Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 4 > Vladimír Claude Fišera: Ne car, ale Císař

Vladimír Claude Fišera

Ne car, ale Císař

Paradoxní satisfakce posledního žijícího vůdce Pražského jara

Nedávno zesnulý Čestmír Císař (2. ledna 1920–24. března 2013), po Dubčekovi nejpopulárnější muž Pražského jara, je také jeho představitelem nejpřehlíženějším. Zastiňuje jej čtveřice Dubček, Černík, Smrkovský, Svoboda, ačkoli byl se Zdeňkem Mlynářem ideologem a autorem textů předsednictva ÚV KSČ – ústředního orgánu moci – a těšil se skutečné oblibě, zejména mezi mládeží, což je v komunistických režimech vzácný jev, a to v dlouhém rozpětí let 1965–1989.

Jako tajemník předsednictva ÚV KSČ převzal za cenu odstoupení od kandidatury na prezidentské křeslo v březnu 1968 – „nominovala“ jej stejně jako o 21 let později v roce 1989 oficiální organizace mládeže – odpovědnost nejen za školství, vědu a kulturu (byl již ministrem školství v letech 1963–1965), ale také za úsek mládeže a za média, k čemuž připojil neméně důležitou otázku federalizace. Už to dokazuje, že to byla nejen charismatická osobnost, ale ještě víc šikovný stratég a taktik. Od počátku se tak stal úhlavním nepřítelem československých stalinistů a Sovětů – kteří o něm byli dobře informováni a zblízka ho sledovali způsobem hraničícím s obsesí – stejně jako Josef Smrkovský a víc než František Kriegel, kteří však zastávali radikálnější postoj než on sám.

*

Císař figuruje se třemi vůdčími představiteli Pražského jara židovského původu, Otou Šikem, Eduardem Goldstückerem a Františkem Kriegelem, mezi nejčastějšími cíli anonymních dopisů a výhružných letáků fašistického a rasistického vyznění, což odhalilo Rudé právo 5. července 1968 (H. Gordon Skilling, Czechoslovakia’s Interrupted Revolution, Princeton U. P., Princeton 1976).

I. Před rokem 1968

Byl synem malíře pokojů a člena Benešovy národně socialistické strany – podle KGB, na základě informací obdržených od československých důvěrníků. F. Havlíček, bývalý vedoucí ideologického oddělení ÚV pod Novotného vedením, byl degradován na kandidáta členství a pravidelně informoval Sověty prostřednictvím svého „referenta“, poradce na sovětském velvyslanectví S. I. Prasolova. Ten předával téhož dne informace označené jako „přísně tajné“ svému ÚV. Prasolov byl s I. I. Udalcovem jedním ze dvou „bohemistů-kágábistů“ na velvyslanectví v Praze již od roku 1964. V roce 1970 se tam stal druhým nejvýše postaveným člověkem, od roku 1974 byl jedním z vedoucích oddělení pro styky s komunistickými stranami zemí sovětského bloku. (O jejich špatné znalosti československých dějin a o jejich špiclování československých kulturních a vědeckých institucí viz Jiří Vančura: LXXX, vzpomínky, Praha 2008.)

Císař, skromný hoch z venkova, byl tak skvělým gymnazistou, že jej poslali na gymnázium do Francie, do Dijonu; získal zde vynikající znalost francouzštiny, zdokonalil slovní i písemný projev a značně si rozšířil obzory, což mu později přineslo jistý vliv a výhodu vůči většině kolegů z politické elity, obvykle průměrných. Studium na univerzitě mu znemožnila nacistická okupace, takže pracoval jako zaměstnanec pojišťovny. Jako mnozí z komunistických kádrů své generace se stal od vstupu do KSČ v roce 1945 placeným funkcionářem strany, aniž by předtím dokončil univerzitní studia. I tak se jako funkcionář od počátku specializoval na velmi „intelektuální“ oblasti agitace a propagandy a ideologie.

V roce 1946, dva roky před Únorem, se stal funkcionářem spoluodpovědným za oddělení agitace a propagandy ÚV KSČ, a tak zblízka dohlížel na publikační činnost strany, počínaje deníkem Rudé právo. Posléze jej postihl první kariérní neúspěch, zřejmě způsobený příliš úzkou vazbou na Rudolfa Slánského, generálního tajemníka strany, který byl v roce 1952 popraven. Císař totiž naneštěstí vydal v roce 1951 v předvečer Slánského zatčení pochvalné hodnocení jeho spisů. (Luděk Navara, Idol, nepřítel, kandidát, Dnes, Praha, 26. března 2013) Pro Císaře to téhož roku znamenalo přeložení do oddělení agitace a propagandy KV KSČ v Plzni, kde se v roce 1953 účastnil potlačení dělnických manifestací proti loupeživé měnové reformě. Po smrti K. Gottwalda byl znovu vzat na milost: povolali ho zpět do Prahy jako zástupce vedoucího redaktora Rudého práva a v období 1961–1963 funkcionáře odpovědného za teoretickou revui KSČ Nová mysl. Zde se pokusil opatrně uvolnit olověný plášť dogmatismu ve jménu „vědy“, aniž by však připustil autonomii „intelektuální fronty“. (Nová mysl, č. 4, 1963, a Kulturní tvorba, 11. června 1964, výňatky in Skilling)

V roce 1963 se Císař stal tajemníkem ÚV KSČ a ministrem školství. Od té doby získával trvalou popularitu mezi intelektuály a zejména mezi studenty, když umožnil destalinizaci na univerzitách, „rozmrazení“ v Československu obzvlášť opožděné. Obnovení bujarých studentských oslav majálesu (v roce 1965), kterých se účastnila i jeho dcera (L. Navara) a kde byl americký beatnický básník Allen Ginsberg korunován králem, mu zajistilo dlouhodobou slávu u veřejného mínění mnohem dříve než Dubčekovi nebo Černíkovi, kteří prosluli teprve v roce 1968. (O Císařově popularitě na univerzitě v Brně viz Jan Novotný, Ještě pár vzpomínek, Listy 3/2013.) Tato obliba byla čerstvější než popularita Svobody a Smrkovského, která sahala až k druhé světové válce a do padesátých let, kdy získali auru obětí čistek a politických vězňů, což mladé, kteří tuto dobu nezažili, méně oslovovalo. Císař je hrdinou šedesátých let, celých šedesátých let.

Mimochodem – skutečnost, že začal být oblíbený příliš brzo a sám, způsobila jeho třetí (ale ne poslední) kariérní neúspěch, když se v říjnu 1964 pádem Chruščova uzavřelo reformní období v SSSR: byl odvolán z funkcí, zejména ze sekretariátu ÚV, což byl post mnohem důležitější než ministerské křeslo, které musel rovněž opustit, a stal se vyslancem v Rumunsku; k tomu dopomohla znalost francouzštiny, a to tím spíš, že Bukurešť se od roku 1964 vymezovala „národní cestou“, odlišnou od sovětské, zejména v národní otázce a zahraniční politice.

