Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 4 > Jan Gruber: Vypulírovaný Václav Havel

Jan Gruber

Vypulírovaný Václav Havel

Historik soudobých dějin Jiří Suk, ověnčený Magnesií Literou za knihu Labyrintem revoluce: Aktéři, zápletky a křižovatky jedné politické krize, napsal monografii o Václavu Havlovi v období normalizace.

Jiří Suk je autorem jistě povolaným psát o našich nedávných dějinách, neboť se jejich studiu dlouhodobě věnuje v Ústavu soudobých dějin AV ČR. Jeho badatelský zájem leží v dějinách Sametové revoluce (zmíněná kniha Labyrintem revoluce), Občanského fóra (edice dokumentů Občanské fórum: Listopad-prosinec) a Charty 77 (sborník z mezinárodní konference Charta 77: Od obhajoby lidských práv k demokratické revoluci. 1977–1989). A tak není divu, že se rozhodl zevrubně prozkoumat i život Václava Havla, kterým se rovněž již delší čas zabývá (studie v kolektivní monografii Rozděleni minulosti: Prezident Václav Havel a břemeno [komunistické] minulosti. Lustrace jako politický morální problém, 1989–1992 a ve sborníku Kapitoly z dějin české demokracie: Od nemožnosti politiky k politice jako umění možného: Paradoxní život občana Václava Havla v letech 1969–1992), v obsáhlé monografii Politika jako absurdní drama: Václav Havel v letech 1975–1989, které na začátku roku 2013 vydalo nakladatelství Paseka.

Jak psát o Havlovi?

Psát o Václavu Havlovi s sebou přináší nemalé těžkosti. Jeho život je takřka všeobecně známý – ať už se o to zasloužil Havel sám, když poskytoval rozsáhlá interview Karlu Hvížďalovi (Dálkový výslechProsím stručně) nebo nejrůznější rozhovory, případně díky publikování jeho korespondence s Františkem Janouchem, Vilémem Prečanem a Dopisů Olze. Pokud k tomu připočteme nepřeberné množství rozličných historických, politologických nebo filozofických studií, monografií či pamětí, v nichž se postava Havla objevuje, může se zdát, že na životních osudech známého dramatika a politika není co objevovat. Zmíněné problémy si uvědomuje i Jiří Suk: Psát o Václavu Havlovi není ani tak heuristický, jako spíše interpretační problém. Nové prameny mohou současné poznání výrazně korigovat, někde z gruntu změnit, tak je tomu v historiografii vždy. Jenže dnes již máme k dispozici tolik zdrojů, že jejich kritické zvládnuté je výzvou pro každého (s. 14). A nabízí interpretační rámec pro výklad Havlových osudů v 70. a 80. letech – žánr komedie, který si vypůjčuje od kanadského literárního teoretika Northropa Frye, neboť prý nejlépe odpovídá absurditě, paradoxům a groteskním jevům, které jsou v osobním dramatu Václava Havla a dalších chartistů symptomatické, […] navíc komedie obvykle přináší velký dějový zvrat [Sametovou revoluci] (s. 13). Suk chce představit osudy muže odehrávající se v letech 1975–1989, v období „nehybnosti“ a „zapomnění“, vyprávět jedinečný příběh o svobodě a odpovědnosti – takové svobodě, která musí být vykoupena obětí; takové odpovědnosti, které povolává k velkým úkolům (s. 11).

Jak píše Suk?

