Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 2 > A. J. Liehm: Ještě jedno výročí

A. J. Liehm

Ještě jedno výročí

Listy před třiceti lety

Čertví, jak se to stalo, ale třiaosmdesátý je rok všelijak kulatých výročí. Začalo to Wagnerem, pokračuje Marxem, nás zajímají jmenovitě Hašek a Kafka. A pak, vedle řady ostatních, samozřejmě Sergej Prokofjev. Protože ten umřel v týž den, a možná, že si ještě vzpomenete, jak dlouho se říkávalo: od smrti Sergeje Prokofjeva…, když se to ještě dost dobře nedalo říkat jinak. Jestli si nevzpomínáte, uhodli jste: úmrtní den Prokofjevův je totožný s úmrtním dnem Stalinovým.

Není bohužel důvod k oslavám, protože přes mnohé pokusy, náznaky a křeče Stalinův duch dodnes velice obchází východní Evropou, možná tím častěji a pilněji – kde jsou ty časy, kdy se duchové zjevovali jen o půlnoci –, čím míň se o něm mluví, čím víc se všichni tváří, jako by nebyl, jako by byl nikdy nebyl, jako by nebyl býval vůbec byl. Kundera to připomíná pořád: Hlavní je vygumovat dějiny. Co nebylo, nebylo, a šmytec. Jakmile začnete vysvětlovat – dětem ve škole, soudruhům na schůzích, obyvatelstvu ve sdělovacích prostředcích, policajtstvu a vojsku –, že žil, byl, vládl, staly se chyby, soudruzi, jistě jste slyšeli o kultu osobnosti, ale naštěstí, strana, hned, tedy ne docela hned, ale skoro, vlastně ne skoro, ale málem – dříve nebo pozdějc se zapletete a jste na nejlepší cestě k průšvihu, a tudíž i do háje. Nic nepomůže, že se děti, ani soudruzi, ani obyvatelstvo, ani policajtstvo a vojsko už dávno na nic neptají a dávno si zvykli, že nic nesouvisí s ničím. Zapletete se i tak. Kdyby se někdo zeptal, bylo by to vlastně lepší, seřvalo by se ho, a bod programu by se tím bojově zlikvidoval. Ale nikdo se nezeptá, nikdo se na nic nemusí ptát, protože všichni vědí, a právě to věci strašně komplikuje. Lid je nezkušený, politicky nevyspělý, bylo by na jedné straně třeba, ale na druhé straně je ještě záhy, možná by nepochopili. A copak lid, děti, soudruzi, obyvatelstvo, to by nebylo ještě to nejhorší, ale co kdyby třeba nepochopilo policajtstvo, a vojsko. Není to sice jejich obor, samozřejmě, ale právě proto je třeba, aby zrovna v jejich prostorných hlavách v dokonalém, perfektně fungujícím a nikde nezadrhávajícím systému a pořádku nic nesouviselo s ničím. Takže radši nic. Nejlepší historie je pořád historie vymazaná.

A přece. Moskevský taxíkář si třeba přilepí Stalinův obrázek na zrcátko. Obchod stalinskými ikonami je jedním z nejlépe vzkvétajících odvětví soukromého domáckého průmyslu v SSSR. Toho taxíkáře lze pochopit. Naznačuje zákazníkům, že nemá rád chuligánství, že je pro pořádek, ne abyste si mysleli, holomci, že zmizíte bez placení, nebo že se mi vyblijete na sedadlo. Tady se podívejte, takhle vás skrouhnu. V pořádku, ne? Jenže potíž je, že oni přece jen občas, a stále častěji zmizí bez placení nebo se vyblijí, ničeho se nebojí, svoloč, to není jako tenkrát, kdy i taxíkář byl pán, jako každý, kdo měl čepici a ruku na službách jakkoli nedostatkových (tedy většině).

(...)

Taxíkářovy problémy možná soudruh Andropov vyřeší, možná ne, ale co s těmi ikonami? Lidi za to nemůžou, že jim nejdřív vzali jednoho pámbíčka a pak i druhého. Ti, co si toho prvního nikdy vzít nedali, těm je ještě hej. Tváří se jako občané, jako soudruzi, a když je jim úzko, mají se ke komu utéct, a kdo za nimi může? Ale co ti, co nemají jednoho ani druhého? Že ten náhradní stvořitel, k němuž se modlili, kterému stavěli oltáře a nosili oběti, jehož jméno vyzpěvovali a s jehož jménem na rtech umírali, jak tomu bylo od věků, byl krutý, necitelný k lidskému utrpení, přísný až za hrob, nelidský jako ... – božstvo? Však právě. Jakýpak pámbů, prosím vás, byl Nikita Sergejevič, dej mu…, anebo ten po něm, jak se jmenoval? Všichni nejvyšší bohové jsou ostatně krutí a jejich jméno se ne nadarmo vyslovuje v bázni. A když jste nám nedokázali dát jiného, nevyčítejte nám, že si vyšíváme, malujeme, modelujeme jeho ikony. Někteří jsou přitom mladí, myslí jenom na to, že se vybudoval průmysl, vyhrála válka. Že to stálo, co to stálo, to je už tak moc nezajímá. A dobře, že je to nezajímá, protože kdyby je to zajímalo, bylo by to horší, zas by se muselo vysvětlovat. To snad radši ty ikony.

