Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 2 > Wanda Heinrichová: Nohy drnkají o natažené drátky rovnoběžek

Wanda Heinrichová

Nohy drnkají o natažené drátky rovnoběžek

Básníci a jejich místa (26)

Mnoho mých básní vyrůstá z konkrétního místa, a to doslova: první verš či verše přestavují

jakousi startovací dráhu, skokanský můstek, z něhož se do poezie odrážím. Zato však jen málokdy u tohoto místa zůstávám, v básních se obvykle prolíná míst několik, jedno vyvolává představu druhého, až vytvoří další „skutečnost“. Geografický rozptyl v rámci jednotlivých básní je u mě vlastně principiální, „pohyb “ v nich má charakter přesunů, které zahrnují i skoky v čase. Rozjezdová dráha básně bývá „suchá“ - suchost, vyprahlost silnic, štěrku, co se drolí pod podrážkami, mi splývá se smutkem a jeho překonáváním, s počátkem cesty. Mé mentální putovaní směřuje často od sucha k vodě, k nejbližšímu moři někde na severu, táhne mě to k opuštěným pobřežím, k volnému výhledu na masy vody.

Začátek básně „severní nádraží“ zaznamenává tento pohyb explicitně: „pusta se vlévá do studených moří“. Maďarská pusta, země vklíněná do vnitrozemí, kousek od mého rodného Slovenska, se jakoby pohybem vlaku přesouvala k moři. Tato báseň ostatně představuje kvintesenci nutkavého pendlování, zachraňujícího pohybu. Sucho počátku druhé básně je inspirováno úvodem Gombrowiczova Kosmu: z vyprahlých, trochu děsivých, smysly přesto šimrajících končin opět osvobozující úprk „vzhůru po mapě k okrajům pevniny / ke křídovým břehům k vlně“.

V „elegii“ se vracím ke svému ranému zážitku, v šestnácti letech jsem měla snad poprvé „pocit básně“ - v tenkrát zchátralém ruském Petrodvorci. Na jeho okraji bílé klavírní křídlo zcela pokryto racčím trusem, podobně i koncertní podium jako talíř vsunuto do mořského zálivu. Mlha, racčí křik, hrůza. Především však neutišitelná nostalgie, která se vynořuje ještě po víc než dvaceti letech v rakouském Steinu u Kremže a ve vídeňské kavárně, kde báseň končí.

Nostalgie po Slovensku se o mě pokouší jen zřídka, v burgudském městečku Sens se tak stalo banálně při pití aperitivu Suze; ten se vyrábí z kořene žlutého hořce - a hořec je magická rostlina v karpatských výběžcích. V těch krajích, v Kremnici, kde jsem u babičky trávila všechny prázdniny, končí komplexnější báseň „vize“: z volného citátu grimmovské pohádky se v ní rozvíjí série přemístění - pařížské ulice, terasa naproti náměstí Place Colette, pak skok do dětství, do opuštěné školy v rakousko-uherském stylu, příliš velké na městečko, které dávno ztratilo svůj zlatý lesk, ne však tajemství.

severní nádraží

pusta se vlévá do studených moří
železniční násep vratký vor
v srpnu trsy suché trávy mávaly
vyjížďkám k městečkům na Labi
teď nic jen peron okraj všeho
skokanský můstek
třeba do fousaté anekdoty
s Kohnem pendlovat
mezi Vídní a Berlínem
chybí víc než sto let
k rozhodnosti Tolstého Anny
po schodech sestup do haly
na zdech kachlíky
a na lavičkách tlejí
homole v kabátech od Armády spásy
neminu kráter opodál
budoucnost vykotlaný zub

za Otakarem Lebedou

sucho
vzdor občasným dešťům sucho
město se drolí pod sandály
v písek vyprahlý venkov
nohy drnkají o natažené drátky rovnoběžek
při běhu vzhůru po mapě k okrajům pevniny
ke křídovým břehům k vlně

a opět suchozemí
ve výšce Lebedův obraz:
prkna pavlač prádlo na šňůře vlahé hmotné plátky
jak svaté hostie klesají na jazyk
za zády rybník

elegie

sotva rozeznáno vše se vyjevilo
už tenkrát jako na talíři postranní
podium v Petrodvorci vsunuté do směsi
mlhy a moře pod vrstvou ptačích

výkalů mramor a taky bílé koncertní
křídlo párkrát padělaná relikvie
v mžení vynořují tragické bytosti
hlavy z vody natahují ruce k stéblu

k mému nalomenému pohledu nutně
nechtějí být zachráněny na rtech mi vi-
sí nahluchlý vrchní v nehybném výrazu
anglického sluhy (lord šel dávno plajte)

ulpívá střep bývalý glanc

Sens

výstižně neúměrná katedrála
maloměstské náměstí
řeč splývá s deštěm a chuť Suze
z pařížských bister zdá se
až tady nabývá
smyslu
posledním vláknem kořene
dohmátne alpský hořec ke Karpatům
a stará burgundská fena se na chvíli
přitulí přestane se třást
než opět odběhne
nejjemnější Francouzka

vize

královna šila u okna
a jak tak šila
pohlédla na sníh venku
píchla se jehlou do prstu
tři kapky krve padly do sněhu

čerň okenního rámu
červená a bílá
vypadaly tak krásně
že si pomyslela:
ach kéž bych -

přeju si to co mě obývá:
černoščin účes zezadu
vysoký lesk
pach dehtu ve strouhách
po skluzu hřebenu

napomádovaný magnet
mě vláčí ulicemi
k Place Colette plaskolet!
asfalt rozlitý do dáli
asfalt! asfalt!

náměstí z výše terasy:
lunapark večerní autodrom
plátěné stříšky nad vchody hospod
pouštějí červeň do ledovců do fasád paláců
je třeba opět zavřít oči zhluboka se nadechnout

čpavku připomenout si jeho chemický vzorec
pravotočivost a levotočivost kyseliny vinné
police v laboratoři makety orbitalů
elektrony a jejich předpokládané dráhy

spin

prázdné dlouhé chodby
kabinety preparáty s inventárními čísly
z přízně školníka octnu se tady uprostřed léta
na erárním klavíru přehraju pár etud
a pryč

napříč městečkem do stodoly
na střeše se vaří tér důvěrné
pachy na pusté půdě pavučiny trámy
dřevený rám okna struktura letokruhů:
nevyčerpatelný labyrint

Wanda Heinrichová (1968) se narodila v Žilině, od roku 1988 žije v Praze. Studovala nejdřív několik semestrů medicínu, později germanistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Vyučuje v jazykové škole a je redaktorkou recenzní rubriky časopisu Tvar. Její výbor a překlad poezie německého básníka Durse Grünbeina vyšel v roce 2008 v nakladatelství Opus pod názvem Lekce lební báze. Překlady, recenze a vlastní poezii publikovala v časopisech A2, Kontexty, Psí víno, Souvislosti, Tvar, Weles, na serveru iliteratura atd. V roce 2011 jí v nakladatelství Literární salon vyšla básnická sbírka Nalomenou.

Obsah Listů 2/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.