Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 3 > Adam Michnik: Židovský problém s pamětí

Adam Michnik

Židovský problém s pamětí

Paměť a politika. Cesta historika Šoa

Paměť je požehnání i prokletí národů s tragickými dějinami. Velí: máš-li na výběr lásku ke svému národu, anebo pravdu o něm, vol lásku. Raul Hilberg volil pravdu.

I.

V dobách již prehistorických, před rokem 1968, jsme se se skupinou přátel často setkávali, abychom diskutovali o historii Polska a nápravě světa.

Hovořili jsme o tom, co jsme považovali za nejdůležitější: o paktu Ribbentrop-Molotov, o katyňském zločinu, o velkých stalinských procesech a lágrech na Kolymě, o Varšavském povstání a maďarském povstání z roku 1956, o polském Říjnu (1956), Gomułkovi a Chruščovovi. Nepamatuji si ani jeden rozhovor o vyhlazení Židů.

Pokud byly tématy Gulag a Kolyma, pak Auschwitz a Šoa byly zapomenuty a opomíjeny, byly jakoby už vstřebané, jaksi nezajímavé. Po letech jsem pochopil, že to nebyl výhradně problém okruhu mých přátel. Po válce jako by bylo vyhlazování Židů – všude, nejen v Polsku – zapomenuto.

Státy Západu zajímala studená válka se Sovětským svazem. Nový nepřítel – třebas včerejší spojenec – odváděl pozornost od nedávné příšerné minulosti plynových komor Treblinky. Sovětský svaz vyhlásil již v roce 1945 – Stalinovými slovy –, že největší oběti ve válce s Hitlerem přinesl ruský národ, a právě jemu patří první místo na seznamu mučedníků. Jiné národy – včetně židovského – se odmlčely ve velikém moři sovětského „internacionalismu“. Veškeré publikace o Šoa byly v Sovětském svazu zablokovány.

Poláci oplakávali vlastní – polské – oběti; zřídka a neochotně – zvláště po roce 1948, když se postupně likvidovaly židovské instituce – se vzpomínalo na Židy, kteří zmizeli z polských měst. Židovské hřbitovy v zapomnění chátraly.

A nakonec Židé. Mladý stát Izrael ctil boj Izraelců za vlastní stát, staral se o vlastní budoucnost, nevyvolával památku Šoa jako zlomek vlastních dějin a identity. Vztah k lidem, kteří se zachránili, býval povýšený, často přehlíživý a nevlídný.

To nebylo téma pro poválečný svět.

II.

Změnil to teprve Eichmannův proces. Ovšem už dřív to bylo téma pro Raula Hilberga, Žida z Rakouska, kterého rodiče odvezli na poslední chvíli do Spojených států. Unikl takto smrti a téma Šoa získalo jednoho z nejvýznamnějších historiků.

Hilberg považoval popis Šoa za své životní poslání (zemřel r. 2007). Tomuto poslání zůstal věrný, o čemž svědčí dvě jeho monumentální díla Zkáza evropských Židů a Pachatelé, oběti, svědci. Vyhlazení Židů 1933–1945 (česky jako Pachatelé, oběti a diváci. Židovská katastrofa 1933–1945, Argo, Praha 2002; pozn. překl.).

Nejprve byl osamocený. Když přistupoval k archivnímu výzkumu, byl jeho mistrem Franz Neumann, autor slavné knihy Behemoth, pojednávající o povaze nacismu. Když mu Hilberg přinesl první verzi své magisterské práce, projevil Neumann pouze jedinou výhradu. „Měl na mysli,“ vzpomínal Hilberg, „mou tezi, podle níž Němci využívali toho, že Židé provádějící zavedená opatření spolupracovali na vlastním vyhlazení. Neumann neřekl, že toto zjištění nesouhlasí s některými fakty; neřekl, že jsem neprovedl dostačující výzkumy. Prohlásil: ,To je příliš těžko snesitelné – odstraňte to.‘ Odstranil jsem tento úryvek, ale vskrytu jsem se ho rozhodl vrátit ve větší práci.“

Když přistoupil k práci na monografii, uslyšel od Neumanna: „To bude tvůj pohřeb.“ A tak se nejednou ocital na pokraji katastrofy. Stále mu chyběly peníze, narážel na odpor mezi vydavateli i v akademickém prostředí. Nejbolestnější kritika k Hilbergovi přišla z Jad Vašem, izraelského Ústavu paměti mučedníků a hrdinů Šoa. Z posudku, který napsal ředitel této instituce, se dozvěděl: „Zdejší židovští historikové mají k Vašim historickým závěrům výhrady, stejně tak vůči srovnávání s minulými dobami, jako vůči Vašemu hodnocení odporu Židů (aktivního i pasivního) během nacistické okupace.“

Jiný nakladatel zase upozorňoval, že mnoho Hilbergových komentářů „připomíná spíše tón ,polemika-žalobce‘ než historika“. Jiný upozorňoval, že jeho úvahy o antisemitských projevech Martina Luthera „mohou být urážlivé pro jisté konfesní skupiny“.

