Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 4 > Libor Martinek: Vykřičníky měnit v otazníky

Libor Martinek

Vykřičníky měnit v otazníky

Kolektivní monografie Milan Kundera aneb Co zmůže literatura?, která by neměla chybět v knihovně žádného „kunderologa“ nebo „kunderofila“, navazuje na stejnojmennou mezinárodní konferenci, která se konala ve dnech 28.–30. 5. 2009 v Brně. Institucemi, podílejícími se na uspořádání, byly Masarykova univerzita v Brně, Univerzita Karlova v Praze, Akademie věd, Janáčkova akademie múzických umění, Moravská zemská knihovna v Brně, Univerzité Lumiere Lyon 2 a SapienzaUniversita di Roma. V jednotlivých sekcích vystoupili odborníci i příznivci Kunderova díla z jedenácti zemí, aby se vyjádřili k jeho různým aspektům. Díky této myšlenkové a názorové konfrontaci máme nyní možnost podrobněji se seznámit s vystoupeními nikoli všech účastníků konference, ale s příspěvky vybrané skupiny vědců a znalců Kunderova díla, kteří byli osloveni editory. Monografie přináší cenné poznatky v oblasti kunderovského bádání. (S některými zajímavými příspěvky původně přednesenými na kunderovském sympóziu, do knihy posléze nezařazenými, se můžeme setkat i na internetu. Mám na mysli zejména pozoruhodný článek glasgowského bohemisty a šéfredaktora Britských listů Jana Čulíka Lze Kunderovo dílo považovat za postmoderní mystifikaci?.)

Texty obsažené v kolektivní monografii byly rozčleněny do čtyř oddílů, z nichž každý obsahuje příspěvky s podobnými tematickými znaky. Pozornost badatelů byla soustředěna na literární a filozofické rysy Kunderova prozaického díla i jeho esejistiky, ale také na širší intertextové a intermediální kontexty tvorby. Kromě příspěvku Sylvie Richterové, která nabídla svůj pokus o synchronní pohled na dílo Milana Kundery, a proto celý svazek otevírá, se jednotlivé statě zabývají dílčími aspekty literárními a filozofickými Kunderova díla, jakými jsou: Metonymie v pozdní románové tvorbě Milana Kundery (Jakub Češka), Eros, sex, tělo a stud v tvorbě Milana Kundery (Aleš Haman), Téma lyrického věku a homo sentimentalis v Kunderové próze (Helena Kosková), přechod od politiky k chaosu, v němž není místo pro soukromí metamorfózy fikčních světů (Jiří Koten) nebo Alkinoova výzva (Tomáš Kubíček; tady jde o metaforu převzatou z proměny vypravěčské situace v Homérově Odyseji, kdy Odysseus vypráví svůj příběh Alkinoovi, králi Fajáků, zatímco v Ithace se tragického hrdiny nikdo nezeptá na jeho vykonanou cestu; Odysseova zkušenost je u Kundery poměřována zážitkem exulantů navracejících se do vlasti a prožívajících zvláštní formu nezájmu o své osudy) a dále je to Poslední z terminálních paradoxů (Lakis Prodiguis; Kunderovi totiž patří zásluha, že náš svět označil za „svět terminálních paradoxů“, kdy je člověk myšlen jako člověk paradoxní a – což je totéž – člověk románový, míněný jako čistě estetická, nikoli antropologická či společenská hypotéza, ale jako tvor Moderní doby). K filozofičtěji laděným příspěvkům patří Fenomenologická stopa v díle Milana Kundery (Jan Tlustý), na pomezí literární vědy a filozofie se pohybuje i Charakteristika postavy a etické a filozofické poselství v románech Milana Kundery (Hana Voisine-Jechová), k typickým a dnes již zažitým pojmům se vyjadřuje článek Nostalgie „zapomínaného bytí“ a nechuť ke „kategorickému souhlasu s bytím“: Románový dopad kontradikce (Bertrand Vibert). Emeritní docent Univerzity Palackého v Olomouci František Všetička zůstal věrný své celoživotní metodě kompozičního rozboru díla v příspěvku o tvarosloví Žertu, rakouská bohemistka Gertraude Zandová věnovala pozornost modelování čtenáře na příkladu Nesnesitelné lehkosti bytí.

