Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 4 > Anna Tučková: Okupace, mešuge babička a dáma v cihelně

Anna Tučková

Okupace, mešuge babička a dáma v cihelně

Laskavostí rodiny jsme dostali další část vzpomínek z pozůstalosti významné české novinářky, o jejímž úmrtí jsme psali v Listech 6/2012; v nich jsme také obsáhlou část jejích do té doby nepublikovaných memoárů přinesli. Nyní vzpomínka na nacistickou okupaci nejen v Brně.

Ten první den okupace, když německé obrněné vozy a motocykly projížděly Joštovou ulicí, jsme přišli do školy jako spráskaní. Konečný nám četl verše, a když při Halasových Jen žádný strach mu vstoupily slzy do očí, řekl nám: „To ne z lítosti, ale ze vzteku, že to tak dopadlo.“ Třebas v naší třídě seděl Körber, jehož rodina se přihlásila k Němcům a který posléze ze školy odešel, nenašel se kantor, který by nedal najevo své cítění – a přitom paleta politických názorů byla široká od komunisty Artura Závodského přes sociálního demokrata Roberta Konečného, masarykovce a bývalého legionáře Josefa Kudelu (byl ředitelem gymnázia), Buryška, který se klaněl Pekařovi, až k indiferentním, jako byl Kahuda, pozdější komunistický ministr školství. Za fašistu bych označila pouze fanatického katechetu, který každou neděli sloužil v aule mši a kterého jsme považovali za pitomce, když nám dokazoval, že v republice vládnou svobodní zednáři, protože na padesátikoruně bylo 7 padesátek.

Politický spor se tu podle mého odehrál jen jeden – za španělské války, když jsme chodili do školy s odznakem republiky na klopě (nosil ho i Artur, i Robert). Tehdy se v rodičovském sdružení ozval jakýsi fašista Aujeský, že politika do školy nepatří. Tolerantní Kudela to uznal a školním rozhlasem nás vyzval, abychom odznaky do školy nenosili. Kantoři poslechli, my ne.

Vzpomínám si, že se tehdy psala v češtině kompozice na téma „Nač myslím, když v noci nemohu spát“. Napsala jsem, že na Lorcu, kterého popravili, a na interbrigadisty v zákopech. Byla jsem ještě plna dojmů ze španělského pavilonu v Paříži na Světové výstavě. O prázdninách mne otec poslal do penzionátu College féminine de Bouffémont a s Majkou Houbovou jsme dny trávily na výstavách buď v sovětském pavilonu, anebo u Španělů. Koupila jsem si tam figurku dělníčka v červené frygické čapce a Lorcovo Llanto por Ignacio Sánchez, pevně rozhodnuta, že se budu učit španělsky. Ztroskotala jsem na prvních lekcích, ale tato dětská láska ke Španělsku a k republikánům poznamenala celý můj život. Arturovi se kompozice líbila a Aujeský Neaujeský ji nahlas četl před třídou. Nevím, jestli byla skutečně tak dobrá, anebo ho zaujal námět, který jsem si zvolila.

Díky Kudelovi držela škola demokratický prapor tak dlouho, jak to šlo. Němci po svém příchodu hned z německého gymnázia vyháněli židy a míšence a Kudela je všechny přijal. Tak se naše třída rozrostla o Xandiho Steinera, Káťu Haftlovou a Petra Demetra – až na posledního, který se odstěhoval do Prahy, u nás všichni vydrželi do maturity, kterou ani Káťa, ani Xandi dlouho nepřežili. Spolu s naším dlouholetým spolužákem Hrdličkou (vypadal jako mladý Kafka) šli na transport.

Kudela, klasický filolog, autor četných knih o legiích i o Řecku, se choval statečně. Někdy jsme ovšem jeho postoj nechápali – když měly vypuknout taneční, které gymnázium organizovalo, postavil se proti: „To chcete tancovat na hrobech?“ Byli jsme mladí, na taneční jsme se hrozně těšili, a tak jsme ke Kudelovi vyslali delegaci. Byla jsem v ní také a vidím před sebou Kudelův ušlechtilý obličej (i jím se podobal Masarykovi) a strašně smutné oči. Neuplatnil svou autoritu, netrval na zákazu: „Dobře, budu považovat taneční za součást vyučování, žádné dlouhé šaty, žádné prodloužené.“