Znalost francouzštiny, která po roce 1948 začala být vzácná, připojila k jeho pověřením diplomatický rozměr: účastnil se diskuse s delegací KSF, složenou z Waldecka Rocheta a Jeana Kanapy – který uměl velmi dobře rusky a byl dopisovatelem deníku KSF L’Humanité v Moskvě – 19. a 20. července, kde byl jediný frankofonní mezi vedoucími představiteli (viz sbírka dokumentů Jaromír Navrátil [ed.], The Prague Spring 1968).

Ve dnech 15.–17. srpna 1968 hrál Císař klíčovou úlohu při návštěvě Ceausescua v Praze, čímž pomohl posílit pozici Československa proti tlaku z Moskvy.

II. Za Pražského jara

Císař byl povolán zpět do Prahy Dubčekem ihned po jeho nástupu 5. ledna 1968 (L. Navara). Studenti v ulicích, ale také vedení oficiální organizace mládeže ČSM jej v březnu navrhlo jako protikandidáta jediného kandidáta ÚV na prezidentské křeslo. Členka ÚV KSČ Libuše Hrdinová oznámila, že okresní výbor Plzeň-sever navrhuje kandidaturu Císaře a že dvacet mladých lidí se vydalo do Prahy pěšky z Ostrova, aby vyzvali studenty k jeho podpoře.

Císař se kandidatury vzdal a ustoupil ve Svobodův prospěch, zato však se stal znovu tajemníkem ÚV – 28. března převzal odpovědnost nejen za školství, vědu, kulturu a média, ale také za mládež (viz Rok šedesátý osmý v usneseních a dokumentech ÚV KSČ, Svoboda, Praha 1969). Skilling ve svém výše citovaném díle uvádí, že „jiní studenti v něj nicméně neměli důvěru, protože po dlouhou dobu byl placeným funkcionářem strany, a dávali přednost Goldstückerovi,“ čímž naznačuje, že Goldstücker byl také jmenován do ÚV. V Roku šedesátém osmém..., který cituje, však není o Goldstückerovi, co se tohoto tématu týče, zmínka.

K uvedeným kompetencím přibyla další oblast, díky které se stal ještě známějším, ale která je velmi málo probádaná: federalizace země a souběžně s ní také česká národní otázka, čili vlastní instituce českého národa; z toho vyplynula jeho funkce prvního předsedy České národní rady (ČNR), vytvořené jako protějšek Slovenské národní rady. Snažil se, aby národní rady byly autonomními, rovnoprávnými institucemi, zastupujícími oba národy. Na konci července se ČNR sešla v bývalém sídle Českého zemského sněmu z doby před rokem 1918. Císař zde potvrdil návrat k českému národnímu vědomí a státnosti, propříště odlišovanému od národního vědomí a státnosti československé, čímž se rozešel s nesouměrným federalismem dle sovětského vzoru. V tomto modelu splývaly dominantní národnost a jazyk se státem, a nepotřebovaly tedy vlastní instituce, zatímco ostatní národnosti měly jen jakési jejich regionální náhražky. Ty neměly žádný ekonomický ani kulturní význam – kromě udržování diglosie (ovládání a používání dvou jazyků s odlišnou sociální a kulturní vahou na jednom území, pozn. překl.); jazyky národností a jejich vždy minoritní reprezentace byly stále ohrožovány možným obviněním z nacionalismu, což se nikdy nemohlo stát v případě národnosti dominantní, „státotvorné“. Císař zde tedy oznámil plán vytvořit českou vládu, komunistickou stranu, masové organizace a tvůrčí svazy – a českou Národní frontu, která by je zastřešovala. Tváří v tvář českým antifederalistům, ale také moravským nacionalistům a slovenským konfederalistům zde hájil koexistenci dvou suverenit a potřebu zavést princip subsidiarity.

*

Připomeňme, že plénum KNV v Brně požadovalo trojfederaci česko-moravsko-slovenskou a obnovení Moravského zemského sněmu z doby před rokem 1918. Ostatní oblasti Moravy a zejména Moravské Slezsko s centrem v Ostravě (s výjimkou opavského okresu) se ale postavily proti, což udělaly znovu v letech 1990–1992 (viz Boleslav Navrátil, Moravané a Slezané chtěli politickou samostatnost, Deník, Ostrava, 5. září 2009).

*

Funkce v čele ČNR mu byly odebrány až jako poslední, protože Dubčekův nástupce, vazal Sovětů Husák, potřeboval udržet zdání rovnosti mezi „svými“ Slováky, které stále povyšoval, a Čechy, představovanými populárním Císařem. Když byl z funkce předsedy ČNR odvolán – ale zůstal ještě po několik měsíců díky Husákovi a díky své zbývající popularitě jejím členem (naprosto osamocen v postavení bezmocného rukojmí ) – 26. listopadu 1969 prohlásil: „Chtěl bych se vám přiznat, že jsem své srdce i duch dal ve prospěch federace.“ (Vojtěch Mastný [ed.], Czechoslovakia: Crisis in World Communism, documents, Facts on File, New York 1972)

Jeho slabinou bylo, že se stejně jako další poradci a ideologové v Dubčekově stínu Zdeněk Mlynář a Václav Slavík nestal, přestože byl členem sekretariátu, členem předsednictva ÚV (obdoba sovětského politbyra, vrcholného orgánu moci) dříve než na „vysočanském“ XIV. sjezdu KSČ, konaném v utajení 22. a 23. srpna, a to kvůli vetu protireformních komunistů a Sovětů. Stejně tak se až na tomto sjezdu, zbaveném dozoru protireformních komunistů, stali členy předsednictva další „úhlavní nepřátelé“ Moskvy a Císařovy spojky v médiích jako ředitel rozhlasu Zdeněk Hejzlar a předseda Svazu spisovatelů Eduard Goldstücker; ředitel televize Jiří Pelikán se stal členem ÚV. Až do té doby Císař kontroloval média společně s jedním z proreformních (tedy menšinových) členů předsednictva Josefem Smrkovským, což se kvůli zrušení cenzury neobešlo bez potíží. Jeho a zejména Mlynářova nepřítomnost v předsednictvu ÚV nemálo přispěly k oslabení Dubčeka tváří v tvář Sovětům.

