Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 4 > Ladislav Šenkyřík: Již vzhůru, psanci této Země

Ladislav Šenkyřík

Již vzhůru, psanci této Země

Nevím, jestli má ještě v téhle republice někdo nějakou paměť, já ji mám třeba úplně mizernou, přesto bych nikdy neřekl, že přijde doba, kdy předsedkyně Sněmovny Miroslava Němcová bude na naší politické scéně čnít coby mravní autorita téměř disidentského rozměru. To hujerovský nejvyšší starosta všech starostů hned přispěchal s tužtičkou a razítečkem, že když si to teda pan prezident přeje, on milerád všechny ty podpisy ověří. My, kteří jsme kvůli své historické determinaci pořád ještě spokojení, že si v podstatě můžeme psát a říkat, co chceme, třebaže slovo devalvovalo mnohem víc než koruna, máme sklon se zasmát a mávnout rukou, ale bojím se, že všeho do času.

Doba je jako vždycky zlá, vždyť i já, rádoby skeptik, se přistihuju při myšlenkách, co tady asi po nás zbude. Tedy nemyslím osobně, to je vcelku jasné, ginkgo věnované k padesátinám od J. W. na zahradě utěšeně roste, takže začíná být zjevné, kam mě vysypou. Zamýšlím se ale poslední dobou nad tím, zda bychom se neměli dopracovat k nějaké další revoluci, a to nejlépe v celé euroatlantické civilizaci společně. Ano, začínám být nebezpečný, touha po lepším světě je opium lidstva. Aspoň tak nějak přece věří všichni globální prodejci pracích prášků a nesplněných snů.

Soused na chalupě, neakademický malíř, toužebně vyhlíží důchod. Jelikož byl zároveň dostatečně praktický a tzv. pro rodinu, přičinil se celoživotním svépomocným rekonstruováním a následným prodejem hned několika nemovitostí po sobě o to, že má z čeho žít. Dnes nicméně s úzkostí sleduje tenčící se bankovní konto a má spočítané, že šest sedm tisíc měsíčně od státu, které ho zřejmě čekají, mu bude stačit na pokračování ve skromném, leč spokojeném životě, který si zvolil.

Snad i proto mě v posledních měsících zaujala myšlenka některých evropských ekonomů, kteří navrhují zrušit současnou podobu sociálního státu s bezpočtem institucí, které se s všelijakým úspěchem starají, aby předivem jemné sítě nikdo z nás nepropadl. Recept, který nabízejí, je jednoduchý, byť na první pohled bláznivý: vyplácet všem bez rozdílu, mladým, starým, bohatým, chudým, pracujícím, nepracujícím, bílým, černým, stejnou jednu jedinou dávku od narození do smrti. A to v takové výši, aby z ní člověk mohl skromně žít, alespoň jako náš soused. Švýcarští mistři čísel takovou dávku prý spočítali na patnáct set franků a zanedlouho chtějí dosáhnout vypsání referenda, ve kterém realisticky očekávají napoprvé drtivou porážku. Všichni přece víme, že my osobně bychom navzdory životnímu zajištění dál pracovali (ať už kvůli osobnímu naplnění nebo touze mít se lépe než skromně), zatímco drtivá většina našich sousedů (podle průzkumů si prý myslíme, že až 80 %) by okamžitě pracovat přestala, takže by společnost zřejmě zkolabovala. Z toho právě předkladatelé návrhu vycházejí: že se pleteme ve svých sousedech, ne v sobě.

Uznávám, že mi ta představa připadá závratná. Ekonom nejsem, ale násobilka mě zcela neopustila. Realisticky si říkám, že naší odpovědí na švýcarskou výzvu by mohlo být takových deset tisíc (to je víc než tzv. minimální mzda, o kterou se pořád handrkujeme a za kterou tady pracuje až příliš mnoho lidí). Krát deset milionů, to máme sto miliard měsíčně, což je ročně pořád ještě míň než současný státní rozpočet, který přerozděluje rozkošatělý byrokratický aparát, jenž by jako mávnutím proutku okamžitě pozbyl smyslu. Stejně jako poukazování na „zneužívání sociálních dávek“. Kdyby rodina se šesti dětmi ze svých osmdesáti tisíc měsíčně vyžila, mohla by se bez závisti okolí plně věnovat jen výchově svých potomků.

A tak dál. Jistě, za něco je třeba stavět silnice, školy… Ano, záleželo by na nás. Asi by se musela trochu víc zdanit práce – přesně to, čeho se většinoví ekonomové bojí jako čert kříže. Tak co? Jdeme do toho? Budeme si věřit? Hlásím se na barikádu. Klidně i s paní Němcovou, je to projekt pro nebojácné lidi.

Ladislav Šenkyřík

Obsah Listů 4/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.