Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 4 > Robert Filgas: O neviditelné ruce trhu

Robert Filgas

O neviditelné ruce trhu

Existují ideologičtí zbožňovatelé takzvaného „volného trhu“, jemuž samozřejmě za mnohé vděčíme, kteří se domnívají, že takové zákonodárství, jež omezuje svobodu volného trhu, je nebezpečným krokem na cestě do otroctví. To však je zase ideologický nesmysl. (…) svobodný trh může existovat jen v rámci právního řádu vytvořeného a garantovaného státem. (…) Je však jasné, že tato omezení z moci státu mají mít přednost před omezeními ze strany zločineckých vůdců, která je možno očekávat tam, kde státní omezení chybí. Ideologický princip volného trhu musíme tedy v každém případě nahradit nějakým jiným: principem, že se svoboda bude omezovat jen tam, kde je to z naléhavých důvodů nutné.

K. R. Popper: Život je řešení problémů (přednáška z roku 1991)

Podle Adama Smithe, klasika ekonomického liberalismu, je „neviditelná ruka trhu“ princip, který řídí svobodný trh, a to tak, že egoistická maximalizace vlastního zisku současně maximalizuje i zisk celé společnosti. Člověk, který obohacuje sám sebe, tím nezáměrně obohacuje i celou společnost. Problém je ovšem v tom, že jedinec se nesmí obohacovat neeticky, tj. na úkor někoho druhého (Kantův mravní imperativ), a že menšina nesmí bohatnout nespravedlivě, tj. obohacovat se na úkor většiny (Weberův „duch“ kapitalismu).

Kapitalismus má dva kořeny, a to protestantský (kalvínský) a osvícenský (liberální). Obojí stojí na právu a etice.

Hra jako symbol kultury

Ekonomie je společenská věda. Ekonomické procesy, které tato věda popisuje, jsou obrazem společenských procesů, tak jako lidské chování je obrazem lidského myšlení, protože jak člověk myslí, tak potom také i jedná. A myslí tak, jaké má hodnoty a názory. (Stavím tedy Marxe na hlavu, tak jako on stavěl Hegela na nohy.) Podle mého názoru nejsou společenské procesy obrazem ekonomických procesů, ale naopak ekonomické procesy obrazem společenských procesů. Podle mého názoru není ekonomická základna a společenská nadstavba, ale společenská základna a ekonomická nadstavba. Prvotní je myšlení, a nikoli konání. Duch ovládá tělo, a nikoli tělo ducha. Duch neboli rozum (nús, logos) je to vládnoucí v člověku (to hégemonikon), jak pravili staří, a nikoli pudy, žádosti a vášně (pathé); respektive by tomu tak mělo být.

Člověka nepolidštila práce, ale myšlení. Jak by mohl kdokoli pracovat, jak by mohl kdokoli dělat něco smysluplného, aniž by před tím myslel, aniž by před tím uvažoval, co a jak má dělat? Jak by mohla někoho polidštit práce anebo dokonce mechanická činnost? Člověka daleko spíše polidštilo myšlení a hra a její nejvlastnější projev, a to kultura. Myšlení a hraní si je tím nejvlastnějším projevem lidskosti, jak praví Friedrich Schiller ve svých Listech o estetické výchově (především list 15 a 23). Samozřejmě hrají si i zvířata, ale jejich hra je pouhá zábava, kdežto v případě člověka je zábava nejnižším projevem kultury a kulturní tvorby. Zábavní průmysl sice také patří do lidské kultury, ale pouze na její nejnižší příčku (v tomto smyslu je potom níže než sport, který je hodnotnějším a ušlechtilejším projevem kultury než pouhé bavení se…). Lidé si hrají a vytvářejí kulturu, která je projevem jejich lidskosti, protože lidskost je mravní kvalita. Člověka člověkem nedělá tělesný vzhled a zevnějšek, ale lidskost neboli humanita (Masaryk: Ideály humanitní).

Hra bez pravidel nemá smysl. Aby jakákoli hra měla vůbec nějaký smysl, musí mít nějaká pravidla, a ta pravidla musí být jasná, předem určená, a nesmí se v průběhu hry měnit. Jinak hra ztrácí smysl. Dokonce i v případě pouhého bavení se, tedy nejnižšího druhu hry, který provozují i zvířata, hra musí mít nějaká pravidla. I pouhé škádlení a dovádění, hraní si na boj nebo lov musí být jenom „jako“, jinak by to nebyla hra, ale „skutečnost“ a hra by se změnila ve skutečný boj. Tedy ono kousání musí být jenom naznačeno a oba aktéři musí vědět, že to je jenom hra a musí přijmout pravidla hry. Jinak by došlo ke skutečnému boji na život a na smrt a zvítězil by silnější. I pouhé bavení se musí mít nějaká pravidla, jinak se zvrhává v bezuzdnou zábavu a klesá na nekulturní úroveň, respektive pod kulturní úroveň. Tím více to potom platí pro vyšší formy hry a kultury. Vlastně platí přímá úměra: čím vyšší kulturní projev, tím větší důraz na disciplinovanost a kultivovanost. Už v případě sportu by bylo nemyslitelné hrát hru bez pravidel nebo je v průběhu hry měnit anebo porušovat a nehrát fair. Tím více to platí pro nejvyšší formy kultury, jako je například klasická hudba. Tam by se jakákoli svévole a neúcta k pravidlům asi nesetkala s přílišným pochopením a pachatel by byl jistě označen za nekulturního barbara…