Císař a Josef Špaček, proreformní člen předsednictva ÚV, situaci předvídali a snažili se jí zabránit výzvou ke svolání mimořádného sjezdu KSČ. Plénum ÚV se však 5. dubna omezilo na urychlené svolání sjezdu, jak to jen jeho „řádná“ příprava dovolí. Nicméně Císař a Špaček během krajských konferencí KSČ ve dnech 25.–29. dubna zdůraznili nutnost konání mimořádného sjezdu, což potvrdily čtyři z jedenácti krajů.

Strach z konání sjezdu, po němž by se prosovětští komunisté definitivně ocitli v menšině, byl poslední kapkou: politbyro KSSS rozhodlo připravit vojenský zásah, aby se zbavilo stávajícího vedení, tedy Dubčeka, Černíka a Smrkovského, označených za příliš slabé – oproti Císařovi a Špačkovi, kteří byli jediní jmenovitě uvedeni jako představitelé „kontrarevoluce“; podle Moskvy byl jejich jediným protivníkem tajemník slovenské komunistické strany Vasil Biľak. Císař v podstatě už od března rozhodně a otevřeně odmítal podřízení kultury a masových organizací jedné straně a od května podřízení socialistických zemí jediné „monopolní“ cizí mocnosti (citace Císařových vyjádření u Skillinga).

Nicméně je jasné, že i před XIV. sjezdem existovala uvnitř dubčekovského reformního vedení jakási neformální hierarchie – alespoň ve dvou z rozhodujících okamžiků léta 1968, v odpovědi (rozvážné, určené k uklidnění Sovětů) předsednictva ÚV na velmi radikální manifest Dva tisíce slov z 28. června 1968 a v prohlášení Předsednictva ÚV z 21. srpna, které odsoudilo invazi – Císař a Mlynář vytvořili koncept textu, který byl posléze přijat. Je také hodně pravděpodobné, že Císař, podporovaný Smrkovským, dal médiím 21. srpna k dispozici svůj původní návrh, který byl publikován v rozhlase a v deníku komunistické strany. Byl radikálnější než ten, který předsednictvo ÚV přijalo sedmi hlasy proti čtyřem poté, co se dva prosovětští „buřiči“ Hoffmann a Švestka pokusili text, i když upravený, zablokovat. Vynechaná část, kterou novináři po zásahu Smrkovského doplnili, uváděla, že „v současnosti by bylo nemožné bránit hranice našeho státu“ (zvýraznil V. F.). Tato část byla následně systematicky vynechávána.

To je bod, proti němuž sovětští přívrženci Hoffmann a Švestka nejvíce protestovali a získali přijetí u Dubčeka a jeho „centristických“ přátel, přičemž tito zůstali věrni charakterizaci invaze jako porušení mezinárodního práva. Pokud se kolem toho vedly nejživější debaty, pak právě proto, že v tomto bodě Dubček nekapituloval. Zatím však opustil Císaře, Mlynáře a Smrkovského, pokud jde o možnost aktivního odporu, i střednědobého, včetně vojenského. Přesně v tomto bodě však Císař později svůj postoj změnil a připojil se k Dubčekovi – doufaje bezpochyby, že zadrží Husáka na cestě ke kapitulaci. Neboť totiž nevěděl, jak jsme ukázali jindy, že ten již kapituloval – od listopadu 1968, kdy vystoupilo masivní společenskopolitické protestní hnutí. To platilo a fortiori po Dubčekově pádu a krvavém potlačení manifestací 21. srpna 1969, a to až do chvíle, kdy Husák na jaře 1970 Císaře a Dubčeka z politického života úplně vyloučil a spojil se s radikálně protireformními komunisty.

Text prohlášení však ukazuje, že Císař a Mlynář, pevně podporovaní Smrkovským, společně s Kriegelem, mluvčím v té době rozhodného veřejného mínění, plánovali, 21. srpna určitě otevřený odpor, aktivní a dlouhodobý, v případě potřeby ozbrojený, což Smrkovský ve svých posledních textech potvrzoval; Dubček stále považoval takový odpor za nereálný.

Zde vidíme Císařovo překvapující prolínání principiální a strategické rozhodnosti a pružné taktiky, která mohla některým mladším připadat matoucí. Měli pak – například o deset let mladší Z. Mlynář – sklon hodnotit jeho taktický, často vyčkávací postoj přísněji. V pozadí Císařova chování mohly být bezpochyby jeho zkušenosti s padesátými lety a se sovětismem, nelítostným ke svobodám a vylučujícím veškerou odlišnost. V letech 1968–1969, před invazí vojsk Varšavské smlouvy i po ní, Císař zamýšlel získat čas, aby mohl změnit poměr sil ve straně tím, že do ní bude masově přivádět mladé lidi; to navrhoval a nechal schválit již 21. května (rozhodnutí doporučující, stejně jako v případě intelektuálů, dvojí přístup: udržení organizace mládeže komunistické strany, ale také vytvoření v rámci Národní fronty organizací, v nichž budou mladí „rozhodovat sami“ a organizovat se „federálně“; zde dobře vidíme Císařovu „stopu“). Se svými druhy Mlynářem a Slavíkem kvůli tomu prosadil společné schůze předsednictva a sekretariátu ÚV, aby se tak mohl účastnit přijímání rozhodnutí na nejvyšší úrovni a posilovat reformní tábor kolem Dubčeka. Soudil, že z 1 750 000 členů KSČ se může počítat jen s 300–400 tisíci stoupenců reformní politiky. Proto bylo třeba vydržet do konce roku, ke sjezdu a volbám.

Tak to vysvětlil 2. července maďarskému vyslanci. Uvádí, že se vyjadřuje jménem „vedení ÚV KSČ“ a blahopřeje si k tomu, že konečně může disponovat v KSČ takovým počtem příznivců; přestože „je to málo“, lze „tento počet považovat v dnešním Československu za vysoký“, neboť „na mnohých místech je hluboký příkop mezi členy strany a jejím vedením a stejně tak mezi členy strany a nestraníky. Na mnohých místech převládají stále někdejší metody řízení, starý přístup“. Ovšem již 6. července maďarský náměstek ministra samozřejmě sdělil Císařova slova sovětskému zástupci v Budapešti, který je poslal dále do Moskvy na nejvyšší úroveň. Tak se stalo, že 29. července na setkání v Čierné napadl Brežněv předpokládaný Císařův plán nabrat „200 až 300 tisíc mladých“ jako „injekci“ „starší straně“, tedy „vyloučit z aktivního politického života komunisty nejzkušenější v ideologicko-politických postojích a ty, kteří se ostře vyslovují proti pravicovému nebezpečí“ (The Prague Spring 1968). To Brežněvovi posloužilo, aby požadoval odstranění Císaře z funkcí, stejně jako Kriegela, člena předsednictva, i Pelikána, ředitele televize, považované za vůdčí představitele „druhého centra“. Dubček to však nebral v potaz ani v Čiernej, ani posléze, a to přestože Brežněv svou pomstychtivost vůči těmto třem reformátorům stále znovu potvrzoval. Dne 9. srpna Brežněv očernil jediného Císaře jako vůdčího představitele pravice, a to před Dubčekem. Dne 13. srpna během posledního rozhovoru s Dubčekem zvláštní linkou zaútočil na tyto „bastardy“ („prochvosty“), „císaře“ a „kriegely“. Když 18. srpna informoval své čtyři spojence o datu invaze, byl to opět pouze Císař, kterého Brežněv uvedl jako „předáka“ těch „sviní, abychom použili eufemismu, antisocialistických,“ tohoto „hnusného antileninistu a antimarxistu“. Brežněv 23. srpna požadoval odchod Císaře, „toho antileninisty“, z vedení KSČ, „ale ať je [sic] předsedou ČNR“, protože dostal ostatní dva „skalpy“, které požadoval, Kriegelův a Pelikánův, stejně jako Hejzlarův, všech vyloučených z vedoucích orgánů KSČ.

