Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 4 > Antonín Rašek: Česká armáda dvacetiletá: doma a ve světě

Antonín Rašek

Česká armáda dvacetiletá: doma a ve světě

I.

Ještě nedávná koaliční vláda, a nejen ona, jako by ignorovala první tři polistopadové roky a nejmodernější historie jako by začínala až zrodem České republiky. Podobně si počínali komunisté s poválečným obdobím před 25. únorem 1948. Přitom léta 1945–1947 a 1990–1992 nelze jen tak přehlédnout, jsou z dnešního pohledu spolu s dvacátými lety minulého století nejsvobodnějším a nejdemokratičtějším obdobím v naší historii.

V tu dobu se také armáda v prvním případě obnovovala a ve druhém transformovala v ozbrojenou sílu demokratického státu. Mohla tak v postkomunistickém světě, zejména ve srovnání s vývojem na území Sovětského svazu a Jugoslávie, sloužit jako vzor počáteční neutrality a loajality. Podobně si počínala při rozdělení Československa na dva samostatné státy.

Největší strategická operace

Jak se před dvaceti lety dělila s federací i armáda, se už pozapomnělo. Souviselo to přitom s řadou politických, sociálních, ekonomických, personálních, profesních, mezilidských, rodinných i existenčních důsledků.

Proto byl zpracován i tzv. katastrofický scénář, kdyby cokoli vážněji selhalo. Bylo totiž nutné vzít v úvahu, že armáda byla budována jako federální, vojáci měli federální myšlení a přesvědčení. Proto k rozpadu, respektive rozdělení státu nepřispěli. Ale ani mu pro svou loajalitu k polistopadovému vývoji nezabraňovali. Rozdělení státu nezkomplikovali, nepřicházelo v úvahu, že by se dali zneužít k politickým cílům.

Rozdělení armády bylo největší mírovou operací v našich dějinách. A bylo provedeno profesionálně. Neocenilo to ale ani tak vedení našeho státu, jako spíš zahraničí. Armáda se rozdělila pokojně, organizovaně, nekonfliktně a kultivovaně.

Příčiny? Předně si předsevzala zabezpečit kontinuitu procesů započatých po listopadu 1989, pokračovat v reformách. Pokud jde o velikost úkolu, hodnota armádního majetku činila 418 miliard korun. Byla přijata zásada dělení movitého majetku 2:1. Nemovitý měl zůstat na místě.

Nejsložitější byly personální záležitosti. Příslušníci armády se ale mohli svobodně rozhodnout o své státní příslušnosti a o službě v příslušné republice bez omezování práv. To přispělo ke klidnému průběhu rozdělení. Většina vojáků z povolání sloužila tam, kde do té doby byla.

Lze těžko konkrétněji ocenit zásluhy. Na rozdělování armády se aktivně podílely tisíce jejích příslušníků. Když nyní sledujeme dění kolem resortu obrany a armády – kdy budeme opět moci něco tak bez výhrad ocenit? Je to jistě téma k zamyšlení. Zvláště v souvislosti s tím, s jakými problémy se setkalo jmenování nového ministra obrany po odchodu Alexandra Vondry. Není dobrou vizitkou, když do funkce ministra musel nastoupit generál, sotva svlékl uniformu a odešel z funkce náčelníka generálního štábu. I když se to ukázalo za dané situace jako velmi dobrá volba.

Svízelné pokračování transformace

Čím za dobu posledních dvaceti let armáda prošla? Už před listopadem 1989 bylo zřejmé, že úspěch demokratické revoluce bude záviset na tom, jak se zachová. Byla připravena zasáhnout. Ochotní by se našli, i když stále větší část vojáků si uvědomovala, že by to bylo šílenství. Na rozdíl od roku 1968 chyběla hlavně vnější síla ochotná pomoci. Gorbačovův Sovětský svaz jí už nebyl.

Pro demokratickou transformaci bylo nutné získat armádu na stranu demokratických sil nebo ji neutralizovat; udržet přitom její akceschopnost, co nejrychleji provést na klíčových místech ministerstva obrany a ve velení armády základní personální změny a zajistit civilní kontrolu.

Nebylo to jednoduché. Všichni generálové, 82 % důstojníků a 51 % praporčíků bylo členy KSČ. Byla to i slabina režimu – členství bylo stále víc formální. Podstatná část vojáků z povolání také ze strany vystoupila (u části leteckých útvarů až 70 %!) před přijetím branného zákona v březnu 1990, který členství v politických stranách vojákům zakazoval.