III.

A což teprve židovská paměť! Byla plná bolesti a zranitelná. Pro poctivého historika není nic horšího než chvíle tak veliké bolesti paměti, že pravda je „těžko snesitelná“.

Paměť je požehnání i prokletí národů s dějinami poznamenanými neštěstím. V okamžiku katastrofy je to pro národ zbraň poslední, poslední opevnění národní sebeobrany. V takových chvílích jenom paměť dovoluje zachovat víru, že jsme kdysi byli dobří, krásní a ušlechtilí; že – sami ublížení – jsme nikdy neubližovali jiným; že mezi námi nikdy nebyli zbabělci, zrádci ani darebáci.

Taková paměť utváří krásné národní mýty a povznáší minulost; okrašluje to, co je ošklivé; odsuzuje k zapomnění hříchy vlastního společenství. Taková paměť velí: stojíš-li před volbou mezi láskou ke svému národu a pravdou o něm, vol lásku. Tvůj národ je totiž jak vlastní matka a dítěti nepřináleží, aby mluvilo o matce špatně.

A tak byl Hilberg obviňován ze „zneucťování mrtvých“. Oč šlo?

„Představil jsem, vzpomíná Hilberg, „chování židovských obcí, poněvadž jsem v židovských institucích spatřoval prodloužení německé byrokratické mašinérie. Logika mě vedla k tomu, že jsem prokázal, v jak značné míře spoléhali Němci na spolupráci Židů. Musel jsem prozkoumat židovskou tradici důvěry v Boha, spoléhání na knížata, zákony a smlouvy. Konečně jsem se musel zamyslit nad výpočty, jimiž se Židé řídili, že by totiž pronásledovatel nezničil to, z čeho by mohl mít zisk. Právě tato strategie diktovala imperativ přizpůsobení a předem vylučovala odpor. (...) Od roku 1933 až do samého konce netvořili židovští předáci novou oligarchii, již by jmenovali pachatelé, např. rabín Leo Baeck vedl německé Židy před rokem 1933; administrativní úkoly, jež plnily judenraty v Němci ovládané Evropě, snímaly toto břemeno z německého aparátu (...); židovský odboj byl mizivý a německé ztráty téměř nulové.“

Vlídný recenzent – Hugh Trevor-Roper – označil roli Židů v Šoa za Hilbergův „nejpřekvapivější objev“ a „nejméně ochotně přijímaný“ čtenáři.

Hilberg po letech vyznal: „Nedocenil jsem váhu mýtu a příliš jsem počítal se střízlivým hodnocením čtenářů.“ Jde o to – a stále se o tom přesvědčujeme – že střízlivé posuzování prohrává s mocí kolektivního mýtu. Pro židovské historiky zkoumající Šoa byly ve středu pozornosti oběti. Pachatelé měli být prokleti a vyloučeni z příběhu. Naproti tomu pro Hilberga byli pachatelé velice důležití – vždyť právě oni Šoa provedli.

Zásadní byl také spor o prameny. Většina historiků se soustřeďovala na svědectví židovských přeživších. Ovšem – podle Hilberga – zachránění nepředstavují „náhodný vzorek neexistujících společenství, zvláště pokud hledáme typické židovské reakce a způsoby přizpůsobení vyhlazovacímu procesu. (...) Obvykle opomíjejí pozadí svých zážitků (...). I když hovoří o sobě, nesdělují nutně přízemní informace o své finanční situaci nebo zdravotním stavu. Život v ghettu a první pracovní tábory tu nezaujímají mnoho místa. Dominantními tématy jsou transporty, koncentrační tábory, vyhlazovací tábory, útěky, skrývání a partyzánské boje. Je pochopitelné, že zachránění zřídka hovoří o zkušenostech nejvíce ponižujících nebo zahanbujících“.

Podle Hilberga v židovské historiografii „musí být židovské oběti představovány jako hrdinové“, kteří kladou odpor. Někteří zahrnovali mezi účastníky odboje také židovské vojáky ve spojeneckých armádách nebo účastníky občanské války ve Španělsku. Jiní označovali za odpor péči o nemocné v nemocnicích ghetta.

Nicméně – podotýká Hilberg – nejdůležitější byly ozbrojené bojové činy. „Obraz bojovníka se zbraní v ruce,“ psal Hilberg, „je povznášející. To, co utěšuje, může být ze zkázy zachráněno. V rámci odboje člověk nespolupracuje s pachatelem, nevykonává jeho pokyny, nejde smířeně na smrt. V Izraeli bylo takové vyzvednutí Židů z ghetta zvláště důležité.“ Emoce byly obrovské; právě ony stály u zdrojů stereotypu „o hrdinství v ghettech široce rozšířeném“.