Císařovi šlo o to postavit Sověty před hotovou věc. Jenže ti to věděli a poté, co konstatovali, že Dubček odmítá ukončit demokratizaci tím, že by se distancoval od těch, kdo ji zaštiťovali (vedle Císaře Kriegela a Pelikána), uspíšili datum invaze. Politbyro KSSS uvedlo 9. srpna v návrhu dopisu pro KSČ v uvozovkách důvěrné Císařovo vyjádření pro vedení KSČ v Ostravě, že Československo spolupodepsalo bratislavskou deklaraci z 3. srpna jen proto, aby „získalo čas a prostor pro realizaci svých záměrů“. V konečné verzi zaslané předsednictvu ÚV KSČ 17. srpna tato část dopisu zmizela, aby se neprozradila přítomnost sovětských informátorů a zvláštní sledování muže, u něhož otevřeně požadovali okamžité odstranění z funkcí.

Vyčkávací linie zůstala na rozdíl od Kriegela, Pelikána a Oty Šika pro Císaře typická. Bylo to stanovisko, které tehdy zastávali také Dubček a další reformní komunisté jako Mlynář, zatímco stanovisko Smrkovského zůstávalo nejasné až do listopadu, kdy podpořil odpor studentů a dělníků, čímž se z něj okamžitě stala v očích Sovětů persona non grata, zatímco Císařův postoj prošel opačným vývojem; přidal se k vyčkávajícímu Dubčekovi. Od té chvíle byl „pod dozorem“ Sovětů, dokud radikálně protireformní komunisté nezískali dostatek prostoru u Husáka, aby jej přesvědčili, že má k Císařovi spálit mosty.

III. Přežít pražský podzim (od invaze do Dubčekova pádu)

Počínaje 10. zářím, kdy se zformovala společenská opozice (odbory, podnikové rady, stávkové výbory a výbory na obranu svobody tisku), která byla politicky reprezentována de facto Smrkovským, horkokrevným předsedou Národního shromáždění, Císař zůstal stranou, a tím přestal být úhlavním nepřítelem Moskvy.

Sovětská delegace v Praze na konci prosince 1968 tak byla politbyrem KSSS pověřena pokusit se uzavřít s Císařem dohodu a slíbit mu zachování vedoucí funkce v ČNR a členství v byru KSČ pro české země, pokud podpoří „normalizaci“ a postaví se proti „pravicovým živlům“ v KSČ; přitom nebylo naplánováno žádné setkání s tím, koho Sověti považovali za jejich představitele – se Smrkovským, a to přesto, že byl na rozdíl od Císaře členem předsednictva ÚV a v té době třetím nejpopulárnějším mužem země; v tom poprvé překonal Císaře, jehož obliba již začala kvůli jeho vývoji ke kompromisu klesat (viz velmi vzácné průzkumy popularity uskutečněné sociology „osvobozenými“ díky Pražskému jaru od dubna 1968 do března 1969, in Jaroslaw A. Piekalkiewicz, Public Opinion Polling in Czechoslovakia, 1968–69, Praeger, New York).

Jeho cílem bylo nyní vyhnout se hrozící totální čistce stoupenců reformy a jejich základny v KSČ, která triumfovala na XIV. sjezdu 22. srpna. KGB však byla stále velmi dobře informována o Císařových aktivitách, což Císař nevěděl; tato nevědomost způsobila, že se držel chybné vyčkávací linie: domníval se, že Sověty udržuje v přesvědčení o své roli počestného zprostředkovatele, a že tedy mají zájem s ním vyjednávat. Andropov, šéf KGB a hlava invaze (což jsem mohl dokázat za pomoci dokumentů samotného KGB) tak předal 13. října svým kolegům v NDR a v Polsku zprávu jistého A. Sacharovského, vlastně jedné z nejdůležitějších osob, kterého editoři archivních pramenů, jak je jejich dobrým zvykem, co se KGB týče, nepředstavili a neuvedli ani v rejstříku.

Jedná se o Alexandra Michailoviče Sacharovského, který klíčovou službu KGB řídil již v roce 1962. Podle jeho bývalého kolegy Vasilije Mitrochina (s Christopherem Andrewem spoluautora knihy The Sword and the Shield, the Mitrokhin Archive, Basic Books, New York 1999) to byl „schopný byrokrat“, specialista na země evropského sovětského bloku. Zatímco pod Chruščovem nehrál žádnou politickou roli, přesně naopak tomu bylo pod Brežněvem. Sacharovskij přitom občas v riskantních operacích zacházel ještě dále než Andropov – tak daleko, že je Andropov musel „odkládat na později“, například ve Velké Británii či Řecku, tedy na územích pro KGB „delikátnějších“ než Praha.

Sacharovského dokument z 13. října 1968 mluví právem o jakési „Císařově skupině“, která se ustavila na konci srpna a která podle jednoho ze svých čelných představitelů již rozhodla, „že je ještě čas připravit se (později, pozn. V. F.) na práci v podmínkách ilegality vzhledem k tomu, že Dubček udělá, co bude moci, aby zpozdil aplikaci moskevských dohod“. Tyto dohody z 26. srpna předpokládaly mj. odstranění Císaře z funkcí; byl to Císařův první špatný odhad, protože od 31. srpna ztratil funkci člena předsednictva a sekretariátu ÚV; pozn. V. F.). Zpráva bystře dodává, že těmto „pravičákům“ jde o to přijímat taková opatření, která se po „formální“ stránce budou zdát „přijatelná pro Moskvu“. Podoba zprávy odeslaná do Polska a NDR neobsahuje klíčovou pasáž původní verze, jež uváděla, že skupina se musí vyhnout „utajené akci“, aby se zabránilo nastolení „okupačního režimu“ a převzetí moci „zdravými silami“ (stoupenci Moskvy; pozn. V. F.) v KSČ“. Zde máme přesný popis tehdejší Císařovy linie!