Nové vedení státu, zvláště z iniciativy Václava Havla, zvolilo – nejspíš intuitivně – pro základní transformační změny v armádě strategii sice riskantní, ale úspěšnou: nechat provést přeměny samotnými vojáky.

Ve srovnání s jinými postkomunistickými zeměmi měla naše armáda jisté specifikum. Mohla se opřít o rehabilitované příslušníky, kteří museli z armády po 21. srpnu 1968 odejít. Rehabilitováno bylo 9138 vojáků a civilistů a reaktivováno bylo 1204 vojáků.

Chyba byla, že nebyla obnovena Rada obrany státu a trvalo šest let, než byla ustavena nová Bezpečnostní rada státu. Její problémy za Klausovy vlády řešila ad hoc porada ekonomický ministrů. Armáda se tak ocitla v pozadí zájmu.

Základním strategickým cílem bylo členství v NATO, což se stalo v roce 1999. Členství – svým způsobem – vedlo v roce 2003 i k profesionalizaci armády. Díky tomu jsme byli a jsme úspěšní v zahraničních misích.

S odstupem let lze říci, že úspěchy a neúspěchy rezortu obrany a armády závisely na personálním obsazení ministerstva a na kvalitě strategických dokumentů. Na ministry rezort moc štěstí neměl. Naštěstí panuje shoda, že je zapotřebí tří klíčových a kontinuálně novelizovaných dokumentů: Bezpečnostní strategie ČR, Bílé knihy o obraně ČR a Strategie obrany ČR.

Tyto dokumenty nemohly však dostatečně reagovat na nadcházející tzv. poafghánské období a přechod k tzv. chytré obraně. To vede k jisté bezradnosti, která není ani tak vinou rezortu a armády, jako spíš neujasněnosti v Alianci. Jen příklad: není možné, aby se naše armáda chtěla zbavit tanků, a polská jich chce koupit tisíc. Naše dokumenty také narážejí na ekonomické možnosti státu.

Obrana disponovala v polistopadovém období v inflačním přepočtu 1,929 bilionu Kč, z toho od zrodu ČR 1,453 bilionu Kč. To je přibližně tolik, kolik činí státní dluh. Každého napadne, jak s nimi rezort hospodařil, když hodnota armády nyní činí 90 miliard a podle Bílé knihy je stejně vysoké manko, které by pro plnění svých úkolů potřebovala. V porovnání s tím, v jaké hodnotě se armáda rozdělovala, a to ještě nebyly peníze tak inflací znehodnocené, to není dobrým vysvědčením jejího civilního řízení.

Na personální obsazení a rozpočet nemá štěstí.

Poté nepřekvapuje, že v bezpečnostní komunitě převažuje mínění, že zatímco velení armády zasluhuje i přes řadu problémů s černými fondy jistou satisfakci, s vedením rezortu je tomu poněkud jinak. Před osmnáctým ministrem – po přechodném vedení rezortu premiérem Petrem Nečasem – tedy není zrovna jednoduchá situace.

Na letošní rok se obrana musí spokojit se 43 miliardami Kč. Od roku 2006 se snížil rozpočet ministerstva téměř o 40 %. V příštím roce ubude 5 miliard a v dalším 3 miliardy Kč; za pět let by snížení činilo deset miliard Kč. Už letos dostane rezort méně o 1,4 miliardy Kč, a to už se projeví v kvalitě výcviku. Znamená to, že zatímco dosud se na platy dávalo 55 % rozpočtu, za dva roky by to bylo již 79 %, čímž se nebezpečně blížíme Slovensku a Maďarsku s osmdesátiprocentním podílem. To v podstatě znamená ztrátu vojenských ambicí.

Bylo načase, že se rezort začal úsporami zabývat. Není možné, aby na ministerstvu obrany s pětadvacetitisícovou armádou pracovalo pomalu tolik úředníků, jako když měl rezort čtvrt milionu lidí; tolik nových agend vzniknout nemohlo. Nelze ani přejít, aby v tzv. podřízených útvarech byla třetina armády, více než má pozemní vojsko.