Jak bylo zmíněno, do středu zájmu badatelů se dostávají i Kunderovy eseje; vyjadřovali se k nim Thomas Pavel, Ondřej Sládek a Milan Suchomel. Brněnský literární vědec Ondřej Sládek si v příspěvku O fikci a skutečnosti: několik poznámek ke Kunderovu umění románu všímá vztahu fikce a skutečnosti, přičemž na úvod konstatuje, že dílo Milana Kundery „má v tomto ohledu výjimečné postavení, neboť jeho úvahy o literatuře a poetice románu jsou jednak součástí jeho vlastní prozaické tvorby, jednak jim věnoval řadu samostatných článků a esejů“. Poté, kdy se Sládek teoreticky velmi poučeně probere čtyřmi soubory Kunderových nejvýznamnějších esejistických prací, k nimž patří Umění románu (1960), L’Art du roman (Umění románu, 1986), Les testaments trahis (Zrazené testamenty, 1993) a Le Rideau (Opona, 2005), zjišťuje eventuální výrazný vliv díla Michela de Montaigna, k němuž se sice Kundera nikdy přímo a explicitně nehlásil (zatímco známým faktem je jeho obdiv chovaný například k Cervantesovi a Descartesovi), ale Montaignovo dědictví se podle Sládka objevuje v celé Kunderově tvorbě: „Kunderova poetika románu je tak svým způsobem poetikou montaignovskou. Je poetikou opírající se o subjektivitu, která se skrývá za oponou skepseironie a která se rodí z kombinace akceúvahy. Navíc je ale také poetikou, která se skutečností (s aktuální realitou) a s lidskými životy pracuje jako s možnostmi. Je hrou faktů a imaginace, která odhaluje relativnost našeho poznání a staví se proti černobílému vidění světa.“

Milanem Kunderou jak v kritické, tak osobní recepci se zabývali Marek Bieńczyk (Číst Kunderu v době Solidarity), Bohumil Fořt (Kunderovy světy jako svědectví o reálných světech? Případ Žert; i zde je zapotřebí vysvětlit nespecializovanému čtenáři, že se zde vychází z teorie fikčních světů v literatuře, kdy je fikční svět podle názoru kanadského literárního vědce českého původu Lubomíra Doležela, zveřejněného v jeho knize Heterocosmica: fikce a možné světy z roku 2003, chápán jako „možný svět, který je vytvořen konstrukčním literárním textem nebo znakovým médiem obdobné performativní síly“ a oproti aktuálnímu světu je závislý na konstrukční síle textu jako na své apriorní kategorii). S velmi užitečným příspěvkem z hlediska francouzské literární kritiky přišel Martin Petras v příspěvku Tři období recepce díla Milana Kundery ve Francii, Fridrik Rafnsson nahlíží kritickou recepci z jiného evropského kulturního okruhu v článku Dílo Milana Kundery viděné z dalekého severu. Ital Massimo Rizzante nazval svůj příspěvek Ve třech větách; nutno podotknout, že článek je věnován souvislostem románové a hudební kompozice, což je intermediální problematika, a proto jde o text pro mne poněkud nepochopitelně zařazený v oddílu věnovaném recepci, nikoli – jak bych předpokládal – v dalším bloku zasvěceném intermediálním souvislostem. Kunderův přítel Guy Scarpetta přišel s Politickým Kunderou, Petr Steiner se Spory o symbolický kapitál. Milan Jugmann, kdysi se kriticky stavějící k francouzským pracím českého emigračního spisovatele ve Francii, se vyznává ze svého vztahu k dílu Milana Kundery, aniž by „převlékal kabát“, a Mojmír Grygar přišel s úvahou „poněkud vzpomínkovou“ Stěny. Svůj text prof. Grygar uzavírá pokusem o formulaci spisovatelského i občanského přesvědčení Milana Kundery: „Kundera už půl století zůstává věren svému krédu: údělem spisovatele není definovat politická, náboženská ani umělecká hnutí, nýbrž vykřičníky na konci jejich manifestů měnit v otazníky. (...) A nepřisuzuje Kundera románu právě důležitou a nezastupitelnou funkci, která umožňuje narušovat a bořit stěnu oddělující tyto dva póly lidské existence, neustále oživovat a stimulovat nezbytný koloběh jejich vzájemných vztahů, podnětů a inspirací?“