Pokud jde o šaty, pamatuji se, že to mrzelo akorát naši matku, těšila se, že mne vystrojí jako kytičku. Mně to bylo jedno. Pamatuji si, že jsem šla v modrých krátkých šatech, které jsem nosila do divadla, a jak říkala moje matka: „Všichni neholení a odrbaní pro tebe bezpečně chodí.“ – Slušní hoši z dobrých rodin mne nezajímali, byli hloupí a nudní. Nehodila jsem se k nim a jednou, když Dobročinný podpůrný divadelní spolek pořádal ples, vybrali mne na předtančení. Přišla jsem k paní Hladké – měla školu rytmiky –˝, kde se to nacvičovalo, a tam samá brněnská smetánka – Mirenka Lorková atd. Nepatřila jsem k nim a paní Hladká mi za partnera vybrala jakéhosi ing. Vodu s černým knírkem. Ošklíbal se a svými řečmi mě namíchl natolik, že jsem přišla domů a prohlásila, že na žádné předtančení s tím idiotem nebudu chodit. Že tam půjdu, jedině bude-li mým tanečníkem spolužák Jiří Hudeček (Hudál). Matka se zlobila, ale otec to kupodivu pochopil a řekl jí, aby se s paní Hladkou, k níž chodila do rytmiky, dohodla. A tak jsme tam napochodovali s Hudálem, vytvořili si svůj svět, který s těmi ostatními neměl nic společného, a Hudál mezi bohatými synky v jediných šatech, které tehdy měl, absolvoval ples.

*

Škola byla v pořádku – učilo se tak jako předtím. Z profesorského sboru však zmizely výrazné postavy. Nejprve byl zatčen Kudela, v Kouničkách psal ještě hexametry a skončil v některém z lágrů. Pak Robert Konečný, který byl natolik erudovaný psycholog, že úspěšně předstíral šílenství a prožil několik let v blázinci. Po okupaci o tom napsal knihu, která vycházela v Činu na pokračování. Dotáhli jsme to až k maturitě (r. 1941), kterou jsme oslavili u Viskovičů ve vinárně v Pisárkách.

Co dál? Vysoké školy byly uzavřeny, dohromady jsem nic neuměla. Tatínek rozhodl, že půjdu do abiturientského ročníku na obchodní akademii – byla to taková roční nástavba. Protože se však rozhodl pozdě, byla všechna místa už obsazena: „Tak půjdeš do 4. ročníku, to, co se ti druzí tři roky učili, prostě doženeš.“ A tak jsem se musela vrhnout na kupecké počty, kontokorenty, zbožíznalství, těsnopis a psaní na stroji. Se mnou tento maratón absolvovala má nejlepší přítelkyně Juliška Vlková, a tak se to dalo vydržet.

Je třeba říci, že kantoři na OA měli maximální pochopení. Zvládla jsem to všechno až na kupecké počty, účetnictví a kontokorent, nikdy jsem nepochopila, kam se zanášejí jednotlivé položky – do má dáti nebo dal. Maturovala jsem však slušně, dokonce s vyznamenáním, protože jsem z češtiny dostala Macharovy sonety, a ty jsem znala a milovala. Maturitní komisař francouzsky odrecitoval známé „Při poslání tě bodnu už…“. To je Cyrano, řekla jsem suverénně, a tím jsem si ho natolik získala, že mé nevědomosti v účetnictví nebral na vědomí.

Po maturitě se tatínek přes své známé postaral, že mě vzali jako písařku do Riunione Adriatica naproti Hlavnímu nádraží. Nebylo to žádné velké štěstí, psala jsem u německého prokuristy Krcvala ze Zlabings (Slavonice) pojistky, které byly úředním dokumentem a nesměla na nich být žádná chyba ani překlep. V oddělení byli ještě dva Češi – pan Vítámvás Karel a pan Žmola Stanislav. Byli to hodní lidé a chránili mne před Krcvalovým hněvem; nenáviděli tohoto malého tlustého arogantního nacistu právě tak jako já a všichni jsme sledovali, jak se obohacuje – pojišťoval celé vesnice proti požáru a živelním pohromám a do jeho kapsy plynula tučná provize. V právním oddělení pracoval dr. Ríša Mácha, starý kostufrák a kamarád Jury Zapletala. Účastnil se odboje – tuším, že ve skupině Živného – a jednoho dne si ho odvedlo gestapo. My všichni jsme musili stát v kancelářích Riunionky čelem ke zdi a s rukama nahoru. Brzy si také odvedli Vítámváse a moje dny v Riunionce, která byla nyní prověřována gestapem, byly sečteny. Krcval mě dal k dispozici arbeitsamtu, a ten mne poslal do Verbindungsstelle Forschung (? - red.). Vítámvás se po válce vrátil, pracoval na kterémsi brněnském sekretariátu, ale Ríšu, milého opáleného blondýna, popravili.