S pověřením zbytku Dubčekova vedení, které se udrželo až do jeho pádu 17. dubna 1969, to tedy byl Císař, kdo měl za úkol zasáhnout v televizi v klíčových okamžicích, například 16. listopadu v den vypuknutí studentské stávky proti okupaci, podporované odbory a podnikovými radami, a 16. ledna, v den sebeupálení Jana Palacha. V každém z těchto okamžiků se snažil udržet rovnováhu, což bylo obtížné, a dával najevo vlastenecké mínění; vedení je „s vámi“, ale „rozvážný postup“ je nutný, Palachovy požadavky nemohou být ihned uspokojeny, ačkoliv jeho gesto „nebylo činem osamoceného psychopata. Stav mysli, který k němu vedl, sdílí velká část naší mládeže. Ale myšlenky mládeže nejsou moc vzdálené těm z nás, kdo už tak mladí nejsou.“ (Mastný)

Ze stejné doby pochází zpráva získaná bulharskými agenty a předaná vedení KGB 28. ledna 1969, z níž se dozvídáme, že radikálnější skupina kolem Kriegla se postavila do role mluvčích protestujících studentů a dělníků a společně s nimi bránila Smrkovského, předsedu Národního shromáždění – z kterého se v lednu stalo Federální –, neboť Smrkovského pád, říká Kriegel, „by způsobil ztrátu důvěry mas v (jejich) zástupce“. A bylo-li třeba, aby „kádry“ níže postavené zůstaly na místech jakožto „skrytá záloha“, Dubček by měl své funkce opustit – podle Kriegla nechápal, že Sověti jej mohou postupně obklopit lidmi, kteří způsobí neúspěch jeho politiky a zkompromitují jej u veřejného mínění jako někoho, kdo není schopen uskutečnit to, co sám hlásal. Kriegel dodává, že pokud by Dubček odstoupil, vyvolalo by to „masivní mobilizaci lidu“ proti okupaci vzhledem k jeho doposud mimořádné prestiži. Ale to vyžadovalo „změnu lídrů“. Z toho můžeme odvodit, že pro ty, kdo ještě bojovali, to byli nadále Smrkovský a odbory, a nikoliv Dubček a to, co zbylo z jeho okruhu představovaného „umírněným“ Císařem, kdo je měli zastupovat. Císař však dával najevo, že přijme zneplatnění XIV. sjezdu pod podmínkou, že bude svolán jiný; jak vysvětlil na jedné schůzi 26. března 1969, „21. srpen (…) a jeho negativní dopady nemohou být jednoduše zapomenuty ani jejich následky snadno napraveny“. Dodává však, že „náš osud je neodvolatelně spojen s celým socialistickým světem (tj. se sovětským blokem; V. F.) a naší jedinou možností je hledat počestné řešení“. Sázel na to, že Sověti, vědomi si vzhledem k jejich fiasku 21. srpna neschopnosti svých věrných, kdy nedokázali provést palácový převrat, budou nuceni jednat s dubčekovci.

IV. Od Dubčekova pádu k vyloučení ze strany

„Zdravé síly“ však vedly už před Dubčekovým pádem u Sovětů kampaň za zbavení Císaře a jeho přátel funkcí. Šlo také o odstranění pražského vedení, představovaného Bohumilem Šimonem, který mimochodem sdílel Císařův osud: narodil se stejně jako on v roce 1920, byl také zvolen do předsednictva ÚV KSČ 22. srpna 1968, vyloučen ze svých funkcí v roce 1969 a z KSČ v roce 1970; nakonec byli oba odklizení do Státního památkového ústavu v Praze až do odchodu do důchodu na počátku 80. let. Možná si Císař dokonce myslel, nevěda o absolutním odporu „skalních“ proti němu, že by společně s Dubčekem mohl utvořit alternativu ke „zdravým silám“ spojeným s Husákem a Štrougalem na jedné straně a ke Smrkovskému na straně druhé. Takto můžeme vysvětlit, proč 21. dubna, čtyři dny po Dubčekově pádu, Císař pocítil potřebu mu napsat dopis, v němž ho ujistil o „svém přátelství lidském a politickém.“ (Madry) Ale když „umírněný“ Husák nastoupil k moci, u Sovětů se sám pustil do snahy, aby Moskva Císaře bojkotovala ve výkonu jeho funkcí, „dokud jasně nevyjádří, jaký je jeho postoj“. Císař se tak po boku Dubčeka – který se stal předsedou Federálního shromáždění namísto Smrkovského, odstraněného Husákem – marně snažil omezit dosah hanebných zákonů přijatých ihned po manifestacích k prvnímu výročí invaze. V tomto případě to byly československé ozbrojené síly, kdo byl pověřen potlačením manifestací. Výsledkem bylo pět mrtvých přímo před očima Etienna Fajona, vedoucího představitele Komunistické strany Francie, jež od odsouzení invaze přešla ke schválení krvavé a temné „normalizace“. To bylo pro frankofonního Císaře, který počítal s podporou zahraničních „soudruhů“ reformních komunistů i jiných evropských levicových stran a odborů, stejně jako s bojkotem SSSR západními vládami, další zklamání. Ve Federálním shromáždění s podporou pouhých dvou poslanců, Josefa Borůvky a Marie Sedlákové, nedokázali Císař s Dubčekem v srpnu 1969 zabránit okamžitému propouštění učitelů ani uvězňování nezletilých, stejně jako se jim v prosinci nepodařilo odvrátit prodloužení „pendrekového zákona“ na dobu neurčitou, což vedlo k demisi všech proreformních poslanců.

Od září 1969 začalo ubývat manifestací, což Císař a Dubček očekávali, odstraňování z funkcí nabývalo na systematičnosti, místní organizace KSČ byly rozpouštěny (včetně pražské, Císařovy základny) stejně jako organizace odborové a profesní včetně podnikových rad. Byl to čas, kdy se vylučovalo z KSČ, propouštělo, zakazovala se profesní činnost, zavřely se hranice a rozšířila cenzura. Tentokrát hodili Sověti a koalice husákovců do jednoho pytle Dubčeka, Smrkovského i Císaře a žádali jejich okamžité odstranění z funkcí, přičemž k nim – podle zásad salámové taktiky – odmítli prozatím připojit také Černíka, který poníženě („jako do Canossy“) přijel 16. září do Moskvy.