Pak jsou tu ještě ti, co v tom mají mládí, kariéry, doby, kdy se aspoň trošku hřáli u toho velkého ohně jediné pravdy a jediné moci. (...) Ale tihle nejsou důležití. Ti s ikonami jsou. A bude jich čím dál víc. Samozřejmě, je tady vycpaný Lenin v mauzoleu. Zakladatel, kterého lze ztotožnit s ideálem a oddělit od velké části toho, co následovalo, i když to není vždycky snadné. Jenže mezi jeho smrtí a dneškem leží už víc než půl století, a v tom půlstoletí se jaksi ztratilo třicet let. Časem je bude nějak třeba vyplnit, ucpat tu mezeru, zarovnat, zajistit kontinuitu. Řeknete, že to není jen Sovětský svaz. Že tenhle mrzutý problém, byť v kratší variantě, mají všechny takříkajíc socialistické země. Fakt. Však také, kdykoli se něco semele, hned se to svalí na ta léta, která většinou nemají jméno, ale kterým se přece jen občas říká stalinská. Maďaři zkusili problém vyřešit, díru v dějinách ucpat, vzít ta léta na sebe, říci, bylo to zlé, dělali jsme hrozné věci, plivněte si po nás, chcete-li, ale je to naše historie, aspoň jsme ji pojmenovali, a uznejte, že teď žijeme jinak. V jistém smyslu to funguje, píší se knihy, dělají se filmy, a i když na důsledně konkrétní historii dosud nedošlo, díra už tak nezeje, není tak černá. Jaksi se stalinismus i odpovědnost za něj pomaďarštily, Sovětský svaz se z toho vynechal, a nějak se i s tou polopravdou žije líp než s vygumovanými léty beze jména, která se v malé zemi ostatně vždycky gumují hůř.

Poláci, Češi, Rumuni to však jaksi nepochopili, Sovětský svaz ze své stalinské praxe vygumovat nedokázali, nebo nechtěli, a tak zatím musí dál gumovat sami sebe. Přitom je třeba uznat, že se tam od smrti… Sergeje Prokofjeva nakupila řádka dalších problémů k radýrování, takže na to už mají celou armádu odborníků. Ale co s tím vším v Sovětském svazu, co s tou mrtvolou, která ne a ne zmizet, a která pořád straší, třebaže se systém za těch třicet let ve své podstatě nezměnil a ke strašení není tedy vlastně důvod? Někteří říkají, zlikvidujte strašidlo, jako Němci nakonec zlikvidovali Hitlera. Učte o něm ve školách, pište o něm knihy, nechte lidi, ať se vymluví, a bude po strašidle. Jenže to nejde. Nejenom proto, že by to chtělo jiný systém, jinou politiku, že by se tím ohrozilo všechno, co dělá Sovětský svaz Sovětským svazem. Už jednou tu ta hrůza obešla, a Andropov se nejmenuje Nikita Sergejevič. – Je tu však ještě druhý vážný důvod. Hitler válku prohrál, Stalinův SSSR naopak. Hitler převzal Německo v hlubinách krize a odevzdal je v troskách. Za Stalina se SSSR stal ze zaostalé, zpustošené země zemí průmyslovou, a systém který zavedl, vyzdvihl Sovětský svaz na místo druhé světové vel-moci. Stalina můžete zamlčet, ale ne vygumovat. Aby se o něm mohlo otevřeně mluvit, bylo by nejdřív třeba vrátit ho do mauzolea ruských dějin. Tahle doba samozřejmě ještě nepřišla (nezapomínejme, že Napoleonovi to taky trvalo skoro půl století). Ale jednou asi přijde, jak o tom svědčí i ty ikony, které si neobjednala vláda, ale jež vyrábí lid.

Strávit Stalina, se vším všudy, včetně jeho návratu do ruské historie, je paradoxně asi -jeden z předpokladů dalšího vývoje Sovětského svazu. Kdy a jak k tomu dojde, nelze předpovídat. Až do té doby, a ani potom, nelze však jinak než myslet na svědectví Solženicynovo a tolika jiných o tom, jaké nadšení zpráva o té smrti vyvolala mezi milióny těch, které k smrti přímo či nepřímo odsoudil.

Pseudonym DALIMIL, LISTY 2/1983, roč. 13, duben 1983, strana 11nn; z digitálního archivu Dušana Havlíčka.

A. J. Liehm

Obsah Listů 2/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.