*

Od počátku okupace se kolem naší rodiny stahovala síť. Otec zpočátku nevěřil, že by se mamince mohlo něco stát: byla už dvacet let pokřtěna a úplně zapomněla, že někdy byla židovka. Chodila k sv. Tomášovi, byla matkou při svěcení orelských praporů, s celou lidovou partají se dobře znala, sestřičky uršulinky k nám chodily na kávu. Tato poměrná bezstarostnost pramenila i z návštěvy inženýra Leipelta z Hamburku – byl u nás po rakouském anšlusu. Tehdy jel do Vídně, aby převezl svou starou tchyni a neteř Christinu do Hamburku, do svého domu. Bratr jeho ženy Käthe spáchal totiž den po anšlusu sebevraždu a stará paní s děvčátkem zůstaly opuštěny. Tvrdil otci, že Käthe (maminčině sestřenici) se nemůže nic stát, protože ji bude chránit jednak on jako árijský manžel, jednak skutečnost, že má vysoké vyznamenání z 1. světové války, kdy jako Rotes Kreuz doma ošetřovala raněné na vídeňském nádraží. O tom, jak to s nimi všemi dopadlo, píši jinde. V prvních letech po příchodu Němců, kdy se museli hlásit všichni, kdož byli – křest nekřest – podle norimberských zákonů považováni za židy, i ti, kdož byli otaxováni jako Mischlinge I. a II. Grades, se nebezpečí plíživě blížilo. O jeho tragickém rozsahu však nikdo z nás neměl představu: K tatínkovi jako k advokátovi přicházeli především lékaři, kteří měli kvůli soužití se židovkami přijít o nemocenskou pokladnu. Přišel náš rodinný lékař Bartoloměj Janků i otec Julišky dr. Vlk. Chtěli, aby tatínek podal žádost o rozvod, aby byli před úřady kryti. Jakmile však začaly první transporty, uvědomil si tatínek, že židovské ženy nebudou před nimi chráněny, a začal obíhat své klienty. U všech zařídil, že soud zrušil rozvod pod směšnými záminkami – u dr. Janků například, že to udělal v pominutí smyslů. Jen u Vlků se mu to nepodařilo, třebas tam šel i večer do bytu a dlouho do noci přemlouval všechny, že to musí udělat. Paní Vlková odmítla. Ve chvíli, kdy se s ní doktor Vlk rozvedl, odstěhovala se kamsi do Králova Pole a trávila celé dny v katolickém kostele. Skoncovala se svou rodinou i oběma dcerami Juliškou a Ilonkou, připravovala se na smrt.

Tato drobná černovlasá paní byla vždycky zvláštní a nikdy nesplynula s brněnským prostředím. Pocházela z Ipelských Šahů, Ipolszágu, kde její rodina – patřící do klanu Winterů, jimž náležely Piešťany – měla velkostatek. Dr. Vlka poslali jako mladého poručíka proti Maďarské republice rad, onemocněl cestou a skončil na velkostatku, kde se Juliška Kotszarová do vysokého urostlého modrookého doktora zamilovala. Oženil se s ní a přivedl ji k hrůze své patricijské brněnské rodiny domů. Jeho otec byl ředitelem gymnázia, I. Slovanského c. k. gymnázia, a složil píseň Krásný vzhled je na ten boží svět. A teď měla tato rodina přijmout židovku, a ještě k tomu maďarskou. Neudělali to, právě tak jako ostatní české Brno – jen na půdě hudby měla paní Vlková přátele, hrála překrásně na housle a Kudláček se svým kvartetem k nim docházel na domácí koncerty.