Z výše načrtnutého je zřejmé, že od Suka nemůžeme očekávat podobně kontroverzní studii jako například od Johna Keana (Václav Havel: Politická tragédie v šesti dějstvích), která je vůči Havlovi výrazně kritická. Keane se podobně jako Suk pokusil vystavět vnitřně sevřené vyprávění, ale jak sám název napovídá, zvolil jiný literární žánr. Havlův životní příběh staví na rozporu mezi dvěma obrazy: hrdinného disidenta, jenž se postavil socialistické diktatuře a žil „v pravdě“, a prezidenta – jak píše Slavoj Žižek v recenzi na Keanovu monografii –, který si libuje v úvahách ve stylu New Age, jež mají legitimizovat vojenské zásahy NATO.Krátce po českém vydání Keanovy práce Suk sepsal pro časopis Soudobé dějiny recenzi, v níž ji podrobuje rozsáhlé kritice. Vyčítá autorovi (vcelku oprávněně) rezignaci na kritickou práci s prameny, četné nepřesnosti a závažné dezinterpretace, odmítá Keanovu interpretaci Havla v prezidentském úřadě jako člověka pokoušeného mocí, jenž tento boj prohrává a zpronevěřuje se svým předlistopadovým zásadám. Suk má Havla rád, evidentně si ho váží a obdivuje pro mnohé, co v minulosti vykonal. Těžko mu to mít za zlé. Nicméně jeho kniha občas připomíná více hagiografii než historiografii. Svým výběrem sledovaného období Havlových osudů se (možná nezáměrně) vyhnul konfrontaci obrazů Havla politika a Havla disidenta. Právě tento výběr mu dovoluje rezignovat na kritické hlasy vyjadřující se k Havlovu veřejnému působení, neboť příběh muže, který je s to pro zachování vlastní morální integrity podstoupit i několik let ve vězení, aby nakonec za jásotu a skandování davu usedl na Hrad, je skutečně impozantní, připomínající pohádku a ani v té šlechetný princ nemá vyloženě špatné stránky – jen Honza si občas rád schrupne. Dalším neduhem Sukova psaní je jeho nedostatečná teoretická výbava. Ač se v úvodu hlásí k tomu, že ve Fryeově duchu bude o Havlově historii referovat v žánru komedie, a v závěru to znovu opakuje, tak samotný obsah studie tomu neodpovídá. Bohužel nestačí říct, že žánr komedie se vyznačuje integrací, nevylučuje střety s velmi dramatickými obraty, vítěze a poražené a v zásadě inklinuje ke kompromisu (s. 421). Navíc podobný „výkladový rámec“ je značně rozšířen. Stačí se rozpomenout na poslední stránky Dálkového výslechu, kde Havel říká, že můj život, má práce, mé postavení a působení se mi zdají být utkány z podezřele velkého množství paradoxů. Historik svůj materiál vždy interpretuje jak samotným výběrem faktů, tak jejich řazením, aby vznikl požadovaný příběh. Frey v knize Anatomie kritiky říká, že interpretace v historiografii spočívá ve vytvoření dějové struktury a jednotlivé zahrnuté události se skrze ni vyjevují jako „příběh určitého typu“. Jednoduše: stejnou událost můžeme popsat jako komedii, romanci či tragédii atp. Nicméně rozpor v jednotlivých interpretacích není (obvykle) v rovině faktické, ale na úrovni, na níž je vyprávěný příběh konstituován jakožto „příběh určitého druhu“. Historici stejně jako romanopisci musí nějakým způsobem sloučit popisované události do jedné pochopitelné totality, skrze poetický akt vytvořit strukturu v jazykovém modelu, která se stane základem pro interpretaci. Současně s tím dochází ke konstituování pojmů, modalit a tropologických strategií s nimiž se bude nadále pracovat.

Bohužel v Sukově práci – na rozdíl od klasiků historiografie, jejichž podání historických událostí (Francouzské revoluce) analyzoval v knize Metahistorie literární teoretik Hayden White – nenalezneme propracovanou strukturu, která by odpovídala modu komedie. Havlův příběh může připomínat komedii, případně absurdní drama, ale to neznamená, že pouhé zdání může být základem pro interpretaci historických událostí.

O čem tedy Suk píše?

Suk čtenářům předkládá Havlovy osudy od roku 1975, kdy píše známý dopis generálnímu tajemníkovi Gustávu Husákovi, do jeho zvolení prezidentem Československa. Vcelku detailně popisuje život hlavního hrdiny, ale stále se vkrádá podezření, že tohle je již známo. Navíc především pasáže z konce knihy výrazně připomínají – což není nikterak překvapivé – kapitoly ze Sukovy starší práce Labyrintem revoluce (včetně oblíbených citátů z listopadové jednání ÚV KSČ Antonína Kapka nebo Aloise Indry, kteří si začínají uvědomovat, že jim ujíždí vlak; např.: Proč u nás musí být situace, že lidé odejdou z funkce tím, že zemřou nebo je podupáme?). Mnohé však zůstává stranou Sukova zájmu. Havel je redukován na politického aktivistu stavějícího se na odpor systému, ale lidské stránky jeho osobnosti se vytrácejí. Kam zmizely všechny ženy, které prošly dramatikovou náručí? Prakticky se o nich nedovíme. Suk vypulíroval Havlův obraz. Odfiltroval milenecké aféry – snad se mu nezdály důležité nebo nechtěl pošpinit odkaz člověka žijícího „v pravdě“. Stejně jako jsou z knihy vytěsňovány milenky, opomíjí autor i další střípky, které by umožnily stvořit plastičtější obraz. Ač se Havel svými texty zúčastnil mnoha polemik v rámci disentu a ty se často táhly mnoho a mnoho měsíců, kdy se přidávaly další hlasy, Suk se o nich příliš nezmiňuje. Většinou zůstává jen u Havlových textů – ty rozebírá a případně pochválí – ale pro kritické hlasy nezbývá místa. O článcích Petra Rezka, jednoho z nejzajímavějších domácích filozofů a Havlových oponentů, se píše jen na pár řádcích – jakoby mimochodem. Přestože právě ony by si pro svou závažnost a poctivost argumentace pozornost jistě zasloužily. Na druhé straně autor přináší nepříliš známé informace o financování českého disentu skrze stockholmskou Nadaci Charty 77 vedenou Františkem Janouchem, která během let 1978–1989 zaslala do Československa více než 16 milionů Kčs – tedy více než 1,5 milionu Kč ročně. A nejzasvěcenějším v oblasti finančních toků byl pochopitelně Václav Havel. Podobně zajímavé jsou i údaje o finanční situaci samotného Havla, který měl měsíčně k dispozici přes 20 tisíc Kčs. Kniha přináší zřejmě nejucelenější vhled do osudů proslulého dramatika v období normalizace. Suk vychází z široké palety archivních materiálů, edic dokumentů a korespondencí i odborné literatury. Avšak je zarážející, že se v tak obsáhlém díle prakticky neobjevují odkazy na zahraniční literaturu – pokud nebereme v potaz tu ze slovenské provenience. V úvodu narazíme na nic neříkajíc zmínku o objevné knize Jonathana Bolta Worlds of Dissent a na následujících stránkách se objeví vycitované další tři anglické studie. Toť vše.