To sebralo Císařovi zbývající prostor k činnosti, jakkoliv už předtím omezený. Nicméně se ještě pokusil – což uvádí osobní Dubčekův tajemník Václav Slavík v rozhovorech, které mi poskytl – o poslední manévr na plénu ÚV dne 25. září 1969, když učinil částečnou sebekritiku, a to nesouhlasem s mimořádným sjezdem 22. srpna, aniž by vyhověl dalším dvěma požadavkům moci, tedy odsoudit Pražské jaro a schválit invazi. Stejnou sebekritiku pronesl také v ČNR o dva měsíce později. Stejně jako Dubček a na rozdíl od radikálních stoupenců reformy tak nebyl ještě vyloučen z KSČ a zůstal poslancem ČNR, kde ovšem ztratil předsednictví, a členem Byra pro české země. Jeho prohlášení v ČNR je také dost rafinované, znovu potvrzuje federalistické přesvědčení a hlásí se k tomu, co bylo úspěšné, i k tomu, co je třeba napravit.

Na následujícím plénu 28. ledna se Husákovi nepodařilo prosadit návrh na jmenování Císaře konzulem v Polsku, ačkoliv o měsíc dřív byl úspěšný, když z Dubčeka udělal „nepravděpodobného“ vyslance v Turecku. To mělo dva důvody. Za prvé Dubček byl stále velmi populární i na Slovensku, mocenské základně Husákově, a také v zahraničí, zejména u levicového mínění včetně komunistických stran a států, zatímco Císař byl doma oblíbený méně a v zahraničí téměř neznámý.

Za druhé Čech Císař, jehož základnou byla Praha, vždy přitahoval hněv a žárlivost pražských dogmatiků a ostrá interpelace radikálně protireformního komunisty, bývalého stoupence Novotného z hlavního města Karla Mesteka tento návrh „odstřelila.“ Stejný rozdíl v přístupu se projevil znovu o tři měsíce později, když – bez schůze ÚV, ačkoliv to stanovy vyžadovaly – předsednictvo ÚV vyloučilo 6. března ze strany – rozhodnutí bylo zveřejněno až 21. 3. – Císaře s celým dubčekovským vedením Pražského jara, s výjimkou Dubčeka samotného. Dne 25. května vyloučila další schůze předsednictva Dubčeka sedmi hlasy proti čtyřem, mezi nimi Husáka, slovenského předsedy vlády Petera Colotky a Císařova nástupce v čele ČNR, bývalého sociálního demokrata Evžena Erbana. Noví diktátoři měli takový strach z reakce veřejného mínění, že zpoždění v Dubčekově případě nebylo patnáct dnů jako u vyloučení Císařova, ale celý jeden měsíc, než byla tato nízkost po jednomyslném schválení plénem zveřejněna. Dodejme, že to byl začátek znovuzavedení smrtícího rituálu jednomyslného hlasování, který se bez přerušení udržel prakticky až do pádu režimu v listopadu 1989.

Zřejmý neúspěch umírněného postupu přišel jeho dva stoupence draho v osobní rovině: ihned po své porážce utrpěli těžkou nervovou depresi, která si vyžádala hospitalizaci. Podle zprávy StB od roku 1971 „větší část pravicových oportunistů“ jako Dubček, Císař, Pavel, Černík a Špaček rezignuje a neúčastní se činnosti odpůrců socialistického zřízení“ (Milan Otáhal).

V. Císař a Dubček: obdobný vývoj a popularita v letech 1968–1989

U Císaře stejně jako Dubčeka posléze nastal čas od poloviny roku 1971 až do poloviny roku 1987, kdy se stáhli a přestali se angažovat, odmítajíce ovšem jakýkoli kompromis s „normalizátory“. Od ledna 1977, kdy byla bývalými stoupenci reformy roku 1968, nekomunisty, křesťany či mladými stoupenci radikální levice a undergroundu vydána Charta 77, došlo k jakémusi rozštěpení, které mělo trvat ještě dalších deset let. Kolem Dubčeka, Císaře a moravského předáka Josefa Špačka – a částečně také Václava Slavíka, nechartisty, bezpochyby stoupence znovuoživení opozice, ovšem okolo čistého „dubčekismu“ bez splynutí s nekomunisty z Charty – vznikla znovu skupina „vyčkávající opozice“, jak ji představovali od konce srpna 1968 do května 1970. Dubček se snažil udržet svou oblibu a postoj komunisty-odpůrce sovětismu, podle agentů StB, kteří jej sledovali, neskrýval však svou nelibost vůči Mlynářovi, Hüblovi, Havlovi, ovšem také vůči Černíkovi a Smrkovskému (zemřelému v r. 1974), o nichž si myslel, že se angažují, jen aby se „vykoupili“, a činí tak za jeho zády (Milan Otáhal). V každém případě Císař mezi těmi, na něž si Dubček stěžoval, nefiguruje. Právě naopak, podobnost jejich postojů se potvrdila a udržela se v podstatě až do konce.

Ostatně se vzájemně doplňovali co do obliby u veřejnosti, což můžeme změřit díky oživení sociologie a průzkumů od března 1968 do března 1969. V dubnu 1968 byl Císař po Dubčekovi a Smrkovském třetí nejoblíbenější osobností na celostátní úrovni, před Svobodou v Čechách a na Moravě, zatímco na Slovensku byl téměř neznámý. V polovině července přeskočil dokonce Smrkovského a stal se nejoblíbenějším Čechem, a to v době plné krize vztahů s Moskvou. O dva měsíce později klesl na páté místo: během invaze byl méně vidět. V polovině března 1969 Svoboda přeskočil, a to i na Slovensku, Dubčeka, zatímco Císař setrval na pátém místě ve skupině nejoblíbenějších osobností, která se vždy velmi jasně oddělovala od všech ostatních; před ním byli Smrkovský a Černík. Obliba Husáka se v českých zemích, kde jeho známost stoupala do září, v březnu zhroutila, protože byl vnímán jako prosovětský, zatímco na Slovensku se udržel jako obránce slovenských zájmů; Císařova obliba, která zde nikdy nebyla vyšší než 10 %, se sesypala (J. A. Piekalkiewicz).

Podobný obrázek vidíme v oblasti „spontánních projevů Pražského jara 1968–1969“ (název díla Jindřicha Pecky) tím spíše, že Císařovo příjmení umožňovalo četné slovní hříčky, jako „chceme císaře“, „... kterého nevyměníme za maršály“ (nápis na zdi, Praha 18. května), „... a dostali jsme cara“ (srpen 1968 v Rakovníku). Jeho křestní jméno Čestmír, které lze rozložit na „čest“ a „mír“, se také hodilo.