Na začátku okupace se zdálo, že Winterovi ze Slovenska jí pomohou nějakými falešnými doklady, ale nějak to nevyšlo a jednoho dne přišla Juliška pozdě na vyučování – doprovázela matku na transport. Nikdy víc jsme o ní neslyšeli a tento osud spočinul na rodině jako prokletí. Dodnes podivně stojí mezi mnou a Juliškou – už jsme se nikdy nepropracovaly k dřívější důvěrnosti. A přitom právě s Juliškou jsme snad v roce 41 na Silvestra objevovaly Prahu, bydlely jsme u nějakých jejích příbuzných, kteří zas byli příbuznými dirigenta Ančerla, chodily po divadlech… Spolu a s Alenou jsme prožily léto ve Strážku u Tišnova, kde se bratr dr. Vlka, právník, oženil s hospodskou a upil – v této hospodě u milé tetičky jsme se měly dobře, objevovaly Vysočinu, koupaly se v Piknusku, měly obtíže s místním policajtem, který byl pobouřen, když jsme šly v koupacích pláštích přes náves.

*

Možná, že v tom byl záměr, a možná jen to, že to administrativně tak rychle nezvládli, pronásledování židů v Brně šlo postupně. Nejprve babičku vystěhovali z domu v Hlinkách, který jako židovský majetek zabavili.

Tatínek maminčiny rodiče dlouhá léta živil a často se na babičku zlobil za její rozhazovačný způsob života – nebyla to rozmařilost, ale prostě zvyk, navyklý způsob života židovské buržoazie, který byl tatínkovi samozřejmě cizí. Ale jak se mohla chovat babička, která pocházela sice z Břeclavi, ale jednu sestru – Tante Irene – měla provdánu za bankéře v Šanghaji a druhou v anglickém Brightonu? Samozřejmě že se jí nelíbilo v Černé Hoře v pivovaru, chtěla alespoň do Brna, kde mohla vysedávat s paní Paschké (obchod s textilem na Kobližné) a s paní Ornsteinovou v café Savoy, o němž se v Brně říkalo ka goj (žádný křesťan). Vždycky jsem se tomu divila, co tam může ty hodiny dělat, a s úžasem se dívala, jak si do výstřihu špendlila krajkový kapesníček, „aby si paní Paschké myslela“, jak říkal plebejec dědeček, „že má celé prádlo jenom z krajek“.

Nuže, tatínek si zaknihoval pohledávky na dům v Hlinkách, ale bylo mu to málo platné. Propadl nacistům i proto, že na tom měl zájem zahradník, brněnský tramvaják, který bydlel v zahradnickém domku na obrovské zahradě, jež se táhla až na Žlutý kopec. Dědeček s babičkou ji obdělávat nemohli, a tak mu ji i s četnými ovocnými stromy pronajímali. Třebas jim dával pakatel, nenáviděl je a sotva se objevil Henlein, bylo ho vidět jen v holínkách. Přistihla jsem ho jednou, jak se domlouval s naší „slečnou“, kterou jsme měli, abychom se naučili německy. Hovořili spolu jako spiklenci, a když mě uviděli, slečna od něho rychle odešla. Bůhví kde je jí konec – jezdila s námi do Itálie a celkem se moc nenapracovala, ale ráda nás neměla a odešla ještě před okupací.

Dům tehdy propadl a babička se stěhovala do Komárova do jednopokojového moderního a celkem hezkého bytu. Musela se ovšem rozloučit s postelí s nebesy, s velikým kulatým stolem, k němuž jsme se všichni vešli, s Anrichte, u níž se upravovala, s celým svým světem. Bůhví kam se ty věci poděly, v té chvíli jaksi ztratily na významu a ani babička nad nimi netruchlila. Docela se tam zabydlela a Hudál dodnes vzpomíná, jak jsme ji přišli navštívit a ona nás u pečlivě prostřeného stolku v kuchyni hostila skvělým gulášem a radovala se, jak nám chutná. Pak k ní nastěhovali nějakou ženu, kterou zase vyhodili jinde, byla to tichá stará panna a zas to nějak šlo. Pak je vyhodili i z tohoto bytečku a nastěhovali do „mezibytu“ na Nové ulici, v domě, kde je dnes divadlo. Veliké pokoje byly rozděleny skříněmi – jeden na čtyři, a v těch dírkách bez jakéhokoli soukromí se tísnily židovské rodiny, čekající na osudnou výzvu k transportu.

