rychleji měnit pouze přírodu a očekávat samovolné pozitivní účinky této změny pro člověka. Protože k pozitivní proměně člověka kulturou prokazatelně nedochází a protože poškozená příroda kulturu naopak existenčně ohrožuje, na pořadu dne je pokus o změnu orientace a struktury člověkem vytvářeného kulturního systému. Je třeba se pokusit o uvážlivou naturalizaci kultury.

Ale ještě na jednu důležitou zvláštnost chceme upozornit. Pro hodnotovou rehabilitaci přírody musíme jakoby paradoxně rozšířit tradiční teoretický zájem o přírodu také na studium kultury. Jinak řečeno, pro správné pochopení přírody potřebujeme správné pochopení kultury, tj. potřebujeme např. vědět, jaké služby a funkce příroda kultuře poskytuje. A také proto se společenské vědy, jejichž předmětem by měla být celá kultura, mohou stát novými „fundamentálními“ či „tvrdými vědami“, jimiž byly v minulosti vědy přírodní. Mohou převzít „vedoucí úlohu“ v rozptýleném genomu (biofilní) kultury, kterou v novověku (v kultuře abiofilní) „úspěšně“ plnily dílčí přírodní vědy.

Široká racionalita společenskovědní a obecně světonázorová, zahrnující teoretickou reflexi existenčně ohrožené kultury, pomáhá tedy na jedné straně nově pochopit přírodu a na druhé straně člověka jako její zvláštní součást, jako jediného odvážně onticky tvořivého živočicha. Tato racionalita totiž umožňuje začlenit aplikované přírodovědecké poznání (zpředmětněné v materiální kultuře a technice) nejen do předmětu společenských věd, ale i do úvah teoretické i praktické politiky. Takže podobně jako teprve selhání dílčí funkce (dysfunkce, nemoc) lidského organismu umožňuje pochopit správné fungování zdravého lidského těla, také dysfunkce přírodního systému vyvolávané dnešní protipřírodní kulturou umožňují porozumět organismu Země. Vlastně až dnes začínáme rozumět velkolepé stavbě planety Země, její spontánní aktivitě abiotické i biotické, jejímu jemně vyváženému celku. (Přibývá totiž důkazů, že planeta Země je spontánně aktivní i na abiotické úrovni. Spolehlivě je např. prokázán vliv sopečné aktivity a proměny rozsahu zalednění na průběh evoluce pozemského života.) Je zde však i další problém, který musíme připomenout. V důsledku dobře viditelné aplikace přírodních a technických věd dále roste nepřiměřenost rozumového chápání světa průměrným člověkem. Nelze popřít, že vytváření jednoduché a relativně transparentní kultury bylo kdysi jednou z podmínek rozvoje lidských intelektuálních schopností. (Komplikovanost a neprůhlednost kulturního systému člověka jakoby znovu vrací do období, kdy sice správně poznával, jak přežít v různých přirozených ekosystémech, ale jejich struktuře a fungování intelektuálně nerozuměl.) Protože dílčí poznatky vědy urychlují společenský vývoj, který stále více předbíhá a omezuje pomalý proces evoluce přírody, nadřazenost kultury nad přírodu se zdá být evidentní. Kulturní systém, který pohotově vstřebává lidskou aktivitu a který těží z dělby práce a spolupráce jednotlivců, kolektivů i velkých nadnárodních společností, formuje sice dílčí racionalita speciálních věd, ale tatáž racionalita přiměřené pochopení světa v jeho celku zastírá. Prostřednictvím aplikací vědy v technice, ve výrobě i ve sféře služeb vzniká složitá sociokulturní skutečnost, jejíž plody může člověk využívat, či si je dokonce ve formě složité spotřební techniky kupovat, ale vědění, které se zpředmětňuje v technice a v ostatních artefaktech, se jejich koupí nedá získat. Téměř naopak. Nezávisle na obyčejném i specializovaném poznání se formuje systémově propojená technosféra, která determinuje kulturu a která si podřizuje také člověka: skrytě ho ovládá, manipuluje, ale somaticky ani psychicky trvale nekultivuje.