Delegace představitelů Komunistické strany Ukrajiny z Černigovského kraje mohla konstatovat v polovině prosince 1968 ve východních Čechách, že hesla na zdech a v přejmenovaných ulicích jsou stále stejně početná a vztahují se (v tomto pořadí) k Dubčekovi, Císařovi a Svobodovi. (Zprávy černigovského tajemníka krajského výboru a tajemníka ÚV KS Ukrajiny; in Čechoslovackij krizis 1967–1969 gg. v dokumentach CK KPSS, Moskva, ROSSPEN a Prezidentské centrum B. N. Jelcina) Četnost Císařova jména v rejstříku dokumentů ÚV KSSS týkajících se československé krize jej umísťuje na osmé místo v pořadí československých jmen zmiňovaných Sověty za (v tomto pořadí) Dubčeka, Černíka, Smrkovského, před nevýznamným Svobodou, po němž následují „klíčoví muži“ Moskvy Husák a Štrougal a pak, daleko za nimi, reformátor ekonomiky Ota Šik a Císař. Ten je zmiňován trochu častěji než Kriegel, zatímco Mlynář je zmiňován ještě méně.

VI. Návrat z limbu

Od poloviny roku 1987 se následkem zásadního zlomu, který v SSSR uskutečnil Gorbačov, otevřený demokratizaci komunistické strany a dialogu s disidenty, se Císař znovu začal angažovat, dokonce dříve než opatrnější Dubček. Císař se zapojoval do debat a publikoval články analyzující období, které Gorbačov zahájil, a strategii přestavby a zlomu, která z něj vyplývala. Činil tak v tajném tisku, zejména v samizdatových časopisech Diskuse (z Brna) a Ze zásuvky a z bloku, okolo kterých se shromažďovali progresivní stoupenci opozice, radikálnější než bývalí dubčekovci. Zároveň však spolupracoval stejně jako v roce 1968 – ale v tomto případě tajně – s Mlynářem v exilu a se skupinou, kterou řídil doma i v exilu Jiří Pelikán okolo revue Listy.

Nicméně souběžně se na „vnitřní“ organizační úrovni spojoval pouze s dubčekovci, bývalými členy KSČ. Prvním cílem bylo vytvořit text, který by programově odmítl Husákovu linii představovanou Poučením z krizového vývoje. Šlo o to chopit se vůči vedení státu role nositelů legitimity a historické kontinuity. To bylo vyzýváno, aby se vzdalo mocenského monopolu a nejprve akceptovalo, aby se ve spolupráci s Císařovou skupinou uskutečnila politická přestavba. Císař nejdříve myslel na přetvoření komunistické strany, poté se jeho postoj postupně přiklonil k reformním komunistům i k chartistům; skupina se měla jmenovat Obroda a jedním z jejích třech vůdčích představitelů byl mimochodem Miloš Hájek, mluvčí Charty 77 v roce 1988 a odborník na dějiny Italské komunistické strany.

Císař si velmi rychle si uvědomil, že skupina vytvořená v říjnu 1987 nedokáže sjednotit stanoviska, ale je schopna pouze zviditelnit společné cíle (použil výrazu „příbuznost“). Také jakožto symbol Pražského jara redigoval společně s několika dalšími bývalými dubčekovci, například historiky Vojtěchem Menclem a Milošem Hájkem, k 5. lednu 1988 text k 20. výročí Pražského jara, v němž se odvolávali hlavně na mimořádný XIV. sjezd KSČ. Všimněme si, že se zde Císař potichoučku, aniž by to vysvětloval, zbavil kompromisního postoje z roku 1969, kdy na listopadovém plénu ÚV tento sjezd veřejně odmítl. A že také musel přistoupit oproti prvotní verzi textu, kterou sám redigoval, na odmítnutí vedoucí role strany, a to dokonce dřív, než se tak odhodlal učinit sám Gorbačov. Nadále připouštěl politickou roli spontánních hnutí, soukromé vlastnictví vedle veřejného a společného a – v článku vydaném 15. března 1989 v jiné brněnské revui, Dialogu politický pluralismus.

V lednu 1989 Obroda, označovaná jako Klub za socialistickou přestavbu, vystoupila otevřeně – a navázala kontakty s Dubčekem, který se konečně vrátil z ústraní – představitelé moci ji však odmítli legalizovat. Pro Císaře bylo ještě jedno hořké překvapení: první schůzka – tajná – s představiteli moci 21. února 1989 ztroskotala na jejich absolutním odmítnutí zrušit vedoucí roli komunistické strany, přijmout pluralismus politických stran a – což bylo bezpochyby pro skupinu u moci zásadní – přistoupit k odvolání politických představitelů kompromitovaných během okupace a normalizace. Na rozdíl od Maďarska nebo dokonce Polska nedošlo na „gorbačovismus“ ani na jednání u kulatého stolu; veřejné schůze Obrody byly zakázány. Režim, podobně jako ve Východním Německu, hrál na Gorbačovův pád, zatímco Císař si představoval vývoj podobný tomu, k němuž došlo v italské komunistické straně nebo ve Slovinsku.

Druhé a poslední setkání s představiteli moci neuspělo kvůli dalšímu „úhelnému kameni“, a to otázce napojení Obrody na další opoziční skupiny, které nebyly původem ani přesvědčením komunistické nebo dokonce vůbec levicové, napojení, která Obroda chtěla udržovat zejména prostřednictvím Rudolfa Slánského, syna generálního tajemníka KSČ popraveného v roce 1952, v roce 1968 stoupence podnikových rad.

Dne 17. června 1989 bylo na schůzi Obrody, kterou představitelé moci bojkotovali a zakázali a které se zúčastnili představitelé Charty 77 a Hnutí za občanskou svobodu, rozhodnuto, že Obroda se bude účastnit otevřeně protirežimních aktivit, mezi něž patřilo podepsání petice Několik vět. Dne 26. června její výkonný výbor rozhodl o odmítnutí jakéhokoli dalšího dialogu s ÚV KSČ, který se jej příliš pozdě pokusil navázat v říjnu 1989.

Podle Miloše Hájka Obroda měla jen 1200 členů, a to, podle V. Mencla, hlavně v Praze, v Brně a v Plzni.

Císař a jeho přátelé z Obrody, obzvlášť Věněk Šilhán, živý symbol XIV. sjezdu KSČ, jenž bude jedním z prvních lídrů Občanského fóra, jakožto i další „obrodář“ Zdeněk Jičínský se tedy naplno zúčastnili Sametové revoluce v listopadu 1989. A stejně jako v březnu 1968 vedení (jediné) oficiální organizace mládeže (SSM) navrhlo Císaře jako kandidáta na prezidenta republiky, poté co se Dubček, který se 28. prosince stal předsedou Federálního shromáždění, vzdal kandidatury ve prospěch Václava Havla. Císař se však přes návrat humoristického hesla z březnu 1968, „nechceme prezidenta, chceme císaře“ i tentokrát vzdal kandidatury, tentokrát ve prospěch Václava Havla, široce podporovaného veřejným míněním.