Nikdy to nedostali všichni najednou, vždycky jedni šli a druzí zůstali. Tak šla teta Kárinka s Leoškem, který ji stařičkou nechtěl opustit, tak šli Altschulovi (maminčin bratranec) a nakonec dostala osudný papír i babička. V těch napěchovaných bytech byla hysterická atmosféra, šířily se tu paniky i neopodstatněné optimistické zprávy, které nacházely bohužel víc ochotných posluchačů než ty Jobovy. Přinesla jsem babičce svůj lyžařský svetr, ale nevzala si ho, že ji kouše a že přece nemůže chodit v roláku. Balila si nesmyslné věci – kastrolky s máslovou jíškou, aby si ji v lágru dávala do polévek, kávu, kterou milovala, botičky s podpatky. Nebylo možné jí to vymluvit a asi to bylo taky jedno – ale našeho otce vždycky zlobila její nelogičnost a pošetilost, dřív si z ní střílel, teď se ve své bezmoci zlobil. Seděl na kufru v pokoji děleném na čtyři, všem překážel a to, že nemůže nic udělat, ho naplňovalo nepříčetným vztekem, který byl zapsán do jeho těžkého obličeje. Maminka mu večer píchala inzulin, protože jeho hladina cukru v krvi povážlivě stoupala.

Babička musela brzo ráno do sběrného tábora ve škole v Černovicích – nesměla přitom jet ani autobusem, ani tramvají, a tak bylo usneseno, že s ní půjdu já a pomohu se zavazadly (maminka už pracovala v cihelně, a protože také nesměla s hvězdou do dopravních prostředků, byla by tu vzdálenost nezvládla včas). Byla to cesta na Golgotu, pro babičku to bylo daleko, nebyla vůbec zvyklá moc chodit, měla krátké nožky a víc než výlet do kavárny nezvládla. Přesto jsme došly. Byla jsem otřesena zástupy plačících lidí, malými dětmi, frontou na odevzdání předvolání.

Vrátila jsem se domů a napsala si o tom několik stránek – když potom přišlo gestapo hledat Karla, zničila jsem je. Babička celou cestu žvatlala, snad proto, že nechtěla, aby celá tíha dolehla i na mne, o Rolfovi, o Robertovi, o hloupostech; teprve před školou se zastavila a podívala se na mne svýma fialkovýma, vždycky pošetilýma očima. Najednou byly vážné a hleděly z obličeje velmi staré ženy. Řekla, jako by se mi omlouvala: „Víš, Dulinko, já se už nikdy nevrátím.“ A pak už ji pohltil žentour Sammelstelle.

Přišel od ní jeden lístek z Bergen-Belsenu se zcela nesouvislým textem. Opakovala se v něm naše jména, ale jinak jsme ničemu nerozuměli. Byla zřejmě vyděšena k smrti. Když na to dnes myslím, nechápu, jak jsem to mohla snést, když se za tou malou starou bezmocnou ženou zavřely dveře černovické školy. Jak jsem mohla dál chodit do kina, na plovárnu?

A přece to tak bylo. Teprve dnes si vybavuji dávno zasuté vzpomínky na to, jak jsme jezdily s babičkou do Slavkova na návštěvu její přítelkyně, jak babička musela sedět po směru jízdy a vezla s sebou stoličku, protože si musela opřít krátké nohy, a koš jídla, abychom po cestě netrpěly hladem – byla to slabá hodinka a ve Slavkově nás čekala pocukrovaná bábovka s kávou. Jak mi babička vždycky přinesla nejnemožnější věci jako například pečetidlo, do něhož nechala vyrýt AN, a tvrdila, že všechny své dopisy musím přece pečetit. Jak byla bezelstně nadšená každou pitomostí, kterou jsem řekla, a zvedala k nebesům své krátké ručky a vykřikovala ví jófe! Anebo když se jí zdálo, že se podobám otci, ono os pos er! Jak se zlobila, když dědeček o ní říkal, že je mešuge. A jak se pořád bála, abych se nevyvinula do mastodontní velikosti tatínkových sester a zvávala mne na dietu: na tuňáka, kterého kupovala u kapucínů a vařila ve slané vodě. Posypaný osmaženou cibulkou byl skvělý a nevím, jestli tak docela dietní, když jsem ho snědla kopec. Nejraději jsem však měla její šoulet s husím masem, pečený v troubě a provoňující celý dům v Hlinkách škvařeným sádlem.