I když jsou dnešní lidé euroatlantické civilizace v praktickém životě relativně úspěšní, v neprůhledných technických systémech ani ve společenských institucích a právních otázkách se bez pomoci specialistů vyznat nemohou. Žijí převážně ve městech a z kultivující zajímavé práce je stále více vyřazuje rychlý technický pokrok. (Je zajímavé, že technická civilizace nebere vážně varování starších významných teoretiků: „Ak sa aj dá predpokladať, že by bylo možné stavať domy, pestovať obilie, vyhrávať bitky… pomocou strojov – automatov v ľudskej podobe –, bola by ohromná škoda, keby sme týmito automatmi nahradili práve tých mužov a ženy, ktorí v súčasnosti obývajú najcivilizovanejšiu časť sveta a ktorí sú zaiste len chabými ukážkami toho, čo príroda môže vytvoriť a vytvorí.“ J. S. Mill: O politickej slobode. Kalligram, Bratislava 2001, s. 88.) A protože se mohou přímo účastnit jen některých kulturních činností, na úrovni svého obyčejného poznávání světa zpravidla dobře nechápou ani přírodní, ani kulturní souvislosti, nechápou konflikt přirozené a kulturní evoluce. (V letech 2008–2009 se v souvislosti s výročím Ch. Darwina konaly četné teoretické konference k problému evoluce. Na žádné z nich, pokud víme, nebyla však evoluce pojímána dostatečně široce, tj. jako spontánní tvořivý proces aktivity neživé i živé přírody a onticky opoziční aktivity člověka. V podobném duchu (bez výslovného připomenutí faktu evoluce kultury) také J. Lovelock uvádí, že „... teprve teď začínáme zjišťovat, že darwinismus není úplný. Evoluce není pouze vlastností organismů, vyvíjí se celá Země jako systém složený z živých a neživých součástí.“ J. Lovelock: Gaia vrací úder..., s. 162) Nemohou mít jasno v hodnotách, neboť jsou příliš informačně závislí na hromadných sdělovacích prostředcích podřízených aktuální politice, podnikání a reklamě. O jejich světonázorovou kultivaci se v nynější spotřební a zážitkové společnosti dostatečně nepečuje.

Růst významu světového názoru

Vyplývá z povahy formování kulturního systému, že se nejen dílčí praktické aktivity lidí, ale také dílčí poznatky věd o přírodě kumulují a procesem kooperace posiluji (násobí). Do realitě přiměřeného světového názoru, který by měl obsáhnout nejen reflexi přírody, nýbrž i reflexi kultury (včetně vlivu kultury na přírodu), se však dílčí teoretické vědění vřazuje obtížně. V jeho celku se rozptyluje, vulgarizuje a jakoby „kondenzuje“ kolem osobnostního profesního jádra jednotlivců. Je zkreslováno obecně neznámými pojmy, rozdílnou úrovní abstrakce i rozdílnými zájmy a intelektuálními schopnostmi lidí. Do vrstvy obyčejného myšlení, jehož obsah je předpokladem vyhraněné politické vůle veřejnosti, se dílčí teoretické vědění bez odborné pomoci a spolupráce médií nemůže začlenit vůbec.

I když se společenské vědy (např. historie, sociologie, psychologie, politologie atp.) nemohou snadno zpředmětňovat ani v technice, ani ve společenském systému, mohou prostřednictvím vzdělání ovlivňovat člověka i politiku. Výrazněji než vědy přírodní a technické mohou kulturní bytí v procesu jeho utváření paměťově podpírat, kriticky reflektovat a usměrňovat. Na rozdíl od věd přírodních, které sice přírodu zkoumají, ale přirozenou evoluci svým poznáním ovlivňovat nemohou, společenské vědy ve fázi globalizace budou nuceny kulturní systém s ohledem na přírodu optimalizovat. Uznají-li primát ontologie včetně jejího úsilí o vytváření dlouhodobě možné kultury, budou-li dostatečně přírodovědecky poučeny, mohly by plnit nejen roli konstitutivní kulturní informace, nýbrž i roli negativní zpětné vazby o přiměřenosti kulturního systému hostitelskému systému Země. – Na jiném místě připomínáme, že kultura (podobně jako biosféra) nemůže vznikat přímým zpředmětněním své onticky konstitutivní informace (svého pomyslného teoretického scénáře). Kultura (i biosféra) vzniká v časové následnosti, vzniká evolucí, tj. složitou sukcesí z přirozených i umělých prvků a subsystému včetně přísně informačně předepsaných konstrukcí (artefaktů a techniky). – Chybí-li však ontologie kultury, chybí-li přiměřená společenskovědní úroveň poznání, lidé, vědy ani instituce nenalézají intelektuální oporu v žádném relativně pravdivém konceptu skutečnosti. Politika, právo ani morálka proto nemohou ohroženou kulturu chránit, jsou -nuceny spoléhat na minulost, na lidskou chytrost, dílčí vědění, osud či neviditelnou a nevidoucí ruku trhu. V takové situaci se ovšem příznaky krize mohou dále prohlubovat a zkáza může přestoupit pomyslnou mez vratnosti.