Tržní hospodářství jako hra

A neplatí to jenom pro kulturu, tedy pro sport a umění, ale také pro ekonomiku a ekonomii jako vědu o ekonomice, protože i věda je součást lidské kultury, projevem lidského myšlení a hraní si, a to projevem nejvyšším. I pro ekonomiku a hlavně pro tržní hospodářství, protože to mám především na mysli a o to mi zde především jde, platí, že hra musí mít pravidla a že tato pravidla musí být jasná, musí být předem určená, nesmí se v průběhu hry nesmyslně měnit a hra musí být hrána fair, v opačném případě by tato hra neměla smysl, respektive by to nebyla vůbec žádná hra, ale chaos. Tržní hospodářství je taková forma ekonomiky, kde jde o volnou soutěž aktérů hry, podnikatelů či firem v tržním prostoru, a to na rozdíl od plánovaného hospodářství, kde je volná soutěž zakázána anebo omezena. Jde tedy v případě tržního hospodářství o hru, protože soutěž je přece hra. A v tomto smyslu je to tak jako ve sportu. Jde o hru neboli soutěž, kde vyhraje lepší, tak jako ve sportu. A tak jako ve sportu hra musí mít jasná, předem určená a dodržovaná pravidla, jinak není možné smysluplně hrát a hra končí anebo se mění v boj.

Je iluzí, nebezpečnou anarchistickou iluzí domnívat se, že tržní hospodářství je hospodářství bez pravidel (bez „právního státu“). Hra bez pravidel prostě není možná. A stejně tak je iluzí domnívat se, že pravidla mohou vznikat sama od sebe jakousi evoluční tržní cestou (bez „panství zákona“). Dovolím si tvrdit, že to je zpochybnění toho, co tržní hospodářství je, jak funguje a co je jeho smyslem (tržní anarchismus). Ona neřízená volná hospodářská soutěž je soutěží uvnitř jasných pravidel, protože jedině tam má smysl. Pravidla musí být určena předem, a teprve potom je možné hrát smysluplnou hru a nechat volný průběh tomu, kdo vyhraje. Ono nezasahování do hry znamená neurčovat, kdo vyhraje, a nikoli neuznávat pravidla. To je anarchie a chaos. Stejně tak je iluzí domnívat se, že pravidla hry mohou vzniknout jaksi sama od sebe jakousi tržně evoluční cestou. To je rovněž nesmysl, tak totiž nefunguje ani společenská evoluce, natožpak evoluce tržní. Trhy se jistě vyvíjejí a transformují, ale vždy musí jít o hru spořádanou, nikoli neuspořádanou. Jinak nejde o hru a soutěž, ale o chaos a boj. O pád do barbarskosti a nelidskosti.

*

Je třeba důsledně rozlišovat dvě věci, a to ekonomickou krizi, která má původ v tržním anarchismu a konzumním způsobu života nad poměry, umocněné krizí jednotné „euroměny“, a za druhé společenskou krizi, která má původ v chaotické transformaci a uspěchané integraci. Postkomunistické země by byly v krizi, i kdyby nebyla ekonomická krize světová, protože ona krize je krizí divoké sociální transformace (korupce) a unáhlené unijní integrace. Ekonomická krize společenskou krizi jenom umocnila, respektive urychlila. Ke krizi by došlo stejně, ale nepropukla by tak brzy a tak akutně. Americká krize je krizí „monetaristické“ ekonomiky bez přívlastků, a to především právních a etických. Je krizí soutěživého konzumního života bez ohledu na následky, života zasvěceného „amorální“ vůli k moci, což není nic jiného než hybris. Postkomunistická krize je krizí ekonomické transformace bez přívlastků a jasných pravidel. Je krizí „anarchického“ kapitalismu, protože ona divá transformace nemohla k ničemu jinému než k vytvoření „mafiánského“ kapitalismu vést. K vytvoření korupčního podnikatelského prostředí, které následně infikovalo a zkorumpovalo i demokracii. Je to krize ekonomiky bez tradičních pravidel a zásad, bez právního rámce a etických norem (psaných i nepsaných), krize důvěry v kapitalismus jako takový a demokracii jako takovou.