Je fakt, že zatímco v roce 1993 dostávala armáda 2,6 % HDP a 6,7 % státního rozpočtu, v roce 2012 je to jen 1,1 % a 3,7 %. Ale stát se nechoval k obraně macešsky. Dostávala od zrodu ČR v průměru 1,9 % HDP. Závazek slíbený Alianci vydávat na obranu 2% HDP jsme plnili dlouhodobě nebo se pohybovali ve dvou letech nepatrně pod touto hranicí. Výrazný pokles začal až s nástupem Topolánkovy vlády.

Východiskem smart defence

Tento pojen se nepřesně překládá chytrá obrana. Ve skutečnosti SMART je zkratka nároků na budoucí obranu: Specific (konkrétní), Measurable (měřitelný), Attainable (dosažitelný), Relevant (odpovídající) a Time-bound (časově ohraničený).

Tento přístup se používá v programovém řízení k hodnocení cílů a v řízení složitých systémů. Byl využit ve Velké Británii po zkušenostech z války o Falklandy, které i přes její vítězství ukázaly katastrofální připravenost britské armády vést vojenské operace. Přechod na smart defense trval kolem patnácti let a byl řízen úřadem vlády. Tím se vytvořily podmínky pro dlouhodobou kontinuitu a finanční zajištění.

ČSLA byla ve Varšavské smlouvě tzv. prvosledovou armádou s nejlepší výzbrojí a vycvičeností. Jen v pozemních silách, které tvořily polovinu armády, sloužilo v pěti tankových divizích, v pěti mechanizovaných divizích, v jednom výsadkovém pluku, ve dvou protitankových plucích, ve dvou dělostřeleckých brigádách, ve dvou protiletadlových brigádách a ve třech raketových brigádách Scud 140 tisíc vojáků, z toho v základní službě 100 tisíc. Ze zálohy v počtu 300 tisíc vojáků bylo možné vytvořit dalších 20 divizí. AČR má něco přes 20 tisíc vojenských profesionálů a několik set vojáků v dobrovolných zálohách.

Doba je jiná, těžko srovnávat nesrovnatelné, ale vláda by to měla vědět a podle toho i rozhodovat.

***

Vojáci volili Zemana

Pro mnohé komentátory i občany to pravděpodobně bylo překvapení. Je to svým způsobem vhled do sociální struktury profesionální armády. Vojáci nejenže v prvním kole prezidentských voleb převážně volili levicově orientovaného Miloše Zemana, ale navíc ve vysokém počtu.

Jako příklad lze vzít volební výsledky u naší vojenské jednotky PRT v Afghánistánu. Tedy mezi elitou naší armády, kde Zeman vyhrál naprosto přesvědčivě. Volilo ho 44 % vojáků z 280 platných hlasů, tedy ve srovnání s celostátními výsledky téměř dvojnásobný počet. Volební účast přitom byla nadprůměrná – 84 %.

Karel Schwarzenberg skončil spolu Janem Fischerem se shodným výsledkem daleko za vítězem se 17 % hlasů, tedy zůstal o víc než pět procent za svým dosaženým obecným výsledkem (23,4 %).

František Šulc, poradce ministra obrany Alexandra Vondry, řekl, že výsledek odráží geografii hlasování v České republice – základ PRT tvoří 7. mechanizovaná brigáda, která je dislokována na Moravě a Morava hlasovala pro Miloše Zemana. Šulc si ani nemyslí, že by volba Zemana byla spojena s lety jeho premiérování. Ale přiznal, že se může plést.

Příčinou volebních preferencí vojáků je především fakt, z jakého sociálního prostředí se rekrutují. Téměř ve všech zemích je armáda institucí pro sociální vzestup mladých lidí především z nižších sociálních vrstev. Nesporně tomu tak je i u nás.

Jenže vysvětlení volebního chování jen jednou příčinou je u společenských jevů nedostatečné. Roli hraje, a také v našem případě hrálo, více faktorů. Vojáci nezapomněli, jaká byla situace v armádě za osmileté vlády sociální demokracie, zvláště za premiéra Miloše Zemana, a s jakými problémy se potýkala a stále potýká za více než šestiletého vládnutí Mirka Topolánka, Jana Fischera a Petra Nečase.