Veřejnosti bude tedy nezbytné trpělivě vysvětlovat, že kultura je umělým, dočasně existujícím subsystémem biosféry. Objektivně nutný proces jejího přizpůsobování se přírodě organizačními změnami bez růstu, záměrným úsilím o co nejslabší ekonomickou, technologickou a informační integraci, nemusí totiž znamenat ztrátu společenské perspektivy. Právě naopak, teoreticky zdůvodněná snaha respektovat přírodu a přiměřeně a včas jí ustupovat, úsilí o nekonfliktní slučitelnost technosféry s biosférou, může dnešní politicky pasivní veřejnosti nabídnout novou transcendenci a étos.

Objektivně nutná obsahová změna teoretického poznání, která by měla ovlivnit také vzdělávací proces a popularizaci vědy pro veřejnost, však předpokládá opustit ve školách dosud vyučované, a proto všeobecně rozšířené galileovsko-newtonovské vidění světa. Vždyť např. dnešní všeobecně rozšířená fyzikální představa Země jen jako jedné z planet Slunce navozuje představu vesmíru jako velkého mechanického perpetua mobile, jehož chodem nic nového nevzniká ani nezaniká. Znovu a znovu připomínáme, že to není pravda. Přirozené struktury nejen samovolně vznikají a zanikají, ale expanzí kultury nevratným způsobem navždy mizí vzácné struktury živé i neživé. Musíme proto žákům i dospělým ukazovat, že přírodní skutečnost není ani souborem předmětů, poutaných silami gravitace, ani hodinovým strojem věčně se pohybujících atomů, molekul, planet a galaxií. Příroda, která nás dokázala jako zdravé biologické bytosti vytvořit a do jejíž struktury náležíme, je gigantickým evolučním procesem, je nejkomplexnější onticky tvořivou aktivitou vůbec. Tuto nepochybnou pravdu však dnešní školní ani občanské vzdělání nerozšiřuje.

Na závěr znovu připomínáme, že starší, širší a mocnější systém biosféry, který, jak se zdá, žádnou systémovou řídicí informaci (analogickou rozptýlené duchovní kultuře) nepotřebuje, se sám dokáže zbavit svých nejsložitějších struktur, které jsou obvykle nejkřehčí. Věříme však, že nás krutý osud vyloučení z biosféry tak brzy nepotká a že dnešní zhoršující se psychické a somatické zdraví lidí bude správně pochopeno i jako spolehlivá zpětnovazební zpráva Země o nepřiměřenosti globalizované kultury přírodě. Dnešní spontánní proces globalizace kultury, který systémovou řídicí informaci ve formě nového světového názoru nezbytně potřebuje, podporuje teoretický zájem o studium kultury v jejím celku. Reformované společenské vědy proto již dnes mohou připravovat nástup epochy kultury biofilní, dlouhodobě možné. Rovněž snahy o uvážlivou hospodářskou, politickou a legislativní integraci, které respektují zájmy hostitelského přírodního systému, mohou být součástí tohoto nového celoplanetárního procesu.

Josef Šmajs (1938)je profesorem filozofie na Masarykově univerzitě v Brně. Vytvořil originální koncept evoluční ontologie (v anglické verzi vyšel v vydavatelství Rodopi r. 2008), je autorem mnoha knih s ontologickou a ekologickou tematikou, které jsou překládány do jiných jazyků. V roce 2012 vyšel ruský překlad knihy -Ohrožená kultura (Kultura pod ugrozoj), za který v Rusku obdržel Cenu za nejlepší vědeckou knihu roku. V témže roce mu vyšla (spolu s B. Binkou a I. Rolým) kniha Etika, ekonomika, příroda. V roce 2013 vydal knihu

Evoluční ontologie kultury a problém podnikání.

Josef Šmajs (1938)je profesorem filozofie na Masarykově univerzitě v Brně. Vytvořil originální koncept evoluční ontologie (v anglické verzi vyšel v vydavatelství Rodopi r. 2008), je autorem mnoha knih s ontologickou a ekologickou tematikou, které jsou překládány do jiných jazyků. V roce 2012 vyšel ruský překlad knihy -Ohrožená kultura (Kultura pod ugrozoj), za který v Rusku obdržel Cenu za nejlepší vědeckou knihu roku. V témže roce mu vyšla (spolu s B. Binkou a I. Rolým) kniha Etika, ekonomika, příroda. V roce 2013 vydal knihu Evoluční ontologie kultury a problém podnikání.

Obsah Listů 2/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.