Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 3 > The Beastess: Pýcha a předsudek

The Beastess

Pýcha a předsudek

Lékařkou v Británii III

O národní hrdosti

„Ty jsi vynikající lékařka, jenom tě musíme poangličtit,“ řekla mi má první nadřízená v Británii s úsměvem a současně vší vážností, asi jako by dávala výchovnou lekci roztomilé a nadobyčej inteligentní opičce, kterou je nicméně třeba konečně naučit jíst příborem. Myslela to dobře. Myslela to tak, že oni, Angličané, jsou nejlepší na celém světě, a dokonce tak hodní, že dovolí i vybraným exemplářům jiných ras či národů naučit se být skoro stejně dobří jako oni. Ušlechtilá blahosklonnost z ní jen čišela.

Netušila, že existují části světa, které jim dokonce ani v předminulém století nepatřily a jejichž obyvatelé nepovažují okurkové sandwiche s bramborovými lupínky za vrchol kulinářského blaha. Možná se jí v té době ještě ani nedoneslo, co si myslím o britské zdravotní péči a korupci v jejím vlastním trustu. A proto ji moje odpověď I do not wish to be anglicised (Nechci se nechat poangličtit) mírně řečeno šokovala.

Jak funguje britské zdravotnictví, jsem se pokusila načrtnout v článcích s názvem Než odejdete v číslech Listů 6/2012 a 1/2013. I ty čtenáře, které lékařská péče nezajímá, by však mohly pobavit některé jiné mé postřehy z říše, nad níž slunce nezapadá. Velmi legrační například je, co si Angličané, respektive Britové myslí o nás. O nás „Východoevropanech“ musím bohužel říci, ač nerada, protože se za „Východoevropanku“ v žádném slova smyslu nepovažuji. Pro poddané Její Výsosti Alžběty II. je však naprostou většinou obtížné například Čechy z masy „Východoevropanů“ jakkoli extrapolovat. Potěšte tedy svou slovanskou duši souborem pozoruhodných výroků převážně univerzitně vzdělaného obyvatelstva, které mi nejvíce utkvěly v paměti. Všechna prohlášení či minirozhovory jsou autentické, nikoli upravené na efekt.

Řekli o nás

„Muselo to být strašné projít v tvé vlasti genocidou,“ lituje mne téměř padesátiletá „vysokoškolsky vzdělaná zdravotní sestra“ (absolventka bakalářského studia na jedné z londýnských univerzit), nyní pracující v dvousettisícovém městě. „Co myslíš genocidou?“ ptám se nejistě, zda nenaráží na události 2. světové války (kterou jsem ovšem nezažila). „No přece Srbové a Chorvati, Kosovo a to všechno,“ upřesňuje vysokoškolačka. „Já jsem Češka,“ naznačuji jemně omyl. „No, já přesně neznám všechny ty národy v Jugoslávii,“ omlouvá se má soucitná kolegyně. „Víš, jsem dobrá ve vědě (I am good in sciences), ale ne v zeměpise.“

„No a jak to děláte u vás v Sovětském svazu?“ ptá se mě povýšeně, ale nikoli ironicky pětapadesátiletý sociální pracovník s magisterským titulem, když se podivuji některým zvláštnostem britského detenčního řízení, „zavíráte je (psychiatrické pacienty) hned do klecí?“ „Sovětský svaz už neexistuje a já jsem navíc Češka,“ koriguji ho. „No ale Československo bylo součástí Sovětského svazu, ne?“ pokračuje pan magistr zcela vážně. „Už nejste? Teď se to celé jmenuje nějak jinak, Rusko?“

„Mluvíte moc dobře anglicky,“ chválí mě taxikář, bývalý příslušník britských námořních sil. „No jo, ale to musíte, že, když Británie je velmoc, že jo. Odkud jste? Z České republiky? A máte tam vůbec vlastní jazyk?“