Nebyla moc vzdělaná, nikdy jsem ji neviděla s knížkou, to, co vyprávěla, byly hlouposti v šatech barvy lila, které jí tak slušely a v nichž se v neděli se sestrami procházela na nádraží v Břeclavi. A jak přijel vlak a vystoupil Robert s károvaným plédem přes ruku a že věděla hned, že on je ten pravý, i když jí bylo líto, že jí při svatbě ostříhali vlasy a dali paruku. Přála si, aby Robert vždy znovu a znovu dotvrdil, že i on se do ní zamiloval na první pohled – a dědeček zamžoural, mrkl na mne a prohlásil laskavě, že je mešuge. Aber Róbert! Rozhodila ruce, vidíš, jaký je!

Když na ni teď myslím, chvěje se mi srdce. Doufám, že v Bergen-Belsenu nežila moc dlouho.

Maminka byla docela jiná. Po dědečkovi veselá a vtipná a především úžasně životaschopná a přizpůsobivá. Napřed ji, která měla celý život kuchařku a slečnu k dětem, zařadili do Putzkolony, která byla židovskou náboženskou obcí posílána, aby uklízela po malování byty esesáků. Maminka si koupila pracovní plášť a šátek na hlavu, ale nikdy v tomto oděvu nešla po ulici: převlékala se ze svých šatů od Feminy a zlobila se jen na to, že musí ustavičně hvězdu přešívat: dostala jen dvě, a protože měla spoustu šatů, musela je vždy znovu vypárat a přišít. Nepatřila k těm, kteří toto znamení schovávali za kabelkou. „Není to moje hanba,“ říkala a kriticky registrovala, kdo z brněnské společnosti se díval jinam, když ji potkal. Nebylo jich mnoho, většinou ji zdravili a zastavovali se s ní. Jako na České paní Tachovská, která vybíhala z drogerie, aby jí potřásla rukou, právě tak jako Žofie Bohanesová z papírnictví a knihkupec Novotný z obchodu Barvič a Novotný. Maminka to sice oceňovala, ale říkala, že si připadá jako černoch, jemuž bílí podají ruku. I později se vysmívala takovým postojům, které se objevovaly například v SPB, kde říkali: „Je to židovka, ale slušná“.

Po Putzkoloně přišla cihelna v Bohunicích, což bylo horší, protože práce skončila v 10 hodin večer a ona potom musela na Joštovu pěšky. Přišlo jí k dobru, že vždycky sportovala, jezdila na koni, chodila na výlety – ale přece jen se trochu bála jít nočními končinami. Jet tramvají nechtěla, byla v Brně známá, protože vždycky byla výjimečný zjev, svým osudem i elegancí, a říkala: „Nemám zapotřebí, aby mi nějaký hakoš v tramvaji dal facku.“ A tak jsme často s Milanem do Bohunic pro ni chodili – vyplula vždycky z cihelny jak od Diora, vymydlená, oblečená do svých modelů. Spíš já jsem vypadala, jako bych měla za sebou šichtu v cihelně, než ona.

Tehdy mi to připadalo trochu směšné, ale dnes chápu, že ty šaty byly součástí její důstojnosti, a proto jí stálo za to tu čtvrthodinu na to věnovat.

Třetí štace bylo Podolí-Kritschen (tak se to jmenovalo německy) na velkostatku. To bylo ještě hroší, protože tam bydlela s ostatními židovskými ženami v takové šopně pro sezónní dělníky. Všude byly zavěšené kalhotky a podprsenky, které si ženy praly, a z kavalců lezla sláma. Skupina žen, s níž bydlela, byla velmi různorodá: Byla tu komunistka Riva Jírová odkudsi z Rumunska, jejíž muž byl za okupace popraven, ale nějak se to podařilo zatušovat, takže Riva – trochu bláznivá – byla chráněna jako manželka árijce. Pak tu byla tlustá, světlovlasá a modrooká Nelly Plachtěnková, která měla za muže bělogvardějského inženýra a mluvila česky tak, jako by sama byla bělogvardějka, a ne on, Jindřiška Kučerová, roztomilá a srdečná žena, jejíž muž inženýr byl prokuristou u Vichra a pocházel z venkova, byl to takový moravský balík, který svou vtipnou, maličkou ráčkující ženu ohromně miloval, a další. Některým, jako například ženě prokurátora, který kdysi soudil Tuku za irredentu, se podařilo odsud vyklouznout – byla to k smrti vyděšená žena, která se bála jak gestapa, tak toho, že jejího muže zabijí slovenští gardisté. Občas, když muž musel někam služebně odjet, zavolala, plakala do telefonu a tatínek mne poslal, abych u ní přespala. Co se dá dělat, holka – je toho na ni moc. Bylo to nepříjemné, i když mne hostila dobrotami, odjakživa se mi protivila hysterie, nedokázala jsem jí čelit.