Proč Suk píše, jak píše?

Historik Michal Pullmann ve svých článcích několikrát kritizoval způsoby psaní o dobách socialistické diktatury, které často bývají spjaté s implicitním přijetím zvulgarizované teorie totalitarismu: minulý „režim“ je vykreslen jako totalitní, prohnilý a skrze jeho odsouzení dochází ke stvrzování současného panství – nejlepšího ze všech možných světů na konci dějin. Což – alespoň co se týká označování období normalizace – není Sukův případ. V rozhovoru pro týdeník Respekt odpovídá na otázku Erika Taberyho: Pro mě jako čtenáře je vaše knížka první, kde se autor velmi pečlivě vyhýbá slovu „totalita“. Používáte pojem „diktatura“, což, předpokládám, bylo určité rozhodnutí. [...] A proč si myslíte, že je lepší používat při vyprávění o sedmdesátých a osmdesátých letech slovo diktatura než totalita?; říká: Já jsem nepoužíval „socialistická diktatura“ […]. Mně se to slovo prostě hodilo, protože vyjadřuje snahu režimu vyloženě diktovat lidem, jakým způsobem budou přemýšlet a jak má být vykládán svět. Prostě údernost režimu a jeho záměr určovat, co si máme myslet, se mi zdají slovem diktatura víc postihnutelné než slovem totalita. Suk skutečně důsledně používá zmíněný termín, bohužel ho vůbec nekonkretizuje, neodvolává se na žádné politologické teorie, zdá se mu „prostě údernější“ a to stačí (sic!). Krátce po Listopadu byli historici postaveni před nesnadný úkol: zaplnit bílá místa v dosavadním historiografickém bádání – kriticky zmapovat především nedávnou minulost, nabídnout nové interpretační rámce, patřičně uznat úlohu disentu při pádu socialistické diktatury a stvrdit nový řád. Tento úkol plný vnitřních rozporů nemohl samozřejmě skončit dobře. Nicméně je možné jej pochopit. Zřejmě se předpokládalo, že s odstupem času historici na „ideologickou“ práci rezignují a budou se věnovat kritické vědě. Proto zůstává zarážející, proč má Suk dvacet čtyři let od Sametové revoluce potřebu psát oslavné práce na Havlovu adresu. Je snad současné společenské uspořádání v ohrožení? Hrozí nám návrat do minuosti, a proto si musíme připomínat statečné boje jednotlivců proti „režimu“? Nicméně musíme rozlišit mezi dílem Sukovým a například Edy Kriseové, jejíž knihu Václav Havel: Životopis tvrdě zkritizoval novinář Michael T. Kaufman, když napsal, že jde o oficiální a oslavné dílo, které má seznámit nadšené stádečko s jeho šlechetným pastýřem. Suk bezpochyby zůstává na poli vědy, ale jeho pohled na Havla má ke kritickému posouzení dramatikovy role v nejnovějších dějinách stále poměrně daleko. Ač se občas odhodlá k nějakému negativnímu hodnocení: Jestliže Havel v září 1989 tvrdil, že profesionálním politikem nikdy nebude, a dva měsíce poté kandidoval do nejvyššího státního úřadu, pak to svědčí o špatném politickém odhadu nebo falešné skromnosti. Nic z toho vrcholného politika nectí (s. 392). Suk zůstal na půli cesty a mnoho objevného o Havlovi se z jeho knihy nedozvídáme. Proto ji těžko – jako to udělal Erik Tabery – můžeme označit za naprosto fantaskní.

Jiří Suk: Politika jako absurdní drama: Václav Havel v letech 1975–1989, Paseka, Praha 2013, 448 s.

Jan Gruber (1987) studuje historii na FF UK.

Obsah Listů 4/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.