„Jak to, že jsi nestudovala z anglických učebnic?“ vyzvídá britská kolegyně-konzultantka (nejvyšší britská klinická hodnost), původem z Indie. „Máme vlastní učebnice, české,“ vysvětluji. „Ó!“ nevěří mi britská občanka, „a kdo je napsal?“ „Naši čeští profesoři,“ usmívám se. „No ale oni se to museli naučit v Anglii, ale stejně jste dobří, že si to přeložíte do vlastního jazyka, to my v Indii nemáme.“

„Podívám se vám na přesnou anglickou definici té diagnózy na internetu, mám tady jen českou verzi Mezinárodní klasifikace nemocí,“ omlouvám se britské adeptce psychiatrických konzultantských zkoušek. „Jak prosím?“ diví se mladá žena, „vy máte svoji vlastní verzi Mezinárodní klasifikace nemocí?“ „No ano, jistě, máme český překlad, chci jen, abyste tu definici ovládala podle oficiální anglické verze, protože můj zpětný překlad nemusí být doslovně přesný,“ vysvětluji. „To jsem nevěděla, že Mezinárodní klasifikace nemocí byla přeložena i do takových jazyků,“ pokračuje intelektuálka z vyšší střední střídy, „tak do francouzštiny možná, ale jinak?“ „A jak bychom se tu klasifikaci asi naučili, kdyby nebyla přeložena?“ napovídám jí. „No, z anglické verze přece!“ září sebejistotou ona. „U nás ale nemluvíme anglicky, mluvíme česky,“ vzdělávám ji dále. „Hm, doma možná, ale na univerzitě snad musíte mluvit anglicky, ne?“ dostává se mi na oplátku poučení.

„Češi mají zajímavé zvyky,“ informuje mě vážený profesor psychologie z univerzity v Nottinghamu. „Tedy spíše Češky. Pořádají prý soutěže, při nichž měří rozměry své ,intimní anatomie‘ pomocí okurek. Můžete mi to přiblížit?“ (Pozadím tohoto výroku nebyla zřejmě skutečná nevzdělanost, ale pouhá směsice sexismu a šovinismu, který si v politicky korektní Británii mohou lidé dovolit jen v soukromí vůči „odpadu z Východu“. Vůči asijským a africkým přistěhovalcům nikoli – ti by je žalovali).

Manželský pár, oba středoškoláci narození těsně po válce, vzpomíná během přátelského oběda na své dětství v padesátých letech, kdy „neměli televizi a místo toaletního papíru používali noviny“. „A vy jste doma měli televizi a WC papír?“ ptá se mě žena. „No, víš, já jsem se narodila v roce 1969,“ mumlám. „No, jo, ale vy jste za komunistů měli velkou bídu, tak se ptám, u vás to je přece všechno hodně pozadu,“ vysvětluje mi ona své myšlenkové pochody. Nějak s mi nechce zabíhat do detailů, že na toaletní papír se někdy i v sedmdesátých letech stávala fronta, ale vtom se do konverzace vkládá muž, znalec 2. světové války. „To víš, že tam mají bídu,“ ubezpečuje manželku, „vezmi si, jak je Rusové za války zválcovali, tam nezůstal kámen na kameni“. O skutečném průběhu války, natož například o Mnichovu, nemá zjevně ani páru, přestože je nadšeným čtenářem válečné literatury (2. sv. válka se v myslích mnohých Britů odehrávala výhradně během „Blitzu“ a „Bitvy o Británi“, na kterážto témata vycházejí stále nové a nové publikace, nabízené v domácích slevových katalozích).