***

Ministrům obrany v sociálnědemokratických vládách lze vyčíst leccos. Vladimírovi Vetchému přerostl rezort obrany přes hlavu. Jaroslav Tvrdík se nedokázal vypořádat s nižším vojenským rozpočtem. Od Miroslava Kostelky se vzhledem k jeho zkušenostem očekávalo víc. A Karel Kühnl podepsal spornou vojenskou zakázku v hodině dvanácté. Přesto po jejich ministrování zůstala strategická rozhodnutí naprosto nesporná. Armáda skutečně začala s reformou, především se profesionalizovala. Mladí muži přestali být povolávání do vojenské základní služby. Asymetrické války, do nichž byly vysílány vojenské mise, už vyžadovaly vysokou míru kvalifikace, kterou mohl zvládnout jen profesionál.

Výrazně se změnily i sociální podmínky vojáků z povolání. Měli slušné platy, dostávali vysoký příspěvek na bydlení a měli po odchodu z armády zajištěn výsluhový důchod. Za pravicových koaličních vlád o některé z výhod vojáci přišli, byly redukovány, zdaněny nebo si nebyli a nejsou jisti, zda jim zůstanou. Pokud to současní vojáci v Afghánistánu pro svůj věk nepamatují, určitě se to dozvěděli od svých velitelů. To se logicky odrazilo v jejich volebním rozhodování.

II.

Evropská armáda: realita, nebo sen?

V bezpečnostní a obranné politice se v polistopadovém období opět ocitáme před klíčovým strategickým rozhodovacím procesem. Zprvu to byla neutralizace, loajalizace, transformace a profesionalizace armády. Poté vstup do Severoatlantické aliance a Evropské unie a následně – nezvládnutá – dislokace radiolokátoru americké protiraketové obrany.

Celé toto téměř čtvrtstoleté období provázelo rozhodování o účasti v zahraničních misích a o nákupech zbraňových systémů. Mise jsme zvládli, nákupy o mnoho hůře, některá policejní vyšetřování ještě neskončila a týkají se nejvyšších představitelů rezortu obrany.

Nyní jsme v bezpečnostní a obranné politice před rozhodováním stejně náročným jako po 17. listopadu 1989. Probíhá ve složité situaci: hospodářskou krizi doprovází snižování vojenských výdajů, Spojené státy přesunuly strategickou pozornost do prostoru Východní Asie, Evropa začíná odpovídat za bezpečnost na africkém kontinentu a do určité míry i na Středním východě a nastává tzv. poafghánské období.

Odcházející americký ministr Robert Gates to řekl natvrdo: Evropa si musí za svou bezpečnost odpovídat sama. Američané nejsou ochotni dál hradit 75 % aliančních nákladů ani snášet, aby jejich vojenský potenciál byl podle některých odhadů desetinásobný evropského.

Do popředí se logicky musela dostat Společná bezpečnostní a obranná politika Evropské unie (SBOP) a úvahy o evropské armádě. Zatím je diskuse na tato témata nepřesvědčivá. Realizace je zákonitě spojena s další evropskou federalizací, což je historický úkol, který se střetává s řadou překážek. U nás je situace v tomto smyslu nejméně vstřícná; ani se příliš nesnažíme proces ovlivnit.

Ale bez řešení bezpečnostních a obranných problémů na evropské úrovni a ve vztahu k Severoatlantické alianci na úrovni transatlantické a globální nevyřešíme ani budoucí model bezpečnosti, obrany a armády naší.

Realizace vyžaduje finanční prostředky. Evropské země se ale musí především naučit hospodařit s těmi, které mají k dispozici. Američané je dokážou využít mnohonásobně efektivněji. Není možné přehlížet, že z jedenapůlmilionového evropského vojenského kontingentu lze do zahraničních misí vyslal jen každého dvacátého vojáka. A že probíhá vojenský výzkum a vývoj zbraňových sytémů na stejné téma a podobných typů paralelně v několika evropských zemích.

Jako negativní příklad hospodaření s vojenskými rozpočty může sloužit náš rezort obrany. Od roku 1990 dostal s inflačním přepočtem téměř dva biliony korun. Když se rozpadla československá armáda, dělila majetek v hodnotě 418 miliard Kč, tj. zhruba ve výši dvanácti tehdejších ročních vojenských rozpočtů. Dnes má AČR hodnotu kolem 80 miliard Kč, což jsou přibližně jen roční rozpočty dva.