Tento stereotyp mířil proti závěrům Hilbergových výzkumů – badatel to označil za kampaň přepjatosti. „Představujeme-li poměrně osamocené,“ komentoval Hilberg, „nebo sporadické činy odporu jako typické, zatemňujeme základní znak postupu Němců. Zkázu Židů si již nelze představit jako proces. Drastická realita nelítostného zabíjení mužů, žen a dětí se v mysli proměňuje ve známější obraz boje – třebaže nerovného – mezi bojujícími stranami.“

Spor o odpor měl ještě jeden rozměr. Ti, kteří se považovali za účastníky skutečného odporu, začali být zneklidněni. „Pokud je heroismus,“ píše Hilberg, „atributem, který lze připsat každému příslušníkovi společnosti evropských Židů, snižuje to úspěchy těch nepočetných lidí, kteří nějakou aktivitu vyvinuli. Když stanulo Židovstvo tváří v tvář vyhlazení, nezávisle uvažující Židé sebe sama ostře odlišovali od těch všech, kteří se k nim nepřipojili.“

Hilberg byl toho názoru, že „zveličování odporu zatemňovalo obraz skutečného života v ghettech a táborech“. Jakési srovnávání bojovníků s těmi, kteří byli pasivní, vede k rozmlžování mnoha faktů „souvisejících s organizací obrany v opatrném, odmítavém židovském společenství; je to také postup jak se distancovat od mnoha otázek týkajících se této společnosti, jejího uvažování a strategie přežití“.

Bez těchto otázek nelze napsat poctivé dějiny Židů oněch dob. Ale ani – dodejme – poctivou historii žádného národa. A tak Hilberg klade nepohodlné otázky, proniká do tématu, zarputile hledá cesty k pochopení toho, co se stalo, cesty k pravdě.

Řekněme hned – ze stránek této knihy nevyvstává autor přehnaně skromný a sympatický. Svůj přístup k výzkumu Šoa popisoval jako „osamocenou plavbu proti hlavnímu proudu židovského myšlení“. „Na mém poli,“ dodával, „lze šosáky najít všude. Obklopuje mě pokleslost, banality a klišé.“

Byl pravdomluvný a upřímný, až to bolelo, když poznamenával: „Bojovníky židovského odbojového hnutí připomíná socha – obrovský pomník ve stalinském stylu, který stojí v centru Varšavy.“ A když psal o judenratech, upozorňoval, „do jaké míry počítal německý aparát s jejich spoluprací. Politika přizpůsobení, jakou vedly, skončila katastrofou. (...) Judenraty nebyly jen nástrojem v německých rukách, ale také nástrojem židovského společenství. Strategie, jakou užívaly, představovala pokračování politiky přizpůsobení a adaptace, již Židé praktikovali po staletí. Nemohl jsem oddělit židovské vůdce od ostatního obyvatelstva, poněvadž podle mého názoru tito lidé zosobňovali podstatu reakce Židů na nebezpečí, jak ji posvětila celá léta.“

Může udivovat, že takový závěr vyvolal hořkost a hněv v kruzích židovského veřejného mínění? Existuje na světě národ, jehož reakce by byly jiné?

Ta kniha představuje vyprávění o trnité cestě historika, ale je také odvetou na kriticích, kteří mu ztrpčovali život.

Stojí myslím za to pochopit odpor Hilbergových kritiků i hněv veřejného mínění, stojí také za to pochopit badatelovu zarputilost. Příběh tohoto konfliktu je přece židovskou variantou někdejšího polského sporu o esej Jana Błońskiego Ubozí Poláci hledí na ghetto (česky: Literární noviny, č. 39, 25. 9. 1996; pozn. překl.) i sporu nedávného o zločin v Jedwabném a knihu Jana T. Grosse na toto téma.

Veřejné mínění vždycky hájí stereotyp vlastní národní nevinnosti. A silou národní kultury jsou intelektuálové, kteří usilují o pravdu – také proti stereotypům o nevinnosti vlastního národa.

(Psáno k nedávnému polskému vydání knihy R. Hilberga Pamięć i polityka. Droga historyka Zagłady, přel. Jerzy Giebułtowski, Stowarzyszenie Centrum Badań nad Zagładš Żydów, Varšava 2012)

Gazeta Wyborcza 99, Magazyn, 27. 4. 2013; vychází s laskavým svolením autora a vydavatele.

Adam Michnik (1946) je polský publisista, esejista, šéfredaktor deníku Gazeta Wyborcza; před rokem 1989 představitel demokratické opozice. Nositel ceny Listů Pelikán.

Obsah Listů 3/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.