Jsem pozvána na večeři do domácnosti lékařky-konzultantky a absolventa bakalářského studia filozofie v Londýně, oběma je něco přes čtyřicet. Jsem považována za milého hosta a můj „východoevropský“ původ vzbuzuje zjevné sympatie. Během přípravy večeře má pan filozof potřebu dát mi najevo, jak dobře zná podmínky, z nichž jsem vzešla. „Já jsem žil v osmdesátých letech několik měsíců v Praze, měl jsem tam děvče. Ona byla dcerou diplomata, ale bydleli někde na sídlišti v paneláku – no, hrůza, to se nedá popsat. V celé Praze nesvítila v noci ani jedna lampa, na ulicích všude díry, středověk. Než se z toho vyhrabete, to bude ještě dlouhá cesta.“ V tomto duchu pokračuje dalších dvacet minut. Postřehy z našeho hlavního města, které popisuje, jsou tak neuvěřitelné, že připomínají pseudologia fantastica (psychiatrická porucha s českým názvem bájná lhavost). V závěru mu snad už ani jeho žena nevěří, že v Praze vůbec kdy byl, natož tam s někým chodil. Za svého manžela se evidentně stydí a při večeři se snaží napravit situaci: „Ty musíš být jistě velmi vzdělaná, všechna ta vynikající česká literatura – Kafka, Tolstoj... četla jsi je?“

„Věřím, podle toho, jak to popisujete, že Praha může být krásná,“ usmívá se zdvořile moje sekretářka. „Však se tam zajeďte podívat, víkendové pobyty nepřijdou draho,“ odpovídám lehkým konverzačním tónem. „Ó, ne, to ne! Do těch zemí já bych nikdy nejela, to ne!“ neskrývá nóbl dáma zděšení.

„Česká republika, jo, jo, potkal jsem nějaké kluky v Afghánistánu,“ povídá mně asi pětatřicetiletý knihvazač, který se odtamtud před časem šťastně vrátil. „Ti byli úplně tupí, no jo, všechno jsme je museli učit. Neznali ani záchody. Ale vy jste se tady už koukám zcivilizovala.“

Pracovna ředitele zdravotního trustu v Plymouthu, kam jsem se po několika měsících práce na dobu určitou přišla zeptat na možnou perspektivu trvalého zaměstnání. Rozhovor se odehrává mezi čtyřma očima. „Nu ano, já uznávám, že vaše klinické schopnosti jsou skutečně skvělé, vedete si velmi dobře, i když... Nemáme na to vlastně žádný formulář, jak to ohodnotit... Víte, budu upřímný, my si myslíme, že lidé z Východu (Eastern Europeans) by neměli být stálými konzultanty (=zastávat naše nejvyšší klinické posty se smlouvou na dobu neurčitou). Možná bychom zvážili nějaký další zástup...“

Oficiální kurs britské Královské koleje psychiatrů (Royal College of Psychiatrists) pro začínající a zahraniční konzultanty. Hovoří zástupce Královské koleje. „U britských konzultantů nevyžadujeme ani tak klinické schopnosti. Nějaký klinický základ, to ano, ale to je samozřejmost. Nám jde především o osobní vlastnosti, manažerské kompetence a schopnost pracovat v souladu s naší politikou (policy). Měli jsme tady uchazeče z Východu (potlačovaný smích), který se nám u přijímacího pohovoru chlubil, kolik je schopen zvládnout práce, kolik pacientů ošetří během služby apod. (poslušný smích publika). Říkal dokonce, že práci s pacienty miluje... (znovu smích). Nepochopil vůbec, jak my tady v NHS (britském státním zdravotnictví) pracujeme. Léčení pacientů, to můžete vždy delegovat na jiné členy týmu; my od našich konzultantů chceme, aby chápali strategii trustu a byli ji schopni pozitivně komunikovat těm dole. Je to hra, to všichni víme, ale má jednoduchá pravidla. Jen lidé z Východu to, zdá se, nejsou schopni pochopit“ (smích a potlesk).