Na závěr svazku se dostáváme k Milanu Kunderovi v intermediálních a intertextových souvislostech. Petr Bubeníček se zamýšlí nad blízkou, či vzdálenou adaptací dvou filmových přepisů Kunderových próz ŽertNesnesitelná lehkost bytí, Lubomír Machala srovnává Kunderovu Knihu smíchu a zapomnění s Páralovou Knihou rozkoší, smíchu a radosti, Martin Rizek se věnuje Kunderově dramatické tvorbě (Opony Milana Kundery), Piotr Sadkowski pojednává o Nevědomosti Milana Kundery v souvislosti s příběhem Odyssea (jde tedy o druhý příspěvek na podobné téma jako u Tomáše Kubíčka, kde však také šlo mimo jiné o intertextualitu) a opět na vztah literatury a hudby je zaměřen příspěvek Anny Żurawské, která si z tohoto hlediska všímá románů La lenteur („Pomalost“) a L’Ignorance („Nevědomost“).

Ve svazku ovšem absentuje kritická analýza autorovy rané básnické tvorby, což snad bylo dáno skutečností, že kniha vychází poté, kdy francouzské nakladatelství Gallimard vydalo v prestižní edici La Pléiade dvousvazkový soubor patnácti Kunderových děl od šedesátých let do současnosti, počínaje Směšnými láskami a konče esejem Une recontre. Vydání lze alespoň podle francouzské tradice považovat „za jakousi definitivní konsekraci (sic!) včleňující Kunderu mezi autory, k nimž se sám v mnoha svých esejích hlásí jako k velikánům evropské a světové kultury“. A jak se editoři publikace dále domnívají, že ona „kanonizace do značné míry určuje, co napříště bude a nebude – ve Francii a ve světě, mimo české kulturní prostředí – považováno za součást autorova obrazu a odkazu, dává celoživotnímu dílu definitivní podobu, povyšuje Kunderu mezi nesmrtelné a vyvazuje jeho dílo z úzkého národního kontextu“.

Na zřeknutí se děl svého „lyrického věku“ (ostatně knih samým Kunderou později odmítaných a od této etapy životního období i tvůrčího vývoje se distancujícího), na jejich nezařazení do sebraných spisů má jistě spisovatel právo, avšak odborná a kritická reflexe by tuto etapu tvorby neměla opomíjet. Jednak proto, že Kundera byl ve svém počátečním tvůrčím období angažovaným spisovatelem a vlastně jím nikdy ani nepřestal být, že sám byl součástí určitých Dějin, do nichž zasahoval a zasahuje. A také proto, že určité autorské strategie, které Kundera používá v této prvotní tvorbě, pronikají do pozdějších etap spisovatelovy práce, modifikují se v ní, čili najdeme je i v takříkajíc zralé románové prozaické tvorbě. K těmto autorským strategiím patří – pro zajímavost – intertextualita, metatextualita, charakter vypravěče, záměrné tvoření protikladů (například dítě, hra, žárlivost, smrt a nesmrtelnost, opozice krása a ošklivost, duše a tělo, světlo a tma), opakující se motivy a témata. Nicméně, jak se domnívají editoři svazku, „monumentalita a monolitnost [díla] však nevylučují kritický pohled“, mohou být spíše výzvou, neboť význam umělce a jeho děl lze měřit i „šíří a růzností reakcí, které vyvolávají, a kritických přístupů, k nimž vybízejí“. Kolektivní monografie Milan Kundera aneb Co zmůže literatura? nakonec tento dojem potvrzuje, jelikož přináší srovnání českého a zahraničního přístupu k dílu brněnského rodáka a v neposlední řadě je příspěvkem k hlubší reflexi Kunderovy prozaické, esejistické a dramatické tvorby.

Bohumil Fořt, Jiří Kudrnáč, Petr Kyloušek (eds.), Milan Kundera aneb Co zmůže literatura?

Soubor statí o díle Milana Kundery,

Brno, Host 2012, 316 s.

Libor Martinek (1965) je literární historik, působí na Slezské univerzitě v Opavě.

Obsah Listů 4/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.