Podolí skončilo na podzim roku 1943 a maminka dostala předvolání na transport – nejprve se měla hlásit na Hagiboru v Praze – a pak odtud do Terezína. Zase bylo rozhodnuto, že pojedu s ní – tatínka nechtěla, rozčiloval se do nepříčetnosti a pak křičel svým hlasem Pontského Piláta – bála se, že je zavřou oba. Jako dnes ji vidím oblečenou do zimního švestkově modrého kostýmku od Feminy, s límcem z hnědého perziánu a kožešinovou čapkou – kdyby neměla hvězdu na prsou, vypadala jako dáma, která jede do Prahy nakupovat. Do vlaku měla zvláštní povolení a vyhražené kupé jako pro transport zločinců – seděly tam i některé ženy z Podolí, všechny měly hvězdu, jen já ne. Průvodčí se ptal: „A co vy tu děláte?“ Řekla jsem: „Jedu vyprovázet maminku do lágru“. Zavřel zprudka dveře a nechal mne v kupé. V Praze jsme pak táhly se všemi saky paky kolem Flory na Hagibor, chtěla jsem, abychom jely tramvají a aby si odpáraly hvězdy – ale nechtěly, bály se, že nějaký eventuální konflikt by jim ztížil situaci. A tak jsme pak dorazily k bráně Hagiboru, maminka řekla: „Běž se podívat po Praze, ať z toho něco máš!“ a zaklaply se za ní dveře, za nimiž se ozýval řev německých povelů. Vypadala tak svěže, že mi vůbec nepřišla myšlenka, že by se mohla nevrátit.

Pak dostal tatínek vzkaz od nějakého dr. Groaga z pražské židovské náboženské obce, aby složil značnou sumu peněz, že jí bude použito jako úplatku pro nějakého terezínského esesáka a že maminka za to bude mít lepší podmínky. Způsob, jakým byl tento vzkaz tlumočen, připadal tatínkovi podezřelý a jako právník se bál, že úplatky jsou trestné a že nakonec to špatně dopadne i pro maminku. Nedal poslovi žádané peníze, ale pak celou tu dobu, co maminka byla v Terezíně, se trápil myšlenkou, zda to přece jen neměl udělat. Sedával večer v uzounké místnosti –, která se jediná z našeho obrovského kvartýru dala vytopit z minimálního přídělu uhlí, takže jsme v ní celé okupační zimy bydleli, zatímco celá fronta do ulice byla neobydlená – nic neříkal a na těžké veliké hlavě bylo vidět trápení. (Maminka se mu vždycky smávala: „Was macht Kohn? Kohn macht sich Sorgen.“) Později jsme se od maminky dozvěděli, že o celé Groagově akci vůbec nevěděla, že si skutečně někdo zařídil tento soukromý byznys – ať už to byl nějaký esesák, anebo někdo přímo z židovské obce.

Pak jsme s tatínkem žili sami v Joštové, seděl se svou těžkou hlavou u stolu a mlčel – hodná naše bývalá kuchařka Mařenka, kterou kdysi provdal za nějakého lidovce, se starala, abychom měli co jíst. Mně to bylo jedno – chodila jsem s Milanem a kluky, co se vrátili ze Sachsenhausenu, na přehradu a diskutovali jsme o porážkách Němců a vyhlídkách komunistů, k nimž jsme měli všichni – třebas z buržoazních brněnských rodin – blízko. Milan se jako Červený Bedrník (což byl jeho filmový hrdina) nechal svým sociálnědemokratickým vedoucím od Klöcknera, kde byl nasazen, poslat jako kurýr do Terezína se součástkami z letadel, dostal se na slídu, kde maminka pracovala, a odevzdal jí ranec buřtů.

Maminka se vrátila až v srpnu, protože v Terezíně byla tyfová karanténa. Celý další život se už nezbavila ischiasu, říkala mu išajs, ale přece jen už to byl normální život.

Anna Tučková (27. 11. 1923–1. 11. 2012) byla významná česká novinářka; o svém životě, autorství propagandistických, ale i oblíbených vlastivědných knih píše ve svých vzpomínkách, jež zveřejnily Listy 6/2012. Titulek redakční.

Obsah Listů 4/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.