Musíme se zamyslet i nad úspěšností poválečných (míněna druhá světová válka) vojenských operací a zahraničních misí, jako byla korejská a vietnamská válka, Irák, Afghánistán, Libye, Mali a další. Kritickou analýzou nejspíš projde jen první irácká válka, ale ta neskončila pádem režimu Saddáma Husajna. Lze namítnout, zda by při neutralitě nebyly důsledky ještě horší, v historii však kdyby neplatí.

Problémem je, zda proti militantní strategii muslimských radikálů nevolíme podobně pojatou strategii šíření demokracie a ochranu lidských práv. Proto nejsme schopni přesvědčit občany o mnoha bezpečnostních rozhodnutích. Zpočátku měla například účast v misích jistou podporu, která pak klesala. Pro účast v Mali byla už jen čtvrtina lidí.

Za předpokladu vyjasnění transatlantických vztahů v NATO je proto posilování SBOP nad rámec současného stavu v českém zájmu. Neměla by být zaměřena na vojenské operace, což by mělo být záležitostí NATO, ale proti nelegální migraci a neletálním zbraním, zvláště kybernetické hrozbě. V tom by mohla být alespoň v prvém případě ČR vzorem. Pokud jde o mise, měli bychom je podporovat velmi obezřetně a jen s mandátem OSN, třebaže účast v nich je i verifikací bojových zkušeností vojenských jednotek a nových zbraní a zbraňových systémů, na čemž je závislá i naše zbrojní výroba.

K tomu bychom měli zpracovat potenciální model naší budoucí armády splňující uvedená zadání a realizovat jej podle disponibilních zdrojů, abychom byli schopni identifikovat deficity. Hlavním problémem není přitom vojenské ohrožení, ale spíše ekonomické soutěžení a ekonomická bezpečnost a dále vnitřní hrozby nekontrolované a zatím nekontrolovatelné migrace, je tedy třeba posilovat předně ozbrojené jednotky spíše policejního typu. S migrací souvisí i hrozba terorismu včetně zbraní hromadného ničení. Příští válka může být kybernetická, a proto je nutné cílevědomě budovat kybernetickou obranu.

Musíme hledat i řešení mimo evropské území. Předávat odpovědnost za bezpečnost místním vládám, jako se o to snaží USA a Aliance v Afghánistánu. I když to nebude jednoduché. Už nyní Američané počítají s tím, že si tam ponechají devět vojenských základen.

Měli bychom také podpořit úsilí a záměry Africké unie (AU) jako pokračovatelky Organizace africké jednoty, která sdružuje od roku 2002 s výjimkou Maroka s integračním cílem všech 53 afrických států. AU se snaží řešit i bezpečnostní problémy. V roce 2004 vznikla Mírová a bezpečnostní rada a vyslala své jednotky do Burundi a Dárfúru. V roce 2010 měly z usnesení summitu v Addis Abebě vzniknout sbory rychlé reakce. Africké státy nechtějí spoléhat na západní vojáky. Jejich zřízení se ale oddaluje, do konfliktů proto musely stále zasahovat jednotky OSN a západních armád, naposled z francouzské iniciativy v Mali.

Politicky prozřetelnější a efektivnější ale bude, když konflikty – zvláště s militantními islamisty – budou řešit místní regionální organizace a sdružení. Zásahy mou být i flexibilnější. Teroristé také obvykle zdůvodňují své činy jako odvetu za účast západních armád v zahraničních misích.

Otevřeně řečeno, měli bychom podporovat tvorbu podobných regionálních armád a jejich sborů rychlé reakce už také proto, že jejich zásahy mohou být potenciálně efektivnější, ale zároveň se vyhneme převažujícím důsledkům naší misijní aktivity: místo aby nám byli místní obyvatelé vděčni, často se propast mezi nimi a našimi jednotkami a zeměmi prohlubuje.

Z této úvahy vyplývá i jedna z možných bezpečnostních a vojenských strategií budoucnosti: Měli bychom k udržení transatlantických vztahů upevňovat Severoatlantickou alianci, v jejím rámci v souladu s dalšími kroky ve federalizaci Evropské unie vytvářet základy budoucí evropské armády a podporovat regionální bezpečnostní a vojenský seskupení, která jsou samostatně schopna řešit lokální ozbrojené konflikty.

Antonín Rašek (1935) je generálmajor v záloze, spisovatel, publicista a sociolog; stálý spolupracovník Listů.

Obsah Listů 4/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.