V listopadu 1989 však studentský stávkový výbor vyzdvihuje do popředí jméno „doktora přírodních věd, docenta Valtra Komárka,“ ředitele Prognostického ústavu ČSAV jako „jediného kandidáta“, požaduje ustavení „vlády odborníků“. Komárek ostatně byl tehdy v čele průzkumů veřejného mínění v Čechách a na Moravě (viz faksimili letáku a nekrolog in Blesk, Praha, 17. května 2013). Studenti se posléze postavili za V. Havla; poslali otevřený dopis Císařovi, aby se vzdal kandidatury a hrozili stávkou, jestliže Havel nebude zvolen. Císař se kandidatury vzdal a Havla podpořil.

*

Po pádu diktatury, která zdiskreditovala cestu komunismu, v niž Císař věřil, se stal prvním stálým představitelem Československa v Radě Evropy, což byla první etapa návratu země do celoevropského rámce. Právě v tom okamžiku, prostřednictvím našeho společného přítele Jiřího Pelikána jsem se mohl ve Štrasburku, kde jsem vyučoval na univerzitě, s Čestmírem seznámit. Místo, na které byl jmenován krátce předtím, bylo pro něj i pro jeho zemi vysoce symbolické. Zcela se odlišoval od ostatního diplomatického personálu československého či jiného, který se skládal z „kariérních diplomatů“. Ti z Východu byli takoví všichni, zatímco diplomaty ze Západu, alespoň těmi nejviditelnějšími, byli často politici a političky ověnčení úspěchy v domovině i v mezinárodním měřítku dříve, než přišli do Štrasburku. Císař byl jediný takový „z Východu“. Ostatní byli napojeni na bývalé diktátorské režimy, jimž vděčili za svou situaci. Jejich vzděláním byla z velké části lživá propaganda, postup jim zajistily neotřesitelná úslužnost, loajálnost a princip zásluhovosti. Byli to přinejmenším úspěšní oportunisté. Jejich zájmem bylo (pokračovat v) mlčení, aby dál mohli žít svůj život (privilegovaných), a přitom nadále uznávali opak toho, co předtím dlouhá léta papouškovali.

Od nich se Císař naprosto odlišoval. Byl jedinečný: současně začátečník a veterán, a přitom ani nevýrazný, ani arogantní. Od počátku jsme spolu jednali a spolupracovali srdečně, aniž bychom měli potřebu rozebírat naše tak rozdílné zkušenosti. Před rokem 1989 jsem měl stejný pocit po příchodu vyhnanců Oty Šika, Zdeňka Mlynáře, Jiřího Pelikána do Francie a Eduarda Goldstückera do Velké Británie. Společně s Čestmírem jsme Radě Evropy – ale také, což bylo ještě zajímavější, štrasburským studentům, pracovníkům univerzity, široké veřejnosti a zajímajícím se občanům – představili osobnosti jako Václava a Olgu Havlovy, Dubčeka a jeho věrného Václava Slavíka. Císařovy politické a jazykové znalosti byly vysoce hodnoceny. Jeho skromnost a jemnost zasloužilého prostředníka (go between) byly mimořádně působivé, přestože jejich účinnost, jak bylo jeho zvykem, nevystavoval na obdiv.

Urychlený konec jeho mandátu byl obzvláště nenormální a po česku absurdní: v roce 1991 byl zbaven funkce na základě nového zákona, jenž zakazoval výkon takové funkce těm, kteří byli členy KSČ po 30. dubnu 1969. On jím však byl, jak jsme viděli, o deset měsíců déle, aniž by zklamal, kromě toho, ovšemže, když stejně jako Dubček odsouhlasil „pendrekový zákon“ ze srpna 1969, což mu vyčítali i ti, kterým to nezabránilo stát po jeho boku v opozici a bojovat proti diktatuře. Je snad nutno připomínat, že ještě dnes zastávají stejně důležitá a důležitější místa kariéristé, kteří zůstali členy této strany (dnes stále legální a nekající se) až do roku 1989, o dvacet let déle než Císař, a nikdy nestáli v opozici, ani skrytě?

VII. Závěr: zadostiučinění ante mortem, které přišlo zvenčí

Tři roky před smrtí se Císař nemohl dočkat větší historické satisfakce a dnes nemá lepší epitaf, než je způsob, jímž je zmiňován v poznámkách a úvodu k publikaci Čechoslovackij krizis, ruské edici dokumentů od jeho nejnelítostnějších nepřátel v roce 1968, tedy KGB a „jejich“ ÚV KSSS.

Zde je – společně s Eduardem Goldstückerem, dalším úhlavním nepřítelem Moskvy – nejvíc „doceněn“, a to ne pro nějaká subjektivní hodnocení, ale proto, že vyhlásil Akční program ÚV KSČ z dubna 1968, hlavní programní text Pražského jara, respektive pro odhalení tajných setkání Kosygina s ním a s dalšími československými vůdčími představiteli ve dnech 17.–22. května 1968 během předstíraného Kosyginova léčení v Karlových Varech.

Navíc zatímco sovětské dokumenty zmiňují Císaře na nějakých 45 stranách, aby jej systematicky „válely v blátě“, o čtyřicet let později začínají ruští historikové a archiváři, odpovědní za tuto publikaci, předmluvu k „cihle“ o 1152 stranách citátem z jeho pamětí: „Pražské jaro nespadlo z nebe, bylo výsledkem historického vývoje Evropy a naší odpovědí na dějinnou výzvu druhé poloviny 20. století.“

Pro T. A. Džalilova a M. F. Kičkinovou-Ivaněnkovou, dva hlavní pořadatele publikace „vyjadřuje toto hodnocení, převzaté z pamětí Č. Císaře, jednoho z nejaktivnějších v československých událostech konce 60. let, způsobem bezpochyby nejadekvátnějším a nejpřesnějším význam společenskopolitického vývoje v této zemi v oněch letech“. Paradoxní „rehabilitace“ člověka, který snad nejlépe symbolizuje přechod k poslední fázi evropského komunismu sovětského typu, nám poslouží jako závěr.

Z francouzského originálu přeložil Aleš Zapletal; redakčně mírně zkráceno; pro tuto publikaci velmi omezen obsáhlý poznámkový aparát.

Vladimír Claude Fišera (1948) je politolog, historik a překladatel. Spolupracovník Listů. Byl profesorem na univerzitách v Paříži,v Portsmouthu (Velké Británie) a Štrasburku. Žije ve Francii, kde se narodil.

Obsah Listů 4/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.