Technické a manažerské pojetí demokracie zvítězilo nad občanským a humanitním pojetím demokracie, stejně jako tržní hospodářství bez přívlastků zvítězilo nad tržním hospodářstvím s přívlastky; je to ovšem vítězství sebevražedné. Současní politici jsou povýtce byrokrati a technokrati, hlavně ti progresivní, respektive euro či tržně oportunní, a mravně flexibilní, a ti ostatní se to od nich rychle naučili, i když se nakrásně ohánějí evropanstvím a tradičními hodnotami. Ta ekonomizace všeho (tedy i toho, co nemá s ekonomikou vůbec nic společného) není ničím jiným, než dalším projevem (aspektem) patologického vyústění osvícenství či moderny. V tomto případě instrumentálního rozumu. Totiž rozumu jako pouhého nástroje pro dosažení praktických (pragmatických) výsledků, oproštěného od jakýchkoli vyšších (tj. duchovních) hodnot a účelů. To je prostě bohapustý materialismus, i když se maskuje odkazem na tradiční náboženské hodnoty.

Božská hra jako řád

Co je tedy ona „neviditelná ruka trhu“? Je to „boží ruka“, tedy Diova či Jahvova ruka. Je to ona nevyzpytatelná „božská“ síla, která řídí soutěž a rozhoduje, kdo v ní vyhraje, a to ať už jde o sport, obchod nebo válku (fatum a fortuna). Protože jak víme, o vítězství nerozhodují jenom schopnosti a úsilí, ale také štěstí, a o tom jak známo rozhodují bozi. Boží ruka ovšem rozhoduje jenom o vítězství v soutěži, a nikoli o soutěži a hře jako takové. Boží ruka nehraje hru, ale pouze rozhoduje, kdo bude vítězem a kdo odejde s prázdnou. O tom, jaká ta hra bude, jaká bude mít pravidla a jak se bude hrát, rozhodujeme sami. Na nás samotných záleží, jestli budeme hrát poctivou, anebo nepoctivou hru, jestli zavedeme řád a pořádek, anebo zmatek a chaos. Na nás samotných záleží, co a jak budeme hrát, protože ona hra, jejíž součástí tržní hospodářství je, je lidskou záležitostí (příroda nezná kulturu ani trh). Neviditelná ruka trhu tedy rozhoduje o tom, o čem v plánovaném hospodářství rozhoduje stát, respektive jeho manažeři, totiž kdo vyhraje, ale nic víc. V žádném případě to tedy neznamená naprosté zrušení všech pravidel a omezení, všech oněch takzvaných „přívlastků“ trhu. Volný trh rovná se volná soutěž, ale uvnitř jasných pravidel, v jasném právním a etickém rámci. Zrušit veškerá pravidla znamená otevřít trh řádění mafiánských gangů, učinit z hry boj a válku.

Kdyby opravdu společenské procesy byly obrazem procesů ekonomických, jak učí marxismus, muselo by to znamenat, že většina lidí jsou zkorumpovaní demoralizovaní mafiáni, ale tak to zcela jistě není a většina lidí je normálních a slušných. Daleko spíš je ekonomická realita obrazem reality společenské, jejích hodnot a názorů, které byly slušným lidem podvodně vnuceny pod klamnou vidinou pozemského libertinského „ráje“ pro všechny. Bublina ovšem splaskla a většina zjistila, že byla podvedena, že skočila na lep lživé ideji materiálního konzumu, která ji zcela zaslepila a ovládla, a že onen kapitalistický pozemský „ráj“ je pro ně stejně tak neuspokojivý, jako byl neuspokojivý „ráj“ komunistický…

Spontánní utváření společenského řádu (trhu a politiky) znamená spontánní utváření společenské hry, a nikoli spontánní utváření pravidel této hry. Liberální řád znamená samočinné fungování ekonomické soutěže a občanské společnosti, a nikoli samočinné fungování vlády zákona a právního státu (to samo nevzniká!!!). Volný trh znamená nezasahování do hry, a nikoli neexistenci pravidel. Volný trh znamená nechat být, a nikoli nemít žádná pravidla. „Klasický“ kapitalismus není totéž co „divoký“ kapitalismus.

„Neviditelná ruka trhu“ není totéž co „mafiánská ruka trhu“. Práce na vinici Páně a rozmnožování svěřené hřivny není totéž co zločinecké sebeobohacování a maximalizace zisku.

Robert Filgas (1971) je filozof a pedagog.

Obsah Listů 4/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.