Vánoční večírek manažerů a konzultantů zdravotního trustu v jižní Anglii. Všichni jednomyslně vyjadřují upřímný obdiv a úctu nepřítomnému profesorovi neuropsychologie. Pana profesora shodou okolností znám z přednášek v jiné části Británie. Je to skutečně vysoce inteligentní vědec, brilantní řečník a, mimo jiné, krásný a šarmantní muž. „Věděli jste, že profesor Zeman je Čech?“ vmísím se opatrně do hovoru. Chvíli pauza, všichni jsou zaskočeni. „Jak to myslíte, Čech?“ zeptá se mě pan ředitel (který je přesvědčen, že lidé z Východu by opravdu neměli...). „Nu, Čech, jako já,“ usmívám se sladce, „jeho rodiče emigrovali do Anglie za války – tak mně to alespoň řekl.“ Rozhostí se trapné ticho, z něhož vysvobodí přítomné příslušníky britské privilegované vrstvy až bodrý smích pana ředitele: „Inu, vy Češi, zdá se, máte za ušima!“

Zasmáli jste se doufám také. A teď možná ze sebezáchovných důvodů hledáte nějaký důkaz, že tato „minireportáž“ není objektivní. Jistě jsem vybrala jen ty donebevolající příklady nevzdělanosti, tuposti a arogance. Spousta lidí se určitě chová úplně jinak. Nakonec, máte své vlastní zkušenosti a nikdy jste si žádné přezíravosti ze strany Britů nevšimli. To, že občas umístí Prahu do Vídně (nebo do Moskvy...) je přece normální, a vlastně roztomilé. Kolik našich lidí ví, na které rovnoběžce leží Londýn... Jsme malinká zemička, bez významu pro kohokoli, proč by o nás měli mít zájem. A nakonec – v lecčems mají přece pravdu! My jsme přece nekulturní, zaostalí, závistiví, zbabělí, provinční a líní! Chybí nám úroveň, že. Stačí se přece podívat na naši politickou scénu a kam to naše země dopracovala po dvaceti letech svobody.

Tak tedy zaprvé:

Tyto výroky a postoje nejsou naprosto ničím výjimečným. Mám jich v zásobě mnohem více, než by absorboval jeden článek v časopise: zásobu trapnosti nejméně na dvě dekády. Příslušníci těch nejvyšších a nejvzdělanějších tříd umějí své pocity a názory pouze lépe skrývat za příslovečný anglický stiff upper lip („ztuhlý horní ret“). Z příkladů ovšem vidíte, že i gentlemani z upper middle class (jako nottinghamský profesor či pan ředitel z Plymouthu), pokud se ocitnou mimo svůj běžný sociální kontext a kontrolu všudypřítomné korektnosti, vám vpálí svůj skutečný názor nemilosrdně mezi oči a ještě se budou sadisticky pást na vaší bezmoci, protože na některé invektivy jednoduše není co slušného říct.

Za nyní více než pět let života v Británii jsem díky charakteru své profese, častému stěhování apod. poznala stovky různých lidí z rozdílných sociálních vrstev. Osobně jsem se setkala pouze s jedním, jedním jediným případem skutečné absence jakýchkoli předsudků nejen vůči „Východoevropanům“, ale vůbec všemu „neanglickému“. U dotyčného jde však o zcela unikátní osobnostní dispozici. A i on mi ve stadiu pokročilé důvěrnosti sdělil, s jak stuporózním odporem svého okolí vůči svému vztahu s „holkou z Východu“ musel bojovat. Všechny ty Rusky a Polky (Češky nerozlišují) totiž pochopitelně přijely do jejich prosperujícího impéria jedině a pouze proto, aby se výhodně vdaly.

Ano, zažila jsem, že se ke mně lidé chovali hezky. Mnozí z nich mi byli ochotni i hodně pomoci. Bylo to však vždy s onou blahosklonností „bohatého a moudrého strýčka“ vůči roztomilému zvířátku z pralesa, kterou zmiňuji na začátku. „Pojď, my ti ukážeme, jak se to dělá, na, tady máš sandwich, to u vás doma nemáte, no, pochutnej si!“ V mém prvním místě jsem byla tak oblíbená, že mě překřtili na pet consultant („pet“ je výraz pro domácího mazlíčka). A to bylo moje štěstí, poněvadž kdybych se hned na počátku své britské dráhy setkala s onou krutější variantou anglické arogance, pravděpodobně bych nepřežila ani prvních pár měsíců.

