Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 3 > Ladislav Šenkyřík: Šeříky

Ladislav Šenkyřík

Šeříky

Přestože zima byla urputná a dlouhá, šeříky stihly jako obvykle rozkvést včas, v Praze se pod nimi mohli lidé líbat už na prvního máje. Moji ženu to každým rokem pravidelně vždy znovu ohromí – tedy nikoli už to líbání, nýbrž to, že rozkvetou šeříky. Vzpomíná totiž na zážitek z raného dětství, kdy snad v první či druhé třídě základní školy začala poprvé podezřívat vládnoucí režim, že ji obelhává. Soudružka učitelka dětem vyprávěla, jak nadšení lidé vítali tanky se sovětskými vojáky vyhrávajícími na garmošky kyticemi šeříků, jenže stačilo vyhlédnout ven z okna: Ulicemi podhorského městečka tou dobou vál ledový severák zvedající mračna štěrkového prachu, který ještě městské technické služby nestačily odklidit, neboť poslední sníh roztál teprve před pár dny. A že by někomu na zahradě něco kvetlo? Ani náhodou!

Předčasná politická vyspělost pak selhání indoktrinace dokonala. Instinktivně cítila, že vyslovit usvědčující odhalení nahlas by mohlo být nebezpečné. Utvrdila se tak ve svém disidentském přesvědčení, a když po letech poznala pravdu, bylo už na revizi politického názoru pozdě, protože to už taky věděla, že podruhé přijeli bez garmošek v až příliš horkém srpnu.

Je to zvláštní a jistě jsme to v životě už všichni zažili. Ten pocit, že jsme omylem, náhodou, dosáhli nějakého poznání nebo výhody, že se náš omyl ukázal být správný nebo alespoň lepší, než kdybychom se nemýlili. „I křivé cesty vedou ke štěstí,“ praví Edmund v Králi Learovi (v překladu Jiřího Joska), i když ten se, pravda, chystal na ty křivé cesty vydat cílevědomě a s jasným záměrem, takže to s ním po právu nedopadlo dobře.

Není příliš jasné, jestli ke štěstí může vést křivolaká cesta tzv. církevních restitucí. Postupem doby a akcelerující politickou neobratností se z původního revolučního idealismu („co bylo ukradeno, má být vráceno“) většinový společenský názor překotil k úvahám o církevní zlodějně, v jemnější variantě k podivování se nad tím, proč by tzv. ateisté, kteří v lepším případě nikomu nic neukradli, měli něco dávat ze společného svého černoprdelníkům (podle této logiky pochopitelně nemělo dojít vůbec k žádným restitucím, což ostatně Klaus chtěl, protože ani vily a továrny buržoustů, o které jsme my, národ, po roce 1989 přišli, jsme přece my bezzemci nikomu neukradli), u duchů nejušlechtilejších pak k pocitu, že bychom si snad církve měli pěstovat spíše jako skanzen kulturního dědictví a platit si ho nadále ze státního rozpočtu jako jakýsi svérázný folklór, případně jako onen pověstný turistický oddíl, bez ohledu na řídnoucí počet papežových divizí. V takto rozdaných kartách církvím věru není co závidět, zvláště když při celkovém mravním stavu společnosti, z něhož církevníci nejsou nijak vyňati, se můžeme brzy dočkat i nějakých těch majetkových skandálů. Je otázka, zdali se v této atmosféře církve měly k tomuto břemenu uvalenému na svá bedra zavazovat. Já bych do toho třeba nešel. I když kdo ví – tlak ze strany obcí, které měly už téměř čtvrt století zablokovaný majetek, na aspoň nějaké, byť jakkoli špatné řešení byl enormní a je jen další smutnou ilustrací našich společenských poměrů, že se k tomu dnes místní reprezentace nehlásí, jako by to téma tajemně vyšumělo. Není divu, volby jsou jako obvykle za dveřmi a proč si kazit naděje na kariéru.

Argumentuje se absurditou třicetiletého výhledu. Jistě, tato společnost nezvládá ani horizont jednoho volebního období. Někteří psychologové dokonce uvažují nad tím, že je škodlivé zavazovat se k manželskému soužití na celý život, což prý jen zbytečně zvyšuje frustraci, když se to nepovede. Možná tedy i v osobních životech bychom se mohli pohybovat v jakýchsi volebních cyklech a sladit svůj životní rytmus s rytmem doby.

Podle posledních zpráv z dnešního dne v Rýmařově dosud šeříky nerozkvetly. Jen nevím, jestli si tam toho děti stále všímají.

Praha, 16. května 2013

Ladislav Šenkyřík

Obsah Listů 3/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.