Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 3 > Antonín J. Liehm: Ferdinand Peroutka

Antonín J. Liehm

Ferdinand Peroutka

Je až kupodivu, co všechno se vejde do jediného lidského života. Peroutka vstoupil do české žurnalistiky a do české kultury vůbec jako mladíček a odešel třiaosmdesátiletý, s perem v ruce a se stále svěží myslí. Šedesát let obsáhla ta neuvěřitelná aktivita, spjatá s tituly tak neodlučitelnými od české intelektuální historie tohoto století, jako PŘÍTOMNOST, LIDOVÉ NOVINY, DNEŠEK, a pochopitelně s Peroutkovou produkcí knižní, od monumentálního Budování státu po román Oblak a valčík, který dal s nesmírnou disciplínou a autocenzurou z ruky vlastně až na poslední chvíli.

Stal se legendou dřív, než je obvyklé. Ve třicítce měl už za sebou, co jiným bohatě stačí na život: Lví podíl na vytvoření moderního stylu české intelektuální žurnalistiky, koncepce novin, jejíž duch a kvalitu jsme se zoufale pokoušeli křísit v šedesátých letech. Co se tehdy podařilo, pokud jde o novinářskou kvalitu, nelze odmyslet od jeho vzoru a příkladu. Chce se napsat, že jeho velikost – a malý nebyl nikdy, v žádném smyslu, to věru ne – neustále roste tím, jak se do bezedných hlubin českosovětské novinářské upocenosti, tuposti a zoufalé bezradnosti stále víc propadá československý tisk let sedmdesátých. Ale neberte to příliš vážně, Peroutkovi takové měření hlubinami bezvýznamnosti spíš křivdí, nepotřebuje je (jako nepotřebuje měření tím, co ho obklopovalo v jeho novinářské činnosti americké), je ho zdálky vidět i nad krajinou skutečné kvality, pravých hodnot.

Poznal jsem ho až ve chvíli, kdy jeho novinářská dráha v Československu končila. Byl o generaci, o dvě starší, stál na jiném konci politického spektra, mohl už klidně odejít od hotového díla, zatímco na mě všechno teprve čekalo, to dobré i to zlé. Sedali jsme každý na jiné straně zeleně potaženého stolu v redakci Kulturní politiky v Dittrichově ulici, přímo proti sobě, já se spíš hemžil, on seděl, kouřil dýmku a upíjel kávu, ta, co mu ji vařila, ho tajně milovala, jako všechny, psal se rok 1947 a my se pokoušeli, jako vždycky, o nemožné, o kvadraturu kruhu, o vytvoření takové platformy pro českou kulturu, na které by bylo místo pro všechny, a která by přitom brala v úvahu danosti okamžiku. Nemohlo se to podařit a také se to nepodařilo, ale pro něj to nebyla formalita, bral to nesmírně vážně, cítil nebezpečí nesmiřitelných, takzvaně nekompromisních stanovisek. Skončilo to všechno tenkrát vlastně do ztracena. Spíš přestalo, než skončilo. Jednu středu jsme se prostě už nesešli, nebylo proč. Věci se rozhodly jinde a jinak. Kompromis, který jsme se pokoušeli nalézt, byl prohlášen za shnilý a doba za velikou. Uplynul sotva rok a nebyla už ani Kulturní politika, ani ten stůl. Jeho obviňoval vysílač v New Jersey z komunismu, mě a další z mé strany stolu zas v Praze z nahrávání zájmům imperialismu. On pak pokračoval z jiného konce v udržování úrovně žurnalistické kvality, která byla měřítkem nejen jeho bezprostředního okolí, ale i žurnalistiky domácí, a my, jak už řečeno, na jeho žurnalistický příklad mysleli celá ta léta, kdy jsme se, stejně marně jako v roce 1947, pokoušeli o jinou kvadraturu kruhu, o smíření intelektuální a profesionální kvality s bezbřehostí stalinské omezenosti a prostřednosti.

Od posledního setkání za zeleným stolem uplynulo pětadvacet let. Seděli jsme v jeho newyorském bytě a on se nejen pamatoval na všechno, ale dokonce na víc než já. Teprve tehdy jsem se dověděl, co si tenkrát o mně myslel – měl pravdu – a jak to souviselo s tím, že jsme vlastně navázali rozhovor, jako by nikdy nepřestal. (Nebylo tak docela mimo logiku ironického osudu, že zrovna já měl v září 1968 zasednout v křesle, ze kterého on v únoru 1948 odešel.). Znal jsem v té době už zblízka mnohé z jeho generace, lidi jeho politického osudu. Až snad na jedinou výjimku jsem však mezi nimi nenašel člověka, který by, tak jako on, naprosto neztratil cit pro situaci doma, spojení s ní, pochopení pro zemi a pro lidi, kteří zůstali, když on musel odejít. Nejenom, že znal, věděl, přečetl, ale také porozuměl a pochopil.

Zůstali jsme z rozdílných generací, prošli jsme různou zkušeností, naše myšlení se formovalo různě. Ale kdykoli jsme se setkali, a obvykle dlouze hovořili, bylo tu cosi, co se málokdy najde a čeho je asi nejvíc třeba si vážit: nepřeli jsme se o to, o čem jsme se nemohli shodnout, ale mohli jsme hodiny hovořit o tolika věcech, v nichž mezi námi byla shoda a porozumění. K tomu je třeba velikosti, která je povznesená nad malichernost každodennosti, i vědomí toho, že jsem sám kontinentem, který nepotřebuje, aby mu to denně potvrzovali souhlasem.

Vždycky jsem se ho chtěl zeptat na jedno, a nikdy jsem se nezeptal: Proč on, kterého v Praze považovali za nečesky kosmopolitního, nehledal v emigraci mezinárodní proslulost, nepokusil se zařadit do mezinárodního novinářského a intelektuálního kontextu, cele se zasvětil jenom českým věcem a zůstal ostrovem v moři přizpůsobivosti? Ferdinand Peroutka, doma „nejanglosasštější? z Čechů, v Americe bezmála jediný, který česky nejenom překrásně psal a mluvil, ale který Čechám neustále rozuměl, i když už to nebyly ty Čechy, ze kterých odešel.

A tohle poslední je asi to hlavní, co bych rád od něj převzal a pokusil se donést dál: Schopnost nemyslet si, že historie země skončila, když jsme odešli, a že se snad kvůli nám bude vracet nazpátek; že všechno, co se dělá a bude dělat jinak než my, je provinění, zrada; že naše povinnost je udržovat při životě mýty, které už nejsou sublimací žádné skutečnosti. A naopak, schopnost pochopit, co se děje dál, rozumět tomu, vyznat se v tom. Jen tak je totiž možné dál k té zemi mluvit a být slyšen.

Kéž bychom na jeho příklad nikdy nezapoměli a našli v sobě i sílu i schopnost ho následovat.

Psáno k úmrtí Ferdinanda Peroutky před 35 lety († 20. dubna 1978) pro Listy 3–4/1978.

Antonín J. Liehm

Obsah Listů 3/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.