A nyní za druhé – otázka na tělo:

Co si skutečně myslíme sami o sobě my, Češi, Moravané, případně i Slováci (a pár sentimentálních Čechoslováků)? Že jsme nekulturní, barbarský, „méně vyspělý“ póvl, který přežívá na scéně dějin jen díky benevolenci kulturních gigantů Východu i Západu? Vystrašení, servilní, nedostačiví, bez hrdosti?

Vezměme druhou světovou válku, například. Většina lidí se sice zřejmě shodne, že s trochou více hrdosti jsme tu už vůbec nemuseli být, současně se však budou potichu i nahlas stydět za to, jak jsme byli malí, neschopní se bránit, neschopní ovlivnit chod světových dějin... Bude se mluvit o zbabělcích, kolaborantech atakdále. Chyba je rozhodně především v nás.

To Britové na to jdou jinak. Abychom zůstali u příkladu 2. světové války, dovolte citaci z knihy britského autora (irského původu ovšem!) Johna O’ Farrella An Utterly Exasperated History of Modern Britain (Naprosto zběsilá historie moderní Británie):

„(...) a tak se stalo, že se Britové vynořili z války s pocitem obrovské pýchy (...) Britské instituce byly, zdá se, výsledkem války plně rehabilitovány (...) Vládní úředníci nevěšeli v roce 1945 hlavy hanbou a neříkali: ‚Jaká totální katastrofa! Jak jsme to mohli dopustit?‘ Ministerstvo zahraničí se neptalo: ‚Proč naši hoši tomu chlápkovi Hitlerovi věřili tak dlouho? Proč jsme nebyli na válku vůbec připraveni?‘ Armáda se neptala, proč nevyhrála ani jednu bitvu, dokud se k válce nepřipojilo Rusko a Amerika; novinářů se nikdo neptal, proč tolik z nich ve třicátých letech Hitlera podporovalo; soukromé školy se nepostavily čelem ke svému selhání a nepřipustily, že jsou zodpovědné za generaci politických lídrů nasáklých katastrofální kombinací nejsprostší arogance a naprosté ignorace života v Británii...“

Vidíte? Ať se děje, co se děje, ať je jejich přínos světu z objektivního hlediska jakýkoli, Britové, a z nich nejvíce Angličané, o sobě nepochybují. Že ne všechno je u nich doma až tak košer, jim musí připomenout irský satirik.

Sebereflexe tohoto typu je u Britů skutečně vzácná. Jistěže se najde pár jasnozřivých intelektuálů schopných odolat kulturnímu tlaku „neomylnosti“ a neoddiskutovatelné nadřazenosti nad zbytkem světa. Ovšem abys pohledal. Knihy, jež Britové sami o sobě píší, ať už historické, lingvistické nebo sociálně – antropologické apod. jsou – alespoň ty „populárně naučné“ – neuvěřitelnou exhibicí předpojatého samožerství. Ti konzumenti, kteří nejsou zvyklí příliš přemýšlet, pak pod jejich vlivem plodí takové perly, jako že nás Rusové během 2. světové války připravili o veškerý WC papír.

K tomu, aby se kulturní vliv projevil v celé své kráse, není ovšem třeba číst knihy. Voják v Afghánistánu se skutečně těžko mohl potkat s příslušníky naší armády, kteří by „neznali ani záchod“. Buďto je nerozeznal od domorodců (což není vyloučeno – je to všechno tak nějak na východ od nich, že), nebo, a to pravděpodobněji, jsou stopy všeobecného pohrdání vším cizím (a východním zvláště) vyryty v britských mozcích tak hluboko, že se zkrátka při každé příležitosti zaplní libovolným obsahem, danému jedinci blízkým. Záchod nebo dcera diplomata – každopádně to bylo něco ošklivého, zaostalého, a opravdu k smíchu. Ještěže jsme zde, abychom svět poučili a spasili.

Jinými slovy, obraz Britů ať už o sobě samých či „těch druhých“ má s realitou pramálo společného. Nevychází z autentické zkušenosti ani racionální a kritické analýzy faktů, nýbrž z kolektivní pýchy a rigidních myšlenkových vzorců. A to velmi často dokonce i tehdy, když je prezentován tradičně uznávanými institucemi, jimž jsme ochotni věřit více než panu faráři v nedělní škole. Stará dobrá BBC, Timesy, slavné univerzity... Nepochybuji ani chvíli, že pan profesor dává někde v Nottinghamu k lepšímu další historky o tom, jak musel jednu Češku naučit, že okurky se v civilizovaném světě dávají do sandwichů...

Nuže, Češi a Moravané, aj bratia Slováci, jak sami sebe vidíte?

Trpíte komplexem méněcennosti z toho, že bydlíte v paneláku? Nastěhujte se do anglického council flat (obecního bytu) nebo prefab semi (miniaturního prefabrikovaného „rodinného domku“, jejichž nekonečné řady jsou na pohled ještě ohyzdnější než naše betonová sídliště). Můžete si do něj koupit v místním Tescu televizi značky Technika a při zprávách BBC se kochat tím, že manžel ministryně vnitra používá její poslanecké náhrady (=vaše daně) k nákupu soukromého porna. Krabice od vína se vedle toho budou jevit skoro decentní. Možná vám ovšem více vadí ty větší skandály a korupční kauzy: IPB, Promopro, Kožený, Krejčíř, amnestie atd. Buďte v klidu. O miliardových podvodech a daňových únicích finančních magnátů a bankéřů z londýnského City ani o zákulisních politických čachrech v Downing Street se v televizi určitě nikdy nedovíte. Ještě tak nějaká ta novinářská aféra s ilegálními odposlechy nebo drobné bankovní machinace s ratingy.

Jediným skutečně bytostně prožívaným problémem vaší nové vlasti bude (krom nenáviděného členství v EU), jak zatočit s těmi nevzdělanými imigranty, již berou práci statisícům vysoce kvalifikovaných britských občanů na sociálních dávkách. Jinde soudruzi chyby nenacházejí.

Jen sem tam nějaký satirik postřehne něco takového jako John O’Farrel v již citované knize:

„(...) a tak byly další dekády svědky toho, jak Británii předhánějí země, jež byly v roce 1945 v daleko zoufalejší situaci, ale alespoň si toho byly vědomy (...)“

Ve statisticky měřitelných ekonomických ukazatelích prosperity, jako je HDP a podobné od reality odtržené konstrukty, můžeme, pravda, zrovna my jen těžko soutěžit. Přesto máme nepoměrně estetičtější architekturu, kvalitnější domy, cesty, divadelní představení, vodovodní baterie, boilery i ložní prádlo, vzdělanější lékaře a učitele, šikovnější instalatéry, chutnější kuchyni..., a to všechno přes čtyřicet let komunistického režimu. Z mého pohledu se mi v každém případě jeví, že v lecčems jsme byli – bez ohledu na režim – lepší už dávno, dávno před pětačtyřicátým. V pokoře, skromnosti, sebekritice, upřímnosti, otevřenosti novému, schopnosti učit se, přirozené úctě k druhým, smyslu pro krásu...

Navíc umíme česky. Kdyby Angličané uměli naši řeč, možná by svět vypadal úplně jinak.

The Beastess (1969) vystudovala LF MU Brno. Třináct let pracovala jako psychiatryně v ČR a další čtyři roky ve Velké Británii, kde žije dodnes.

Obsah Listů 3/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.